Bohumila Grögerová se narodila 7. srpna 1921 v Praze. Absolvovala Městské dívčí reálné gymnázium, od roku 1951 pracovala v nakladatelství Naše vojsko. V roce 1972 přešla do Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací. 
Od roku 1980 je v důchodu. V roce 1952 se seznámila s Josefem Hiršalem (1920–2003), s nímž půlstoletí tvořila překladatelskou a tvůrčí dvojici; jejich společná bibliografi e čítá zhruba sto osmdesát položek. Věnovala se poezii i próze, rozhlasovým hrám, psala knížky pro děti, překládala. Její bohaté dílo v sobě spojuje linie experimentální a dokumentární. Samostatně publikovala knížky: Meandry (1996), Branka z pantů (1998), Čas mezi tehdy a teď (2004) a nejnověji Rukopis. V roce 2005 vyšlo memoárové interview Klikyháky paměti, které s Bohumilou Grögerovou vedl autor následujícího rozhovoru.
Nedávno vám bylo sedmaosmdesát. Začala jste psát ve svých třinácti čtrnácti. Jak se proměňuje literární dílo v souvislosti s rostoucím věkem? Myslím, že se proměňuje tak, jak se proměňuje člověk sám. Když jsem psala své dřívější věci, všechny mířily ven, do světa, k událostem a dění. Zatímco má poslední knížka míří dovnitř. Literární experiment jsem opustila. Až na jedinou věc, a tou je láska ke slovům. Na slovech mi nadále nesmírně záleží. Snažím se je nyní spojovat co nejčistším způsobem, aby text spěl k výpovědi. K stáru se člověk vrací k sobě, říká něco ze sebe – a ne nutně někomu, vyslovuje se jen tak.
Dá se tedy říct, že v Rukopisu jste opustila experiment ve prospěch dokumentu, zprávy o sobě? Dá se to tak říct. Dříve jsem psala texty jako odpovědi na otázky, které se týkaly mého života, mých vztahů k lidem, mé práce a podobně. Otázku považuji za velice důležitou. Důležitější než odpověď, protože ta může být zavádějící, klamavá, příliš subjektivní. Zatímco otázka kamsi míří, ten, kdo odpovídá, může kličkovat. V své poslední knížce už na otázky neodpovídám. Vlastně neodpovídám na nic…
Může člověk při psaní odhlédnout od svého fyzického stavu? Při psaní Rukopisu jsem se tomu vyhnout nedokázala. Byla jsem zoufalá, že najednou nemohu číst. Ztráta zraku pro mě byla obrovský šok. Říkala jsem si: Co teď budu dělat? Předtím jsem četla denně, každé odpoledne a večer, dlouho do noci. Tak jsem začala pozorovat, co se se mnou děje, když ztrácím zrak: co se mi děje před očima i za očima. Začala jsem se na sebe zlobit, a tak jsem se rozhodla, že proti tomu musím něco dělat. Že v tom nesmím zůstat. Rukopis je vlastně knížkou odporu.
Co s tím obratem od vnějšího k vnitřnímu souvisí? Jak se projevuje v rámci textu? V současnosti v mé paměti běží dva procesy: prvním je zapomínání a druhým rozpomínání. Postupují současně a vyvažují se. Zapomínám většinou věci běžné: jména, data, co jsem měla včera k obědu. Ale vzpomínám si na cosi, o čem bych nikdy neřekla, že mohu mít v paměti. Přicházejí mi na mysl obrazy z nejútlejšího dětství, které bylo naštěstí tak krásné, že ty vzpomínky jsou radostné. Měla jsem výborné rodiče…
Tedy člověk jako tabula rasa, na kterou se všechno zapisuje a z níž nikdy nic nemizí? Je to tak. Jsou věci nepříjemné nebo zlé, které bych chtěla zapomenout, ale i když se mi podařilo je na čas vytěsnit, vždycky se vrátily a znovu vyvřely. Nezapomněla jsem nic. Teď vím, že jsem kdesi v paměti po celý čas měla schované nejen konkrétní události z dětství, ale i hlasy maminky a tatínka. Nyní je znovu slyším. Přesně tak, jak na mne před osmdesáti lety volali.
Přináší s sebou stáří také něco krásného? Já si pořád připadám, jako bych byla na nějakém prahu: sice špatně chodím,špatně vidím, špatně slyším, ale přesto pro mě stáří není ani zničující, ani ponižující. Je to etapa života, ke které jsem dospěla a k níž spěje každý člověk. V tom nejsem žádnou výjimkou: žila jsem, stále žiji a za chvilku umřu. Vždyť to je v řádu věcí. A ten pocit, že jsem v řádu věcí, mě uspokojuje.
Své poslední tři knížky jste napsala sama. Ty dřívější vznikaly ve spolupráci s Josefem Hiršalem. Má psaní ve dvojici nějakou výhodu, kterou teď, když píšete sama, postrádáte? Když píšete s někým jiným, nutně se musíte domlouvat: jeden i druhý si musí vymezit, co budou dělat, jakou budou mít v textu úlohu. Ne vždy se to povede. Často se nám s Josefem stávalo, že jsme si k textu sedli spolu a své party psali dohromady. Když člověk píše sám, je všechno na něm: nemá ani pomoc, ani omezení. Je v tom více odpovědnosti, ale také svobody. Dneska už si nedokážu představit, že bych s někým spolupracovala – netroufl a bych si.
Vy jste ovšem napsala svoji první samostatnou knížku, Meandry, už v 60. letech. Psalo se vám tehdy jinak, než se vám píše dneska? Já jsem začala psát už v dětství. Vždycky jsem měla tu potřebu. Většinu textů z té doby jsem ale vyhodila, zbyly mi jen některé – jako doklady, jaká jsem tehdy byla. Jsou to jakési vývojové stopy. Dříve jsem psala z čiré radosti, bavilo mě to. Dneska píšu z nezbytnosti, i když ta radost z textu nezmizela. Když jsem začala ztrácet zrak, zkoušela jsem nejprve pracovat s nahrávací technikou, ale nešlo mi to. Pak jsem se rozhodla, že budu psát dál, ať vidím, nebo nevidím. Aspoň trochu. Tlustým fi xem a s lupou. Takže píšu.
Rukopis jste dělila do veršů, zatímco vaše předchozí knížky jsou v próze. Co vás ve stáří přivedlo k poezii? Čím jsem starší, tím větší stručnost vyžaduji: každé slovo v textu musí mít význam. Ale Rukopis je ve verších také proto, že já už delší řádek nenapíšu: jednak mě rychle bolí očí, jednak píšu velkými písmeny, a těch se na řádek vejde méně. Takže zhutňuji a krátím.
Přepisujete hodně? Název vaší sbírky navozuje dojem surového, neupraveného textu… Text jsem opracovávala, očišťovala a krátila neustále. Původní verze byla daleko rozsáhlejší. Myslím, že nyní má Rukopis formu, která už nemohla být hutnější.
Rukopis doprovázejí kresby Adrieny Šimotové. Jaký k ní a jejímu dílu máte vztah?Od 60. let se máme velice rády. Nevídaly jsme se sice často, ale zůstaly jsme si blízké. Až tak, že se mne Adriena několikrát zeptala, jestli nejsem její sestra. Ctím ji i její práci: ona je umělkyně s jedinečným vkusem a nevšedním nadáním. A k tomu člověk nesmírně statečný. Dnes je v takovém fyzickém stavu, že sama nemůže nic. Přesto pořád hledá možnosti, jak dál kreslit. A nestěžuje si, nezanaříká. Je to obdivuhodná ženská.
Předloni vyšla v reedici vaše a Hiršalova kniha Let let, která se ohlíží za roky 1952–68. Když jste ji připravovala k novému vydání, probouzela ve vás živé obrazy, konkrétní
vzpomínky, anebo jste ji brala jako uzavřenou kapitolu? Let let čekal na druhé vydání dlouho. Knihu jsem znovu četla ještě na konci 90. let, a po reedici už ne. I tak ji ale mám v sobě živou. Pro čtenáře to ovšem bude především dokument doby. V Letu let není ani slovo vymyšlené. Psali jsme o tom, co se dělo, a to nejjednodušším způsobem, jakým se mluví mezi lidmi. Ale nejenom Let let mám v sobě živý: mám v sobě živý celý svůj život. Jen je čím dál tím víc jenom můj. Už z něj nikomu nic nedávám.
Přesto jste nedávno vystoupila v pražské Viole v pořadu, jehož hostem byla také Friederike Mayröckerová. Znáte se od 60. let, její texty jste opakovaně překládala do češtiny. O čem jste se v Praze bavily? Známe se sice víc než dobře, ale s Friederike Mayröckerovou je zvláštní komunikace: ona je člověk mlčenlivý. Ve Viole jsme se sice objaly, ujistily jsme se, že se máme rády, ale nevyprávěly jsme si. Vzpomínám si na naše dřívější setkání, kdy ještě byli naživu Ernst Jandl i Joska: oba muži se pustili do vášnivé debaty, a my jsme mlčely. Když se mě Ernst na něco zeptal, dala jsem se do řeči. Jenže když jsme se zeptali Friederike, začala plakat. Ona je přecitlivělá, ale přesto v sobě má ohromnou sílu. Stále píše a řekla bych, že stále lépe.
Před několika lety jste se v Praze potkala s Hansem Magnusem Enzensbergerem, dalším ze svých dávných přátel… Hans Magnus je opakem Fritzi. Vyprávěl o všem: o své rodině, svých dětech, o sobě i své poezii, o tom, co se děje v Německu i ve světě. S ním jsem si měla co povídat dlouhé hodiny.
Jak se mění vaši dlouholetí přátelé? Mnozí už zemřeli: Artmann, Bense, Garnier, Heissenbüttel, Jandl, Juliš, Kolář… Ty už nemám. Ale někteří jsou ještě naživu, občas se ohlásí dopisem, ale nenavštěvujeme se. Vždyť i oni jsou staří.
Vlna zájmu o experimentální poezii ovšem neopadla: dodnes se konají výstavy na téma, vycházejí nové i staronové knihy. Čím si životnost experimentu vysvětlujete? Ta životnost mě udivuje. A navíc nejde jen o český kontext: v 90. letech i později nám chodily z Itálie, Francie nebo Německa drobné práce, které experimentovaly s fotografi í, kresbou a jinými výtvarnými technikami. V 60. letech jsme svým dílem reagovali na společenský i kulturní útlak, nelíbilo se nám, že jsme čeledíni režimu, nevyhovoval nám jazyk, kterým se psaly noviny. Možná, že ta nespokojenost přetrvává dodnes…
Váš život pokrývá skoro celé dějiny českého státu. Myslíte, že se věci za těch devadesát let posunuly k lepšímu? To si nemyslím. I když na druhou stranu nechci první republiku jen idealizovat: vzpomínám si, že nebylo dne, aby u nás nezazvonil žebrák s prosbou o kus chleba nebo dvacetník. Spousta lidí byla bez práce, bez přístřeší, na politické scéně jedna hádanice za druhou. Jenže tehdy ještě fungoval pocit vlastenectví: máme republiku, je oč se strachovat. Dnes takovou odpovědnost nikdo nemá, každý jako by byl jen za sebe. Ale to je problém celé euroamerické civilizace…