Básník, spisovatel, novinář a dokumentarista Miloš Doležal se rád soustřeďuje na příběhy spjaté s konkrétním místem. V případě této knihy jde o Vysočinu a „přilehlé kraje“, jeho vlastní autorské teritorium. A jedná se o „židovské příběhy“.
Hned v tom prvním se nevěnoval nikomu jinému než strýci Franze Kafky Siegfriedu Löwymu, „venkovskému lékaři“ z jedné z Kafkových povídek. Doležal prokazuje precizní dokumentaristickou práci – čtenář se dozví o číslech popisných, datech narození, domovské příslušnosti postav příběhu… kniha má ostatně objevnou sekci fotografií. Za tím vším je zjevně obsáhlé bádání v archivech a čas strávený přímo na místě. Kniha také přináší seznam zdrojů. Text přitom překračuje hranice regionálního bádání tam, kde se Doležal projevuje jako autor. Třeba když úsměvně komentuje stylizovanou fotografii, na níž Kafkův strýc sedí na zaparkovaném motocyklu a půvabné dívky kolem předvádějí, že jezdce na stroji táhnou či tlačí. Löwy byl totiž průkopníkem motocyklismu a snímek se po zásluze dostal i na obálku knihy.
Velmi působivá je také metafora ze závěru löwyovského textu. Kafkův strýc spáchal lékařskou sebevraždu morfiem poté, co počátkem čtyřicátých let dostal předvolání do transportu. To už pobýval v pražském domě Kafkových. A Doležal provazuje jeden detail z vynášení jeho mrtvého těla s detailem z povídky Venkovský lékař. Jde v o shodu, která může sloužit jako potvrzení Kafkova věšteckého realismu.
Siegfried Löwy byl oblíbeným a vyhledávaným třešťským lékařem, a zároveň to byl Žid. Doležal se v jeho příběhu i v dalších textech soustřeďuje na symbiotické soužití s nežidovským okolím. Zdá se, že šlo o poláčkovskou idylu, na Kafkova strýce zdánlivě nedolehla hilsneriáda, možná k tomu scházejí prameny. A drásavé finále Löwyho života podává Doležal naléhavě i pietně. Löwy koneckonců umírá v anonymní Praze, takže otázka, co na jeho rasové pronásledování říká generace jeho vděčných pacientů, je samozřejmě akademická.
Na střetávání židovského a nežidovského Doležal naráží logicky i v dalších textech. V opět objevném textu o osudech spisovatele Johannese Urzidila a jeho ženy Gertrudy je pasáž o hilsneriádě, která přímo zasáhla Golčův Jeníkov, odkud Getruda pocházela. Jednou z nedobrovolných postav hilsneriády byl tamní rituální řezník Moritz Kurzweil, jenž prý měl odesílat z pošty usušenou krev (zavražděné křesťanské dívky z Polné). Více než dvě desítky svědků potvrdily, že neopustil Jeníkov, přesto „křivé obvinění vyvolalo v městysi velké nepokoje … Moritz Kurzweil byl nucen Jeníkov opustit“. Poryvy antisemitismu jsou podány neutrálně, protože Doležal se soustředí spíše na šťastné průniky židovské a nežidovské historie. U manželského páru Urzidilových, kde on byl věřící katolík se židovskými kořeny, ona Židovka, tak cituje Urzidila, že „mé křesťanství získalo s přibývající znalostí židovství základ a upevňovalo se, židovství mé ženy nabylo dokonalosti“.
Ony průniky obou světů jistě dokládá i detail v textu o Otovi Pavlovi, který po propuštění z dlouhodobého pobytu v léčebně pokleká u řeky, líbá její vodu a křižuje se. Tento symbolický prvek, jenž se dá vykládat jako prolnutí křesťanství a židovství, ovšem kontrastuje s konkrétní událostí při propuknutí Pavlovy duševní choroby. Stalo se to na zimní olympiádě v Innsbrucku, kde doprovázel jako sportovní redaktor české sportovce. Doležal krátce zmiňuje „temný incident“, který byl ve skutečnosti antisemitským výpadem vůči Pavlovi v té nejlepší lidové tradici (jak popsal polský novinář Aleksander Kaczorowski). Možná by vzhledem ke kontextu bylo záhodno popsat, o co šlo, pokud Doležalův text zachází jinak do takových detailů, jako je jméno truhláře, který stavěl Pavlovým chatu.
Miloš Doležal dává přednost pozitivnímu pohledu na věc. A tak když se Siegfried Löwy na svém motocyklu málem přizabije, protože narazí na kládu položenou přes silnici, „dnes již nezjistíme, zda tam na něj byla kláda záměrně nastražena či si jí lékař jednoduše nevšiml“. A Löwy se jako lékař setkal se spisovatelem Jakubem Demlem, což Doležalovi umožňuje spekulovat, jestli se bavili o textech Löwyho synovce Kafky. Pomíjí přitom Demlův antisemitismus a možnost, že by celá rozprava mohla vzít poněkud nepříjemný obrat.
Je ale samozřejmě volbou autora, jak se na příhody a situace, o nichž nikdy nevíme vše, dívat. Tedy jestli hledět na příběh českých Židů jako na plodné soužití s nežidovským okolím, nebo jako na problematickou společnou existenci, ze které při dramatických zlomech vykoukne nepříjemný rub. V každém případě jsou Doležalovy texty informačně bohaté, v nejlepším slova smyslu osobní, s překvapivými detaily, sklenuté. Jejich obsah je vlastně v protikladu s názvem knihy – ilustrují, že jednotlivé židovské osudy byly vždy vpleteny do přediva celého, i nežidovského společenství.