Po více než třiceti letech se v nakladatelství Torst uzavřelo vydávání Spisů Ladislava Klímy. Oním finálním, šestým svazkem, jsou Dramata. Text připravila k vydání francouzská redaktorka a překladatelka Erika Abrams, redaktorem Spisů byl od počátku Jan Šulc. Významný editor a redaktor, který se podílel a podílí na řadě podstatných projektů české literatury, především v nakladatelství Torst.
Kdy jste se poprvé setkal s dílem Ladislava Klímy?
První kniha Ladislava Klímy, již jsem držel ve svých rukou, byly Filosofické listy v pěkné převazbě, malá knížka vydaná posmrtně roku 1939. Koupil jsem ji zcela náhodně v antikvariátu už jako gymnazista, tedy před rokem 1983. Myslím, že to pro mě byl ten nejlepší možný úvod do čtení Klímova díla.
Co vás na té Klímově knížce oslovilo?
Zaujalo mě, že s ničím podobným – myšlenkově, jazykově, stylově – jsem se dosud při četbě nesetkal. Intuitivně jsem cítil, že zde čtu poprvé v životě texty skutečně vnitřně svobodného člověka, nesvázaného ničím vnějším, žádnými konvencemi a ohledy. A tento svůj první vjem jsem nezměnil dodnes. Neznám nikoho, kdo by byl s Klímou srovnatelný.
Jak vaše poznávání Klímova díla pokračovalo?
Před rokem 1988, kdy jsem dokončil studium na vysoké škole, jsem si sehnal a přečetl ještě tři knížky vydané za Klímova života – Traktáty a diktáty (1922), Vteřinu a Věčnost (1927) a Utrpení knížete Sternenhocha (1928), a pak též prakticky všechny knížky vydané tiskem posmrtně.
Co se samizdatu týká, před rokem 1988 můj kamarád Ilja Matouš vydával samizdatové Klímovy Spisy na základě kopií strojopisných přepisů Klímových rukopisů, které pořizoval David Souček. To byl syn mého v dětství a mládí oblíbeného spisovatele Ludvíka Součka, znalce fotografie, popularizátora vynálezů, autora mnoha sci-fi knih a populárního záhadologa.
Jak si vysvětlujete Klímovu zvláštní reputaci, kterou měl ještě před rokem 1989, kdy sice prakticky nevycházel, ale stal se popkulturní ikonou? Co na jeho díle a osudu lidi tak bralo?
Přiznám se, že popkultura mě nikdy nezajímala a mnoho o ní nevím. A slovo ikona ve významu jiném než čistě teologickém a uměleckohistorickém přímo nesnáším. Co na tom bralo lidi, nevím. Já znal tehdy čtenářů Klímy jen několik, a ty stejně jako mě popkultura nezajímala, zajímala je česká literatura a česká filozofie. Něco jiného bylo místo, které ve svém díle Klímovi dali Bohumil Hrabal a Jiří Kolář. Hrabal Klímu zpopularizoval. Do české literatury Klímu v šedesátých letech vrátil svým článkem v Tváři Jiří Němec. A následně vnímání Klímy u nás obohatil Josef Zumr svou předmluvou k výboru Vteřiny věčnosti, vydanému ve Světové četbě Odeonu.
Za normalizace se o Klímovi nepsalo a nemluvilo v oficiální kultuře – s výjimkou inscenace Matěje Poctivého v Ypsilonce – takřka vůbec. V té neoficiální vyšlo několik samizdatových vydání Klímových textů a svou studii o něm napsal Jindřich Chalupecký. Plastici vytvořili a nahráli výborné klímovské album. To bylo téměř vše. O kulturním kódu či vyzdvihované hodnotě vůbec nebylo možno mluvit.
Mluvím o vlastní zkušenosti s klímovskou popularitou mezi alternativní mládeží v půli osmdesátých let… Plastici v tomto ohledu zapůsobili. Jaká byla (nakladatelská, literární) situace kolem Ladislava Klímy, když před třiceti lety vyšel první díl Sebraných spisů?
První díl Sebraných spisů Ladislava Klímy vyšel v Torstu v roce 1996. V té době vydávalo jednotlivé Klímovy texty velmi mnoho nakladatelství. Snad to byla ještě i výdělečná činnost, protože po Klímových textech byl v té době mezi čtenáři hlad. Já už ovšem od března roku 1990, kdy jsem nastoupil jako redaktor do Odeonu, usiloval o vydání Klímových Spisů, tedy o seriózní, fundovanou mnohosvazkovou edici v jednotné grafické úpravě. Jiří Pelán jako šéfredaktor Odeonu můj nápad podpořil, a já se domluvil s dvěma lidmi: s filozofem Josefem Zumrem jako možným editorem a s malířem a restaurátorem Standou Jirčíkem, v letech 1985–1994 jedním z mých nejbližších kamarádů. Josef Zumr navrhl členění Klímova díla do svazků a Standa vytvořil velmi pěkný grafický návrh obálek.
Nakolik byly přístupné Klímovy vydané a zejména nevydané texty, kde se nacházely?
Klímovy vydané texty byly přístupné v antikvariátech a nově i v knihkupectvích. O nevydaných textech jsem tehdy nic netušil, snad jen to, že jejich část vlastní David Souček. Ten v té době žil ve Vídni. Už nevím, jak jsem se to dozvěděl, ale někdo mi řekl, že David Souček je připraven Klímovy rukopisy, jež vlastní, prodat do Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Chtěl však za ně (právem) nemalou částku. S Viktorem Stoilovem a Růženou Hamanovou, zaměstnanou v Literárním archivu PNP, se nám tehdy podařilo přesvědčit Václava Havla – v té době prezidenta republiky – aby peníze na nákup Klímových rukopisů Literárnímu archivu věnoval ze svého, protože Literární archiv tak velkou částku samozřejmě neměl. A Václav Havel to učinil. Budiž to připomenuto a pro budoucí paměť zaznamenáno.
Měli jste časový odhad, jak dlouho potrvá vše vydat?
Odhad jsme neměli žádný. V roce 1990 mi bylo pětadvacet a zdálo se mi, že mám celý život před sebou. Vše bylo tehdy plné naděje, optimismu a často i naivně krásných plánů. Vzpomínám si například, jak mi v roce 1995 zavolal překladatel Jindřich Pokorný, tatínek Terezie Pokorné, šéfredaktorky Revolver Revue, a překladatelky Veroniky Dudkové, a nabízel mi, že pro Torst edičně připraví a z francouzštiny přeloží šestnáct svazků Spisů Gérarda de Nerval. Nic necharakterizuje tehdejší dobu tak přesně jako Pokorného krásné ediční snění.
Ty spisy zřejmě v Odeonu nevyšly, že?
Nevyšly. Odeon v roce 1993 již směřoval ekonomicky ke svému definitivnímu zániku (dnešní výborné nakladatelství Odeon s ním má společný jen název, jinak nic jiného), a proto jsem nápad na vydání Klímových Spisů přenesl z Odeonu do Torstu, stejně jako několik rozpracovaných knih – velkou monografii Josefa Čapka z pera Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka, knihy Maxe Blechera, Fridricha Bridela, Jindřicha Heislera, Jindřicha Chalupeckého (Expresionisté), Petra Krále (Fotografie v surrealismu, Chiméry a exil), Oldřicha Králíka, Michela Leirise, Františka V. Mareše, Josefa Palivce (Básně, eseje, překlady), Odilona Redona, Pavla Trosta a Richarda Weinera (čtyři svazky Spisů).
Jak jste se s Viktorem Stoilovem seznámili s klímovskou editorkou Erikou Abrams nebo jak vaše spolupráce vznikla?
Josef Zumr pracoval ve Filozofickém ústavu Akademie věd České republiky. Měl tam spoustu práce a starostí a cítil, že detailní mravenčí práce s Klímovými texty je nad jeho síly i časové možnosti. Proto mi doporučil v Paříži žijící editorku a překladatelku Eriku Abrams, která v té době již vydala první svazek (Le grand roman) Klímových Sebraných spisů ve francouzštině. Celkem se jí do dnešních dnů podařilo vydat francouzsky čtyři svazky ze šesti: Tome 1: Tout (Écrits intimes, 1909–1927) (vyšel v roce 2001), Tome 2: Dieu le ver (Correspondance 1905–1928) (vyšel v roce 2005), Tome 3: Le monde etc… (Philosophica journalistica, 1904–1928) (vyšel v roce 2010) a Tome 4: Le grand roman (vyšel v roce 1991).
A zřejmě jste se museli setkat osobně?
Poprvé jsme se s Erikou Abrams – Viktor Stoilov a já – sešli v roce 1994 v kavárně pražského Rudolfina. A domluvili jsme se, že Erika pro Torst edičně připraví šest svazků Klímových Sebraných spisů. Josef Zumr tuto domluvu uvítal, ulevilo se mu, že na edici Klímova díla nebude muset pracovat on.
Nakolik takový projekt vyžaduje státní nebo jinou podporu?
Bez podpory, ať už státní, nebo jiné, je uskutečnění takového projektu nemyslitelné.
Jaká byla spolupráce s Erikou Abrams, jaké jsou její zásluhy o projekt?
Spolupráce s Erikou Abrams na vydání Sebraných spisů Ladislava Klímy byla vynikající. Trvala dvaatřicet let. Bez ní by Klímovo dílo ve svém celku nikdy nevyšlo, ba co víc, nikdy by nevyšlo ve své autentické podobě tak, jak ho Klíma skutečně napsal. Erika Abrams rozpoznala, že samostatnou hodnotou Klímova díla je jeho zcela jedinečný jazyk, jeho pravopis, jeho styl. Že jeho Sebrané spisy musejí vycházet nikoli z předchozích časopiseckých či knižních vydání jeho textů, ale výhradně z jeho rukopisů. Samozřejmě tam, kde je to možné, protože od některých textů se rukopisy nedochovaly. Od většiny ale ano. A dobře čitelné. A právě s rukopisy Erika Abrams povětšinou pracovala. A ukázala zcela přesvědčivě, jak bylo předchozími generacemi editorů – s výjimkou Jaroslava Kabeše – Klímovo dílo necitlivě upravováno, cenzurováno, někdy dokonce przněno a textově poškozováno.
Její nenahraditelný přínos je ovšem též v jejích edičních poznámkách a komentářích. Dovoluji si říci, že nikdo jiný by je v takové podrobnosti a kvalitě nedokázal napsat, protože nikdo jiný Klímovo dílo a Klímův život tak dobře nezná. Její ediční práce připravila prostor pro budoucí generace klímovských badatelů.
A ještě: Již samo rozvržení Klímových Sebraných spisů do šesti svazků byl obrovský ediční čin. Josef Zumr Spisy takto promyšleny neměl, držel se předchozích knižních vydání, o vnitřním členění Klímova díla neuvažoval a na rukopisy myslel jen zcela okrajově.
Proměňuje se vnímání Ladislava Klímy českou odbornou a čtenářskou obcí v průběhu let?
