Zajímavé srovnání toho, jak se proměňoval – a to leckdy docela radikálně – Ginsbergův pohled na jeho nejznámější báseň, nabízí několik následujících citátů. Nekritizujme jej hned, báseň, jistě i pro veškeré okolnosti jejího vzniku, pro něj možná fungovala jako kouzelné zrcadlo – kdykoliv se do něj podíval, viděl tam další aspekt, další stránku (dalšího Allena Ginsberga, další flexibilní a dobový výklad), své vlastní výklady si do básně mohli projikovat i čtenáři. Vliv na Ginsbergova vyjádření měl jistě nejen dobový kontext, ale také periodikum, pro nějž se zrovna vyjadřoval. Takže vzhůru k mistrovým výkladům.
V roce 1956 řekl The New York Times, že jeho cílem jako básníka i básně samotné bylo „osvobodit čtenáře od jejich falešné, sebepodceňující představy o sobě samých a přesvědčit je, že jsou andělé“.
V roce 1965 v rozhovoru pro kulturní magazín Paris Review trval na tom, že „Kvílení, a zvláště poslední část jsou poctou umění“.
O tři roky později prohlásil, že jeho inspirací nebyli ani William Shakespeare či Christopher Smart, ale jazzový saxofonista Lester Young, konkrétně jeho nahrávka Lester Leaps In, a vítr že vane od Jacka Kerouaca.
V roce 1974 prohlásil pro časopis homosexuálů Gay Sunshine, že Kvílení je „doslova coming out a přiznání základní reality homosexuální radosti“. A také, dodejme, oslavou přátelství, tedy jakého jinak než mužského, což byla ostatně jedna z jednotících linek celé beat generation, jednoho velkého skautského oddílu rabijátů.
O rok později šla homosexuální radost stranou a Kvílení bylo „v podstatě o mé matce“. Má to vlastně logiku, Naomi Ginsbergová byla duševně nemocná, šílená, stejně jako „nejlepší hlavy generace“, a svět ji podle jejího přesvědčení – stejně jako ony „hlavy“ – chtěl zničit.
A v témže roce trval na tom, že „klíčovým výrazem celé básně je ,Molochu, tvé jméno je Myšlenka!ʻ“, měl přitom na mysli verš Williama Blakea, „myslí ukuté okovy,“ tedy okovy, jež kujeme sami na sebe, a svou mysl si tak sami svazujeme.
V roce 1986, v jubilejní edici vydané k 30. výročí, píše, že Kvílení „mělo být emoční časovanou bombou, která by neustále vyhazovala do vzduchu vojensko-průmyslovo-nacionalistický komplex“. A samozřejmě, v popření výroku z roku 1968, zde tvrdil, že jedním z inspiračních zdrojů byla i tvorba Christophera Smarta.