Ondřej Galuška se pustil do důkladné, seriózní „srovnávací studie“ obhajob i kritik různých podob nihilismu, skepticismu, ateismu. Do diskursu o z principu nezodpověditelných otázkách smyslu „života, vesmíru a vůbec“ z hlediska různých „filosofií marnosti“, ve stínu neúprosné „komedie entropie“, bezvýchodnosti a konečnosti. A také do snahy o rehabilitaci marnosti. Ukazuje, jak nevnímat „marnost“ pouze coby negativní pojem k pozitivním termínům „smysluplnost“ či „účel“, jenom jako termín vyplývající z jednoho ze zákonů dialektiky (to o těch protikladech, že jo), protože jang potřebuje jing: „Co když se ale ukáže, že nejradikálnější marnost vniká následkem přehnaných nároků na smysl nebo že smysl může být hluboký pouze ve vztahu k překonávané marnosti?“ píše se už v anotaci. Filosofie marnosti dle Galušky pomáhá v osvobozující, leč nesnadné snaze „nechtít být vším“.
Galuška má obsáhle načteno a srovnáno v hlavě. A přestože nejde o úplně lehké čtení, přece jen se hodí jistý filosofický background (osobně si netroufám tvrdit, že jsem vše správně pobral), je tahle knížka zároveň, aniž by to shazovalo její obsah, velmi zábavná a vtipná. Proč také ne, vždyť „žert je legitimní zbraní filosofa“ (Ralph Waldo Emerson) a jedna z krásných point knihy zní: „A je to možná právě filosofie marnosti a humorný odstup, který díky ní získáváme, co nás může přimět přijmout pokoru a skromnost spíše než pýchu a dogmatismus.“
Vtipné je už úvodní nahození tématu: „Není jasné, zda něco jako ‚filosofie marnosti‘ existuje. Rozhodně není mnoho filosofů, kteří by tak označili svou nauku, nanejvýš tak pejorativně onálepkují myšlenky svého konkurenta. Marnost nejspíš ani není standardním filosofickým pojmem, narozdíl třeba od smyslu a účelu. (…) Úvod do filosofie marnosti by mohl být stručný jako citát z Dantova pekla (‚Zanechte naděje, kdo vstupujete‘) anebo by mohl zahrnovat veškeré dějiny západního myšlení, v nichž se některé postavy snaží smířit s marností veškerenstva, a jiné se jí snaží heroicky vzdorovat, pochopitelně že marně.“
Jako myšlenková osnova husté tkaniny názorů a citací souží Galuškovi jedna z nejpopulárnějších starozákonních knih, kniha Kazatel (Kohelet). Ostatně hned v úvodu zrelativizuje či spíše významově rozšíří ustálený překlad hebel hebelim, marnost nad marnost. Lehce přihodí třeba marnivost. A vedle „seriózních filosofů“ (Slavoj Žižek, John Marmysz, James Tartaglia, samozřejmě Kant i Nietzsche, ze zdejších třeba Erazim Kohák či Zdeněk Kratochvíl) neváhá citovat Adamsova Stopařova průvodce po galaxii, což je jistě jedno z nejlepších beletristických zpracování „filosofie marnosti“. Nebo Alenčina dobrodružství Lewise Carrolla. Vyjadřovat se k myšlenkám Václava Havla či Tomáše Halíka. Tematizovat lidové zákony schválnosti. Vypíchnout náš „lidský“ smysl pro paradox. Atd.
Netroufám si odhadnout, jaký vliv na myšlení filosofa Galušky má fakt, že Galuška je zároveň hudebník. Ovšem text má nesporné poetické kvality a mám pocit, že Galuška sdílí např. se Zdeňkem Kratochvílem pohled na filosofii spíše jako na umění a hru než jako na „vědu“. Každopádně však jeho muzikantství ocení hudbymilovní čtenáři díky jednomu ze vtípků, které knihu ve správných momentech odlehčují: „Obvykle je jeden způsob, jak se něco může vydařit, a nesčetně způsobů, jak se to může pokazit. Pouze ve free jazzu toto pravidlo neplatí.“
Stručný úvod do filosofie marnosti může být, a jistě nejen pro nás (vztahuji se samozřejmě k jedné svojí bublině, jinak mi nelze), věčně relativizující skeptiky a agnostiky, velmi příjemné a zároveň povzbudivé čtení. Rozhodně neplatí jedna z autorových sebeironických poznámek pod čarou: „Se svou omezenou schopností introspekce ovšem nemohu vyloučit ani tu možnost, že jsem zatrpklý pesimistický nihilista, který chce život zošklivit všem okolo.“ Můžeme si spolu se starozákonním Kazatelem myslet „marnost nad marnost“. Ale přijetí marnosti neznamená, že pinožení v marném světě nedává jedinci jistý smysl. „Je-li tomu tak, jak říká Kohelet, a vše je marné, pak je marností i moudrost a poznání, včetně našich ideálů a představ o dokonalosti, idejí rozumu a mravních cílů. Ovšem i Koheletova slova jsou marností… Tato sebeshazující ironická perspektiva nás přesto může leccos naučit. Mohli bychom i v rámci světa pomíjivosti cítit vděk za drobné dary (…) a přestat se hnát za nedostižnými cíli a absolutními hodnotami.“ S přijetím marnosti, s přesvědčením o smrti či mlčení Boha, přece nemizí náš morální kodex a tvůrčí bytost neupadá do pasivity.
Ta knížka vážně není marná. Tedy, vlastně je naprosto marná, v tom správném smyslu slova, což vůbec není marné… Jasné? Ne? Tak si ji přečtěte.
PS: Ondřej Galuška vydal svazeček zároveň se stejnojmenným, dejme tomu „artpopovým“ albem (recenze UNI 3/2023). Pohled na téma marnosti pomocí prostředků dvou rozdílných umění je unikátní. Po přečtení hravě filosofického textu ještě lépe vynikne dotaženost písniček, a naopak písně mohou fungovat jako vstřícný úvod ke čtení.