Osmadvacátého března před třiceti lety zemřel Eugène Ionesco. Jedna z klíčových postav poválečného absurdního dramatu, původem Rumun, od dvaačtyřicátého roku natrvalo usazený ve Francii. Taky prozaik – a v neposlední řadě autor pohádek. Napsal čtyři. Vyprávěl je původně své dceři Marie-France, narozené v srpnu 1944; v textech, které právě vyšly v překladu do češtiny, vystupuje jako Josefínka a jsou jí „dva roky a devět měsíců“. Ovšem v posledním textu autor odkazuje k některým svým slavným hrám z padesátých let, jako Židle (1952), Amadeus aneb Jak se ho zbavit (1954) a Nosorožec (1959). Takže kdy ty pohádky vznikly? Pravděpodobně na přelomu padesátých a šedesátých let nebo zkraje šesté dekády. Ilustrátor Etienne Delessert závěrem knihy vzpomíná, že na pohádky přišla řeč s nakladatelem v roce 1967. Ta první vyšla knižně v roce 1969. Zbývající (s Delessertovými ilustracemi) se objevily se značným zpožděním: po čtyřech dekádách.
A jsou to skutečně pohádky? Texty pro děti od tří do sedmi let, jak je anotuje francouzský nakladatel? Ilustrace by tomu žánru pasovaly. V Ioneskových textech je ale víc. Vlastně je to filozofie jeho literární práce v kostce, ideový digest. Výchozí situace je v těch „imaginárních divadelních hrách otce a dcery“ vždycky stejná: otec potřebuje dcerku zabavit, odpoutat její pozornost od jednoho – a připoutat ji k druhému. Protože se mu zrovna nechce z postele, nebo potřebuje v koupelně klid na ranní hygienu. Tedy změna. Ale podstatná, jdoucí až k základu řeči, ke vztahu slova a toho, co vybrané slovo pojmenovává.
První pohádka funguje na principu pars pro toto: všichni, ať blízcí nebo vzdálení, ať živí, anebo z cínu, jsou najednou Janička. Druhá pohádka je postavena na principu zmatení jazyka: telefon je najednou sýr a – „hrací skříňce se říká koberec. Koberci se říká lampa. Lampě se říká parkety. Parketám se říká strop. Dveřím se říká zeď“. Ve třetí pohádce má hlavní slovo fantazijní rozlet: jen skrze řeč se tatínek s dcerkou vydávají na velký výlet letadlem; nejdřív krouží nad Paříží, načež zmizí ve vesmíru, projdou se po Měsíci (který je jedlý) i Slunci (kde se jim dopravní prostředek samozřejmě vypaří) a dojdou domů po svých. Finální pohádka je pak hra, kde má síla slova prověřit pružnost skutečnosti: tatínek zamčený v koupelně vysílá dotírající dítě na nejrůznější výlety po celém bytě – aby ho potomek hledal a našel.
Ty pohádky prověřují nejen možnosti řeči, ale taky diskutují hranici normality a nenormality, stejnosti a jinakosti, příčetnosti a nepříčetnosti. Na inspirativní vratkost téhle hranice upozorňuje sám autor, převtělený do fikčního tatínka. Na nutnost řádu pak odkazují jak maminka, tak služebná; obě mají vyloženě obavy: „Vždyť z toho té maličké přeskočí!“; „Vždyť z těch tvých hloupostí přijde o rozum!“ Takže ve výsledku jsou to nejspíš „praštěné pohádky“. Texty, které metodou hry ukazují, jak se dá vykolejit realita. Jak snadné je zvrstvit a rozšířit stávající svět probuzenou fantazií. A samozřejmě je v tom na rubu i kritika: stereotypu, trpnosti, necitlivosti pro jazykovou i situační komiku.
Mimochodem: ta, která to celé kdysi spískala, Marie-France Ionesco, jde celoživotně ve stopě svého otce: vystudovala literaturu a divadlo, vyučovala na světových univerzitách, překládala z rumunštiny do francouzštiny (mj. rumunsky psaná díla svého otce), věnovala se divadelní režii (mj. her svého otce). To podstatné našla už dávno: „Josefínka se vrátí ke dveřím koupelny a říká: ,Hledala jsem tě všude. Nenašla jsem tě. Kde jsi?‘ Tatínek zavolá: ,Tady!‘ A tatínek, který měl dost času se umýt, a už se i oholil a oblékl, otevírá dveře: ,Tady jsem.‘“
A mimochodem podruhé: Pár týdnů před Ioneskovými Pohádkami vyšla kniha Ioneskových rozhovorů s Claudem Bonnefoyem Mezi životem a snem (vydala Academia v překladu Jiřího Našince). Šikovný pandán. Mimo jiné se tu píše: „Všechny situace jsou humorné a všechny situace jsou tragické…“