Dovolíme si nyní velký obrat: od filmařů, a to i včetně Eda Sanderse, se zaměříme na poezii, ovšem ne jeho vlastní, ale na autory, kteří jej ovlivňovali, byli mu blízcí – abychom se mohli jeho dalším básnickým experimentům a hledání věnovat jaksi poučeněji… Vzhledem k tomu, že těch vlivů bylo opravdu mnoho, a závažných, nelze než se ponořit do dějin americké literatury, přiblížit autory, z nichž někteří ještě ani nebyli přeloženi, a někteří – bohužel nepřekvapivě – ještě dlouho nezaujímali takové místo, jaké by si zasloužili, a to ani doma v Americe. Zkrátka šli proti zavedeným pořádkům, bořili představy o tom, jaká by měla ta poezie být. Představy, dodejme, značně konzervativní.
Ed Sanders-básník sám často mluvil například o Charlesi Olsonovi, ovšem ani ten nespadl z čistého nebe, zatím tedy tohoto mimořádně zajímavého a revolučního autora přeskočme a obraťme se k těm, na něž on sám navazoval. Přesně v intencích Newtonova výroku o ramenou velkých předchůdců, na nichž stál.
Otázkou samozřejmě zůstává, jak hluboko a podrobně do historie, do vývoje moderní poezie máme jít – některá, jakkoli závažná a velká jména proto spíše jen zmíníme, i proto, že tvorba těchto autorů je již k mání v řadě překladů. Ale žádný strach, o nic nebudete ochuzeni.
Takže, v ideálním případě bychom měli začít u Walta Whitmana (1819–1892), a především u jeho impozantního, úžasného, nepřekonatelného (apod.) díla Stébla trávy (první vydání 1855, Whitman je ale s dalšími vydáními stále rozšiřoval, takže z původních dvanácti básní se nakonec po sedmém vydání v roce 1891 rozrostlo až na finálních tři sta osmdesát tři). „Kdo se dotkne mé knihy, dotýká se zároveň člověka,“ prohlásil o své sbírce Stébla trávy. V tomto případě jej můžeme vzít za slovo, Whitmanovy verše se totiž dotýkaly člověka v jeho bytostné podstatě, člověčina z nich přímo prýštila. A nebylo to pouze opěváním lidského těla, jeho krásy, síly, ladnosti, jež najdeme v řadě Whitmanových básní. Whitman byl cele básníkem lidství, humanity, jakkoli to může znít jako klišé. „Já jsem bližní a společník lidí, všech stejně / nesmrtelných a neprobadatelných, jako jsem sám / Oni nevědí, jak jsou nesmrtelní, ale já vím,“ napsal ve svém dlouhém Zpěvu o mně, a cítíme z těchto veršů Whitmanovu lásku a úctu ke každé lidské bytosti, přičemž podobných ukázek bych mohl snést opravdu mnoho.
Jak tedy Walt Whitman psal? Whitman mimořádně osvobodil básnickou řeč z okovů předpisů a pravidel, zkrátka ničím nesvázán a nevázán psal, jak a co cítil. Zároveň se nebál psát otevřeně o intimních záležitostech mezi mužem a ženou (a skrytě i mužem a mužem), opěvoval lidské tělo jako takové, všechny jeho radosti. Dnes zcela samozřejmé, ovšem před sto sedmdesáti lety?!
Pracoval s volným veršem, nechával se inspirovat i biblickou formou, ničím se však nevázal. Čteme-li jeho básně, záhy seznáme, že Whitman psal hodně o sobě, přesněji řečeno, prostřednictvím sebe sama popisoval okolní svět. „O sobě zpívám, o prosté jednotlivé bytosti,“ čteme v krátké básni O sobě zpívám, v dlouhém Zpěvu o mně však dodává: „Co já si troufám, ty též si troufni, / Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří.“
V souvislosti s jeho souzněním se vším lidským nelze nezmínit vyjádření sexuality, často v jeho básních přítomná – sexuality čisté, prosté, upřímné. Whitman opěval těla mužů i žen, rozkoše obou, a nám může být v podstatě jedno, byl-li, jak vše nasvědčuje, homosexuálně orientován, či spíše bisexuálně, stejně jako ponechávám stranou spekulace o míře realizace jeho tužeb. V každém případě neznal autocenzuru, čímž si přivodil řadu nepříjemností. Jinak ale nemohl, ostatně sám napsal: „Jsem přístav pro dobré i zlé a dovoluji si mluvit jakkoli nebezpečně, / Přirozenost bez zábran, s prvotní silou.“
I ten Bobby…
V závěru Zpěvu o mně čteme i často citované verše – mimochodem, v nedávné době Bobem Dylanem v jeho písni I Contain Multitudes na albu Rough And Rowdy Ways (2020) – „Do I contradict myself? / Very well, then, I contradict myself; / (I am large—I contain multitudes.),“ které Jiří Kolář se Zdeňkem Urbánkem překládají jako „Že si odporuji? / Dobrá, odporuji si / (Jsem široký, jsou ve mně davy)“. Při vší úctě k jejich mimořádnému překladatelskému výkonu jsem přesvědčen, že poslední verš by šlo asi vhodněji přeložit jako: „jsem obsáhlý, mám v sobě mnohost“, myšleno v tom smyslu, že autor je mnohočetný, skrývá v sobě velká množství zárodků, možností, pohledů – zkrátka, je člověkem mnohého. A ve Whitmanově případě, spíše mnohého na entou. Protože, a to je dobré připomenout, Whitman sebe vnímal – s jistě nemalou neskromností, měl však k tomu důvody, a těmi rozhodně nebylo nějaké superego – jakožto součást kosmu, všehomíra. Jakožto kosmos celý, a současně jako jeho nejmenší částečku. Ostatně, ve Zpěvu o mně napsal „Walt Whitman, kosmos…“, přičemž čárku můžeme s klidným svědomím číst jako rovnítko. Splýval s největším i nejmenším, v jakési mystické jednotě. Není tedy divu, že jeho, jak v eseji Whitman, hora příliš ohromná na to, aby ji bylo možné obhlédnout (přičemž sloveso „to see“ neznamená pouze vidět, ale i pochopit, porozumět, poznat…) píše jeho velký obdivovatel Allen Ginsberg, „krok vpřed od oficiální konvenční nacionální identity k osobnímu já, k subjektu, subjektivitě, osobní upřímnosti, k posvátnosti jedinečného excentrického zvídavého vědomí proměnilo psané imaginativní pojetí jedince po celém světě“.
Možná místo dalšího výkladu krátká ukázka, v překladu Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka:
Nedávám si ubrousek na ústa,
hovořím se stejnou jemností o střevech jako o hlavě a srdci,
soulož pro mne není o nic odpudivější než smrt.
Jsem božský skrz naskrz a posvětím všechno,
čeho se dotknu nebo co se mě dotýká,
pach těchto podpaží je voňavější než modlitba,
tato hlava je více než chrámy, bible a všechna vyznání.
[…]
V tobě, čtenáři, pulsuje život a hrdost a láska taková jako ve mně,
a proto jsou tobě určeny tyto mé zpěvy.
Nezavírejte přede mnou své dveře, pyšné knihovny,
neboť přináším to, co chybělo na vašich nabitých policích,
ale čeho je nejvíce třeba,
stvořil jsem knihu,
její slova nejsou ničím, její směřování je vším,
je to svébytná kniha, nespjatá s ostatními, nevyhmataná intelektem,
ale vy, věci skryté a nevyslovené, prostoupíte každou její stránku.
Sám o sobě zpívám, o pouhé jednotlivé bytosti.
O všem tělesném od hlavy až k patě zpívám,
ne pouze podoba tváře, ne pouze mozek je hoden opěvování, tvrdím.
O životě nesmírném svou vášní, svým tepem a silou,
radostném, stvořeném pro činy nejsvobodnější, zpívám.
Hodně vzdorujte a poslouchejte málo.
Jak někdo jednou uposlechne bez ptaní, je plně zotročen.
[…]
Já přirozený
Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten.
Paže mého přítele volně visící přes mé rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červeně, žluti, hnědi, purpuru
a světlé i temné zeleně,
[…]
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
[…]
Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé
stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže,
Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání,
Muka, dráždící neuklidnitelný příliv,
Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných,
Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena,
Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo,
Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky,
Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný;
[…]
A troufám si hovořit jakkoli riskantně,
sám příroda, bez zábran, s původní silou.
Vzduch nevoní, nemá chuť destilátu, je bez pachu,
je však navždy určen mým ústům a já po něm prahnu,
vyběhnu na lesní stráň, ze všeho svlečen a nahý,
a přímo šílím po jeho dotecích.
[…]
Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já,
já, který zkouším své štěstí, přikrašluji sám sebe.
Nářky a podlézání zabalte s prášky pro invalidy.
Proč bych se měl modlit? Proč bych měl být zbožný a dbát na ceremonie?
Vím, že jsem bytelný a zdravý.
[…]
Přimkni se úže, noci s nahými prsy – přimkni se úže, přitažlivá a žírná noci!
Noci jižních větrů – noci několika obrovských hvězd!
Tiše se sklánějící noci – šílená nahá letní noci.
Směj se, ó smyslná země, vydechující svěžest!
A ještě aspoň jednu ukázku:
Tváří k západu od kalifornských břehů
Tváří k západu od kalifornských břehů,
Zkoumající, neúnavný, hledající, co je dosud nenalezeno,
Dítě i stařec, hledím daleko přes vlny k rodnému domu,
k zemím stěhování,
Hledím z pobřeží svého Západního moře a kruh je tak
uzavřen;
Neboť jsem vyšel z míst na západ od Hindustánu,
z kašmírských údolí,
Z Asie, ze severu, od moudrého a hrdinského Boha,
Z jihu, z kvetoucích poloostrovů a ostrovů vonících kořením,
Mnoho jsem putoval od těch dob, kolem země jsem putoval,
A nyní stojím opět tváří k domovu, rozradostněný a šťastný.
(Ale kde je příčina, proč jsem tedy dávno vyrazil?
Proč není ještě nalezena?)
Nakonec to bylo možná víc veršů, než je běžný čtenář zvyklý, předpokládáme však, že vám ve škole Whitmana nejspíš zatajili – a jistě souhlasíte, že svěží a živý je i po té spoustě let.
Básníkův hadrářský pytel
Dalšími otci ─ zakladateli moderní americké poezie ─ jsou nezpochybnitelně modernisté Ezra Pound (1885–1972) a T. S. Eliot (1888–1965), každý po svém. Pound především svými Cantos, obsáhlým a nedokončeným(!) dílem, vydávaným v letech 1915 až 1962 a rozděleným do jedenácti dílů a obsahujícím 120 cantos, tedy zpěvů. Předem říkáme, že rozebírat zde Poundovy Cantos nebudeme, máme je díky Anně Kareninové a jejím úžasným překladům česky, zároveň je to dílo tak vrstevnaté a složité, že o něm existuje opravdu početná literatura. A Pound sám o Cantos mluvil jako o „eposu, zahrnujícím historii“, jindy je ale označoval za „pytel s hadry“. Nicméně, stručně řečeno, i s vědomím, jak příliš zjednodušujeme a ořezáváme, Pound vnesl do poezie skutečně celý svět, pracoval s poezií všech dob a míst, odvolával se na ni, parafrázoval ji, citoval. Pohyboval se svobodně ve všech jazykových rovinách, epochách, stylech. V Cantos aplikoval metodu „vrstvení“, kdy jako by na sebe kladl různé obrazy, podobně jako třeba při fotografii, kdy umělec na sebe klade více negativů, ostatně, s tímto „vrstvením“ pracovali i undergroundoví filmaři., o nichž již byla řeč, a co jiného dělají dnes DJové? Krásný příklad najdeme v Poundově rané básni In a Station of the Metro, kde jsou tváře cestujících postaveny vedle obrazu korunních plátů na vlhké, černé větvi, ovšem v Cantos takto Pound vrství celé epochy a systémy, kapitalismus, ekonomiku, historii, umění, poezii apod., a vztahy mezi nimi.
Pound zároveň ukázal, že lze psát dlouhé básně či cykly, a být přesto moderní – ukážeme si to později na Williamu Carlosi Williamsovi a Charlesi Olsonovi, které mimořádně ovlivnil – stejně jako snad všechny své vrstevníky, například Charlese Reznikoffa či Louise Zukofského. Bohužel u nás doposud nepřeložené…
A opět, silně ovlivnil již zmíněného Allena Ginsberga, například ve sbírkách Zprávy z planety (Planet News, 1968) a Pád Ameriky: Básně o těchto státech (The Fall of America: Poems of These States, 1973), ale i další autory beat generation, například Garyho Snydera, především jeho také obsáhlou skladbu Hory a řeky bez konce (je i přeložená). A jeho práce s texty jiných autorů, poetickými i prozaickými, které do svých Cantos vkládal, mohla předjímat nalezenou poezii. Proč nepřipomenout i Boba Dylana, který v písni Desolation Row z alba Highway 61 Revisited (1965) zpívá „a Ezra Pound a T. S. Eliot / se perou v kapitánské věži…“ – verš, který se nelíbil Ginsbergovi, jak říká, Pound s Eliotem totiž byli přátelé, pikantní také je, že čtenářskou zkušenost s Poundem v době psaní písně Dylan neměl, jistě to ale hezky vypadá…
Následující krátké ukázky z několika Cantos jednak potvrzují Poundovu všestrannost, ale i mistrné vládnutí slovy, a také již zmíněnou sečtělost a erudici – v podstatě téměř každý verš na něco odkazuje, asociativně tak vytváří další významy a sítě. Ostatně, Poundovy edice Cantos bývají – včetně té skvělé české, obnášející celkem čtyři svazky – provázeny podrobnými vysvětlivkami. Básně ale fungují i tak, naštěstí. Opět potvrzení Poundova mistrovství.
Canto I
A pak jsme sešli k lodi,
Na božské moře jsme koráb z pobřeží stáhli,
Vztyčili stěžeň a plachtoví na lodi černé,
Přivlekli ovce i sebe a na loď vsedli
[…]
Canto II
Nech to být, Roberte Browningu,
„Sordello“ může být jen jeden.
Ale Sordello, a můj Sordel?
Lo Sordels si fo de Mantoana.
Šódžo zpěnil moře.
Tulení kráska laškuje v bílých kruzích příboje na útesu,
Hladká hlava, dcera Llyrova,
Picassovy oči
[…]
