„Budu psát, abych se něčeho zbavil,“ píše autor na začátku svého díla. Čeho se chce ale zbavit? Znalci si ho pamatují z konce osmdesátých let dvacátého století, toho hubeného mladého muže v košili soustředěně dujícího na saxofon… v kapelách Garáž, Psí vojáci či Matěj Čech. Ano, Jiří Jelínek není nic jiného než spisovatelská reinkarnace muzikanta z kapel, které do emocionálního vývoje jedné generace vyfoukaly, vybubnovaly, vydrnkaly a vyzpívaly pořádnou brázdu. Čeho se chce zbavit někdejší muž z pódia? Záblesku a tíhy okamžiku!
Jak sám autor říkal na křtu knihy v pražském Souterrainu – zároveň šlo o večírek nakladatele – psát začal spontánně, bez literárních ambicí. Jako materiál použil ovšem vlastní příběh, a příběh muzikanta-rockera se chtě nechtě stane součástí dlouhé řady rockových memoárů na jedné straně. A na druhé – veškerých beatnických a postbeatnických románů, které se snaží zachytit onu chvilku, kdy jsme žili naplno, a věděli o tom.
Na beatníky ostatně jeden z příběhů přímo odkazuje. Jeho vypravěč, bez problémů ztotožnitelný s autorem, tráví povinnou vojenskou službu v Tachově. Je rok 1990, všechno se změnilo, ale ještě ne tak úplně, a na vojně ještě méně. Vypravěč prchne přes plot, v hospodě natrefí na partu a jeden z ní mu připomíná Ginsberga. Je to Allen Ginsberg, v doprovodu ekologicky zaměřeného japonského básníka Nanaa Sakakiho (protestovali zde proti stavbě elektrárny) – historie se právě překlopila, svět se otevírá a člověk se může z vojny dostat rovnou do románu Na cestě, skoro. Zatímco nám jde o svobodu, někdejší beatnik Ginsberg už myslí spíš na ekologii. Náš hlavní hrdina dokonale vnímá šokantnost a obyčejnost toho všeho. Mohl by nastat hvězdný okamžik jeho života – místo toho pořádně nechápe, co se vlastně děje (jako tehdy asi většina jeho spolukrajanů). Povídka má pěkný název Přes plot.
V jiné povídce se brigádnicky prodávají ryby, se vším pábitelským šlendriánem kolem. Tato jednorázová chlebovka je plasticky vylíčena jako šmelina od začátku do konce. Prodavači ryb jsou šizeni rybářským podnikem, řetěz nekalosti přirozeně pokračuje až k zákazníkovi. Žádné satori se nekoná, ryby nadále nemají jinou duši než svůj měchýř. Stejně jako u příběhu s Ginsbergem a Sakakim se ekologie mihne jako nezamýšlený vedlejší motiv. Jde o historky nevykoupené dramatickým obloukem. Byť v této „rybí“ povídce, nazvané Kapři, děj začíná zpěvem hymny… Vypravěč je zkrátka vykulený glosátor, vláčený průběhem věcí, který popisuje mrznoucí vodu chvíle.
Hlavní hrdina a vypravěč v jedné podobě vlastně nikdy nepřišel o dětský nadhled. Povídka Veřejná bezpečnost tak líčí situaci zrušeného skautského oddílu, který vyspravuje svou výstroj – aby ji mohl předat pionýrům, a nikdo si nemohl stěžovat. Absurdní situace se točí kolem přišívání olivek na celty, ale obsah této historické miniatury je jasný. Stejně jako organicky napojený popis rockového koncertu, hraného v obklíčení Veřejnou bezpečností a milicemi. Vypravěč si ale nedělá nárok na zapisovatele historické pravdy, jen pozorovatele bez hrabalovského spodního poetického proudu. Otázka ze závěru textu ─ „Chtěl bych si to někdy zopáknout?“ ─ zůstává nezodpovězena. A první čtenářka (zřejmě) téhož textu, zmíněná na konci, věcně poznamenává: „Těch záporů a vzpomínek na komouše už bylo moc.“
Autor vlastně neustále bojuje s pofidérností vlastních vzpomínek, z nichž je ovšem kniha složena. Soubor textů se díky úvodu tváří jako vlastní psychoterapie, myslím ale, že jde o něco víc. Vypravěč potvrzuje, že se mu všechny ty věci opravdu staly. A neučesaným, dynamickým jazykem – muzikanta v sobě nezapře – vypráví. Jeho příběhy mají neurčité vyznění – nejsou to morality, spíše pobavené vzpomínky poučeného svědka, v nichž vystupuje učitel, muzikanti, skinheadi, konzumenti lysohlávek, lyžaři, obyvatelé sudetoněmecké chalupy. Dějiny se přelévají pomalým proudem osobního vyprávění. A ta muzikantská zkušenost je možná patrná ve frázování a i v délce textů – při čtení obvykle trvají jako jedna písnička. Přinášejí obvyklou českou beatnickou zkušenost, že to naše vytržení a sebepoznání mělo vždy poněkud sebeironickou podobu. V tomto ohledu jsou zcela přesné. Kniha Jiřího Jelínka klame tělem i názvem.
Marek Toman