V češtině vyšly reportážní komiksy Joea Sacca. Dvě knihy Joea Sacca, které v minulých měsících vyšly v překladu Viktora Janiše v pražském nakladatelství BB Art, představují zajímavou fúzi umění a žurnalistiky: letos osmačtyřicetiletý Američan, původem z Malty, se rozhodl pořídit válečnou reportáž – a vybral si pro ni 
neobvyklé médium: komiks. I když si takovéto spojení svrchovaně tvůrčího výrazu a evidujícího pohledu, snažícího se udržet dojem bezprostřednosti, vyzkoušel už v prvních desetiletích 19. století Francisco Goya v cyklu rytin Hrůzy války, Saccův přístup je i dnes výjimečný: volí sice vděčné a věčné téma, ale způsobem jeho zpracování se odvážně brodí proti mohutnému proudu filtrovaných a zájmově manipulovaných obrazů, které na toto téma vyprodukovala (a stále produkují) světová masmédia. 
Alba Bezpečná zóna Goražde (240 stran) a Palestina (296 s.), na kterých Joe Sacco pracoval po celá devadesátá léta, se vracejí ke konfliktům v bývalé Jugoslávii a na Blízkém Východě, konkrétně k „válce ve východní Bosně 1992–95“ a k „první intifádě proti izraelské okupaci“ na přelomu 80. a 90. let. Sacca prý od dětství „fascinovalo všechno, co nějak souviselo s válkou a konflikty“, takže jeho motivace vidět na vlastní oči etnicko-územně-náboženské šarvátky by snadno mohla být patologická – ale naštěstí není. Vykulený novinář, který se v obou knihách karikuje jako ustrašený hubeňour s odulými rty a očima neustále schovanýma za oslepujícími skly brýlí, přichází prožít několik měsíců k těm na první pohled slabším: Bosňákům, napadeným a systematicky vyvražďovaným hordou nacionalisticky zfanatizovaných Srbů, a Palestincům, kteří nemohou přijmout, že je kdosi násilím vyhání z jejich území, boří jim domy a kácí sto let staré olivovníky.
Sacco sice v průběhu obou komiksů opakovaně trousí, že se moc těší, jakou skvělou knížku z posbíraných zážitků sestaví, prohlašuje se za supa i hyenu – ale cestu za svým cílem si rozhodně nekrátí a v ničem neusnadňuje: zpovídá desítky, možná stovky očitých svědků, a to bez jakékoliv světácké ironie, blazeované návodnosti, ale také přehnaného soucitu. Je víc zvídavý než zvědavý. Odmítá radikalismus: nevěří v jednu pravdu, jedno náboženství a jedny dějiny. A možná proto hraje před čtenářem zvláštní dvojroli: v Goražde i Palestině se sice rychle zabydlí, získá si u tamějších obyvatel důvěru („Goražde do mě bylo zamilované“), ale zároveň neztratí privilegia cizince, jenž v chudých oblastech nestrádá a může z bojiště kdykoliv prchnout do bezpečí; v dialozích se sice málem stane jedním z Bosňáků/Arabů, ale nepřestává být Američanem – tedy příslušníkem státu, který obě mezinárodní kauzy vnímal a stále vnímá příznačně: prizmatem účelnosti a politiky v horizontu jednoho volebního období.
Obě knihy čtenáře nešetří, pokud jde o názornost a detailnost zmíněných „hrůz války“. Je tu však patrný rozdíl: zatímco kulisy srbsko-bosenského konfliktu připomínají pozdní 19. století a samozvaní srbští „četnici“ nalití 
samohonkou znají jen sadistické mučení a primitivní vraždu – izraelští okupanti si počínají ,moderněji‘, jejich tlak je především psychologický; deptají, ponižují a vytvářejí v původních osadnících pocit strachu a viny. Navenek je samozřejmě nepřijatelnější první případ, protože je explicitní a snáz se dostane světu na oči; arabsko-izraelský konflikt je ale zhoubnější a na rozdíl od války v Jugoslávii patrně bez konce – jak naznačují historické vsuvky a vypovídají mnozí z těch, kterých se reportér různě v Palestině dotazoval.
S touto různou povahou válek, které Sacco zaznamenává, jako by souvisely i 
proměny jeho výtvarného jazyka: zatímco v Bezpečné zóně Goražde, která vznikala v druhé polovině 90. let, dominuje mírně příznakový realismus (zlí Srbové mají některé animální rysy: vyceněné zuby, skelné oči, rozcuchané vlasy a vousy atp.), v Palestině (1992–95) je rukopis mnohem živější, ba expresivní a občas připomene F. Ibáñeze nebo R. Crumba: hyperbolizované detaily a nečekaně bující tvary tu podtrhují dramata, která se dějí ve slovech; bubliny s přímou řečí a čtverce či obdélníky s 
komentáři se hadovitě vinou plochou stránky, často zprava doleva, tj. proti zdejší logice čtení. Textová složka má sice v Saccově pojetí navrch, drží divákovu pozornost, a někdy ji i rozptyluje různými digresemi, detaily či variantami, ale citlivá a přesná kresba vždy děj svede zpátky do hlavního koryta.
Joe Sacco chtěl původně jako absolvent novinařiny „psát ostré, zajímavé články, které by mohly něco změnit“. Nakonec kreslí a píše ostré a zajímavé komiksy, které sice nejspíš nezmění arabsko-izraelské nebo srbsko-bosenské vztahy, ale rozhodně změnily tvář soudobého komiksu – a vlastně i žurnalistiky.