Plzeňská kapela s nesnadno zapamatovatelným názvem je nenápadná a skoro se až zdá, že zbytečně neambiciózní. Možná to souvisí s tím, že nevznikla z mladistvého nadšení, ale jako výsledek zjištění zúčastněných, že jim hudba chybí a že se zřejmě u nich už jedná o „celoživotní diagnózu“. „Znali jsme se už od devadesátek z kapel Noi, Ram Adonai a Bez Iluze, a když nám začaly odrůstat děti, chtěli jsme se ke hraní trochu vrátit. Nějakou dobu jsme o tom jen mluvili, v únoru 2014 pak proběhla první zkouška,“ vzpomíná na začátky evangelický kněz, frontman a spolumoderátor pořadů Špína a Hergot! na Radiu Wave Petr Wagner. „V původní sestavě hrál Petr, já, basák Honza Tišer, bubeník Dan Vilášek a kytaristé Petr Čapek a Vojta Komárek – hráli jsme tehdy s třemi kytarami,“ doplňuje ho kytarista Michal Homolka. „Už od začátku bylo jasný, že se chceme programově věnovat český duchovní poezii. Třebas mně osobně ty básničky od Jirouse, Reynka nebo Zahradníčka pomohly přežít léta, kdy se nedalo hrát kvůli rodinným závazkům. No a básničky můžou trochu taky za ten nezapamatovatelnej a trochu přepálenej název…“ rekapituluje Petr. Kapelní jméno je samozřejmě naprostým magnetem zvědavosti v prakticky všech rozhovorech, ale jeho vysvětlení není úplně jednoduché. Oficiálně jde o jméno, které dal v knize Genesis egyptský panovník faraon Josefovi poté, co zachránil Egypt od hladomoru. „Josef jako ‚mistr snů‘ a taky dlouholetý vězeň svědomí nám v lecčems dost připomíná osudy borců, jejichž básničky se snažíme zhudebňovat,“ vysvětloval tehdy Petr. „Jméno Safenat Paneach navíc zřejmě nejvíce znamená ‚ten, který odkrývá skryté věci‘. A přesně takhle nám básničky otevírají oči.“ Název se vyslovuje mimochodem zcela foneticky, tak jak se píše.
Zhudebněná poezie zaplnila celé debutové album. „Petr se necítil na to psát vlastní texty, přestože jsme věděli, že píše skvěle, tak nechtěl, a přinesl tehdy duchovní básničky. Hlavně Magorovy labutí písně, které nás oslovily nejvíc,“ vysvětluje Michal. Prakticky ale ihned po debutu přišla kapela o dva členy. To, že se novým bubeníkem stal Honza Hrivňák z Esazlesa, znamenalo pro kapelu zásadní zlom. Právě on totiž seznámil kapelu se zvukařem, producentem a muzikantem Honzou Brambůrkem. „Esazlesa v jeho Tajném studiu tehdy právě dotočili monumentální dvojalbum Společnost psů, a nám se ten zvuk děsně líbil. A zrovna jsme byli v tý fázi vývoje, kdy nám to celkem hodně ujíždělo do post-rockování a různýho dalšího krasokvedlání. Tak jsme s ním udělali taky monumentální album, naši dvojku,“ shrnuje logický krok Petr. Někdejší baskytarista Houpacích koní navíc album, prostě označené římskou dvojkou, i produkoval a vydal na své značce Yannick South. A jestliže se na debutu objevily básně hned několika autorů, tentokrát – až na jedinou výjimku Jana Skácela – obsadila celou nahrávku Jirousova vězeňská poezie. „Snažit se spojit svůj příběh s poezií člověka, co prožil významnou část života v kriminále, je vlastně drzost. V rovině životní zkušenosti to nejde. V rovině duchovní jsme ale mohli ucítit, že Magor popsal i naše zápasy, zaznamenal i naše pády. A tak jsme se alespoň na chvíli přidali se svým rytmem a melodií,“ dodává Petr skromně. To, že se volba povedla a kapela dostala s novým bubeníkem a producentem i jiný švih, vtipně doplnil slogan We Can Be Jirous, Just For One Day.
Na albu také daleko víc vystoupily na povrch hudební kořeny a po trochu staromilsky pojatém debutu se tentokrát dostalo na mnohem čerstvější a inovativnější mix. Záběr sahá od postrockově naechovaných kytarových ploch až k postmetalovým burácivým stěnám, ale mezi tím vším dochází opakovaně k momentům pokorného rockového písničkářství, které si občas potyká až s folkrockem.
Vydáním druhé desky v únoru 2019 se uzavřela další kapitola. Většina kapely se shodla na tom, že už bylo dost zhudebněných básní. „Dal jsem Petrovi nůž na krk a řekl jsem, že pokud nezačne psát on, tak končím,“ říká rezolutně Michal. „Zabralo to, a výsledkem je deska, jejíž největší devizou jsou právě Petrovy texty.“ Kapela tak opět vyrazila do Tajného studia v Ústí nad Labem. Vše se ale zkomplikovalo. „Nahrávání třetí desky byl doslova porod. Honza Brambůrek se toho zhostil velkoryse a obrovsky nás podpořil, nicméně jsme v průběhu začali mít pocit, že se to ubírá jiným směrem, než chceme. Protože jsme předtím nahráli výborné demo u Davida Zemana, tak logicky padla volba na dodělání desky u něj. Bohužel se to trefilo do období, kdy Kalle dokončovali svoji desku, a David na nás tím pádem neměl čas, a myslím, že ani energii. Nakonec jsme zamířili do Hostivaře ke Zdeňkovi Šikýřovi, kde jsme v minulosti už několikrát nahrávali. Všechno jsme tam nahráli znovu, veškeré základy naživo, a s výsledkem jsme konečně byli spokojeni,“ popisuje celou genezi vzniku Michal. Že to nebylo vůbec růžové, dosvědčuje i odchod kytaristy Petra Čapka. A ačkoli Honza Brambůrek nakonec u mixážního pultu nestál, přesto třetí album na počátku července 2023 opět vydal na Yannick South.
S titulem si kapela neodpustila malou poťouchlost – nazvala ho opět římskou číslicí, ovšem navzdory tomu, že je třetí v pořadí, nese název IV. Souvisí to se čtyřmi roky vzniku, se střídáním čtyř ročních období a v neposlední řadě s tím, že po odchodu druhého kytaristy sestava zůstala čtyřčlenná. „Honza Hrivňák nás potom, co nás opustil už druhý člen původní sestavy, dost podržel,“ konstatuje Petr. „A od tý doby zpoza bicích dost silně ovlivňuje, kam se to celý hne, a kam ne. Podpořil i další změny, když kolem třetí desky přišla pro mě hned dvojitá výzva – napřed začít po mnoha letech psát vlastní texty – a hned potom začít po deseti letech hrát na kytaru.“
Na sloganu k novému albu se prý zatím neshodli: „Honza Hrivňák propaguje verš ‚Kdoví, jestli tě nezlomí to, co tě přitahuje‘ a já mám radši otázku ‚Máme mezi sebou zdi anebo pouta?‘. Obojí je platný. Nejlepší claim je, že IV je první křesťanská deska natočená na drogách, ale to se naneštěstí nedá nikde kloudně použít,“ konstatuje frontman s až podezřele vážným výrazem. Ještě k jedné důležité změně ale ve stejné době došlo. Basák Honza Tišer posílil sestavu Esazlesa, se kterými tak nyní mají Safenat Paneach stejnou rytmiku. Když se k tomu přičte fakt, že Honza Hrivňák ještě navíc hraje v Povodí Ohře a dalším vedlejším projektu Hrivňák-Bouška-Janoušek, je z toho celkem jasné, že najít volné termíny ke koncertování není pro Safenat Paneach vůbec snadné. Samozřejmě ale dochází i na společná vystoupení: „S Povodím jsme už hráli i dvakrát ve vězení. Na Borech to bylo super, hrálo se venku, ale na Odolově jsme hráli v malým nevytlumeným prostoru a na koncertu Povodí Ohře jsme asi všichni ztratili část sluchu. Bylo to fyzicky bolestivý,“ vzpomíná Michal.
Naopak jedním z nejhorších zážitků prý paradoxně bylo hraní na jednom z křesťanských festivalů. „Namistrovaní zvukaři nás napřed zprudili proto, že jsme chtěli hrát na vlastní aparáty, když už jsme si je tam dotáhli, a pak, že náš bubeník hraje moc nahlas a že to takhle nejde. Následně mu produkce ukradla pivo z pódia a mám takovej dojem, že se mu navrch pomstili tím, že hrál v sále pro sedm set lidí na nenazvučený bicí. Tam už asi nezahrajem,“ šklebí se Petr. Rádi prý ale vzpomínají na opakovaná vystoupení na festivalu Meziprostor, protože tam vždy byli skvělí lidé i kapely, a také na maličký festiválek Pelhřimovy. „Moc nás bavil i koncert v Kaštanu s Please the Trees, kde byl super zvuk a atmosféra.“ S novým albem by prý rádi chtěli hrát zas trochu víc a v plánu je vydání alba, které prozatím vyšlo digitálně a na cédéčku, i na vinylu, na což je ale třeba nejdříve našetřit.
I přes všechny trable se ovšem do budoucna dívají s optimismem: „Každý z nás má ale sny trochu jiné,“ prozrazuje se značným sarkasmem Petr. „Honza Hrivňák už asi zažil všecko, ten už možná nic nechce, Michal pořád opakuje, že chce chodit na ryby. Já mám třebas představu aspoň dvaceti koncertů ročně, další desky a sebezničujícího turné po Československu jako předkapela Vypsaný fixy. A pak znova. Tak uvidíme, komu se co splní!“