Laneganovy do češtiny přeložené vzpomínky Zpívej pozpátku a plač nejsou knihou. Jsou zúčtováním se všemi, které měl na svém osobním černém seznamu? Jasně. Jsou nezkreslenou kronikou jednoho z vrchních obejdů seattleské scény 90. let? Rozhodně. Zpovědí? Určitě. Ale knihu oněch čtyři sta padesát stran vzpomínek netvoří až do chvíle, kdy je Lanegan jedním šmahem uzavře.
Čistě pro rekapitulaci, Mark Lanegan, který loni ve věku sedmapadesáti let zemřel, byl do roku 1996 zpěvákem seattleské kapely Screaming Trees. Po jejich rozpadu se vydal na sólovou dráhu, během níž natočil bezmála dvacet dalších desek, ať už sám, s kapelou nebo se Soulsavers, U.N.K.L.E., Isobell Campbell či Dukem Harwoodem. Nemluvě o celé plejádě hudebních flirtů, od „buddy romance“ s Joshem Hommem přes flirt s PJ Harvey až po duet s Davem Gahanem v písni Cat People (Putting Out Fire).
Mimochodem, ne že by se nevědělo o tom, že to ve Screaming Trees vřelo až tak, že se občas servali i během koncertu, ale i tak je jedním z překvapení, jež Laneganova písemná zpověď přináší, míra, do jaké zpěvák svou vlastní kapelu nenáviděl. Těch překvapení je v kronice vícero: třeba že Lanegan, který si rád nechával říkat svým příjmením, vlastně přese všechno surfování na grungeové vlně nikdy neměl peníze, až se někdy kolem roku 1997 stala jeho jediným majetkem celta vytažená z popelnice, pod kterou spal v seattleském bezdomoveckém revíru, zvaném „džungle“. Nebo že se před nástupem do odvykacího programu, který mu zaplatila Courtney Love, živil jako poslíček několika dealerů, které zároveň okrádal.
Lanegan všechny podobné epizody podává s až neosobním odstupem; koho měl rád a koho nesnášel. Komu ublížil, koho okradl, koho zmlátil a kde všude se doslova posral (v tomhle ohledu se jisté pasáže blíží záměrně sebe shazující upřímnosti Kurta Vonneguta v Jatkách č. 5). A pochopitelně kde všude byl pod parou. Laneganem samotným nadhozené srovnání s Feťákem Williama Burroughse je nasnadě, snad jen že Lanegan píše, jak podle všeho mluvil: úsečně, stroze, lakonicky. Jako byste z Feťáka odstranili veškerou poetiku a ponechali prostý chorobopis. A právě proto Laneganův spis není knihou, nýbrž zpovědí, protože jedním ze zásadních cílů konfese je systematicky zrazovat veškerou literárnost, která by mohla hříchy vykoupit uměním. Laneganova zpověď tak po většinu času postrádá jakýkoli rytmus či dramaturgii a chvílemi se stává až monotónní; od traumat se skokem přechází k výčtu spoluhráčů na turné, jak kdyby se jeho vzpomínky potkaly v čekárně na odpuštění a notářské ověření zároveň.
Překladatel se s Laneganovým hovorovým stylem porval se ctí, jakkoliv z bitky neodešel bez modřin. Například „I’m done running“ by stálo za to přeložit, „až si zaběhám“, nikoli „až dokončím svůj běh“, Tricky je prostě Tricky, nikoli „kapela Tricky“, a „rigs“ mají svůj český feťácký ekvivalent například v „nádobíčku“, ale rozhodně to nejsou „cajky“, zvláště když stejné slovo autor používá pro muzikantskou aparaturu.
Ale zpátky k Laneganově zpovědi: vážně to naštěstí není heroický životopis, který by z Lanegana dělal hrdinu a bouráka, jenž se znal s Kurtem Cobainem a spol. Jasně, že všem těm eskapádám dodá na čtivosti, když si v nich podávají dveře Nick Cave, Layne Staley, Johnny Cash nebo Josh Homme, ale Lanegan se chce především vykreslit jako ubožák a hajzl. I proto tato zpověď, která na posledních stránkách nabere neuvěřitelné grády, končí už někdy kolem roku 1998, kdy Lanegan projde konverzí a prosí Boha o odpuštění. Dál už pro něj nemělo smysl nic rekapitulovat.
A právě na svém konci – teprve na svém konci – se zpověď stává knihou, byť knihou obrácenou naruby; neboť až Laneganovo pokání činí z kupících se netýkavých událostí příběh, který není možné číst jako knihu od začátku, ale který dává smysl až od konce.
Budiž Laneganovi země lehká, R.I.P.