Fred Eggan: Konec slavných Indiánů na velkých pláních

Bylo to v roce 1974, kdy se bývalé Československo těžce vzpamatovávalo z husákovského „Poučení z krizového vývoje“, když se objevila v Praze výstava s báječným názvem Americký západ. Byl to tehdy první závan svobody, který pamětníci po mnoha měsících ucítili v té nehostinné době. Co na tom, že hrdiny byli slavní indiánští válečníci a lovci z Velkých plání, kteří se na sklonku 19. století sami hrdinně prali o svobodu, které je nakonec zbavili evropští kolonisté.
Pro návštěvníky výstavy byly obrázky Bodmerovy, Catlinovy a všech ostatních návštěvou v zemi svobody, přesně v těch intencích, jak to mezi válkami cítili čeští trampové a po roce 1968 i vlasatí čundráci, vyrážející každý víkend ven z města do venkovských hospod a do přírody. Tehdejší mocipáni to pochopili dobře a pořádali na svobodomyslné máničky policejní hony, aby jim z hlavy vymlátili to, co tak krásně ukazovaly ty barevné obrázky z Musea Amona Cartera v Texasu. Indiáni, trapeři, cestovatelé, osadníci, všechna ta směs postav a lidiček z Dalekého západu uhrančivě ukazovala, že svoboda je přímo úměrná vztahu člověka a prostoru. Jakoby platila slova malíře Alfreda Millera, že „jenom v životě divochů existuje opravdová a absolutní svoboda“. Pravdou je, že žádné přírodní národy nepodnítily evropskou představivost natolik, jako barevní válečníci ze západních plání severní Ameriky. Ještě dnes žije generace, jejíž členové se ihned zasní a uvidí volně se potulující Indiány na koních s péřovými čelenkami a koženými kabátci pomalovanými záhadnými kresbami. Jací byli vlastně tito nositelé naší naivní představy o svobodě? Odpověď je samozřejmě méně honosná. Ve skutečnosti tito lidé zosobňovali v podstatě unifi kovanou kulturu, jejíž materiální podstata spočívala na jediné specializaci: na lovu bizonů. Když získali američtí Indiáni první koně od Španělů, nastala největší kulturní transformace, jakou počínající etnografi e dokázala zachytit. Přitom tito slavní obyvatelé prérií už nebyli ani původními národy, ani jejich sláva netrvala příliš dlouho.
Jeden z amerických etnografů, který se cílevědomě zabýval indiánskými kulturami na území USA, se jmenoval Fred Eggan. Ten pochopil, že pro antropology tento proces představoval výjimečnou příležitost pozorovat, jak se dokáže lidská kultura adaptovat na nové ekologické podmínky a jak z různých kulturních podnětů vyrůstá nový funkční sociální systém, jednotný na obrovském území od kanadské Alberty na severu až po americký Texas na jihu. A kde jediné, co se nezměnilo, byly jazyky, kterými tito Indiáni mluvili a které si do prérií přinesli s sebou ze své původní domoviny. Ale přitom tato kulturní jednota nebyla pro různá etnika žádným spojovacím článkem, protože celá oblast žila v permanentním válečném stavu. Ale začněme od Adama.

VELKÉ PLÁNĚ ANEB DIVOKÝ ZÁPAD

Velké pláně byly obrovský semiaridní prostor pokrytý zvlněnou travnatou prérií, ležící uprostřed severoamerického subkontinentu. Táhly se od Skalistých hor na západě až po řeku Mississippi na východě. Průměrné roční srážky zde dodnes dosahují méně než 500 mm, takže vody byl vždy nedostatek. Vzácné a nepravidelné srážky doprovázené vysokým odparem, způsobeným neustálými větry, tak charakterizují celý tento masivní prostor. Většinu srážek obstarávaly jarní deště od května do července, kdy vlhkost vzduchu klesala od východu k západu, tedy od Matky vod Mississippi až po horské masivy. Naproti tomu teplota rostla obvykle ve směru od severu k jihu, tedy od mrazivých stepí na kanadské straně po jižansky teplý Texas. A stejným směrem se pohybovaly i nepravidelné srážky. Tomuto prostředí se nejlépe přizpůsobili největší místní býložravci bizoni, ale žili zde také losi, antilopy, jeleni a divoké ovce. Menší zvěř jako vlci, lišky, bobři, ondatry, ale i norci, vydry, kolčavy a mývalové se lovili hlavně pro kožešiny. Proto tento kraj původně navštěvovali hlavně francouzští trapeři, kteří hledali dostupné zdroje právě pro lov kožešinové zvěře. A snad to byla první válka o kožešiny mezi Francouzi a Angličany, která už v historické době vyhnala usedlé Indiány z oblasti horního toku Mississippi do prérií, kde už zůstali. Ale pravdou je, že tehdejší obyvatelé prérií byli dobře adaptováni na tamní přírodní podmínky, což předpokládalo přizpůsobit svůj roční cyklus pravidelnosti a spolehlivosti pohybu bizonů.
Indiáni tehdy ještě chodili pěšky, což na ohromných prostorách Velkých plání nebyla zrovna výhoda. Proto zakládali na prériích ohně, aby přivedli stáda na místa, kde je mohli snáze zabíjet, nebo aby stáda zavedli do míst nové pastvy. Nejjednodušším způsobem lovu bylo nahánění zvěře do otevřených ohrad. Takový způsob zabíjení zvěře nevedl k panice stáda, ani ke změně tahu zvěře. Tak mohli dvounozí lovci plánovat dopředu své lovy a jejich udržitelnost. Pravidelný roční cyklus byl rozdělený na dvě odlišná období, kdy zimu tito Indiáni trávili na chráněném místě někde v parkové krajině, kde rostly stromy a byl tam tudíž dostatek dřeva, a v létě potom žili sledováním stád bizonů v otevřené prérii. Tento způsob lovu byl vůči stádům zvěře šetrný, přičemž uchovával demografi ckou rovnováhu loveckých táborů. Zimní tábory byly obývány šest až osm měsíců v roce, letní potom pouze tři až čtyři měsíce. Nicméně život těchto původních lovců nebyl závislý jen na bizonech, protože se lovila i jiná velká zvířata jako losi, jeleni a antilopy, ale hlavně: ženy se věnovaly intenzivnímu sběru rostlinné potravy, takže poměr masité a vegetariánské potravy byl tak půl na půl. Vše se ale změnilo s introdukcí koně. Ti totiž napomohli využívat bizony jako jediný zdroj jejich obživy. Až teprve potom bylo snadné sledovat tato zvířata v lehce zvlněné krajině a zabíjet je v mnohem větším počtu, než dokázali dříve lidé pouze během a chůzí. Právě tato produktivita přilákala na západní pláně mnoho okolních národů, jež se až doposud lišily nejen jazykově, ale i stylem svého života. Lov bizonů s pomocí jízdy na koních se stal novým ekologickým fenoménem, jenž spojil různé etnické zvyky, mravy a obyčeje v jeden pitoreskní obraz původních obyvatel kontinentu. To celé však trvalo necelých dvě stě let se svým vrcholem v letech 1740 až 1800. Pro představu: na začátku 19. století žilo na Velkých pláních pravděpodobně sto tisíc Indiánů, což bylo pořád ještě řídké osídlení vzhledem k velké ploše, kterou prérie zabíraly. Koně zvýšili rychlost pohybu lidí a zvětšili objem movitostí, jež se daly s jejich pomocí dopravovat. Nic už potom nebylo jako dřív.

BIZON NÁŠ VEZDEJŠÍ

Evropané, kteří se dostali v 18. století do oblasti Velkých plání, mluvili o obrovských černých stádech bizonů, pod jejichž kopyty duněla celá prérie. Ale i tato zvířata měla svou historii. Po skončení doby ledové před nějakými 10 tisíci lety došlo k výraznému ústupu velkých savců na celé severní polokouli, Ameriku nevyjímaje. Tehdy se otevřely desítky pastevních nik, uprázdněných právě na Velkých pláních. A tak menší druh bizona, který měl vyšší porodnost než jeho větší předchůdce z doby ledové, zaplavil svou ohromnou biomasou většinu travnatých prostor.
Ale je třeba si uvědomit, že počty bizonů nebyly v průběhu času stejně velké, dokonce pylové analýzy a archeologické nálezy ukazují, že v různých dobách bizoni zejména na jihu z prérií úplně vymizeli, aby se zase ve vlhčích obdobích rozmnožili a navrátili se ze svých útočišť na lesnatém východě zpět na místa svého původního výskytu. Samozřejmě, že tyto pohyby měly svůj dopad na chování Indiánů, kteří se museli z prérií stěhovat do údolí řek a opět zase zpět, takže i jejich počty musely silně kolísat a tomu všemu se pochopitelně přizpůsobovala také jejich kultura.
Lov bizonů na vlastních nohách nebyl zdaleka tak úspěšným způsobem obživy, aby mohl zajistit existenci početnějšímu počtu původních obyvatel prérií. Lovy se konaly jednou do roka a bizoní maso bylo spíše doplňkem rostlinné stravy. Čistě loveckých etnik bylo pár, šlo o malé skupiny nomádů, jejichž způsob obživy a životní úroveň můžeme posuzovat pouze z analogie. Indiáni, kteří se původně přizpůsobili stylu života lovců bizonů, však dokázali z bizona využít všechno: z kůže se dělaly oděvy a lůžkoviny, z vyčiněných kůží se vyráběly vaky na úschovu zásob, ochranné štíty, sedla na koně, mokasíny, rukavice, kamaše, košile, lasa, uzdy, provazy, týpí. Z kostí a rohů se dělaly škrabadla a hladidla na úpravu kůží, dále luky, hroty šípů, poháry na pití, lžíce a jiné nářadí. Ze šlach se vyráběly nitě, tětivy na luky, hnůj se sušil na palivo. Indiáni vyráběli směs sušeného a rozdrceného masa, které se často ještě smíchalo s různými bobulemi, třešněmi či švestkami a se zvířecím tukem. Vyrobená směs, známá z etnografi e pod jménem pemikan, se ukládala do pevně utaženého a utěsněného vaku. Tyto přenositelné vaky, tak zvané parfl eše, vážily až 50 kilogramů a uchovávaly se na dobu, kdy nebyl dostatek čerstvého masa, neboť vydržely poživatelné i několik let. Bizoní maso, tuk a krev se také sušily a udily.

INDIÁNSKÝ VYNÁLEZ KONĚ

Díky tomu, že se Indiáni přizpůsobili evropské kultuře koní, se stala dostupnost bizoních produktů mnohem vyšší. Ale zároveň tato koňská kultura způsobila z velké části zánik původní schopnosti Indiánů vyrábět rostlinnou potravu. Důsledek toho byl zřejmý: veškerá kultura se formovala kolem bizonů a koní a došlo k růstu populace. Indiáni se stali predátory a přirovnávali se k vlkům, v jejichž kůžích se kdysi přibližovali nepozorováni ke stádům bizonů. Změnil se také způsob lovu. Z převážně individuální akce se stala koordinovaná činnost.
Společný lov na koních spočíval v obklíčení stáda bizonů a vyvolání paniky mezi zvířaty, kdy každý lovec vystřelil z krátkého luku na nejbližší zvíře. Vyplašená zvířata potom jezdci obkroužili a oštěpy zasahovali jejich těla, aby nakonec poražené kusy dobili noži. Ale zabití zvěře byl pouze začátek: následovalo vyvržení zvěře, bourání kusů a doprava masa a kůže do tábora. Závislost na lovu bizonů byla kritickým bodem tohoto stylu života: Eggan odhaduje, že z 66 až 85 procent záviselo živobytí Indiánů na tomto zvířeti oproti méně než 50 procentům v dobách před introdukcí koně. Ale také převzetí kultury koně Indiány mělo svou historii.
Střediskem, odkud se koně šířili do prérií, bylo město Santa Fé v Novém Mexiku. Zpočátku bylo tempo používání koní velmi pomalé, ale postupně se zrychlovalo do té míry, že obsáhlo celé území Velkých plání. Indiáni z počátku ignorovali využití tak podivného zvířete, navíc se neuměli o koně postarat a pečovat o ně. Původně byla zbloudilá zvířata spíše vhodným zdrojem potravy než užitkovým zvířetem. Za řeku Rio Grande, tekoucí do Mexického zálivu, se koně dostali až po roce 1600. Rozšíření koně se zrychlilo za revolty Pue blanů v roce 1680, neboť poté, co se Španělé dočasně stáhli, zůstalo po nich na prérii mnoho domácích zvířat: vedle koní také dobytek, ovce, kozy, prasata.Tehdy Pueblané poprvé vyměnili spoustu volně pobíhajících koní za sušené maso a kožené oděvy, což byly produkty prérijních Indiánů. Cílevědomá distribuce koní na prériích začala kolem roku 1630 a byla završena roku 1770, kdy dosáhla severní hranice v kanadské Albertě. Jestliže v ekologickém slova smyslu byl bizon plevelným druhem, který se rozmnožil jako výsledek velké přírodní poruchy, potom introdukce koně do indiánské kultury byla něčím podobným. Když přišli Španělé s koňmi, obsadila tato zvířata staré přírodní niky a velmi rychle se na Pláních rozšířila: bylo to pro ně přirozené prostředí. To samozřejmě přispělo k rozkvětu nové koňské kultury, jež měla z ekologického hlediska málo srovnatelné paralely ve světových dějinách.

KAŽDODENNÍ ŽIVOT PRÉRIJNÍCH INDIÁNŮ

Prérijní Indiáni se po většinu roku pohybovali po prérii v malých skupinách, což byly ve skutečnosti tábory lovců bizonů. Jádrem takové skupiny byli pokrevní příbuzní, obvykle několik sourozenců, k nimž se přidružilo několik dalších jedinců či rodin. Zajímavé je, že u některých lovců a válečníků (např. u Šajenů) se udržovalo matrilokální pravidlo usídlení, čili že každý jedinec se po svatbě usídlil v táboře, odkud pocházela jeho matka. Takový tábor se potom skládal z určitého počtu obydlí, nám známých týpí, která byla domovem vždy jedné rodiny. V podstatě se dá říci, že každý tábor byla jedna velká domácnost, kde muži poskytovali maso a kůži a ženy sbíraly rostlinné produkty a zajišťovaly ostatní činnosti. Jídlo pro celý tábor vařila manželka vedoucího náčelníka, což bývala matka sourozenců, žijících tak pohromadě v jedné skupině. Rodinní příslušníci si své jídlo odnášeli domů, do svého týpí. Počet lidí v táboře se pohyboval mezi 15 a 25 osobami. Její soudržnost se udržovala prostřednictvím výměn darů podle pravidla reciprocity, ale také řadou vzájemných povinností. Taková rozšířená domácnost byla lépe adaptována na nejisté podmínky života na prérii. Každá domácnost měla dostatek lovců pro ulovení velkého kusu zvěře a dostatek žen, aby z úlovku zpracovaly maso a kůže. Smrt někoho v táboře neznamenala rozvrat skupiny, stejně tak jako rozvod nebyl koncem péče o děti: velká domácnost se o ně vždy dokázala postarat. A ke každému táboru patřili také neodmyslitelně koně. Jedna domácnost o osmi osobách potřebovala zhruba dvanáct koní: jeden kůň nesl kožené plachty tvořící stěny týpí, dva koně táhli tyče pro konstrukci týpí, dva nesli maso a jiné potraviny, na třech se vezly ženy a děti, na dvou jeli muži a dva byli vycvičeni pro lov bizonů. Ale bylo rozumné mít čtyři pět koní navíc pro nepředvídatelné události, jako bylo uhynutí, zranění nebo krádež koně. Opravdu bohaté domácnosti měly čtyřicet a více koní, ale čtvrtina skutečně chudých domácností měla nejvýše čtyři koně, takže byly závislé na příbuzných nebo na vůdčích rodinách.
Každý tábor měl své jméno a platilo, že nikdo v táboře nesměl trpět nouzí. Náčelníci nedopustili, aby členové jejich skupiny trpěli fyzickým nedostatkem. Ale žádný náčelník nemohl nic nařizovat z moci svého postavení, vše podléhalo společnému souhlasu všech spolusídlících. Každý mohl z tábora odejít a přidat se k jinému náčelníkovi, když se mu něco nelíbilo. Zvláštní postavení u prérijních Indiánů měli „přátelé“. Šlo o reciproční vztah, který se dostal i do literatury (třeba do mayovek) a který vytvářel respektované vztahy mezi konkrétními jedinci. Mnohdy tyto vztahy přetrvávaly i několik generací, byť přímý kontakt mezi „přáteli“ nebýval častý a byl více či méně formální.

KMENY, OBŘADY, VŮDCI

Každé indiánské etnikum kontrolovalo určité území, můžeme mu říkat lovecký revír, které obyčejně velice dobře střežilo. Přístup do takového revíru měli pouze členové kmene, případně příslušníci spřátelených kmenů. Někdy se stávalo, obzvláště šlo-li o malé kmeny či etnika, že jejich členové spolu tábořili, lovili společně bizony a obvykle se také mezi sebou ženili a vdávali. To byl třeba příklad tří kmenů, jež studoval právě Eggan. Byli jimi dobře známí Šajeni, dále Arapahové a Indiáni se zvláštním jménem Velká břicha (z francouzského pojmenování Gros ventre). I když díky historickému procesu se tato etnika nakonec rozptýlila na velkém území, měla stále povědomí společného původu, což potvrzovala skutečnost, že mluvili příbuzným jazykem.
Všechny kmeny se dělily na různé společnosti, jež měly vojenský, sociální a rituální charakter, ale ty fungovaly jen při setkání celého kmene. Členy takových společností byli obvykle jen pozvaní muži a některé čestné členky. Kmen Šajenů se skládal z 10 lokálních skupin, jež fungovaly zcela samostatně pod vedením dědičného náčelníka. Šajeni měli rovněž, na rozdíl od ostatních prérijních Indiánů, politickou organizaci s radou 44 náčelníků, po 4 z každé lokální skupiny. Rituálním vůdcem byl držitel „léčebných šípů“, ale Tanec slunce a jiné slavnosti kontrolovaly válečné společnosti. Všechny tyto skupiny, rady a společnosti vytvářely sociální síť spojující všechny jedince v jeden homogenní celek. Všechny sociální vztahy se tak skládaly z mnoha různých rolí, jež odrážely odlišné způsoby chování jednotlivých osob.
Na počátku léta se všechny skupiny spojily, aby společně lovily a účastnily se slavností. Tehdy se také konala největší slavnost, nazývaná Tanec slunce. Kmen byl svou velikostí příliš těžkopádný korpus a jeho soudržnost byla dána spíše rituálně, tedy členstvím dospělých mužů v různých obřadních společnostech. Každá z nich byla totemicky spojena s nějakým předmětem nebo zvířetem, které symbolizovalo její činnost. Aktivita všech těchto společenstev se koncentrovala do letního období. Nicméně i tento náboženský a politický komplex kmene měl své praktické vyústění v systému příbuzenství, což se projevovalo v symbolice letního tábora, kde každá skupina měla své stálé místo, jakoby šlo o tábor jedné velké rodiny. Jak už jsme zmínili, hlavním posláním červnového setkání byl velkolepý obřad Tanec slunce. Někdy se organizovaly společné lovy, ale obvykle se Indiáni zase rozešli a rozptýlili do malých táborů. Zimu potom trávil každý tábor na svém zimovišti, neboť každá skupina dávala přednost určité lokalitě, k níž měla nějaký vztah. Celá sociální organizace měla tedy svůj základ v příbuzenských vztazích. Ty se neprojevovaly pouze v každodenních interakcích uvnitř tábora, ale odrážely širší sociální aspekty. Jen tak mohli tito Indiáni přežít bez rozpadu své sociální sítě tak bouřlivé změny v průběhu necelých dvou set let.

PERMANENTNÍ VÁLEČNÝ STAV

Specializace na lov bizonů s sebou nesla své důsledky. Indiáni na prériích měli nedostatek některých produktů, které si dříve zajišťovali sami. To pak znamenalo, že se museli obracet na své zemědělské sousedy a navázat s nimi výměnný obchod. Začalo to na jihu, kde získávali od Pueblanů kukuřici, dýně, fazole, tabák a slunečnicová semena. Později se jezdci na koních účastnili velkých trhů na řece Missouri a Arkansas, kde se vyměňovaly zemědělské přebytky za bizoní kůže, kožené oděvy, sušené maso, kamaše, kožešiny.
Po roce 1830 se obchod s kožešinami zaměřil hlavně na bizoní kůže a na výrobky z nich. Indiáni výměnou za kůže a kožešiny získávali hlavně železné zbraně a nástroje jako nože, sekery, hrnce, šídla a hroty šípů. Pušky se pro lov bizonů na hřbetě koní příliš nehodily, teprve po roce 1870 se začaly používat zadovky. S osvojením koně se lov bizonů stával poznenáhlu obchodní záležitostí a ztratil sociální náboj. Domácnosti se staly méně závislé na kooperaci členů komunity a mohly se svými výrobky samy disponovat. U Šajenů to došlo tak daleko, že se rozdělili na tábory mírové a válečné. V „mírových“ táborech ovládali náčelníci výrobu kožených oděvů, které šily ženy, a muži je potom dále směňovali se zemědělci a posléze i s kolonisty za další zboží.
Úspěšné domácnosti tak mohly kumulovat bohatství: koně a směněné statky se staly znakem sociálních rozdílů. Koně, zbraně, oděvy, oblečení, hračky přešly do osobního vlastnictví a byly směňovány muži, ženami i dětmi. Koně se stali tržními zvířaty a jejich krádeže byly podnětem pro nájezdy na cizí skupiny. Smysl pro čest a odvahu byla cenou, kterou bohatí jednotlivci platili za své vlastnictví. Ukradení koně a produkty z bizoní kůže se stali platidlem. Nejprve je prérijní Indiáni vyměňovali za potraviny s usedlými zemědělci, později potom hlavně s Evropany, kteří jim tak dodávali nejen železné výrobky jako nože, sekyry, nebo mosazné kotle, ale později i střelné zbraně.
Ale s novým bohatstvím přišlo nové nebezpečí: Indiáni začali bránit své lovecké revíry a zabíjet vetřelce. Krádeže koní se staly nejjednodušším způsobem, jak přijít k bohatství, a koně se stali vítanou kořistí. Všechny etnické skupiny na Velkých pláních se rychle zapojily do válečných konfl iktů a příležitostné šarvátky se proměnily v permanentní válečný stav. Zatímco náčelníci se stali obchodníky, válečníci měli za úkol zabíjet nepřátele. „Válečné“ tábory Šajenů tvořili hlavně sirotci, nebo muži žijící osamoceně s matkou či babičkou. Indiáni těmto solitérům říkali: „ti, kdo budou zabiti“.
Zatímco náčelník „mírového“ tábora mu mohl vládnout několik desetiletí, náčelník „válečného“ tábora měl životnost nejvýše čtyři roky. Mezi válečníky byli někteří vyslovení sebevrazi, kteří útočili na protivníky bez jakékoliv zbraně či ochrany. Jejich úkolem bylo odpoutat pozornost nepřátel: tito mladíci dodali Šajenům pověst nelítostných bojovníků, kteří byli postrachem prérie. Válečníci museli žit v celibátu, aby ovládali síly, jež ostatním byly odepřeny. Války se vedly o lovecké revíry, ale také aby se získala kořist, hlavně koně, což byl hlavní symbol bohatství. Mnohdy však neměly žádný hmatatelný cíl, někdy šlo o běžnou odvetu za nějaké minulé příkoří, jindy zase vyrazili bojovníci jen pro poctu a projevenou odvahu. Ale často jenom proto, že ani jiný způsob života už neznali.
Hrdinské činy se staly nejvyšší metou v životě mladých mužů, s jejich pomocí dosahovali válečníci vysokých poct a vyššího postavení. Jestliže se náhodou některý ze šajenských bojovníků dožil vyššího věku, směl se oženit a postoupit mezi „mírové“ náčelníky, kumulovat osobní bohatství jako oni a to spolu se svými válečnými poctami předat svým potomkům. Spolu s válkami se tak rozšířil styl života prérijních Indiánů na obrovské území Velkých plání. Vznikla tak více či méně homogenní kultura, což se projevilo v oblečení, nošení péřových čelenek, stavbě týpí a dopravě movitostí ve vacích přehozených přes koně, nebo tažených na dřevěném smyku, zvaném francouzsky travois.
Právě individualismus se stal novým fenoménem v této indiánské kultuře a nahradil tak původní pravidla solidarity, kooperace a reciprocity. Postavení a bohatství jedinců, které se měřilo dříve válečnými činy a počtem koní, se ve druhé polovině 19. století přeneslo na osobní jmění, pocházející z obchodní činnosti. A tehdy došlo k nepochopitelnému paradoxu: když se prérijní Indiáni napojili na tržní směnu s evropskými přistěhovalci, Evropané, kteří si zvolili Ameriku za svou novou vlast, se s nimi zle vypořádali. V indiánských válkách se z hrdých pánů prérie stali sociálně vyloučení Američané, vystěhovaní do rezervací. Ale to už je jiná historie. Inu, cesty svobody jsou někdy křivolaké. Ale to jsme u nás v roce 1974 ještě netušili.

Frederick Russell Eggan (1906–1991) Americký antropolog, žák slavného britského etnologa Radcliffe-Browna v době jeho působení na University of Chicago, celý svůj život věnoval spolu se svou ženou Dorothy studiu indiánských kultur na území USA.

Hlavní díla:
1937 Social Anthropology of North American Tribes
1950 Social Organization of the Western Pueblos
1966 The American Indian: Perspectives for the Study of Social Change