S Viktorií Hanišovou o tom, jak překládat názvy hub
Román Houbařka (2018), vaše patrně nejúspěšnější kniha, vyšel také v překladech. Jak zahraniční čtenáři reagují na motiv sbírání hub?
To právě funguje docela dobře, je to vhodný startovač při diskusích. Často se na besedách v zahraničí stává, že se bavíme prostě o houbách.
Ne o vztazích, jimž se kniha věnuje především?
Ne, o vztazích ne. Bývají to úplně jiné diskuse než doma v České republice. Objeví se tam třeba lidé, kteří o houbách nikdy neslyšeli. Tvrdí, že by je nikdy nesbírali, protože by se mohli otrávit. A nevěří nám, že se v houbách vyznáme natolik, že minimálně známe všechny prudce jedovaté houby.
Jak pracují s názvy hub překladatelé Houbařky?
S překladateli, kteří se na mě kvůli houbám obracejí, vedu zajímavé diskuse. Zoufalá situace nastala s překladem do španělštiny a katalánštiny. Do španělštiny knihu překládal výborný překladatel Kepa Uharte, byl tenkrát v Praze, byl duben, dal si se mnou sraz a řekl: „Půjdeme spolu sbírat hřiby.“ A já říkám, no, to budeš mít, chlapče, při překladu asi problém. Sešli jsme se a on donesl tabulku, kde měl napsané české názvy, popisy, kdy houba roste, k tomu latinské názvy, poté hledal španělské a katalánské názvy, v katalánštině to takový problém zjevně nebyl a ve španělštině jo. Ve Španělsku některé české houby nerostou, takže jsme museli hledat alternativy, které rostou ve Španělsku a zároveň v Česku ve stejné době, a byla to celkem mravenčí práce.
Italská překladatelka zase mohla použít jen názvosloví ze severu, z Alp, kde se houby ještě trochu sbírají, byť omezeně, ale ti lidé se v tom nějak vyznají, ale čím dál na jih, tím je to horší. Měla regionální názvy, které nejsou ve zbytku Itálie srozumitelné.
Takže v České republice se lidé neptají, co sbíráte ráda za houby?
Tady chodí připravení čtenáři a klasicky se mě ptají, jak jsem myslela konec, u všech mých knížek. A já jim to neřeknu. Na houby se ptají jen okrajově, jestli je ráda sbírám. Já řeknu ano, že jsem houbařský přizdisráč, ale není to hlavní téma.
Fejeton
Na letošních Mighty Sounds proběhla i jedna mimořádně komorní akce. Kolem sice duněly basy ryčných kapel, ale v Black Coffee Stage – na divadelní, stand-upové, improvizační a akusticky-koncertní scéně – se křtila kniha. Totiž spíš knížka. Její autor ji chtěl mít ve formátu „kolibříka“, někdejších básnických sbírek velikosti dlaně.
A nečekané bylo i to, že autora už roky vídáme spíše za gramofony při reggae, ska a hiphopových djských produkcích, kde zezadu jistí MC neboli zpěváky. Boldrik je v těchto žánrech kapacitou a za desetiletí na scéně se mu povedlo oslovit minimálně dvě generace. Tento někdejší zpěvák kapely Dub in da Trip i DJská podpora zpěváků Cocomana, MessenJaha a Dr. Karyho (též projekt Nevereš, účast na projektech Sklizeň a dalších) ale roky podléhal i literárnímu kouzlu. Jednak pořádal Hulidi – pravidelné programy v klubu Cross zaměřené na Hudbu, Literaturu a Divadlo, jednak psal vlastní texty. Pro ně zvolil snad tu nejsevřenější formu – haiku. Texty v kolibří knížce V krabičce sirek vznikaly řadu let, nynější soubor Boldrik koncipoval dva roky. Za dodržení předepsaného počtu slabik. Výsledné texty zachycují všední situace nevšedně. Například: Řekni už něco/kdo má sílu poslouchat/hlučné mlčení. Anebo: Občas v odrazech/tváří oken tramvají/směješ se na mě.
Křest proběhl přímo mezi diváky, jemně a tiše, jak se na haiku sluší. Konkrétně posypáním knížky kouzelnou bylinou.
Boldrik pak hrál svůj set na DJ stejdži, za zády zpěváka Dr. Karyho, který prodělává vážné onemocnění a těší se z každé příležitosti k vystoupení. (S Dr. Karym jsme přinesli obsáhlý rozhovor v UNI v říjnu 2025). Obvykle rozjařený Boldrik s charakteristickými tělocvičnými gesty se tentokrát jenom díval do zad svého kamaráda. Byl to empatický pohled, plný přání toho nejlepšího, nejlepšího možného.
Pohled básníka, autora haiku: Podivný smutek/všichni se nám schovali/v krabičce sirek.
Knížečku vydalo Nakladatelství Stop zewling productions a Boldrik si dává záležet, aby byla v knihovnách, a tudíž dostupná.
Recenze
Rein Raud: Smrt dokonalé věty
Přeložila Anna Sedláčková, Maraton, 2025
Tohoto románu se recenzent chopil nejen proto, že v estonském Tallinnu, kde se odehrává, strávil pět let života. Význačnějším důvodem je to, že Rein Raud se v něm pokusil popsat historickou změnu, která je pro jeho – a recenzentovu generaci – zásadní. Sametovou revoluci u nás, jejíž obdoba v Estonsku znamenala znovuzískání nezávislosti po desítkách let v sovětském područí.
Estonci v době smlouvy Stalina s Hitlerem, zvané pakt Ribbentrop-Molotov, přišli o stát. V Raudově románu se však ulicemi Tallinnu poflakují pankáči, sovětský režim slábne, ovšem panuje už tak dlouho, že nikdo netuší, jak by se mohl položit. A svým postavám Raud nakládá historické břímě ve všech možných kombinacích. Připomeňme, že Sověti v Estonsku prováděli nejen kulturní rusifikaci, ale podporovali migraci ruského obyvatelstva, které koncem osmdesátých let dosáhlo pěkné třetiny celkového obyvatelstva (na rozdíl od sedmi procent po první světové válce). Jedna z postav románu je mladík Anton, který má estonského otce, ještě ke všemu policejního vyšetřovatele („rusifikovaného fízla“, jak o něm uvažuje), a ruskou matku. S tímto vybavením se účastní protirežimních akcí, například pomáhá švédskému novináři, aby se dostal k protirežimním fotkám… Jeho otec před lety řešil podobné národnostní dilema – a dospěl k opačným závěrům.
Mládenec Raim si splní sen, když naváže vztah se svou někdejší učitelkou ruštiny Lidií Petrovnou. Román se tady z disidentské roviny nečekaně přelije do čistě milostné, kořeněné upřímným nadšením učitelky pro ruštinu a ruskou kulturu. A jejím nepochopením, proč si Estonci uchovávají jak svůj jazyk, tak odstup od všeho sovětského. Z lásky k Raimovi se ale učitelka, tou dobou již pracující na policii, zaplete do odbojářsko-špionážního dobrodružství.
Karl po zadržení policií a táhnoucím se pobytu ve vazbě kývne na spolupráci. Ervin je vyhoštěn do Švédska, kde ho přivítají protikomunističtí estonští emigranti – stejně jako agent ze sovětského velvyslanectví. Vztah těch dvou je plný pragmatismu, ale i vzájemného porozumění. Raud vyniká v popisech, jak přirozeně se dějí věci, v nichž čtenář vidí značné morální ostří a pořádné čertovo kopyto. Je to zvláštní klad knihy: její emocionální podstřelenost, hrozivá smířlivost, krajní skepse k ideovým konceptům.
Další vyhraněný příběh nabízí dobrodružství ruského mladíka Alexe, který se na zájezdu do Estonska zamiluje do místní dívky Maarji. Jejich románek má ze všech příběhů v knize asi největší šanci na úspěch. Politická situace do něj vstoupí nečekaně a jak je u Rauda zvykem, poněkud absurdně.
Politická změna, obnovení nezávislosti a pád režimu přichází pro všechny vlastně pozdě. Autor si svou skepsi, s níž tak dovedně pracuje, zachoval i pro zbrusu novou situaci. Revoluční étos se nekoná… nebude znít českému čtenáři popis sovětské reality a estonského odporu povědomě?
„Nebylo to však tak, jak tehdy prezentovaly úřady: že jednotliví, obyčejní, zdrchaní lidé přijali jednu sjednocující, povznášející a zázračnou vizi štěstí a svého historického osudu, který vyžadoval, aby mluvili cizím jazykem a oslavovali cizí válečná vítězství. Nebylo to ale ani tak, jak je dnes příjemné vzpomínat: že pod každým popelem skrytě doutnal hrdý plamen, připravený při první fanfáře vyšlehnout. … Byla to tichá válka bez jasně vymezené fronty …. Malé bity probíhaly v každém jednotlivci, jenž mohl být od devíti do pěti poctivým sovětským úředníkem, a večer, při sledování zpráv z Finska, vášnivým idealistou.“
Estonci byli zároveň Sověti a Estonci, zjevně. Stejně jako Čechoslováci byli občané loajální k režimu – a k vlastní integritě. V tom si Češi s Estonci rozumějí. Stejně jako v podvratném humoru svěže napsaného románu, který historii pojímá prostřednictvím naprosto současných postav. S nemalou dávkou ironie, jež neoslabuje porozumění pro motivy lidského chování. Ambice, láska, komplexy méněcennosti, strach, pořád totéž.
Recenze
Radek Radúz Dětinský: 308
NAVU – nakladatelství AVU, 2026
Snad není příliš troufalé psát do literární přílohy o knize, v níž se text takřka nevyskytuje – ale nebojte se, mám pro to svůj důvod!
308 rovná se desetiletí pražské Akademie výtvarných umění (2013–2023), jak je zachytil tamní školní fotograf. Nečekejte však oficiální přehled pózujících mistryň a mistrů. Zaujme i zarazí, že fotografie mají strohé popisky: datum a čas pořízení, nic víc. Čtenář či spíše okukovatel tak sice pravděpodobně ikonické osobnosti výtvarného světa pozná, jsou ale v zásadě postaveni naroveň studentům. Ani jednotlivé činnosti nenesou vysvětlující titulek. Lze odhadovat, že autor zdokumentoval přijímací řízení stejně jako obhajobu diplomek, výstavy, performativní představení i cesty akademiků do plenéru a do ciziny.
Zároveň se nesoustředil na samotný proces vytváření obrazů, grafik, scénických návrhů či instalací. Snímal mezičasy, kdy studenti postávají, polehávají, pokuřují… anebo sledují něco, co nevidíme, případně o tom diskutují s profesory. Snímky nezachycují to, co by si asi laická veřejnost představovala – období manické činnosti posedlých umělců střídající se s depresemi utápěnými v alkoholu. Naopak v elegantní, neokázalé černobílé formě pojal to, co je součástí umění – nestálá diskuse, jak je hodnotit. Fotografie jsou portréty uvažování, a tady se dostáváme na pomezí textu. Dětinský vlastně portrétoval lidi a jejich myšlenky (nejsou vidět, nejsou slyšet, ale jsou přítomny). Kniha 308 je stopou mentální energie, která AVU zjevně proudí a spočívá v pevně provázané činnosti a v její reflexi.
Pozoruhodný je přitom minimální odstup autora, který je zaměstnancem AVU. Umělci zachycení na fotografiích si ho buď nevšímají, anebo dávají přátelským výrazem najevo, že je součástí jejich světa. To je podtrženo i názvem knihy – jde o číslo fotografovy pracovny na AVU. Gesto středověkých monogramistů se přeneslo do titulu knihy.
A pak přijde finální kouzlo. Za doslovem Tomáše Glance následují popisky fotografií. Přinesou patrně směs úlevy, že lidem zůstala jména, i zklamání, protože fotky přišly o část svého kouzla. Bez slovního doprovodu působí silněji. Nejvíc ta, která zachycuje patrně performanci – mladá žena leží schoulená a na těle má nápis: Hledím vnitřní klid, pracuji na tom. Heslo, které v této podobě vydá za knihu, čímž se dostáváme k literárnímu kontextu díla. Díky oproštěnosti od slov i dodatečné slovní popisky vyznívají důrazněji. Jistě i proto, že autor vynechal tituly osob. Vzhledem k záměrné střídmosti vyniknou strohé popisy činností. Mně se nejvíc líbí „XY chrání rozpracované sochy před vysušením“.
Snímky je tak možné konfrontovat s jejich popisky, anebo naopak. Onu mezipauzu lze využít pro vnímání obrazu beze slov anebo slov bez obrazu. Čtenář / okukovatel se stává chtě nechtě součástí projektu.
Tip na knihu
Pavel Fischl: Lidé ve tmě, deníky z Terezína 1941–1943
Nakladatelství P3K, 2025
Jak přibližuje v předmluvě autorův syn, Pavel Fischl si nebyl jistý, jestli by tyto texty měly vůbec vyjít. Obával se toho, že jsou příliš nezralé. Po jeho smrti zmínila jeho choť „poklad“ ve skříni, ale syn, novinář Michael Dagan, až po letech zjistil, co v ní je. A že jsou to rukopisy napsané mimo jiné česky, jazykem, který neovládal. Mezi nimi i deník, který si jeho otec jako dvacetiletý psal v ghettu v Terezíně.
Texty psané do obyčejného sešitu jsou deníkovými zápisy, ale také básněmi, příběhy, pohádkami… Co se poezie týká, zastupují intelektuální, civilní polohu, jako byla třeba ta Hanuše Bonna nebo Jiřího Daniela, židovských básníků čelících existenčnímu ohrožení. Deníkové texty přinášejí některé konkrétní popisy situace: autor nemohl zkoušet divadlo, protože byl hlady příliš slabý. Případně že přednášky rušilo kručení břich. Střízlivě jsou popisovány i přípravy na ozbrojené povstání v Terezíně, k němuž nedošlo, protože komunisté věznění v Malé pevnosti se odmítli spojit s „imperialisty a sionisty“. Zmíněna je i úniková cesta pod hradbami, kterou internovaní sice objevili, ale nemohli použít. Od okolního českého obyvatelstva nešlo očekávat pomoc.
Dohromady tvoří deníkové zápisky včetně jejich příběhu – k autorovi se vrátily až v padesátých letech, kdy mu je kdosi předal v Izraeli – a s doslovem editorky knihy Michaely Rozov – působivý celek. Právě tím, jak lícují s osobním příběhem autora, mimochodem bratra spisovatele a izraelského diplomata Viktora Fischla / Avigdora Dagana (Pavel Fischl se v Izraeli stal Gabrielem Daganem). Doslov obsahuje i cenné informace o zdráhavém přijetí přeživších holocaustu v Izraeli. Včetně nelehkého vztahu obou bratrů Daganových, z nichž ten starší měl to štěstí, že unikl do emigrace. Osobní, konkrétní, smutná a povzbudivá kniha autora, který přinejmenším třikrát přežil vlastní smrt.
Tip na knihu
Faubion Bowers: Skrjabin – biografie
Přeložila Tamara Bláhová, Dybbuk 2025
Doporučuje se! Tento úctyhodný špalek s nadčasovou fotografií skladatele s vousem a límcem devatenáctého století je něčím výrazně víc než „biografií“. Čte se jako román, nesený osobním zanícením a erudicí svého autora. To, že jde o nesmírně bohatý zdroj pro každého, kdo se zajímá o (vážnou) hudbu, lze předpokládat. Užaslý čtenář se ale dočte o smyslových iluzích, které Skrjabinova hudba vyvolává. Též o tom, jak ji vnímal on sám – barevně, v jakési další, mimoakustické dimenzi. A českého čtenáře asi potěší klímovské Skrjabinovy představy o božském významu sebe sama a hudby, podstatným prvkem příběhu je pofidérní duševní rovnováha skladatele. Milovníky lidských příběhů pak Skrjabinovo vztahové zapeklito v době, kdy rozvod nebyl nábožensky ani společensky možný.
Sám autor knihy stojí za pozornost: Bowers byl americkým univerzitním odborníkem na asijské kultury, zvláště se věnoval Japonsku a jeho divadlu (za války působil jako překladatel pro americkou armádu během bojů v Paficiku). Originální vzdělanec byl schopen uchopit právní skrjabinovskou biografii kontextuálně.
Kniha započíná líčením Ruska jako „asijské a barbarské země“ (V. I. Lenin), kde do devatenáctého století neexistovala jiná hudba než církevní. V roce 1802 vzniká první ruský orchestr, v roce 1862 první hudební akademie… a druhá půle devatenáctého století zdůrazní import západní kultury včetně hudby a objev ruských skladatelů světového formátu, včetně Skrjabina. Ten ostatně strávil důležitou část života v západní Evropě a v Americe. Musel se přitom spoléhat na přízeň mecenášů, k nimž měl vztah na pomezí nezdravé závislosti, vzájemné manipulace a soupeření eg. Kniha je i žalostným výčtem rentability hudebního oboru, protože ač Skrjabin intenzivně skládal a vydával, nebohatl. Kořením textu jsou různé osobní detaily, jako například Skrjabinovo komolení jmen a dat v korespondenci, které Bowers vlídně uvádí na pravou míru.
Celkově jde (také) o manuál, jak citlivě se dá hudba vnímat, jaké bohaté prožitky může přinášet a jak v praxi vypadá jeden skladatelský pokus uniknout průměrnosti a konečnosti. Skutečně mimořádný text, který by čtenářsky fungoval zřejmě i tehdy, pokud by byl čten bez hlubšího zájmu o (vážnou) hudbu. Odvážný podnik nakladatelství Dybbuk a překladatelky Tamary Bláhové, jež říká: „Monografie Faubiona Bowerse obsahuje spoustu pramenů, které zatím v češtině nebyly dostupné – korespondenci, a především dlouhé úryvky ze Skrjabinových soukromých poznámkových sešitů, jež nejlépe pomohou pochopit, čím se při komponování inspiroval, jak uvažoval a jak jeho díla interpretovat. Pro mě osobně bylo nejhezčím překvapením zařazení Skrjabinových básnických pokusů včetně libreta k zamýšlenému monumentálnímu Přípravnému aktu. Právě kombinace tolika pramenných textů s čtivostí knihy mě oslovila nejvíce.“