Černá díra v titulu rozsáhlé komiksové práce Charlese Burnse (nar. 1955 ve Washingtonu), kterou vydal pražský BB Art, může souviset s lecčím: v rovině sémantické třeba s iracionálním vesmírným úkazem, který nenasytnými ústy vtahuje do svých útrob veškerý okolní časoprostor; v rovině vizuální pak s pradávným objektem touhy, jímž je vagina. Erotická symbolika se ostatně vine celou knihou: hned z první stránky příběhu, který vznikal v letech 1993–2004, se na čtenáře šklebí trhlina v břiše pokusné žáby – a následují trhliny v noční obloze, v cípu lesa, podobnost ženského pohlaví s okem či ústy (kterou mj. favorizoval ve svém kresebném díle Hans Bellmer) atp. Také dějové kulisy jsou latentně erotizované: nemoc, která se začíná šířit mezi seattleskými teenagery zkraje 70. let, nejspíš přišla z vodního světa, přenáší se výhradně pohlavním stykem a ti, kterým důmyslně zohyzdila tváře, zdeformovala jejich těla, a které s tímto cejchem vyloučila ze společnosti, se ukrývají v hlubině lesa.
Přes veškerou naznačenou symboliku však Černá díra není komiksem erotickým, je spíše dílem analytickým – a svojí analýzou reality Spojených států v éře posthippies (a neméně reality dnešní) vyslovuje podstatnou kritiku. Jejím předmětem je další z pomyslných trhlin: násilím a (ekonomickou) účelností rozvíraná průrva mezi vědomím a nevědomím, mezi vnějškem a nitrem člověka, mezi sadisticky dominantním pudem reality a ubíjeným pudem slasti. Burnsův komiks lze redukovat právě na tuto základní ,hru na přetahovanou‘: na neúspěšnou revoltu teenagerské touhy po volnosti (spatřované jednak v nevázaném sexu, jednak v doprovodné konzumaci drog) proti rigidní, kastrující společnosti tzv. dospělých. Na revoltu, po níž následuje trest v podobě zmrzačené identity, zohaveného těla a nevratné sociální exkomunikace. Není náhodou, že motiv léčby tohoto „moru mladých“ se v knize vůbec neobjevuje: Hřešil jsi? Tak pykej!
Černá díra ale v této kritice není transparentní, je důkladným uměleckým dílem: ať se jedná o magii černobílé realistické kresby a přesné dávky dialogů, o nápadité střídání vypravěčských rolí stejně jako manipulaci s chronologií, která koresponduje s různým fázováním děje na stránkách – anebo o snově-fantazijní sekvence, jež čtenáři připomínají, že skutečnost může být daleko širší a bohatší, než povídá nějaký pán v televizi.