I já byl měkkým strojem

Jaroslava Chobota jsem poznal na jaře roku 1997. Tehdy ještě Ivan Wernisch pracoval v Literárních novinách a co středu s Josefem Hiršalem chodili na víno do nedaleké Konírny. Za nimi se tam zastavovali přátelé a posléze i autoři, kteří nemohli nevyzpytatelného Wernische dohnat v redakci. Chobota nám Wernisch představil jako kamaráda z vojny. V duchu jsme se nachystali na smršť tankistických historek, ovšem když Chobot promluvil, zůstali jsme s Hiršalem ohromeně zírat, jak zvláštní věci ten muž povídá. Od té doby vydal Chobot několik knížek. Především o nich je následující rozhovor.

8_i_ja_byl_1Jaroslav Chobot se narodil 29. 4. 1941 v Benešově u Prahy, po celý svůj život je ovšem spjat s jihočeským Táborem. Je malířem, sochařem, performerem a, jak se on sám charakterizuje, chodcem umění. Své objekty vystavoval na patnácti výstavách samostatných a více než dvaceti výstavách společných. Největší počet ,utajovaných akcí‘, performancí a happeningů, např. plynulé čtení nenapsaných románů, uskutečňoval pro svoji manželku Dagmar, básnířku a dramaturgyni Divadla Oskara Nedbala. Verše a básnické prózy píše Chobot od šedesátých let; časopisecky debutoval v časopise Tvář. Knižně vydal sbírky Cihlový vlk (Petrov, Brno 1997), Potní mlýny (Petrov, Brno 2001), Měkké stroje (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2007) a Měkkým strojům (Zahrada, Tábor 2007).

Začněme provařenou otázkou na studia.
Základní školu jsem navštěvoval v zarudlých létech po únorovém puči 1948 v Táboře. Gymnázium a průmyslovou školu jsem zvládnul při zaměstnání. Normalizační napůltemno jsem si prosvětloval dvanáctiletým ilegálním studiem estetiky, zejména prostřednictvím prof. Craiga Wattersona. Také jsem studoval různé výtvarné techniky a formy realizace. S pečlivě vzdělanou Dagmar jsme četli báječné knihy a mluvili o všem, co nás v umělecké oblasti uvádělo v úžas – zejména při toulání přírodou. Samu chůzi jsme povýšili také na umění.
Kdy jsi začal psát literárně?
To je dost relativní. Možná už v dětství, ale skutečně publikovat jsem začal až pod vlivem mého životního přítele Ivana Wernische, který stejně jako já na vojně za trest absolvoval v roce 1962 Školu důstojníků v záloze v Žatci. Takže nejdřív jsem publikoval ve Vojákovi, což tajím, a potom teprve ve Tváři, Literárkách a pod.
Jak tě sochala Husákova normalizace?
Byl jsem začleněný do všedělné sféry jako montér a technik, ovšem se značnou dávkou štěstí – v týmu, který regeneroval nejpřesnější vyvrtávací stroje téměř od všech evropských výrobců. Zjevně šlo o konceptuální uměleckou práci – ty dokonalé průmyslové objekty po funkčním a povrchovém přetvoření opět žily. Takhle jsem si ,přivlastňoval‘ různé národní mentality, tajně jsem vypracovával tzv. přístupové texty estetické a funkční nadstavby, později jsem je shromáždil jako soubor-skladskladbu pod názvem Vyprávění o Tenovi. Mezi mými zaměstnaneckými povinnostmi bylo i objíždět odběratele, to bylo fantastické! Zejména na Východním Slovensku, tam šlo takřka o zemi Gabriela Garcíi Márqueze. Každý z pracovních pobytů jsem chápal jako nereálnou novelu, jako krátké odbočení do jiného života. Když jsem před několika lety četl Marasmus Arnolda Nowickeho, vkládal jsem si některé jeho prozaické prožitky do svých pobytů.
Proč jsi nepsal vlastní prózu?
Já jsem ji samozřejmě psal, jenomže nepublikovatelným způsobem. Mými hrdiny byly ty zregenerované stroje, lidský personál jsem chápal jako nějakou havěť. Po čase jsem ty texty ničil při performancích v přírodě – jako základ excelentního hoření, kterým jsem opracovával různé hůlky, útržky dřeva nebo hliníkový plech. Popíral jsem tak ten zjevný lidský marasmus, jen jinak, než později Nowicki.
Když vyšla tvoje prvotina Cihlový vlk, to už jsi tuším nepracoval v Kovosvitu.
Ano, je to tak. Cihlový vlk mi vyšel v brněnském nakladatelství Petrov v roce 1997. Pracoval jsem tehdy společně s mou báječnou Dagmar v Divadle Oskara Nedbala. Entuziasticky jsem se podílel na technické proměně obou divadel, starého i nového. Stagiona měla tehdy zásluhou Dagmar nejlepší program v Čechách.
Napsal bys alespoň některé z básní, co jsou ve sbírce Cihlový vlk, i teď?
Tvá otázka vystihuje můj časový i stylový odstup od těch básní, ale něco bych v poněkud odlišné podobě mohl zopakovat i teď, jenomže bez existence Dagmar by to bylo bezcenné.
Druhá knížka, Potní mlýny, je už nesrovnatelně jiná.
Začal jsem v té době vnímat iluzivní podstatu téměř čehokoliv, co bylo možné reciprocitně personifi kovat, nazval jsem ten zživotňující proces Potní mlýny. Při textovém záznamu vznikaly bytostné imaginativní situace dějových průběhů. Také průvodní mytická postava pojmenovávaná jako Jan – opakovaný řadovým redundatním průmětem do jedenácti ztotožnitelných Janů. Zároveň jsem jedenáctkrát uvedl literární falzum potních bytostí.
V dalších několika letech ses věnoval svým obrazům a objektům.
Už v roce 2001 jsem dokončoval soubor patnácti olejomaleb pro výstavu v táborském divadle pod názvem Pomáhejme křidélky. Začal jsem také připravovat I. trienále reliéfního objektu, IV.Objekt 2,5, který měl být naplněný tématem interakce a metamorfózy; akce se uskutečnila o rok později v Galerii Bechyňská brána v Táboře. Vystavoval jsem tam trojici objektů – tajných nosičů antraxu, opatřených vrtulovými pohony a časovým programem pro neviditelné létání. Expozici I. trienále naplňovalo dalších čtrnáct autorů, nejčastěji mladých experimentujících výtvarníků, zejména z Prahy. Také jsem se už připravoval na možnost textového vyjádření svých měkkých strojů, demonstroval jsem si pro sebe různé postupy. Po dvou letech textového hromadění jsem ale začal připravovat II. trienále, které mělo nabídnout, jako základní téma, Excelentní záměr. To se opravdu podařilo v roce 2005. Sám jsem vystavoval trojici závěsných objektů-znaků se stacionárním vodním pohonem, nazvanou Sándžů, jako japonská číslovka třicet. Výstava byla dost úspěšná, zúčastnilo se jí šestnáct vystavujících, převážně profesionálů.
8_i_ja_byl_2A tobě porota udělila první cenu.
Moc mě to potěšilo.
Po Potních mlýnech následovaly roku 2007 hned dvě sbírky, Měkké stroje a Měkkým strojům.
Oba celky měly tvořit jednu knihu – protichůdným způsobem uspořádání – a měly se uprostřed protínat. Mělo tak vzniknout ono ohnisko proměny v měkký stroj, pro dobrého čtenáře. Tohle řešení bylo ovšem neufi – nancovatelné, takže Měkké stroje vyšly v Edici současné české poezie a Měkkým strojům v nakladatelství Zahrada Ivana Mráze. Nespornou výhodou bylo to, že jsem si mohl obě knížky ilustrovat kresbami.
Ty knížky jsou něčím zrcadlové, můžeš to objasnit?
Měkké stroje jsou souborem – skladbou třiceti čtyř textů, jednotlivý text má dvacet osm veršů, ty jsou osmislabičné, jde o dění v prostoru strojovitosti. Ta osmislabičnost je pro mě nosičem, vede čtenáře k mnou navozované metamorfóze v měkký stroj. Soubor bástextů Měkkým strojům měl být původně jednoznačnou odměnou čtenáři, který se pročetl třiceti čtyřmi texty k samé metamorfóze a stal se tak měkkým strojem – proto si ,už‘ zasloužil číst antropomorfní sdělení určená právě jemu, aby mohl svoji proměnu vnímat jako nostalgizující existenční superlativ.
Pro tebe je vlastně těch třicet čtyři textů a čtyřicet pět básní jakousi magickou akcí, literární performancí, směřující k přeměně v měkký stroj! Jenomže takhle to asi žádný čtenář nepochopil.
Neměl možnost to pochopit. Diptych střetávající se opačnosti v jediném svazku nemohl být realizován, ale to už jsem říkal. Zároveň je ovšem naprosto zjevné, že současnost příliš nevybízí autory poezie k podobným experimentálním postupům. Tradiční užívání verše, tematika elegantní drsnosti, stále opakovaná dimorfi zující obsedance, zafi xovaná konvence využití poezie – cosi jako přežívající vznešenost a zejména chybějící čtenáři; to všechno vnímám jako nástroje zmrazování. Jako odkaz na významnou minulost. Také je možné, že se mýlím a období výjimečnosti poezie třeba právě probíhá a já ho neumím rozeznat.
8_i_ja_byl_3Přiznám se, že když jsem na Portál české literatury psal recenzi na Měkkým strojům, dřív než text samotný jsem si přečetl doslov Radima Kopáče, abych věděl, co on na to. Co na to ty?
Sotva si lze představit doslov lepší! Značně citlivě pojmenovává téměř všechno, co souvisí s tvorbou obou knížek, tedy i to přímo nevyjádřené v textech a básních. Je mu jasné, že navazuji na experimentální básnickou tvorbu ,zlatých šedesátých‘ let, takže vedle neomylně zmiňované iracionality uvádí také anomálie plynoucí z matematickofyzikálně- architektonického slovníku a exaktních připodobnění, takřka nebásnických postupů. Zabývá se i mnohými napůlbytostmi a jejich činnostmi nabitými erotismem, vystihuje dokonce i to, že v jisté básni uvádím zároveň fi – lozofi i vzniku té básně. Samozřejmě zde autora doslovu necituji, říkám jen to, co zachytila má paměť.
Myslíš to doopravdy, že jsi, jak v knížce tvrdíš, také měkký stroj?
V době dokončování těch bástextů jsem jím docela určitě byl. Taková bytostná dočasnost by měla být pro každého básníka čímsi možným a harmonickým. Jsme tu přece proto, abychom objevovali a ne látali slovní konformitu své vymezené přítomnosti.
Jakou poezii vlastně tedy čteš? Čteš ji vůbec?
Občas se těším už zafixovanými překlady tzv. moderní poezie. Také čtu knížky básní svých přátel a jsem jimi upřímně nadšený. Už několik let vstřebávám Wernischovu Hlavu na stole, miluji Salavovy téměř každoroční knížky, pořád jsem ještě okouzlený přečistou poezií mé zemřelé Dagmar. Vydávám ji soukromě v téměř bibliofi lské podobě. Ale systematickým čtenářem–znalcem určitě nejsem. Časopisecky uveřejňovaná poezie mne nadchne zřídkakdy, je ovšem skvělé, že ještě vůbec vychází.
Co tvé výtvarné aktivity v současnosti?
V posledních dvou letech jsem obrazy nemaloval. Ty z posledních snad deseti let jsou nejspíš měkkými stroji také. Všechny pracuji na stejném formátu: 85,5 x 98,5 cm, možná s nepatrnými obměnami. Na podzim roku 2007 jsem vystavoval část kolekce Pomáhejme křidélky a čtyři obrazy Měkké stroje spolu s ilustracemi z mých posledních knížek v Galerii Bastion v Táboře. Bylo to součástí happeningu při prezentaci sbírky Měkkým strojům. Loni jsem realizoval s výtvarnou skupinou MEN, v Galerii Bechyňská brána III. trienále – VI.objekt 2,5. Vystavoval jsem objekt Al – Go, rozměry: 122 x 152 x 22 cm. Šlo o ,barokní‘, téměř průhlednou fi guru, zpracovanou jako odlitek z hliníku při použití drátu, velejemného pletiva, tmelů a barev. Zavěšená fi gura při nezbadatelném pohybu měla navozovat imaginativní představu tělesa chůze ve vzduchovém prostoru. Pro osový pohyb zavěšeného objektu byl použit stacionární pohon s miničerpadly a interaktivně zapojenými minirelé.
Ještě jedna věc by mě zajímala, a sice jak jsi přišel k tak pěknému příjmení?
Mé jurodivé jméno povstalo z místa usadivších se mých předků, bavorácké kovářské rodiny jménem Hazuk, nedaleko nynějšího Havlíčkova Brodu na potoce s ohbím zvaným chobot.
Foto archiv

Na sklonku loňského roku dopsal Jaroslav Chobot knihu Modelové porno-lesy.  Z ní je následující ukázka:

(1)
V pásu skatů
strojní chůze s obrovitou vlečnou
včelou
na kovovém porno-peří nepatrných
přečníváků v nacukané křupanině…
V blahobytu nad motivy zužovaných hrudních
těles
v odpojeném mezinoží s veletenkým
pístem rukou rozprostřených v nezbytnostech
při nábězích porno-vznětu (strojních kachen
s porno-jemy) do nátisku s obezitou…V tělech
která mění odtněj pásmem jiné přítomnosti
jako opis
slisování jednonožců na sklopidlech
brzdících se o symboly. . .
Na pružidlech
savých slepů v nejslibnější
atmosféře skrze hřbety bludných táhel (mezer)
s tekoucími těly slehů pod kupami nosných
oblin
když odpadá nostalgie aniž by se přepjal
slouloň (šourek)
odpojený do vatoně…

(2)
V nenásobných
tělech triád (obliň) zasazených
do zátvrdů…
se žilkami mlhy cihel topořících
na dvojstěnu
(na soubězích neskutečna) . . .
V pásech ruky
která klove aniž by se rozpínala
ztělesněnou vstupní hnědí krmící se obnažením…
Jako
by to byly nymfy zaháněné do opaků
(do průhybů strojních stočen)… Do klečící
mírné kachny
s běžným vratným mechanismem
pornujícím přímo kroky v dosavadní pevné klenbě
ukázkových prošlých plemen při ústupu duté nohy
s průmětovým vybavením (béžovými pecny přediv)
nástražnými záklopkami
bez průtahů vzniklých
zábran pro základny těles kroku mířícího
do odtáhla…

(3)
Do tělové zásobárny hledající volný průběh
za střevy svých zásobníků v odtržených živých
kapsách spojovaných zanožením (odstraněných
madel trupu) navrženým pro pygmeje…
Náhodnými vatojemy oddálené odtné zóny
vprostřed límce
zlatolemu v nehynoucích tělech
plastů chátrajících porno-vzněty vedenými
do nátisku
stejně jako zla tý chaoz který zónu
rozděluje skrze zdroje vlastních nástrah
hromaděných zásobárnou do kovových těsných
kloubů
pracujících v porno-běhu při zhoupnutí
hmoty stroje neseného do obilí vlnícího
vlastním lemem (zblokovaným mezinožím) . . .

(4)
Náporový slehlý měkan odepnutý od průtahů
na záchranných hrudních shlucích za protáhlým
tělem mezna
valících své vlastní lemy do nástavby
živých zlomů nabubřelých plátováním objemného
mezinoží…
Blízko lávky
pro šourání kde se šourá potní Šura
odpařená potním mlýnem v mlze vlité do fantómů
zahřívaných vatou kapsy vtahovanou do vatoně…
Obloměji
na dvou nohou pro nadstavbu porno-lesa
vzepnutého nad měkany napájené pornovačem
s obojnohou
vlastních trupů (stočen) stoupajících
blahem sjetin navrstvených porno-lemy do vláčného
odtvrdání
měnícího lesní pěnu sahající po návnadě
(napájené odvracečem) slehlým tělem klenby těsna…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *