Co si asi vybaví člověk žijící v cizině, když vzpomíná na domov? Dost možná les, hluboký les s vysokými stromy… anebo chleba, tmavý chleba… Jedním z překvapení knihy Nory Krug je konstatování, že stejnou emocionální výbavu mají i… Němci. „Datel. Opuštěný posed. Paprsky slunce. Les mě dokáže zklidnit a cítím se tam bezpečně jako nikde jinde,“ píše Nora Krug v kapitole Z deníčku vystěhovalkyně, které se stýská po domově. Autorka je úspěšná německo-americká ilustrátorka (ilustrovala mj. knihu historika Timothy Snydera Tyranie, česky 2021). Provdala se za Američana a po newyorských vetešnictvích sbírá staré černobílé fotky výletníků v oblecích, pózujících na balvanech, sedících na kládách, putujících údolím potoka… Jsou na nich „hluboké lesy … kam lidé chodí hledat houby a jelení paroží … lesy obývané čarodějnicemi a vlky, s pěšinami, z nichž scházejí děvčátka v červených čepečcích a na nichž se cesta domů značí drobečky chleba“. To všechno shromažďuje, aby „pátrala po stopách vlasti, k níž si nedokáže vybudovat opravdový vztah“.
Její zájem není ani nostalgický, ani akademický, ani jen umělecký. Nora Krug ve své obrazové knize pátrá po tom, kdo byl její dědeček: Jestli byl nacista, anebo ne. A je to niterná cesta zpátky v čase. Cesta tázání se po historické německé vině. A po možnosti s touto vinou žít jako dcera, vnučka… Její kniha sestává kromě historických snímků z ilustrací, z komiksových příběhů, z fotografií z rodinného archivu. Je to kniha plná barev, která trochu klame obálkou s mladou ženou nebo dívkou hledící do naznačené krajiny, možná Karkulkou, jíž se podařilo vše přežít a dospět.
Kniha začíná popisem setkání v New Yorku, kde autorku osloví stařenka, která pozná její německý přízvuk. Popíše jí, jak jako Židovka šestnáctkrát zázrakem unikla z plynové komory. „Co má člověk – jako Němec – odpovědět, když se mu někdo svěří s takovou vzpomínkou?“ Následuje popis, jak se němečtí středoškoláci (Nora Krug je ročník 1977) – inovativně učí o německé minulosti, jak navštěvují nacistické vyhlazovací tábory po Evropě, jak pečlivě analyzují Hitlerovy projevy. S cílem pochopit, jak používal jazykové prostředky, aby dosáhl svého cíle. – To všechno bude možná působit na českého čtenáře až zahanbujícím dojmem. S vyrovnáváním se s minulostí takhle daleko nejsme. Nora Krug nicméně otevřeně přiznává, že v ní tyto vynalézavé pedagogické metody vyvolaly hluboký, ale abstraktní pocit viny. Studenti se totiž neučili nic o historii míst, kde žili, v době nacismu, ani o německém protinacistickém odboji.
Nora Krug zachycuje i to, jak jí v cizině někdo nevybíravě, agresivně připomenul její původ. Cituje vlastní příběhy – a dovede být přesvědčivá s použitím pouhých několika vět, komentovaného obrázku, komiksové sekvence výjevů. Obecné tázání ji přivedlo k tomu konkrétnímu – co přesně dělal a jaký byl její dědeček Willy, jaký byl její strýc, který osmnáctiletý padl v řadách wehrmachtu… a co to všechno znamenalo pro jejího otce, matku i pro ni.
Přitažlivou, vtipnou a jímavou formu se vrací proti pozvolnému proudu rodinné historie. Všechno zamlčování, které v německé společnosti panovalo v padesátých letech, je toho součástí. Nejde tedy jen o historický popis, nýbrž o psychologickou rekonstrukci. Nora Krug často nenachází odpověď – místo toho nechá hovořit vizuální materiál. Skutečnost, že její otec dostal křestní jméno po padlém bratrovi a že s ním byl stále konfrontován jako se životním vzorem, vystihne propojením dvou snímků z biřmování. Dva chlapci s podobným držením těla, účesem a obličejem, se stejným jménem se slévají do jedné přeludné postavy. A dokonale výmluvné jsou strýčkovy sešity ze školních let, „napsané uhlazeným písmem a po stranách pečlivě ozdobené malůvkami“ (ukázka přiložena). Její autor v ní dětsky, ale rezolutně přirovnává Židy k jedovaté houbě, která dokáže otrávit celý národ. A pár let po válce šla matka autorky na karneval – v kostýmu muchomůrky (fotografie).
Autorčino pátrání komplikuje fakt, že její prarodiče o válce nikdy nemluvili, ani o svém dětství. Výprava do minulosti autorku nicméně nakonec sblíží s jejími vzdálenějšími příbuznými. A její otázky? Kniha naznačuje nejednoznačnost odpovědí, jichž se jí dostalo, ale zároveň načrtává její současný osobní příběh, díky němuž se s (rodinným) dědictvím vyrovnává. Kolážovitá forma knihy funguje bezchybně, umožňuje vyhnout se předpřipraveným soudům a automatickým jazykovým spojením. Uzavírá se „důležitými prameny“, v nichž Nora Krug detailně uvádí, odkud čerpala. Těch několik stránek tvoří výrazný závěrečný kontrast s demagogickým Hitlerovým projevem, který autorka kdysi rozebírala jako studentka. Ale to vlastně celá kniha.
