Poznámka k pravidelnostem a nepravidelnostem v české literatuře po roce 2000
Nedávno přistál na knihkupeckých pultech román Strach nad Bobří řekou. Jaroslav Foglar tu knížku napsal v devětaosmdesátém, poprvé vyšla o rok později. Teď se dočkala reedice pod hlavičkou Albatrosu, který pořádá Foglarovi, ročník 1907, sebrané spisy. Je to pokračování jeho nejslavnějšího kusu, který vznikl dávno předtím: Hoši od Bobří řeky se objevili poprvé v Českém slovu v roce 1934. Tedy pětapadesát let pauza. Foglar ale navázal, kde skončil. To čtenáře přivedlo nejdřív na jedno, pak na druhé krátké spojení se současnou českou literaturou. Tady jsou.
Strach nad Bobří řekou je jednou z mála knih, kde Foglar bere v potaz širší, dějinný kontext. Konkrétně druhou světovou válku. Román je postavený na jasném kontrastu mezi soukromým a veřejným. Mezi dostředivými klučičími aktivitami, které diriguje vysokoškolák s indiánsky stylizovaným jménem Rikitan – a odstředivým pohybem válečné, respektive protektorátní politiky a společnosti. To druhé nutně atakuje to první: monstrózně rozbujelá státní moc chce klučičí klub zničit jako možný zdroj odporu. Jenže skauti umějí kličkovat: drží při sobě, mají pro strach uděláno – a mají taky pořádnou dávku štěstí. Válečné události jsou ve Foglarově fikčním světě ovšem poněkud komprimované, čas tu běží zhruba třikrát rychleji. Základní orientační body ale zůstávají: příjezd říšských vojsk do Prahy a vyhlášení protektorátu, krutý hon na odbojáře, totální nasazení v říšských fabrikách, atentát na Heydricha. Foglar ovšem nejmenuje, nepřítel je prostě „Nepřítel“. Jde mu o princip: dobro a zlo, černá a bílá. Ten příběh je vlastně návod, jak zvládnout, přežít krizovou situaci. Takže modelovost tady číhá na každém kroku: v kulisách, psychologii postav i samotné dějové lince. Je to romantismus s veškerým ideálem i naivitou, melodramatický boj o vše: o vztah k sobě, k druhému, k přírodě, ke světu. Autorská nabádavost samozřejmě vyprávění banalizuje, infantilizuje. Je v tom krása – i trapnost.
I
V české literatuře po roce 2000 je to tak nějak podobně, ne-li rovnou stejně. Roste frekvence témat z českých dějin, hlavně těch, na která se dá ještě dosáhnout, čili od první republiky po devětaosmdesátý rok. Konkrétní příběhy na obecném dějinném pozadí; jako u Foglara. Některé v kontrastu mezi tehdy a teď, jiné mezi (blízkým) domovem a (vzdálenou) cizinou. Pracují na nich úspěšně hlavně spisovatelky. A daří se jim doma i v překladu. Spisovatelé trochu vyklidili pole. Pokud devadesátá a zčásti ještě nultá léta patřila Jiřímu Kratochvilovi, Michalu Ajvazovi, Patriku Ouředníkovi, Jáchymu Topolovi nebo Michalu Vieweghovi, posledních deset patnáct let jsou za hvězdy první velikosti autorky Bílé vody a Žítkovských bohyní, Hany nebo Listopádu. A spolu s nimi například Bianca Bellová, Radka Denemarková, Petra Hůlová, Lidmila Kábrtová, Petra Soukupová, Viktorie Hanišová. Každá má své: první nabízí univerzálně konzumovatelnou lekci ze sebeosvobozování, ať jde o rodinná traumata nebo obecnou ideologii; druhá beletrizovaný aktivismus na globální lidskoprávní frontě; třetí tragigroteskní odpověď na ženskou otázku v mužském světě; čtvrtá promyšlené experimentování, hru s potencialitou literatury; pátá sto plus jednu variaci na temnou strunu mezilidských vztahů; šestá obraz rodiny jako vratkého domku z karet. Společný jmenovatel je pak jasný: rozpad, hroucení, kruhy zmaru a smutku – jakkoli někdy prorážené vitalitou a vůlí, programovou odvahou měnit staré pořádky, a znovu privátního i kolektivního rázu.
