Lucie Lomová rovná se Anča a Pepík. A naopak: Anča a Pepík rovná se Lucie Lomová. Autorka – jedna z nejúspěšnějších českých komiksářek po roce 1989, kreslířka a scenáristka v jednom, ročník 1964, absolventka dramaturgie na pražské DAMU – se z té rovnice pokoušela vyvléknout několikrát, důrazem na zcela jiná témata i odlišný výtvarný rukopis, ale nakonec se nepovedlo. Ti dva neohrožení myší dorostenci, bytující v Ušíně a prožívající nadčasová dobrodružství vystavěná na půdorysu klasické pohádky, potažmo mýtu, dokonce před pár lety obživli v počítačové hře, a hlavně v animovaném filmu. Prohryzali se pak samozřejmě taky do autorčina nejnovějšího komiksového díla, více než dvousetstránkové knihy Každý den je nový, vydané pražským Labyrintem.
Všechny ty dny mají v hlavičce rok 2017: 1. leden až 31. prosinec. Je to ta dobře známá konceptuální hra s vlastním stínem, k níž například Jiří Kolář ponouknul Ludvíka Vaculíka (a ten pak realizoval svůj megahit Český snář, psaný od ledna 1979 do února 1980) – anebo nejnověji už nějaký ten pátek ponouká Viktor Karlík sympatizanty Revolver Revue (formát Jedné věty si od roku 2008 vyzkoušeli například Viktor Šlajchrt, Ivo Vodseďálek nebo Anna Kareninová). Metoda je jasná: záznam denně; v případě komiksářky pak ideálně slovem a obrazem v jednom, okénko, dvě nebo tři. Autorce to někdy nevyjde, některé dny trochu fláká, ke konci roku ji už ten koncept docela štve – ale jako celek je to převratná práce. Je úplně jiná než Anna chce skočit (2007), Divoši (2011) i Na odstřel (2014), tedy v banalizující zkratce tvůrčí výlety Lucie Lomové do hájemství psychoanalytické terapie, civilizované divočiny a divadelní detektivky. Úplně jiná v čem?
Zaprvé v kresbě. Tady, v tom novém albu, se to všecko chvěje a nervózně vlní, je to takové nedokonalé, tvarově rozostřené a rozhozené, prostě črtané narychlo. Rubem téhle vnějškové kresebné neučesanosti je samozřejmě živelná energie, vyšší emoční temperatura, prostě víc bezprostředního života. Zadruhé ve scénáři, který nemohl být jiný než spontánní, nepromyšlený, žádná apriorní rozvaha, odkud, kam a přes jaké meandry vyprávění povede. Tady se příběh skládá s každým dnem, každým týdnem; nečekaně, překvapivě. Autorka, která je souběžně vypravěčkou i hrdinkou, pisatelkou a kreslířkou plus komentátorkou, prožívá a zapisuje/zakresluje typické existenciální vzlety a pády. Synův coming-out, matčino dramatické zdravotní haprování, vztah s dcerou Bětou, sestrou-malířkou Ivanou (která jí mimochodem kdysi, v druhé půli osmdesátek, pomohla sestrojit tu myší dvojku, o níž byla řeč výše) anebo s kamarádkou-spisovatelkou Irenou. Ale taky, a to možná především, zakresluje/zapisuje vlastní práci: zakázky i volnou tvorbu, výstavy a workshopy, diskuse a výlety za hranice všedních dnů, třeba do Moskvy, Štrasburku nebo Amsterdamu. Někdy je toho úhrnem příliš („Dneska na tebe, deníčku, fakt nemám náladu…“), většinou ale platí heslo, které by mohlo stát v té knize jako motto: „Jsem komiksový upír.“ Vlastně je v tom albu skvěle demonstrováno právě to, co udělalo z Vaculíkova Českého snáře jednak román, jakkoli netypický a žánrově rozvratný, jednak událost: všední dny druhého se před očima čtenáře mění v příběh, který je mu blízký – který je natolik typický, až se stává prototypem.
Co zažívá v té knize Lucie Lomová, má nadosobní platnost. Snad každý má stárnoucí rodiče, někdo má děti, které dospívají a pohybují se v soustředných kruzích se stále větším poloměrem; někdo je – tak jako autorka a většina postav v její blízkosti – single a zahání tu samotu, to existenciální vakuum kreativní prací, psaním a kreslením, modelováním a dynamizováním útěšných fikčních světů. A jak stránek přibývá a budoucnosti ubývá, skane do deníku sem tam trocha smutku, nostalgie, ale pak, a to možná častěji, taky sebereflexe, poznání, které dává naději a drží tajemství: „Můj život je hrozne nepravidelnej.“ Anebo jinými slovy: „Deník je u konce, ale žádnou pointu tady nevykřešu.“ Zaplaťpámbů! K čemu pointa, tisíckrát víc jsou všechny ty autorčiny pochyby, málem romanticky rozkmitané emoce. Prostě každodennost v pohybu, v lokálním bezpečí i globálním nebezpečí (rok 2017 vynesl v Americe k moci Trumpa, světem se hnaly vlny islamistického teroru a uprchlíků), víc v nejistotě než jistotě. Autorka z toho dokázala vymáčknout pro svůj komiksový deník maximum. Svou jasně nejosobnější, totálně bezprostřední knihu. Místy nejistou, neuspořádanou až chaotickou. Ale hlavně živou, hravou, vtipnou. Když se ty dvě myši, Anča a Pepík, objeví na placu, trochu na autorku žehrají, trochu se vztekají, ukazují na ni prstem – ale pak to všecko proberou v klidu na baru u láhve vína…