Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem na ně narazil poprvé: jako úplně začínající a neznámí se objevili v programu festivalu Boskovice, na malé scéně ve stanu na palouku pod hradem. Protože šlo nikoli o oficiální materiál, ale teprve o podklady k programu, vlastně jsem si nebyl jistý, jestli to „něco něco“ je skutečně název, anebo jen dramaturgovo dočasné pojmenování dvouslovně nazvané formace, jejíž název si zatím nepamatuje. Tehdy existovali jen pár měsíců; za své narozeniny dnes považují vydání singlu Rovina v dubnu 2019.
V kapelovém i partnerském duu se sešli zpěvačka Alžběta Trusinová, která tou dobou už více než pět let hrála na klarinet v triu Neřvi mi do ucha, a kytarista, zvukař a producent Tomáš Tkáč, jinak současně působící v kapele Pris. Obě jejich dosavadní působiště za nějakou dobu tiše zmizela ze scény – spíš tak nějak tiše vysublimovala, než že by oficiálně ukončila činnost, ale ještě předtím obě vydala své poslední nahrávky na úspěšně etablované vydavatelské značce Divnosti, za kterou stáli právě Alžběta s Tomášem. I ta časem ale – poté, co světu představila třeba Kvietah nebo Člověka krve – tiše zmlkla.
„Musíš to dělat hlavně srdcem,“ rekapituluje Alžběta. „To je asi pro kulturu typický. A když zjistíš, že chceš srdce dávat jinam, tak nemá smysl v tom pokračovat. Cítili jsme, že už labelu nedáváme to, co by bylo potřeba, a že už je to spíš jen přežívání, tak jsme to ukončili. V labelu nejde jen o výdej energie, ale i o spolupráci s lidmi, budování komunity. A nejde stíhat všechno.“ A něco něco toho nestíhali vůbec málo. Už rok po vzniku dua vychází v dubnu 2020 debutové album Začíná, na které v rychlém sledu v srpnu 2021 navazuje albová dvojka Útržky. Za tu už byli nominováni na ceny Vinyla a Apollo. Vlastně jim prý ani nevadily v té době se vynořující coronavirové lockdowny – alespoň měli dost času a nemuseli řešit, kde hrát s kapelou, kterou vlastně ani nikdo ještě pořádně nezná. A s jejíž proměňující se povahou si mnozí dodnes neví rady. „Kytarově-klávesový indie pop“ pro jedny „písničkový post-punk“ pro druhé. „Weird electro“ pro třetí, „disco-punk“ pro čtvrté a „veselý a hitový dream pop“ zase pro další. „Zdánlivě obyčejné písničky“ a „mikrosvěty, ve kterých se civilně a bez patosu zpívá o zdánlivých banalitách“.
Žánrovou nestálost a vývoj samo duo považuje za přirozené a hlavně potřebné. „To je úplně jiná kapela!“ směje se Alžběta dotazu, jak se dnešní něco něco liší od toho z jejich začátků. „A myslím, že je to tak správně. Je škoda zůstávat na místě, navíc zrovna v takové oblasti, jako je hudba, která nabízí strašně moc možností. A nejen z hlediska žánrů. Když si řekneš, že chceš dělat muziku, máš opravdu hodně možností, kde začít: můžeš zkoušet ovládat nástroje, můžeš zkoušet psát texty, můžeš zkoušet ovládnout produkování… A spoustu dalších věcí, do kterých můžeš a chceš proniknout. Jsem ráda, že jsme jiní, než jsme byli na začátku.“
