Laserová romance Ladislava Šerého, která vyšla jako první svazek malé řady Edice Analogonu na konci roku 2005, by se možná měla stát povinnou četbou pro všechny antiglobalisty, anarchisty, protibushovce a další různě onálepkované revolucionáře a kritiky dneška: plebejská nasranost na „západního popletu“, který „lpí na hmotě, hlupáček“, se totiž v této dvousetstránkové knížce rozdělené do šestnácti set devadesáti dvou odstavců potkává s nadhledem a sebereflexí intelektuála, který sice revoltuje, ale zároveň kriticky „věří ve všeobecný absurdno“. Číst tuhle nesamozřejmou věc je ovšem poučné pro kohokoliv.
Vypadá to, že svoji druhou knižní ,romanci‘ překladatel a nonkonformní myslitel Šerý umíchal z toho nejlepšího, co česká literatura posledního století dala světu: z Hrabala, Klímy (Ladislava, ovšemže) a havlovsko-vyskočilovských variací Becketta. V expresivním a sugestivním, obecnou češtinou psaném pábení tohohle „kouzelnickýho žvandy“ se střídají razantní objektivní soudy s intimitou lehounkou jak pápěří; žánrově se autor pohybuje od bonmotu a aforismu ke glose nebo komentáři. Jeho ego se rozlévá do několika vzájemně se překřikujících hlasů, takže kniha v žádném případě není dějová, ani lineární, nemá počátek, ani cíl. Trochu v duchu surrealistického automatismu se tu řetězí a spontánně vrší a množí disparátní textové zlomky, čímž vypravěč poskytuje čtenáři slast z naprosto libovolného způsobu čtení: Šerého Laserovou romanci lze otevřít a nechat se jejími paprsky oslnit na kterékoliv stránce, aniž byste museli znát předchozí či následující řádky – ostatně i sám autor je nejraději „chvíli někde, kde ještě může něco objevovat“.
Vzteklé a jízlivé šlehy v knize míří do všech stran: ponejvíc na média, která reprodukují a virtualizují skutečnost, a na světový karcinom konzumu, taky na technologické zázraky a nechutnou moc peněz („všechno je k mání, i revoluce“), na lidskou egománii a samotu („nejlíp umí každej naslouchat sám sobě“); řada dojde rovněž na barvotiskovou pohlednici s razítkem ješitného češství, která každý den ráno přistává vedle hrnku s kafem na našem stole („čehúni rádi v cizině předváděj, jak uměj pít pivo, ale většinou je to jediný, co můžou předvíst“). Šerý ovšem s gustem probírá taky témata literární, hudební, výtvarná či filozofická – blízko má k Bataillovi, Foucaultovi, Blanchotovi, Artaudovi, které také hojně převáděl do češtiny; štve ho Bretonova Nadja, pohrdá Freudovým „šarlatánstvím“ a nudou zvanou psychoanalýza, vadí mu Kafkův defétismus v Procesu atd. Prostě skoro na každé stránce myšlenka, úvaha nebo prognóza živá tak, že se dá číst jednou i pětkrát.
Ale abychom Šerého polyvalentní pokec, při němž se „některý věci otevřou jak okna do nebe“, zas tolik nemonumentalizovali, doplňme, že podobnou cestou ke svobodě, k lidské spontaneitě a autenticitě, k jakémusi individualistickému anarchismu se v posledních letech v Čechách prošlapávali minimálně Petr Placák v době Medorka, nedávno Jakub Šofar v Ýbung-ende a třeba taky Václav Kahuda v Technologii dubnového večera. Jenže co by vlastně literatura měla dělat jiného, než vymezovat prostor pro svoji existenci ve světě, který tak nesnesitelně bolí? Hledat kousek pevné půdy pod nohama, zvíře v sobě a „úžasný spektákl na podvečerním nebi?“
Repro UNI
Ladislav Šerý: Laserová romance. Sdružení Analogonu, Praha 2005, 198 stran, náklad a cena neuvedeny.