Jaroslav Balvín se narodil v roce 1981 v České Lípě. Vystudoval základy humanitní vzdělanosti na labskoústecké UJEP a elektronickou kulturu a sémiotiku na FHS UK v Praze. Začínal jako publicista a kritik, aktuálně píše prózu. Věnoval se kulturnímu okraji, dnes ho zajímá láska. Pracuje jako šéfredaktor Portálu české literatury. Vydal knížky Mácha: deníky (2010) a Lásko, teď! (2011). Jeho třetí titul Host a ryba právě vychází.
Někdy kolem roku 2009 jsi skončil s literární publicistikou a začal jsi s beletrií. Bylo ti tehdy sedma – osmadvacet. Co se změnilo?
Začal jsem vést Portál české literatury, věnuju se tak spíš editování. Sekundární literaturou regionálního charakteru se ale nadále zabývám pod pseudonymy, případně anonymně, většinou na internetových stránkách Knihovny K. H. Máchy v Litoměřicích a v informačně- -literárním bulletinu Karel Hynek Mácha, který tam vychází. Naposledy jsem vůbec poprvé zpovídal modelku, nebo jsem pro účel reportáže navštívil zdejší vazební věznici – také zajímavé. Publikační útlum v „první lize“ ale určitě souvisí i s tím, že jsem knížky začal sám psát. Na druhou stranu obě dvě zatím vydané přešlapují na pomezí beletrie a literárněvědného, respektive publicistického pojednání. Ve vlastní tvorbě se na rozdíl od recenzí, kritik nebo rozhovorů můžu naplno věnovat skutečně jenom tomu, co se mě osobně dotýká. To mi poslední dobou vyhovuje.
První knížku jsi věnoval Máchovi, jeho krajinnému a básnickému odkazu. Čím je pro tebe Mácha dvě stě tři roky od svého narození živý?
Byl hrozně mladý, upřímný a geneze jeho významu pro národní identifi kaci vypovídá hodně o utváření české historie, a nejen té literární. Mácha je „slepou skvrnou“, ideálním materiálem pro různé projekce. Něco typicky českého na základě romantikova odkazu se projevilo i v roce 2010, kdy se slavilo jeho dvousetleté výročí. Právě „máchovský“ projekt Obce spisovatelů byl vytunelován jejím tehdejším předsedou, básníkem a profesorem Vladimírem Křivánkem. Štve mě, že se to pořád tak tutlá.
Knihu jsi napsal v takové lehce naivistické stylizaci, pomáhal sis ovšem vydatně četbou francouzských postmodernistů a různých teoretiků médií a kultury. To je pěkná kombinace…
Já jsem se ani tak nestylizoval, byl a asi pořád jsem naivní. Baudrillarda a spol. jsem měl ze školy v živé paměti a jejich teze sedly na příběh jako hrnec na prdel.
V té máchovské knížce ale šlo ještě o něco – o lásku. Podobně jako v tvé druhé próze, která si dala lásku rovnou do titulu. Takže city hrají hlavní roli?
Přebytek a zároveň nedostatek citů řeším v životě pořád. Nechtěl bych se dostat do pazourů psychoanalytikovi.
Bereš si do svého psaní hodně látky z vlastního života?
Ano, hodně.
Pobavilo mě, jak ses s knížkou Lásko, teď! hrdě přihlásil k Páralovi. To je asi, jako kdyby dneska někdo v poezii přísahal na Karla Sýse…
Nejsem pamětníkem a literární historie, kterou dnes většinou traktují vědci sami nějakým způsobem zapletení s minulým režimem, je pro mě nevěrohodná. Při vlastním zodpovídání otázky Páralova pochybení jsem byl tedy odkázán nejvíc na intuici a samotné jeho knihy. A v nich jsem žádnou poplatnost režimu nenašel, naopak. Všechny tituly „bílé řady“, často charakterizované jako oslava kašírovaného socialistického optimismu, se dají dost dobře interpretovat jednak jako základně lidské, v jistém okamžiku osobního vývoje nezbytné přitakání přítomnosti a budoucnosti, jednak jako karikatura socialistického realismu. „Bílou řadu“ si vzali jako rukojmí toho výkladu, který se jim hodil, nejdřív režimní kritici a po nich hned zase ti „demokratičtí“. Jejich vlastní černé svědomí zplodilo dezinterpretaci, která by už konečně měla být stažena z čítanek. Páralovo dílo, myšlenkově bohaté a řemeslně poctivé, i jeho životní příběh jsou plně srovnatelné s odkazem Milana Kundery a Bohumila Hrabala. A mimochodem, přece ani těmto dvěma velikánům české poúnorové literatury se pochybnosti o jejich vztahu k minulému režimu nevyhnuly.
Linhart, Fridrich, Fibiger, Harák, Antošová, Kováčová, Wanek, Vacek, Balvín. Čím to, že na severu Čech literatura tak pěkně kvete? Podobně jako v Ostravě…
Já si myslím, že kvete skoro všude – ve východních Čechách, v Brně, na Českobudějovicku… V industriálních oblastech musí víc prosazovat právo na svou existenci, a tak je možná syrovější. Pokud se v regionu neutopí, prosadí se v Praze, a dostane se tak mezi tuzemskou špičku. Asi tím „řvaním“ dost vyčnívá.
V druhé knize máš pasáže, co tematicky docela těsně souznějí se slavnou Lolitou. Když vystrčíš hlavu ze severních Čech, jakým směrem se jako čtenář rád díváš?
Stále ještě zaklínám „svatou trojici“ Páral–Houellebecq–Jelineková. V poslední době mě zaujali i další autoři, především litvínovský tragéd Pavel Růžek a britský humorista David Nicholls. Aspoň jednou knížkou mě dostali Rakušanka Marlene Streeruwitzová a Američan Chuck Palahniuk.
Máš svoje první dvě knížky rád stejně, jako když vyšly, nebo se ten vztah mění?
Mám je rád. Když mi při vytírání náhodou padne pohled na pár kousků, co mám v krabici, melancholicky se usměju.
A co próza, kterou chystáš?
Jmenuje se Host a ryba a měla by vyjít v květnu, opět u nakladatelství Novela bohemica. Jde o autentický dialog dvou mimořádně vyšinutých týpků. Karel je Pražák v Kristových letech, pravičák, single a defi nitivní úchyl. Ubíjející život prodavače v knihkupectví si čas od času zpestří návštěvou přítele v severních Čechách. Třicetiletý Milan, šatnář v divadle, se rozchází/nerozchází s mladinkou dívkou a vyznává marxismus a tantrismus. Tihle dva pak hodně dlouze, asi až k ubití i toho nejlaskavějšího čtenáře, diskutují o životě, politice – a vztazích.
