Bogdan Trojak, polsko-český básník a český vinař, vydal poslední sbírku poezie před bezmála dvaceti lety. Přibližně od poloviny devadesátých let představovala jeho poezie po nějakých deset let pro citlivé čtenáře pozoruhodný hlas. Svou křehkostí, snovou metaforičností, ulítlým humorem a laskavým staromilstvím. Mezi poslední sbírkou Strýc Kaich se žení (2004) a novinkou Trojak vydal absurdně laděnou sbírku povídek Brněnské metro (2006), dětskou knihu Safíroví ledňáčci a Glutaman (2020, za ně a za Strýce Kaicha získal Magnesii Literu), staral se také o své vinice spolu s hnutím autentistů. Jejich cílem je tvořit autentické víno – bez dnes obvyklého chemického a jiného „přikrašlování“. A jak je to s Trojakovou poezií? Je nadále autentická?
Uhrwerk znamená hodinový stroj. Trojak ale nestojí o poezii s prstem na tepu doby – na pražském křtu konstatoval, že jeho psaní se netýká žádných „aktuálních“ témat. Říkal to věcně, snad trochu posmutněle. Nicméně i tak jsou jeho verše plné pozornosti, zájmu, ba údivu. Schopnost divit se tvořila vždy mohutnou podzemní řeku jeho poezie.
Básně Uhrwerku se podobně jako starší texty vyznačují specifickými, objevnými rýmy. Charakteristicky „nedoléhají“: „jazyk“ se hned v první básni rýmuje se „zasyk“, což vytváří nečekanou zvukomalebnou souhru právě proto, že v součtu něco jako by schází. „Polil“ a „v poli“, anebo ucelený příklad: „Cítíš, jak anděl smrti křídlem kyd/ na jemné štuky/ břízolit“. Je to cizelérská básnická práce, co Trojak předkládá, jeho básně skutečně připomínají seštelovaná, skrytá nitra hodinových strojů, jimž čtenář nehodinář vždy rozumí jen přibližně. A v tom je to kouzlo. „Drvem“ – „prve“. Perfektní. Místy se nám nabízí kouzlení s jazykem, které provozoval básník Josef Palivec, jako například zde: „A co teprve v černých dírách/ ta hučivá čmýra všehomíra!!“
Z hlediska perspektivy je Trojak pozorovatel překvapovaný vlastním citem. Jeho lyrika svou hravostí zastírá, jak dokáže být intimní. Zároveň titul sbírky možná naznačuje, jak její básně vznikaly: postupně, zřejmě si dávaly na čas. Vnucuje se analogie s vinicí a ročním cyklem zrání, sběru, zpracování… Nejde tu ale o žádné povrchní, přírodní básnění. Z veršů se nenápadně klube zkušenost uplývání času, která se v případě lidí – na rozdíl od vinice – vždy propojuje se ztrátou. Ostatně, básník si napsal i svůj vlastní Epitaf. Prý po něm zbudou „pecky oliv“, což vlastně vůbec není tak beznadějné.
Stárnutí se v Trojakových básní netýká jen autora – ve vícero textech se objevuje přízračný dědek či stařec, který svou přítomností rozhýbává básnický hodinový stroj. Protikladem jsou pak básnické texty v próze věnované milované ženě, již Trojak dokáže opěvovat ve stylu Písně písní. Oproti rýmovaným veršům je v nich více pohybu, jsou snové, trochu bláznivé a dojemné.
Některé básně jsou dedikované Trojakovým přátelům, jiné konkrétním místům. Nad zdánlivou snahou portrétovat ale vždy převáží vlastní poetika. Celkově jsou ty básně řemeslně zdárně vypracované, podobají se trochu předmětům, které člověk obdivuje v muzeu a možná ani nezná jejich účel: kořenkám, kropenkám, nástrojům s nejasným účelem. Ostatně nářadí patří také do Trojakova básnického slovníku, často se propojuje s tělesností.
Trojakův Uhrwerk pracuje s časovostí, ale zároveň se mu daří zůstat mimo čas. Jde vskutku o autentickou poezii bez chemických doplňků. Pravděpodobně i ji je záhodno vychutnávat po jednotlivých doušcích. Jinak muž v motýlku a psích dečkách, který na fotografii na obálce knihy šplhá zřejmě na ovocný strom, prý nemá k autorovi žádný vztah. Pohledem do knihy se lze přesvědčit, zda se mu v této disciplíně – jde o domestikovaný ovocný strom kdesi na zahradě, tedy s tenkými větvemi – podařilo uspět.