Kdo je Gisèle Prassinos? Anebo Prassinosová, pokud o ní mluvíme česky? Francouzka řeckého původu narozená v tureckém Istanbulu.
Básnířka, prozaička, výtvarnice. Trochu přírodní úkaz. Ročník 1920. Debutovala na stránkách prestižní surrealistické revue Mínotaure ve čtrnácti letech. První knihu Artritický luční koník vydala o rok později. Breton & spol. k ní vyloženě vzhlíželi – jako k té, která otevřela automatickému psaní nové horizonty. Man Ray doprovodil jednu její publikaci fotografiemi, Paul Eluard napsal k jiné předmluvu. Do svých devatenácti zveřejnila osm dalších titulů. Se světovou válkou se nadlouho odmlčela. Po válce pro ni ztratil surrealismus své kouzlo. Možná proto ji Breton nakonec nezmiňuje ani slovem ve svých memoárových Rozhovorech. Druhý dech pak chytila Prassinosová v šedesátých letech. A dodnes o sobě dává zprávy. Její bibliografie čítá na čtyřicet položek. V Čechách ji opakovaně, ale nikterak rozsáhle připomněly revue Světová literatura plus Analogon. Aktuálně se k nim přidalo nakladatelství Rubato, kde vyšla v překladu Jany Podhorské její půlstoletí stará novela Tvář s lehkým záchvěvem trápení. První (a poslední) výtka směrem k nakladateli je ta, že o autorčině životě a díle nepoví čtenáři skoro nic – až na pár řádků na záložce. To je na vstup Gisèle Prassinosové do zdejšího literárního prostředí trochu málo. Proto ten encyklopedicky laděný úvod. Proto vlastně i následující odstavce.
Tvář s lehkým záchvěvem trápení nepatří na první pohled rodově k surrealismu, odkud autorka vzešla. Spíš k patafyzice vianovského typu, čili k provokativnímu smíchu nad hluboce existenciální základnou. Každopádně pak náleží do linie poválečné absurdní komiky. Ačkoli stylových poloh se tu střídá a protíná tolik, že by próze pasovala nejlépe nálepka postmoderní. V jádře se jedná o love-story s překvapivě šťastným, až dojímavým finále. Žádná romantická tragika, kterou by mohlo dát tušit výchozí dějové nastavení. Hlavním hrdinou je muž s mechanickým mozkem, vědec, génius, věčně zahloubaný v knihách a myšlenkách. Původním povoláním byl sice horník, jenže pak přišlo důlní neštěstí, z nějž hrdina vyvázl se štěstím: rozdrcenou lebku mu rekonstruovali a naplnili novým obsahem, důmyslným systémem na principu hodinového stroje. Hrdina se vrátil zpátky do života – jako někdo jiný. Jako zmíněný vědec, génius. Ovšem kde posílil rozum, odumřely emoce. Přesto si vědec najde ženu, která k němu vzplane prudce hořlavou směsí lásky a nenávisti.Chce od něj pryč, z jeho mechanického zajetí, chce být svobodná, zároveň ji ale jeho „stříbrné čelo“ přitahuje nepochopitelnou silou. Když se pak umělý mozek jednoho dne porouchá a hrdina upadne do naprosté apatie, neváhá dívka obětovat vše, aby její milý znovu správně fungoval. A neváhá ani vzít na sebe po zbytek textu roli hlavní postavy.
Řešení hledá na cestách: těch reálných (putují v proměnlivé sestavě mezi Francií, Anglií a Ruskem) i těch pomyslných, symbolických, textových. Próza se z hlavního proudu větví do četných ramen, která matou a odvádějí čtenářovu pozornost, podobně jako manipulovala Šahrazád během tisíce a jedné noci svých magických monologů svého posluchače, sadistického sultána. Prassinosová čile mění rytmus vyprávění. Zlomy jsou vesměs prudké, na iracionálním základě. Zároveň ale próza spěje přes všechny okliky k jasnému završení, kde titulní „lehký záchvěv trápení“ vystřídá „krásný úsměv“. Pozornost od ústřední linky vyprávění odvádějí i různé intertextové odkazy, stylistické variace nebo konkrétní motivy, některé značně bizarní povahy. Hrdinka se jmenuje Essentielle, unavený hrdina Huysmansovy slavné prózy Naruby má jméno des Esseintes. Mechanický mozek v hlavě má nejen příběhotvornou funkci, ale i funkci obecně kritickou, ačkoli je z žánru vědecké fantastiky – zmechanizování člověka vede nejen k prudké deformaci jeho emocionálního rejstříku, ale také ke ztrátě svobodné vůle. Tančící opička, která se jednoho dne zjeví na scéně a okamžitě se přimkne k povadlému hrdinovi se „stříbrným čelem“, demonstruje „šílenou lásku“, jednu ze zbraní surrealismu. Surrealistické jsou ostatně i snové sekvence a „nerozumné“ jednání některých postav. Obhlížení situací z různých úhlů pak připomene postupy nového románu, který byl v polovině šedesátých let ve Francii stále v kurzu. Atd., atp.
Novela Gisèle Prassinosové je prostě v neustálém pohybu, v proměně, ve vývoji. Je samozřejmě nadčasová, neboť jde v zásadě o podobenství, které může být aktualizováno kdykoli, v jakýchkoli kulisách. Podobně jako u jejích blíženců Gracqua nebo Mandiarguesa, kteří čtenáři vytanou za pochodu textem na mysli. Anebo Viana. Ačkoli završení jeho románových příběhů je bezvýhradně tragické. Ústřední dvojice Tváře s lehkým záchvěvem trápení sice rovněž zakusí dočasně nepřízeň osudu, zejména Essentielle je nucena podstoupit řadu zkoušek a dobrat se jistého poznání, ale nakonec se jí podaří skoro nemožné – vykouzlit úsměv na tváři člověka s mechanickým mozkem. Čili porazit techniku láskou. Jestliže tančící opičku její fatální zamilovanost zahubila, hrdince evidentně na její osobnostní vývojové cestě prospěla. Autorka vlastně napsala pohádku se šťastným koncem. Rozkošatělou matoucími, znejasňujícími vstupy i funkčně užitými stylizačními lekcemi. Pohádku v jádře iracionální. Přesně tak, jak pohádky mají být.
