Slovo tripartita známe z politických a ekonomických zpráv: obvykle se jedná o společné zasedání tří subjektů, jimiž jsou vláda, podnikatelé a odbory. Vrcholem tohoto trojúhelníku je vláda jako exekutivní orgán v naší zemi a základnu tvoří zaměstnavatelé a zaměstnanci, tedy ti, kteří představují ekonomickou bázi naší společnosti. Víme také, že už v novověku se etablovala stavovská společnost, sestávající se ze tří stavů, jež tvořily šlechta, duchovenstvo a třetí stav. Málo se však ví, že trojfunkční systém je v Evropě velice starý vynález, kterému je bezmála tisíc let. V roce 1970 se ve Francii dali dohromady dva francouzští historici Georges Duby a Jacques LeGoff a společně se svými studenty začali studovat staré písemnosti, aby zjistili, kdy se objevila nejstarší podoba této trojfunkční společnosti. V březnu 1973 potom své výsledky zveřejnili s přispěním jiného francouzského badatele, jenž se jmenoval Georges Dumézil, který hledal kořeny tripartity ve starých indoevropských mýtech a rituálech. O LeGoffovi a Dumézilovi jsme ve Skrytých zkušenostech již psali, zbývá nám tedy Duby.
Nejprve si musíme vymezit prostor a čas, v němž se naše vyprávění bude odehrávat. Děj bude převážně probíhat na severu dnešní Francie, tedy v místech, kde se v době etnického pohybu známého jako stěhování národů usídlily franské kmeny, aby tak daly později základ impozantní říši Karla Velikého (742–814). Ale období, které nás bude nejvíce zajímat, jsou léta, jež následovala po roce 1000, tedy první století druhého tisíciletí našeho letopočtu. A to po čem budeme pátrat, definuje poměrně přesně logický dotaz: kdo první přišel s nápadem definovat tři funkce, jež měla nová evropská společnost naplňovat. A proč právě tři? Tuto logickou otázku si na počátku bádání položil právě Georges Duby. Zjistil, že už v roce 1610 zveřejnil v Paříži jistý Charles Loyseau pojednání o třech řádech, aneb o generálních stavech, jimiž byly: duchovenstvo, šlechta a třetí stav. Všechny tři stavy tvořily oporu státu, kdy první řád se staral o duše ostatních, prostřední z nich zajišťoval bezpečnost a řád nejnižší potom obživu. Toto trojčlenné uspořádání mělo zajišťovat vzájemnou solidaritu a vzbuzovat dojem společenské rovnováhy. Podle pisatele šlo o dokonalost, jež zcela jistě odpovídala záměrům stvořitele. Šlo tedy o vyjádření koncepce dokonalé společnosti.
Návrat ke kořenům
Ale překvapením jistě je, že dva latinské texty z dvacátých let 11. století popisují stejnou ideální společnost, kde se tvrdí, že „lidské pokolení se od počátku dělí na ty, kteří se modlí, kteří obdělávají půdu a kteří válčí.“ Autory těchto textů byli dva biskupové – Adalberon z Laonu a Gérard z Cambrais. A Duby toto zjištění doprovází slovy, že se tento model společenského řádu musel tedy udržet ve Francii celé jedno tisíciletí. Ideál trojjediné společnosti, jako je trojjediné božstvo. Tak si představovalo svět třicet či čtyřicet generací a tato představa odolala různým dějinným tlakům proto, že byla funkční strukturou, jíž prověřil neúprosný čas.
Máme tedy první proklamaci tripartitní společnosti z přelomu prvního a druhého tisíciletí a nyní je otázkou, kdy byl tento model přijat, použit a rozšířen. Ale právě kolem toho se vznáší celá řada nejasností, na něž historikové neodpovídali přesně, ale jejich stopy je možné nalézt v řadě textů. Proto si Duby zadal úkol, tyto nejasnosti objasnit a hlavně upřesnit. Není bez zajímavosti, že oba naši biskupové byli vzdálení bratranci a studovali v Remeši, což bylo tehdy srdce staré Francie, kde se po věky korunovali králové. K tomu, aby se tito příbuzní zabývali společenským uspořádáním, je vedlo ohrožení.
V Artois totiž v té době vznikla sekta, která se pokládala za dokonalou společnost; nabízela pravidla života, jež by vedla ke spáse sama o sobě. Nebyla to kritika kněží jako třeba později v případě Jana Husa, ale snaha obejít se bez nich. Šlo tedy o to zrušit výsadu kněží pečovat o oblast posvátna. Pozoruhodné je, že se toto kacířství prosazuje po roce 1000 myšlenkou, která potom v novověku přivede západní civilizaci k náhlému rozkvětu. Tomu oba biskupové kontrují tím, že pozemský řád odpovídá řádu nebeskému a že se vždy vyrojí falešní proroci.
Boj proti falešným prorokům
A právě proti nim se obrací postulát trojfunkčnosti, tedy proč tři funkce či tři řády, a nikoliv pouze dvě, když by stačili ti, kdo pracují, a ti, kdo je chrání. Anebo obráceně: jedni vládnou a druzí se jim musí podřizovat. Oba biskupové si ale nevymysleli tripartitu jen tak. Opírali se o význam slova „řád“ z dob římské republiky. Původně šlo v Římě o zapsání na seznam vojáků nebo úředníků. Onen zápis – „řád“ tak označoval výsadní skupinu pověřenou zvláštní mocí a oddělenou od ostatní populace. Každý řád zastával tedy různé úkoly či úřady a to vše mělo hierarchické uspořádání.
A křesťanská společnost se posléze také dělila na dvě části: na „řád“ a „lid“. To údajně vyplývalo z Božího zákona a odráželo tak metaforicky dvojice nebe a země a ducha a těla. Dva stupně, dvě funkce. Ale tato základní struktura se dále rozpadala na řád „prelátů“ a „vůdců“. A tak v 11. století stojí při svěcení králů laičtí hodnostáři po levici panovníka a církevní po pravici. Z duality se zrodila tripartita, jíž se chopili na počátku karolinské renesance tehdejší vzdělanci a pravili, že se jedná o tři řády, jež spojuje jedna víra.
Ostatně již v 9. století se saská společnost dělila na tři „řády“, kterými byli „urození“, „svobodní“ a „otroci“. Urození a otroci byli protipóly hierarchicky uspořádané skupiny. Někdy se svobodní označovali jako „chudí“, což nemělo ekonomický význam, ale znamenalo to v této vojensky organizované společnosti neozbrojenou část populace, jejichž jedinou obranou bylo modlit se. „Urození“ vítězili silou svých paží, „chudí“ vytrvalostí svých modliteb. V případě vítězství pak oběma náležela část válečné kořisti.
Tripartita jako nerovnost
Ale na konci 10. století už někteří nehovoří o třetí kategorii mužů jako o podřízených, pasivních a slabých, ale vyzdvihují jejich živitelskou funkci, neboť jejich úkolem bylo v potu tváře obdělávat půdu. Ovšem pouze franští preláti po vzoru Adalberona a Gérarda začlenili představu o třech řádech do ideologického systému, kdy se tři společenské funkce staly v jejich pojetí součástí nebeského Jeruzaléma. Problém nastal v okamžiku, jakmile přijali za svou obecně přijímanou myšlenku, že kdo světí hostii, nesmí bojovat, a že páni, kteří bojují, nevykonávají otrocké práce.
Pak musela logicky vzít za své i představa, že mezi oněmi třemi poskytovanými službami existuje rovnost. A tak franští preláti s úlevou přijali, že ačkoliv každá ze tří funkcí má nezastupitelnou roli, není možné je považovat za stejně ušlechtilé. Ač církevní model tří „řádů“ zůstal v platnosti, všichni se přiklonili k myšlence, že rozdělení moci vytváří nerovnost funkcí. Tomu napomohla jednak profesionalizace vojenského řemesla a jednak nadřazenost řeholní instituce. Pozemská trojfunkčnost podle prelátů sice napodobovala nebeský řád, ale zároveň přestali vnímat tyto tři funkce jako podporu trůnu.
Franští preláti se tak sami obraceli ke králi, jako by hájili monarchii. Ale Duby jizlivě poznamenává, že ji ve skutečnosti chtěli ovládnout. Proč to všechno? Musíme se nejprve porozhlédnout, jak tehdy svět vypadal. Stalo se to v době malého klimatického výkyvu, který měl za blahodárný následek úrodná léta. Došlo k rozmachu výrobních sil a pokračoval rozvoj zemědělství. Nelze zapomenout ani na populační přesuny, jež daly do pohybu poslední barbarské nájezdy. Díky nim zanikly poslední pozůstatky otroctví, což rozložilo zaostalá panství na francouzském severu.
Karolinská renesance
Dílo biskupů Adalberona a Gérarda obohatilo karolinskou kulturní renesanci, která byla začátkem prudkého a velice rychlého vývoje. Nezapomeňme, že to byla doba následující po roce 1000, kdy vzdělaná i laická Evropa očekávala konec světa a nastolení věčného království Kristova. Biskupové svou velkolepou ideologickou konstrukcí tak zpochybňovali falešné proroky a naopak s pompou pronášeli společenské reformy. Představa tří „řádů“ měla být nástrojem této reformy. Byl to kulturní objekt, jenž měl ovlivnit na příštích tisíc let celou Evropu. Duby tvrdí, že tato kulturní renesance byla však jen dílem severu – franského, karlovského dědictví. Kam vliv Franků nedosáhl, nebo kde zůstali Frankové jako vetřelci či okupanti, tam přetrvávaly národní tradice. Lombardská, provensálská, gótská, akvitánská či burgundská kultura si udržely svou odlišnou civilizační sféru. To, co udržovalo jejich nespornou vitalitu, byly dvě věci. Jednak tam panoval hmotný blahobyt (samozřejmě měřeno tehdejšími standardy), k čemuž napomáhaly dlouhodobě vytvářené rezervy z předchozích dob. A jednak potom tato oblast hraničila s islámem a s byzantskou říší a tomuto sousedství vděčila za mnoho kulturních podnětů, jež působily nejen blahodárně na tamní prosperitu, ale ovlivňovaly též náboženské vnímání. Není třeba se tedy divit, že na počátku druhého tisíciletí začal jejich vliv ohrožovat Francii jakousi kulturní kolonizací. Od jihu to bylo tím lehčí, že se spolu s rozvíjejícím se obchodem začaly obnovovat staré cesty, které kdysi vedly z Říma až do Británie. Ale biskup Adalberon sarkasticky hodnotí tento příliv od jihu jako saracénský nájezd.
Sebeobrana karlovské tradice
Duby proto vidí myšlenku trojfunkční společnosti jako jakousi hradbu, jež měla v sebeobraně chránit karlovské jistoty. Navíc hereze zasáhla všechny vrstvy obyvatelstva. Kacíři však netoužili po anarchii, ale po jiné společnosti. Odmítali všechno tělesné, krev a pohlavní styk se jim hnusili, nejedli maso, odsuzovali plození a nabádali k půstu a modlitbě. Nedočkavě vyhlíželi konec světa, aby pronikli na onen svět a mohli tak odvrhnout světský život. Kolikrát se tento chiliastický model v dějinách křesťanství opakoval! Vzpomeňme jen na naše tábority… Pokud chtěli biskupové proti herezi bojovat, museli sexualitu začlenit do pozemského řádu, ale na druhé straně zakázat ji duchovním. Přijali, ba zdůraznili tak rozdíl mezi ženským a mužským pohlavím, a mezi duchovními a laiky. Zatímco duchovní patřili nebi, laikové museli plodit děti. Kacíři tuto odpověď přijali a po roce 1030 už o nich písemné prameny mlčí. Třetím proudem, který ohrožoval karlovskou tradici, bylo mnišské hnutí a dobyvačnou řeholi představoval klášter v Cluny. Clunyjská reforma se snažila vymanit církev z moci feudálních pánů a podřídit ji pouze papeži. Výchova laické společnosti podle této reformy vedla ke splynutí jednotlivých „řádů“. Šlo tedy nejenom zbavit se biskupského dohledu, ale změnit společenskou strukturu, v níž knížata přestávají plodit potomky a budí se pouze k modlitbě jako nějací mniši. Za všemi těmito vlivy stál podle Dubyho „strach z roku 1000“, tedy všeobecně přijímané přesvědčení, že se rychlé blíží Kristův návrat a je tedy třeba myslet na pokání. Kacíři, poutníci do Svaté země a mniši tvořili jednu obrovskou masu, která byla v pohybu, na útěku do jiného světa.
Kurtoazní láska
Duby se sexualitou raného středověku zabývá. Ale co bylo ve skutečnosti tím zakázaným ovocem, které oba biskupové naopak doporučova-li? Předobrazem byla haštěřivá, lehkovážná Eva s nenasytným lůnem. Ostatně lákavé ovoce v podobě žen bylo totiž nabízeno v každém šlechtickém domě, kde byla spousta volných žen: zmocnit se jich nebylo tehdy příliš hříšné, protože v takovém případě nešlo o cizoložství. Pro mladé chlapce byly určeny služky, pro staré mládence panny, které byly podle tehdejších zákonů pohostinství přichystány také pro potulné rytíře.
Ale byla zde i paní domu: manželství mělo být nejlepší ochranou, jak odolat hříchu, ale ve dvorské kultuře 12. století se objevila hra, která měla pojmout do svého středu novou lásku, jež se snažila sevřít sexuální výbojnost mužů do rámce určitého obřadu. Tato hra měla tři osoby: dáma, její manžel a milenec. Tento model lásky, který se ujal po roce 1160, nazval Gaston Paris kurtoazní láskou. Mužové ve zbroji netoužili ani tak po sexuálním výkonu jako po tom dostat do náruče vílu. Proto se ukojení žádosti přesouvalo do neskutečného světa, neboť se tradovalo, že jen venkované si v lásce počínají jako zvířata.
Tak se zachovaly písně oslavující vyvolenou dámu i vyprávění o dobrodružstvích milenců, jež byly skládány v jazyce šlechtických domů. Učily rytíře vybranému chování, když mezi sebou nezápolili, nebo nelovili v lesích. Ukazovaly, že není vhodné se na ženy osopovat, ale naopak snažit se jim zalíbit. Vždyť zmocnit se ženy svého pána a případně ji ještě unést byl dvojí lenní prohřešek. A to v době, kdy manžel měl právo svou ženu při nejmenším podezření zabít nebo upálit. Ostatně ve 12. století konečně církev stanovila základ instituce manželství, která je platná do dnešních dnů.
Feudální revoluce
Adalberon a Gérard byli přesvědčeni, že svět ke svému konci ještě nedospěl; sice doufali také v přechod na onen svět, ale věděli, že k němu dojde pouze v uspořádaném světě. Ale i v této době byli lidé, kteří žili místo v oblasti nábožných tužeb v „reál-ném“, konkrétním světě, jak o tom svědčí právní dokumenty, které se zachovaly. Na jejich základě Duby zjišťuje, že se společenské změny zrychlily natolik, že tradiční písemné termíny už nedokázaly vyjádřit novou realitu a bylo nutné najít pro novou dobu nový slovník. Duby mluví o feudální revoluci. Byl to šok!
Mutace zasáhla celý prostor bývalé karlovské říše. Objevuje se nový útvar zvaný „panství“; jeho středem je hrad, který má okolní území chránit. Ti, co sami nebojují, živí ty, kteří za ně nasazují život. Rolníci tak mají úkol ukojit potřeby aristokratů, které už nemůže uspokojit kořist získaná výboji za hranicemi panství. Z bývalých lapků a kořistníků se stává panstvo. Mění se tak struktura výrobních vztahů. Nutná proměna těchto vztahů vede k větší intenzitě agrární produkce, zúrodňuje se dosud neobdělávaná půda, zdokonaluje se zemědělská technika.
Noví páni měli zájem na růstu populace, protože nejvýnosnější kapitál už není zemědělská půda, ale počet rolníků, kteří na ní pracují. Zanikly tradiční klasifikace obyvatelstva: na jedné straně je pán a jeho rytíři, na druhé straně sedláci, bez ohledu na to, zda byli dříve otroky, služebníky, chráněnci či klienty. Vznikla propast také mezi laiky a duchovními, kteří chtějí, aby ze své funkce neplatili žádné poplatky, jako je tomu u funkce válečnické. Válečníci jsou k panství svého pána připoutáni vazalskými vztahy, takže rytíře a jejich vazaly je možné chápat jako nástroje panského vykořisťování, byť Gérard to pojímá ve svém spise jako projev míru a řádu.
Křížová výprava
Roku 1095 papež Urban II. vyhlásil na koncilu v Clermontu křižáckou výpravu, jež měla osvobodit Boží hrob z rukou nevěřících. Všichni, kdo se pro toto tažení nadchli, vzbuzovali dojem, že tím zmizí společenské rozdíly mezi jeho účastníky. A všem bez ohledu na to, zda jsou rytíři nebo prostí bojovníci, papež slíbil ještě před opuštěním jejich domovů odpuštění všech hříchů. Do svaté války se měli zapojit všichni bojeschopní Kristovi věřící. A tak po dobytí Jeruzáléma se všichni zavázali, že už mezi nimi nebude nikdy křivd a nevraživosti.
Ukázalo se, že to byl jen přelud. Naopak se při zámořském dobrodružství upevnily rytířské hodnoty, takže se mezi laickými bojovníky vytvořila a postupně prohlubovala nová propast. Chudí vyrazili na cestu jako první, ale z jejich bojeschopnosti záhy nezbylo nic, jen obětovaný předvoj prostých figurantů. Rytíři vyčkali mezi sebou, semkli se kolem urozené ideologie, jíž upevnily konvence a předsudky postavené na sociálních rozdílech obou táborů. A tak zatímco chudí šli s nadšením do záhuby, bojová aristokracie si kráčela pro vítězství.
Další vývoj událostí dal tedy křižákům jasně najevo, kdo je pánem a kdo kmánem. Ač se králové tažení neúčastnili, feudální struktury zůstaly zachovány. Duby tvrdí, že knížata se přela o dobytá území, rytíři kradli vše, co mělo nějakou cenu a za nimi táhli italští obchodníci a ženy, kteří chtěli také na akci vydělat. Zpupnost, ziskuchtivost a smilstvo ovládly vojsko jako ve všech jiných případech. Původní ideály tažení do Svaté země nemohly přežít návrat křižáků domů. Původní nerovnost na zemi a v dané době zůstala zachována, jak správně předvídali Adalberon a Gérard.
Ctností třetího řádu je dřina
Spor o zisky z panství upevnil rozdělení vládnoucí třídy na dva „řády“: na duchovní a mnichy, a na pány a rytíře. Za své výhody vděčili příslušníci církve díky své čistotě a bojovníci své vojenské síle, a oba „řády“ svá privilegia vtělily do morálky. Ale církevní páni na svou stranu získali třetí „řád“, kterým byl venkovský lid; získali jej údajně proto, že bojovali za jeho „svobodu“. Ctností třetího „řádu“, v porovnání s udatností rytířů a neposkvrněností duchovních, byla tělesná dřina a za plody své práce dostávali tito lidé výměnou spásu svých duší a fyzickou bezpečnost.
Ve skutečnosti však lépe spravovaná církevní panství kladla na sedláky větší jho než světští páni. Tato živitelská role třetího „řádu“ byla novotou, protože dříve povinnost živit pána ležela na otrocích. Ačkoliv by se tedy mohlo zdát, že feudální vztahy rolníky osvobodily, ve skutečnosti tomu tak nebylo, protože na nich zůstala potupná manuální dřina, jež v jejich případě prohlubovala rozpor mezi prací a zábavou. Jak Duby poznamenává, každý ideologický model má sloužit vládnoucí třídě a utlačovaného vede k tomu, aby uctíval životní styl, který je pro něho zapovězený.
Fyzické práci byl přiřčen vykupitelský cíl, neboť prostřednictvím tělesné dřiny se daly vykupovat lidské hříchy. Na rozdělení rolí museli biskupové Adalberon a Gérard výhradně trvat, neboť kacíři z 11. století chtěli, aby se práci z vykupitelských důvodů oddali všichni obyvatelé. Toto rovnostářství ohrožovalo výsledky feudální revoluce, proto páni rychle a zdárně pochopili učení biskupů o třech funkcích. To pomáhalo udržovat pracující lid v područí, neboť jen prací mohl vstoupit do království nebeského. Výbuch tehdejšího kacířství tudíž nebyl ničím jiným než skrytou bouří proti moci hradních pánů a autoritě církve.
Clunyjský řád
Reformátoři z počátku 11. století chtěli vyobcovat z církve všechny, kteří měli slabost pro ženy a válku; chtěli, aby žili stejně zdrženlivě jako kacíři. Adalberon a Gérard naopak připouštěli, že pro laiky je tělo důležitější, neboť všichni nemohou žít bez pohlavního styku a zbraní. Právě hřích podle nich vytváří mezi lidmi nerovnost. Nevolníci žijí na pokraji zvířeckosti, tedy nejdále od duchovního světa; zatímco urození dosahují vyššího stupně osvícení a mají tak povinnost chudé ochraňovat, ale zároveň i vykořisťovat. Třídní rozdělení tedy stojí na různé míře vrozeného poskvrnění. Pozemský svět se tudíž neobejde ani bez těch, kteří pracují, ani bez těch, kteří vládnou zbraněmi. Takový je řád.
Lidový zástup měl být poslušný a měl uvěřit, že urození i duchovní se pro něj obětují. A proto jsou také jejich privilegia oprávněná. V tomto nezměnilo nic podstatného ani clunyjské hnutí, společenská ideologie vzniklá původně kolem kláštera Cluny v Burgundsku. Tento řád stál údajně na rozhraní hmotného a nebeského světa a tvořilo ho stále početnější členstvo. Byl to „řád“ ve smyslu soupisu členů, tak jak jej brali ještě staří Římané. Přičemž jedna jeho část pokračovala v pozemské pouti, ale jeho druhá část se nacházela již na onom světě. Jen vlastní clunyjské opatství čítalo 400 mnichů.
Na počátku 12. století však mělo toto opatství již stovky klášterů, v jejichž soupisu byli zapsáni největší světští vládci a předkové všech urozených rodů. Tato společnost mnichů a mrtvých aristokratů tvořila hierarchii, která se sbíhala do jediného bodu na vrcholu pyramidy, kde stál opat v Cluny. Zjevně tak stál výše než všichni pozemští králové. Chrám v Cluny se stal skutečnou vidinou míru, druhým Jeruzalémem. Hnutí však nešlo o nastolení rovnosti všech křesťanů na zemi, ale jeho snahou bylo vymanit církev z moci světských velmožů.
Přestože Adalberon z Laonu a Gérard z Cambrais ve své době nenašli pro své učení příliš velké pochopení, historie jim dala za pravdu. Jen s tím rozdílem, že v novověku ony tři kategorie nezahrnuly celou tehdejší společnost, ale pouze její vládnoucí vrstvu: šlechtu, duchovenstvo a měšťanstvo. A byl to právě třetí stav – měšťanstvo, který sehrál rozhodující úlohu v přerodu starého režimu v novou kapitalistickou společnost. Objev kladů manuální práce našel potom slyšení v osvícenských úvahách, jež přinesly netušený hospodářský rozvoj. Tehdy se práce dostala na piedestal ctností. Ovšem kdo by to byl v 11. století řekl?
Georges Duby (1919–1996)
Francouzský historik, který se zabýval kulturou, uměním i každodenním životem ve středověku, vedle rozsáhlé vlastní činnosti se podílel i na velkých projektech Dějiny Francie a Evropa ve středověku.
V češtině vyšla tato jeho díla:
Neděle u Bouvines: 27. červenec 1214. Praha, Argo, 1997
Vznešené paní z 12. století. Brno, Atlantis, tři díly 1997–1999
Věk katedrál. Umění a společnost 980–1420. Praha, Argo, 2002
Umění a společnost ve středověku. Praha, Litomyšl, Paseka, 2002
Rytíř, žena a kněz. Manželství ve Francii v době feudalismu. Praha, Garamond, 2003
Rok tisíc. Praha, Argo, 2007
Tři řády aneb představy feudalismu. Praha, Argo, 2008