Obýváme přívětivou planetu, jejíž atmosféra pohlcuje teplo, takže vzniká to, čemu říkáme „skleníkový efekt“. Díky tomuto efektu je pro nás Země obyvatelná. Sluneční energie ohřívá povrch Země a naopak ta zase vyzařuje energii zpět do kosmického prostoru. Plyny obsažené v atmosféře jako vodní pára a oxid uhličitý mají schopnost zachycovat část tohoto tepla a vrací ho zpět dolů na Zemi. Nebýt skleníkového efektu byla by na Zemi průměrná teplota -18oC a nikoliv oněch +14oC, které dělají z naší planetu příjemné místo k životu. Dále je třeba si uvědomit, že žijeme ve velké době ledové, zřejmě někde uprostřed jednoho interglaciálu, takže za nějakých 23 tisíc let tady bude zase takový chlad jako před 18 tisíci lety. Pomalé, cyklické změny výstřednosti oběžné dráhy Země, sklon a precese její rotační osy během 730 tisíc let neustále měnily chod ročních období, srážky a výpar na zeměkouli. To byl důvod, proč se střídala extrémně studená a teplejší období.
Anglický archeolog a antropolog Brian Fagan se zevrubně zabýval celý život vztahem lidské kultury, životního prostředí a globálního klimatu. Říká, že posledních šest tisíc let představuje téměř dnešní klimatické poměry na naší planetě. Ale tak jako se doba ledová vyvíjela jako nekonečný sled drobných klimatických změn, způsobených dodnes ne zcela pochopitelnými vztahy atmosféry a oceánů, tak ani posledních šest tisíc let nepředstavuje žádnou výjimku. Za dob římské říše bylo evropské podnebí studenější než je dnes, a pak nastala dlouhá řada teplých let vrcholící v Evropě stavbou katedrál.
Ale počínaje rokem 1310 se následujících 550 let stalo podnebně nepředvídatelnými, převážně studenými, kdy se vyskytovaly různé klimatické extrémy. Kdyby se dnešní lidé ocitli v této době, možná by ani žádnou velkou změnu nepocítili. Nikdy totiž nenastalo jednolité studené období, ale spíše se klima neustále měnilo. Tyto změny byly ale neočekávané a někdy až zhoubné. Období chladu a dešťů trvala třeba desetiletí, ale také jen několik let, či jen jediný rok.
Jediné, v čem si můžeme být jisti, je skutečnost, že podobné menší „ledové doby“ se v různých dobách holocénu odbyly několikrát, jen nevíme, kdy to bylo. Navíc, poznamenává Fagan, pro historiky nebylo klima nikdy příliš přitažlivé téma, takže to byl zanedbávaný činitel v popisu žní, hladomorů, válek a nepokojů. Přitom to byl hybatel všech společenských procesů, neboť tehdejší evropská civilizace byla zcela vystavena rozmarům zemědělského hospodářství, což byla záležitost jednak holého živobytí, ale také ekonomického stavu různých států a panovnických domů.
Středověké teplé období
Dobu od počátku 9. do konce 12. sto-letí lze bez nadsázky nazvat vrcholným obdobím Vikingů, tedy doslova „Seveřanů“. Tito lidé znali dobře moře, měli pro něj cit a své poznatky si pamatovali a předávali v rámci rodiny z pokolení na pokolení. Jejich původně průzkumné plavby byly snad vyvolány přelidněním a nedostatkem půdy ve skandinávských fjordech, neboť nakonec jejich nájezdy vedly k zakládání osad daleko od jejich domoviny. Toto jejich období spadá do doby nezvykle mírného a stabilního počasí v severní Evropě, kdy tato čtyři staletí byla nejteplejší za posledních osm tisíc let, takže ledové podmínky mezi Labradorem a Islandem byly pro mořeplavbu velice příznivé.
Proto bylo možné až do 12. století sušit na Islandu seno a pěstovat ječmen. A v Grónsku byl v té době život dokonce lehčí než na nuzných polích na Islandu, ba se odtud daly podnikat výpravy až na Labrador. V té době, kdy Vikingové pluli do Grónska a do Ameriky, byla Evropa uskupením mnoha svářících se panovníků, jejichž jediným společným dědictvím bylo křesťanství. Přestože v roce 800 Karel Veliký založil franckou říši a v roce 962 vznikla Svatá říše římská, pustošili Vikingové Evropu ještě dalších dvě stě let.
Přes všechna tato dobrodružství byla Evropa jako poloostrov Eurasie zemědělským kontinentem. Každoroční úroda rozhodovala o osudu všech: počínaje panovníky a konče rolníky a řemeslníky. Stabilní středověké počasí bylo požehnáním pro všechny. Každý červen začínalo stálé teplé počasí a trvalo do pozdního léta. Středověké malířství zachytilo bohatou úrodu: malá políčka, rozdělená na pruhy, stáda ovcí, vinná réva, pytle osiva. Zemský ráj to na pohled.
Navzdory válkám, křížovým výpravám, četným rozkolům a rozbrojům představovalo středověké teplé období skvělou dobu. Teploty byly vyšší o 0,7 až 1oC než ve 20. století, ve střední Evropě dokonce o 1,4 oC, letní měsíce byly pořád teplé a suché, víno se pěstovalo i v Anglii. Nastal přírůstek obyvatelstva, docházelo ke klučení lesní půdy, malé komunity mohly hospodařit ve výši nad 350 metrů. Společnost byla bohatá a mohla si dovolit takové umění, jakými byly gotické katedrály. Takto si společnost dokazovala, co bylo pro ni významné a důležité a vynakládala na to své prostředky.
Malá doba ledová
Pro klima v Evropě má celá tisíciletí rozhodující vliv vzájemné působení atmosféry a oceánu. Právě tento jev se stal hlavním činitelem studeného a proměnlivého počasí v Evropě počínaje 14. stoletím. V roce 1315 nastaly prudké deště, sklizeň byla katastrofální, obilí nedozrálo, sena se neusušila, dokonce se zastavila i všechna vojenská tažení. Nastal hlad, o to horší, že předchozí století zažilo populační růst. A rok 1316 nebyl o moc lepší, nastala skutečná bída. Zemědělská půda zpustla, obce se rozpadaly, obyvatelé se rozptýlili.
Pro obiloviny to byl nejhorší rok za celý středověk, chléb se pekl ze všeho, co bylo po ruce. Rostla loupežná přepadení, kradlo se všechno, co se dalo jíst nebo prodat. Utrpení trvalo sedm let, podnební cyklus skončil v roce 1322, ale pak přišla krutá zima. Nastala malá doba ledová. Na severních okrajích středověkého světa začali lidé pociťovat, že se něco s klimatem děje již o století dříve, než vypukl hladomor v letech 1315 až 1321. Sice ne každá zima byla třeskutá, ale drsné podmínky a mrazivé teploty znesnadňovaly severským plavcům život a pohyb po moři.
Výsledkem bylo, že se do skandinávských osad ve 13. století vydávalo mnohem méně lidí, zboží a jídla. Lidé to chápali jako projevy boží msty, ale my víme, že to byly první známky ochlazení klimatu. Nejhorší dopady však mělo ve 14. století vzedmutí Severního moře, kdy bouře strhla obrovskou plochu zemědělské půdy v severním Nizozemí a v dánské die-cézi Šlesvicku bylo pohlceno mořskou vodou 25 tisíc lidí. V polovině 14. století, kdy Evropu sužovaly rozmary počasí, se jeho pozorování omezovalo na bezprostřední vnímání chladu nebo vedra, případně na přívalové deště.
Venkovani měli sice upřené oči na oblohu, na typické projevy přírody daného ročního období, na západy slunce a na nenadálé mrazy. Nikdo si ale nevedl vědomé záznamy o počasí, přestože na něm závisela hojnost nebo hlad. A tak jediné, co měli lidé k dispozici, byla lidská paměť, lidová vyprávění a víra v moc svatých. Přitom každý kraj závisel na své vlastní úrodě, protože cesty nebyly přizpůsobeny na nějaký větší přesun obilí či jiných potravin.
Mor a hladomor
Přitom počasí bylo skutečně nepředvídatelné, jak o tom svědčí letokruhy stromů a vyvrtaná ledovcová jádra v Grónsku. Až do konce 16. století se střídala teplejší a studenější léta, deštivá jara a mimořádné vlny letních veder; jinak řečeno: nebyl v tom žádný trvalejší řád. Jen málo záznamů se zmiňuje o výjimečné úrodě nebo ne-úrodě, o nezvykle vlhkém nebo studeném počasí. Ve srovnání se středověkým teplým obdobím přišlo ve 14. století několik vln deštivého klimatu, ale už se ani jednou nepřiblížilo kritickému množství dešťů z doby velkého hladu v letech 1315 až 1321. Přes potravinovou nouzi se Evropa rychle vzpamatovala z hladomoru.
Zdá se, že kvalita výživy se buď zlepšila, nebo zůstala stejná. Někde ubylo lidí, takže byla větší nabídka orné půdy. V roce 1328 spočítali úředníci francouzského krále domácnosti a farnosti, z čehož lze zjistit, že v dnešních hranicích Francie tehdy žilo 15 až 18 milionů lidí. Zdá se, že po hladomoru v letech 1315 až 1322 se počet obyvatel rychle vrátil na původní množství. Ale vzhledem k tomu, že devět z deseti obyvatel byli zemědělci, potom nízké výnosy a omezená rozloha polností musely vést k větší zranitelnosti vůči neúrodám. Ale pak přišla nová pohroma: „černá nemoc“, dýmějový mor.
Z blahobytných italských měst, kam se tato nemoc dostala s obchodem z východu, se šířila ve vlnách po celé Evropě. Mezi lety 1328 a 1370 se snížil počet obyvatel v pařížské oblasti o dvě třetiny. „Černá smrt“ se opakovala v nepravidelných epidemiích, jež se mohly vyskytovat takřka každé desetiletí a jedinou pomocí byla náboženská procesí a modlitby. Na počátku 15. století hladomor, války a mor vylidnily venkov: jen ve Francii zpustlo asi 3 tisíce vesnic a s nimi tisíce hektarů orné půdy.
Výskyt moru a hladomoru brzdil růst populace dlouhá pokolení. Neúroda díky vlhkým rokům, kdy promáčené obilniny nedozrály, přinášela hlad, venkovští obyvatelé utíkali do měst a situaci tam tak ještě zhoršovali. Neúroda přicházela asi jednou za deset let a situaci neulehčovaly navíc neustálé války a všudypřítomní banditi. Druhá polovina 15. století přinesla mírnější klimatické i společenské podmínky, což mělo za následek, že se v Evropě zvedla produkce obilovin. Tyto příznivé podmínky trva-ly poměrně dlouho, až do počátku 16. století.
Příliš početné rolnictvo
V celé Evropě byly opět studenější a bouřlivější roky až na sklonku 16. století. To mělo mimořádně výrazný vliv na tehdejší ceny potravin. Se zhoršováním klimatických podmínek přicházel jeden hladomor za druhým, s tím souvisely epidemie různých chorob; objevily se hladové bouře a všeobecná nejistota. Do nejstudenějších a nejméně úrodných let potom spadaly honby na čarodějnice, protože byly pokládány za původce neblahých dějů. V tu dobu byly upáleny tisíce lidí po celé Evropě.
Angličtí Tudorovci vládli 3 milionům poddaným a neustále hrozilo, že bude nedostatek obilí a hladomor, neboť od dob středověku šlo pořád o zemi venkovských samoživitelů. Fagan proto zdůrazňuje, v čem byl problém předindustriální Evropy. Celý kontinent věnoval čtyři pětiny své pracovní síly tomu, aby se sama uživila. Naštěstí se ukázalo, že lidé jsou pozoruhodně přizpůsobiví a vynalézaví, takže na přelomu 16. a 17. století si při konfrontaci s proměnlivým počasím uvědomili, že bude třeba vytvářet dostatečné potravinové zásoby, aby se předešlo jejich nedostatku. Tak začala zemědělská revoluce.
Vrchol malé doby ledové, plný klimatických extrémů, nakonec trval dvě staletí. Pozvolné změny v zemědělské technologii začaly ve Flandrech a Nizozemí: trojpolní systém ozim, jařina, úhor změnili tamní venkované tak, že místo úhoru začali pěstovat luštěniny, nebo krmivo pro dobytek. Díky dostatku krmiva rostl chov dobytka. Tento cyklus vedl k vyšší výnosnosti půdy a rolníci mohli začít s pěstováním průmyslových plodin, jakými byly len, hořčice a chmel.
Díky těmto změnám opouštěli rolníci samozásobitelský způsob výroby, obilí se začalo dovážet z Pobaltí a rozmanitost pěstovaných plodin způsobila lepší přizpůsobení klimatickým změnám. Neustálý boj s vodou, s mořskou hladinou, vedl Holanďany k odvodňování půdy, jež změnilo celou zem, takže zemědělská plocha od konce 16. století stoupla za dvě stě let o třetinu. Přitom většina této půdy byla odvodněná v letech 1600 až 1650. Zmenšovala se jednotlivá hospodářství, zvyšovaly se výnosy obilovin a rostly příjmy rolníků. Menší statky byly výhodné zejména tam, kde byla blízko města s trhem a venkované mohli se svými produkty obchodovat.
Za co mohlo slunce
Vypadá to tedy, že malá doba ledová přinesla Holanďanům nakonec spíše užitek, neboť je to přivedlo ke vzniku první moderní ekonomiky v Evropě. Změny přeskočily do Anglie, kde sílila v 17. století podobná rolnická specializace jako v Nizozemí. Změny se vyplatily, rolníci za jedno století byli schopní uživit 7 milionů obyvatel a země byla potravinově soběstačná, pouze oves se dovážel z Irska. Británie se stala obilnou zemí, obilí se vyváželo, hladomory byly zapomenuty. Malá hospodářství se slučovala do větších celků, ohraničených živým plotem nebo zídkou, což vytvořilo známý ráz anglického venkova. To umožňovalo spojit dohromady pěstování obilí a chov dobytka.
Nejstudenější cyklus malé doby ledové trval mezi roky 1680 a 1730, kdy se teploty snižovaly a vegetační období v Anglii bylo o pět týdnů kratší než během nejteplejších desetiletí 20. století. Zima 1683–1684 byla tak studená, že se objevily pásy ledu na obou pobřežích kanálu La Manche. Pozoruhodné bylo, že došlo k úbytku slunečních skvrn. Pravidelný cyklus sluneční činnosti se mění každých jedenáct let a minimum jednoho cyklu počítá s asi šesti slunečními skvrnami. V letech 1645 až 1705 byla k vidění jen jedna skupina slunečních skvrn a jejich celkový počet za toto období byl menší než v současnosti za jeden rok.
Tato zjevná anomálie zřejmě měla významné následky pro pozemské počasí. Dlouhodobé změny slunečního záření měly tedy přímou vazbu na průběh klimatu na zemi. Ostatně Fagan doplňuje, že existují důkazy o spojení mezi nízkou sluneční aktivitou a maximy malé doby ledové. Zajímavé je, že postup ledovců v Alpách trval přibližně v letech 1590 až 1850, pak nastal odliv, jenž trvá dodnes. A právě těchto dvě stě šedesát let vrcholu malé doby ledové zásadním způsobem změnilo evropskou společnost.
Zima, léto, vinobraní
Po roce 1740 už nepatřily nemoci jako dýmějový mor mezi metly evropského obyvatelstva. Vyšší úmrtnost byla spíše zaviněna nouzí, kdy podvýživa oslabovala imunitní systém. Navíc životní podmínky ve městech i na venkově byly mimořádně nehygienické, takže jakýkoliv sociální kontakt hrozil nakazit se různými chorobami. Noviny z let 1740 a 1741 psaly o četných úmrtích na „úděsný chlad“. I v dobře postavených a vytápěných domech bývala teplota v zimě kolem 3oC. V Londýně za prvních pět měsíců roku 1740 zemřelo o polovinu více lidí než rok předtím.
Řekli jsme, že rozhodující proměna anglického zemědělství proběhla v průběhu nestálého, často studeného počasí, které občas vystřídaly vlny nenadálých veder. Díky tomu se v 17. století stala Anglie méně zranitelná vůči neúrodám, způsobeným náhlými klimatickými výkyvy, a díky ustupujícím hladomorům umírali tamní lidé spíše než na hlad na nakažlivé choroby. Naproti tomu ve Francii se od 15. do 17. století způsoby hospodaření na půdě měnily velmi málo, takže tato země trpěla místními hladomory po celá tři století.
Rozmary klimatu v 17. století se odrazily zejména na průběhu vinobraní. Fagan tvrdí, že to byl dobrý ukazatel vztahu podnebí a aktivity rolníků, neboť datum vinobraní se vždy vyhlašovalo veřejně. Čím teplejší a slunečnější bylo vegetační období, tím rychleji a dříve hrozny uzrály. Když bylo léto nepříznivé, bylo chladno a zataženo, sklizeň se opozdila i o několik týdnů. A tak termíny vinobraní ukazují, že období v letech 1617 až 1650 bylo nestálé a převažovala spíše studená léta, což přinášelo horší úrodu. Z toho lze usuzovat, že takový klimatický režim vedl k těžkostem venkovanů vůbec se uživit, protože ve špatných letech spotřebovali i osivo na příští setí. A závěr 17. století byl klimaticky ještě horší, takže posloupnost neúrod vedla k oblastním katastrofám.
Od hladu k revoluci
Až do 18. století byli francouzští zemědělci většinou samozásobitelé, koneckonců šlechta na venkově nesídlila, takže její pouto k půdě vedlo pouze k rostoucím daním a o společné strategii, jak na půdě hospodařit, nebylo vůbec možné mluvit. Tak žili venkované od sklizně ke sklizni, všude vládl strach z neúrody a z hladovění. Nedostatek potravin a obilné bouře byly nedílnou součástí francouzské politiky. Chléb byl synonymem hojnosti, nad bramborami ohrnovali i hladovějící venkované nos. Všichni se spoléhali na obilí a víno: obilí bylo k jídlu, víno potom k pití.
Hospodářská politika v zemi byla zaměřená na rozvoj textilní výroby, ale zemědělství bylo zanedbané. Většina francouzských rolníků byla spjata tudíž s pšenicí a po delším období relativní přízně počasí nebyli výrobci připraveni na opak: pšenice při vytrvalých deštích uhynula, nebo ji na jihu zničilo sucho. Hodně chudých potom muselo jíst chléb vyrobený z mletých skořápek ořechů, které se míchaly s moukou z ovsa nebo ječmene. Výsledek byl katastrofální: v letech 1693 až 1694 umřela hladem desetina podaných „krále slunce“ Ludvíka XIV.
Rovněž náhlé ochlazení v letech 1739 až 1742 přineslo drahotu a rolníci v celé zemi byli na pokraji hladu. Řeky se vylily z koryt, povodně způsobily těžké ztráty na orné půdě. Mimořádné deště tehdy poškodily dozrávající obilí i vinice v celé Evropě. Francie 18. století se sice ekologicky nezhroutila, ale nedostatek půdy, růst populace a klimatické změny způsobily neklid. Aby se jedna rodina uživila, potřebovala zhruba 4,8 hektaru orné půdy, ale většina rolníků měla na osetí pouze dva hektary a to bylo pro samoživitele málo.
Tamní venkov byl ve srovnání s Holandskem a Anglií zaostalý: stavení byla nevyhovující, intenzivní obdělávání půdy bylo neznámé. Po krajině se potulovali žebráci a ze žebrání se stalo řemeslo, žebraly celé velké rodiny. Za neúrody v roce 1788 se žebráci shlukovali do tlup a nerozpakovali se krást. Mimořádně krutá byla zima 1788–1789, kdy sníh zavál cesty, řeky zamrzly, obchod se zastavil, jarní obleva zatopila pole. Vypukly obilné bouře, obilí se vozilo s vojenským doprovodem, chaos vystupňovalo sucho: ve Francii nastala revoluce. „Feudální zřízení bylo zrušeno,“ vyhlásilo Národní shromáždění 11. srpna 1789.
Za co mohly sopky
V roce 1815 vybuchla v Indonésii sopka Tambora. Vezmeme-li v úvahu, že od poslední doby ledové napočítali vědci 5560 erupcí, potom právě výbuch Tambory byl nejmoc-nější. Byl dokonce větší než výbuch Santorini v Egejském moři v roce 1450 př.n.l., který měl za následek pád tehdejší minojské kultury na Krétě. Ale navíc objem vyvrženého popela byl stokrát masivnější než v případě výbuchu Svaté Heleny v roce 1980. To však nebylo všechno, v těch letech byly zaznamenány ještě dvě silné vulkanické erupce: v roce 1812 vybuchla sopka Soufrière na ostrově Saint Vincent, v roce 1814 sopka Mayor na Filipínách.
Tato nezvykle silná vulkanická činnost vytvořila hustý oblak prachu v atmosféře na severní polokouli. Dopad na světovou populaci byl tíživý. Vulkanický prach ve vyšší nadmořské výšce snížil sluneční záření a jeho průchodnost atmosférou. Výsledek byl zřejmý: snížila se povrchová teplota na zemi, což mělo katastrofální důsledky pro zemědělství na celé planetě. Roky 1805 až 1820 byly tak pro spoustu Evropanů nejstudenější za malou dobu ledovou. Rok 1816 byl považován na obou stranách Atlantiku jako „rok bez léta“.
V létě toho roku se snížily průměrné letní teploty ve střední a západní Evropě o 2,3 až 4,6 oC. Navíc se v té době Evropa vzpamatovávala z napoleonských válek a ekonomické blokády. Neúroda brzy hnala ceny obilí a chleba na úroveň, která byla pro chudší rodiny neúnosná. Následovaly obilné bouře ve Francii, nepokoje v Anglii, všude se lidé dožadovaly snížení cen obilí. Potravinová krize vyháněla lidi z domovů a v celé Evropě rostla emigrace v naději, že jim bude lépe v Americe. Ale tam byla situace podobná, jen pravou obětí léta 1816 byla kukuřice, základní potravina v Nové Anglii.
Konec malé doby ledové
Potravinová krize let 1816 a 1817 způsobila skutečně poslední velký hlad západního světa. Nouze postihla osmanskou říši na východě, celou západní Evropu a na druhé straně Atlantiku dokonce Novou Anglii a východní Kanadu, tedy destinace, kam se stěhovali hladoví Evropané. Zemědělská produktivita prudce klesala, příjmy obyvatelstva se snižovaly, snížila se poptávka po spotřebním zboží, citelně rostla nezaměstnanost. Tehdy vznikla v Anglii myšlenka na vytvoření záchranné sociální sítě, která by pomohla v dobách společenské krize. Takové bylo dědictví výbuchu sopky Tambory v daleké Indonésii.
Ve čtyřicátých letech 19. století došlo opět k proměnám počasí, kdy zimy byly studené a léta chladná. A právě tehdy začala éra vystěhovalectví z Evropy, kdy tisíce rolníků zamířily do Austrálie, severní Ameriky či Jižní Afriky, aby tam nalezly půdu k obdělávání. A tak nově příchozí začali kácet miliony stromů, aby získali ornou půdu a dostali palivové a stavební dříví. Následky této činnosti byly z dlouhodobého hlediska fatální pro celou planetu.
Fagan vysvětluje, že při kácení stromů se uvolňuje do atmosféry uhlík obsažený ve stromech a to byl možná důvod, proč se pozvolna zvyšovaly globální teploty na sklonku 19. století a ukončily tak malou dobu ledovou. Panenský les přeměněný na zemědělskou půdu, baby boom v Evropě ústící v rozsáhlé vystěhovalectví, železnice a oceánské parolodě, topení uhlím ve městech, to všechno byly faktory, které zásadně změnily životní prostředí na Zemi. Od té doby už nebylo nic tak jako dřív. Dobře nebo špatně? Odpověď není jednoznačná.
Skvele ! uzasne cteni. Ac by to melo byt logicke, jak moc pocasi ovlivnuje kazdodenni zivot kazdeho z nas, tak takoveho shrnuti a vysvetleni je proste great !