GUNNAR HEINSOHN ANEB KRÁTKÝ KURS DEMOGRAFIE

Lidstvo. Už to samo slovo vzbuzuje dojem masy. A od slova „masa“ není daleko ke slovu „maso“. Takže šprýmaře ihned napadne, že lidstvo je vlastně masa masa. Ale odkdy je vlastně lidí „masa masa“? Z počátku tomu tak jistě nebylo. Dnes se spekuluje o tom, že lidstvo se objevilo v Africe snad už před 300 tisíci lety. To je pěkná řádka let! Donedávna také platilo, že to trvalo lidstvu docela dlouho, než se mu podařilo dostat se mimo Afriku: prý k tomu došlo snad před 80 tisíci lety. Všechna tato čísla v posledních letech jaksi visí ve vzduchu. Bylo to tak, nebylo to tak… Ach jo, badatelé, impaktové časopisy, populárně-vědecké „rodokapsy“, k tomu přičtěme rovněž i podvody…

 

 

Ostatně k tomu, abychom dokázali spočítat, kolik je kde lidstva, na to máme vědu, která se jmenuje demografie. Dalo by se říci, že jde vlastně o jednoduchou nauku: spočítají se lidi na světě a máme „masu masa“. Ale když vezmeme v úvahu, co slovo „demografie“ vlastně znamená, je všechno jinak. Inu, démos je řecky „lid“ a graféin je řecké sloveso, které lze do češtiny převést jako „psát“, či snad i „popisovat“. Takže „demografie je nauka, která píše o lidu, či lid popisuje“. Ovšem to by nebyli badatelé, aby to nevysvětlili trochu jinak: demografie je věda, která studuje proces reprodukce lidských populací.

Neznalá osoba by se mohla mýlit: nejedná se o biologickou stránku věci, ale ta reprodukce se pojímá jako sociologická kategorie, a právě od toho tady máme demografy. O jednom takovém badateli si tady budeme nyní povídat. Jeho jméno máme v titulku článku, takže rovnou přistoupíme k tomu, co dneska dělá. V našich novinách jsem se dočetl, že je to „válečný demograf z vysoké školy NATO v Římě“. Tak se na to podívejme, co to bude za nervák!

 

Co na to NATO?

A náš milý demograf začíná docela zostra! Nezačíná tím, kolik dětí se na světě rodí, ale tím, jak různé národy umírají. „Jako umírající národy můžeme definovat ty, jejichž míra plodnosti je rovna či menší než 1,5 dítěte na jednu ženu. To se aktuálně týká třiceti zemí v Evropě! Nebo pak jde o státy, jako je Francie, kde je sice natalita vyšší, ale snižuje se podíl původního obyvatelstva a rostou tam etnické nebo náboženské menšiny.“ Jinými slovy řečeno: Evropa se „lidsky“ zmenšuje stejným tempem, jak roste (Heinsohn říká: „exploduje“) populace v islámských, afrických a asijských zemích.

Ale protože Heinsohn je „válečný“ demograf, zajímá ho hlavně reprodukce budoucích vojáků. Takže ona zmíněná „exploze populace“ znamená, že v roce 2020 bude na celém světě zhruba jedna miliarda bojeschopných mužů ve věku 15–29 let, ale pouze 65 milionů z nich budou Evropané. Dnes už je pochopitelně velmi málo možností, jak tento osud Evropy odvrátit. V takovém Německu začala plodnost padat už v roce 1975, takže dnes jen v této zemi chybí ročně tři čtvrtě milionu lidí, kteří by ty umírající měli nahradit. Co se s tím asi tak dá dělat po více než čtyřiceti letech?

Ale i kdyby takový počet lidí do Německa každý rok přišel, tak by přesto střední věk (medián) v této zemi poskočil ze 42 let na 52 let věku, přičemž by se z etnických Němců v této zemi stejně stala čím dál zanedbatelnější menšina. Teď už jistě chápeme, proč se tímto problémem zabývá taková instituce, jako je NATO. Ale Heinsohn nám říká: z historického hlediska to není poprvé, kdy se evropská populace ocitla na okraji vyhynutí. Během 14. až 15. století se z italských přístavů, kam dojížděly obchodní lodě z Černého moře, rozšířila morová epidemie, která za krátkou dobu zahubila 40 milionů evropských obyvatel z původních 70 milionů.

 

Evropská populační bomba

Na to samozřejmě musel dohlédnout i Svatý stolec a papež Innocent VIII. reagoval na tuto populační krizi tím, že vyhlásil trest smrti pro všechny „osoby obou pohlaví, které prokletými kouzly a kejkli zabíjejí zárodky ještě v lůně matčině nebo které brání ženám v početí.“ Dnes bychom řekli: příště už žádná kontrola porodnosti! Tehdy to odnesly všechny „andělíčkářky“, jak se těm bábám říkalo. Prý výsledky byly okamžité a míra plodnosti se vyšplhala na dnešní úroveň natality v Gaze nebo v Nigeru. Jen v Anglii se údajně do roku 1510 téměř zdvojnásobil počet narozených chlapců oproti předchozí době (asi tam nepočítali, kolik se jim narodilo holčiček).

Heinsohn tvrdí, že od počátku 16. století až do roku 1914 měly ženy v západní Evropě v průměru kolem šesti dětí, což byl dvojnásobek porodnosti v dobách středověku. S tím prý ovšem nemohlo držet krok evropské hospodářství, stojící v té době především na tom, co se sklidilo z polí. A protože platilo takřka všude, že chalupu s pozemky předával otec nejstaršímu synovi, rostl počet mladých mužů z „Nemanic“, kteří museli opouštět rodnou hroudu a jít do světa, aby se tam postarali sami o sebe.

Naštěstí se v té době našlo náhradní řešení. Při hledání rychlé cesty do pohádkově bohaté Indie, doplul Kolumbus do Ameriky. A tak když se rozkřiklo, že nová cesta do Indie je otevřená, tak tito druhorození synové, zvaní „Secundones“, začali dobývat svět. Heinsohn odhaduje, že těchto bojovně naladěných mladých mužů bylo asi deset procent tehdejší mužské populace v západní Evropě. Takže navzdory všem válkám po celém světě a asi 80 milionům lidí, kteří zemřeli v evropských válkách, se počet obyvatel Evropy zvýšil z oněch zbylých 30 milionů v 15. století na desetinásobek.

 

Rub a líc honu na čarodějnice

Když rozjímal Heinsohn více nad dějinami Evropy, všimnul si, že nárůst obyvatel v západní části kontinentu v 16. století se časově shodoval s velkým honem na čarodějnice. A vyčítá historikům, že si všímali pouze toho, jaké psychologické úchylky jednotlivců stály za touto příšernou akcí, kterou tehdejší křesťané rozpoutali. Jistě je možné to dát do souvislosti s již citovanou akcí papeže Innocenta VIII. Proto náš demograf hledá nějaké alternativní makroekonomické vysvětlení pro načasování, důvod a cíl těchto manifestačních lovů čarodějnic.

A zjišťuje, že to souviselo se snahou Církve svaté skoncovat s vysoce rozvinutou praxí umělé antikoncepce a četných potratů, které v pozdním středověku a raném novověku výrazně ovlivnily nezadržitelný pokles stavu pracovních sil, které feudálové i církev potřebovali ke zvýšení ekonomické prosperity. Ostatně i u nás už někteří historikové zkoumají, do jaké míry mohla katastrofální neúroda v době „malé doby ledové“ a současně vypuknuvší morová epidemie v polovině 14. století ovlivnit začátek husitských válek.

Stíhání „čarodějnic“, což z pohledu dneška byly vlastně tehdejší „porodní asistentky“, čili jakési středověké odbornice na kontrolu porodnosti, se stalo oficiální politikou, které se podrobily veškeré církevní i světské zákony v 15. až 17. století. A i když se od těch nejdrastičtějších metod potírání antikoncepce upustilo pod vlivem osvícenství, zákonné potlačování antikoncepce a zákaz potratů pokračovaly prakticky až do šedesátých let minulého století a někde platí dodnes. Výsledkem této oficiální celoevropské politiky bylo, že kolem roku 1800 dosáhl počet obyvatel na této planetě první miliardy.

 

Adieu, mon Europe!

Když tedy shrneme, co nám Heinsohn sděluje, tak vězme, že podle něho původní populační bomba byla zbraň vyrobená v Evropě. A proto v příštích několika stoletích převzali Evropané kontrolu prakticky nad téměř celou planetou. Ale kdo byl v této disciplíně nejúspěšnější? Náš profesor z NATO na něj ukáže: Francouzi! Osm set let byli obyvatelé sladké Francie populačně nejúspěšnější zemí v Evropě. A my už víme, že to byli právě oni, kteří zachránili habsburské Španělsko před totálním vylidněním, když za Pyrenejemi rodiny francouzských rolníků a zedníků nahrazovali tamní conquistadory, stěhující se do Ameriky.

Ještě v době, kdy se schylovalo k bitvě u Waterloo, měl Napoleon k dispozici 5 procent bojeschopných mužů na celém světě, tedy každého dvacátého. Teprve po roce 1861 Němci předčili Francouze v počtu obyvatel a výsledkem bylo, že se mohl Vilém I. nechat korunovat na císaře v zrcadlové síni na zámku ve Versailles. Před první světovou válkou vzrostl v Evropě počet bojeschopných mužů na 35 procent – lze se pak divit, že toho obě strany konfliktu chtěly využít, i když převaha tehdy stála na straně Berlína a Vídně 20 ku 15.

Když už obě strany byly zcela vyčerpány, rozhodly válku čerstvé síly z Ameriky: USA tehdy disponovaly stejným populačním i průmyslovým potenciálem jako Evropa před válkou. Po roce 1945 už Evropa prohrála všechny války, které vedla. „Emancipace kolonií“ je zastření skutečnosti: kdyby se Evropané rozmnožovali stejně jako dříve, „svět by se stále chvěl před jejími armádami“. Avšak za pouhých sto let jen muslimské země zdvojnásobily onen desetinásobný růst, který Evropa zažila v letech 1500–1900. Ve 20. století vzrostla muslimská populace desetkrát ze 140 milionů na 1,4 miliardy!

 

 

 

Teorie o nástupu mládí

Antropologové obecně uznávají, že společnosti, kde je početní převaha mladých mužů, vykazují větší náchylnost k agresivnímu chování. V kombinaci se ztíženým přístupem k ženám, ať z důvodů kastovních jako v Indii či kvůli mnohoženství jako v muslimských zemích nebo proto, že muži musí zaplatit rodinám žen „cenu za nevěstu“ (ale to jsou jen tři příklady z mnoha), vzniká v takové societě nebezpečný nárůst agresivity. Heinsohn tento jev nazval „Youth bulge“, což se dá asi nejlépe pojmout jako „Nástup mládí“. Tento koncept nabral politicky na své váze nedávno: v době po událostech z 11. září 2001. A lze jej přijmout v korelaci s otázkou mnoha Američanů: „Proč nás tito mladí lidé tak nenávidí?“

 

A tak jako demograf hledá Heinsohn vysvětlení někde jinde než mnozí ostatní, kteří obrací pozornost jen k ideologickým problémům. A ptá se: Co mají dělat tito mladí muži, když každý třetí, čtvrtý syn v rodině nemá před sebou žádnou perspektivu slušného postavení ve společnosti. A odpovídá si: Nezbývá jim, než svou frustraci racionalizovat s pomocí náboženství nebo nějaké jiné ideologie, která se pro ně stává jakousi náhražkou ztraceného sociálního postavení a dodává jim nové sebevědomí. A dokazuje svou teorii demografickými údaji.

Není to podle něj až problém dneška, míněno v souvislosti s migrační vlnou v Evropě. Jistě, mnohé sociální nepokoje v dějinách měly své vnější spouštěče: ať to byly náhlé klimatické změny, jako v případě naší „malé doby ledové“, či zhroucení celých ekosystémů v dobách starověku, jak ukazují výzkumy českých egyptologů. Na druhé straně jsou zase četné případy, kdy se tyto nepokoje dají snadno vysvětlit právě prudkým nárůstem počtu mladých lidí, zvláště pak mužů ve věku 15 až 30 let. Tak tomu bylo i v dobách nástupu evropského kolonialismu v 19. století, při vzestupu nacismu v Německu a ve většině konfliktů, které dnes probíhají ve světě.

 

Demografické vyzbrojování

A Heinsohn má po ruce hned jeden příklad, o kterém u nás moc nevíme. Na přelomu let 2007 a 2008 došlo v Keni k velkým etnickým nepokojům, které velice překvapily celý svět, neboť tato východoafrická země byla až do té doby považována za „ráj na zemi“ (míněno s nadsázkou). Masakry, k nimž tam tehdy došlo, překvapily i samotné tamní obyvatele, protože přes všechny politické problémy, všudypřítomnou korupci, to byla pořád „řádná země“, takže ji nešlo vůbec srovnávat s okolními státy. A zatímco se všichni „pozorovatelé“ hrabali v tamním politickém systému 26 politických stran, Heinsohn si položil jednoduchou otázku: Nemá Keňa nějaký jiný problém?

A tak se podíval, kolik tam žilo lidí v roce 1928: 2,9 milionů osob, a v době nepokojů a krveprolití: 37 milionů. I napadlo ho srovnání: Kdyby stejným tempem rostl počet obyvatel v USA, kde žilo v roce 1928 celkem 120 milionů obyvatel, pak by tato země měla o osmdesát let později 1,56 miliardy lidí. Tedy více než pětkrát tolik než ve skutečnosti (v roce 2008 v USA žilo 304 milionů osob). Keňa totiž patří mezi 40 zemí na světě s největším růstem obyvatelstva a náš demograf jejich tempu přírůstků obyvatel říká „demografické vyzbrojování“.

Aby se mu to dobře srovnávalo s různými jinými zeměmi, použil následující kritérium: kolik chlapců ve věku do čtyř let života připadá na 1000 mužů, kterým je 40 až 44 let (tedy jsou o jednu generaci starší). Když si to propočítal, tak zjistil: v případě USA je to 977 chlapců; to je podle Heinsohna „demografická neutralita“; v Británii to je 677 chlapců – to už je „demografická kapitulace“, v Německu pak 474 chlapců, ale to už je hotová „demografická sebevražda“. A nyní kvíz! Kolik toto číslo činí v případě Keni? 4190 chlapců do čtyř let. Bingo! Docela slušně demograficky „vyzbrojená země“… Přitom průměr 40 zemí s největší růstem obyvatelstva na světě je „pouhých“ 2500 chlapců do čtyř let.

 

Africká výstraha

A podívejme se nyní do okolí Keni. Asi si vzpomeneme, co se dělo v sousedních státech Rwandě a Burundi po roce 1990. Až do té doby zde žilo v obou zemích po staletí společenství tří sociálních a etnických skupin: Tutsiové byli pastevci, Hutuové zemědělci a pygmejští Twaové hrnčíři a lovci; vedoucí úlohu v zemi měli menšinoví Tutsiové, místní král pocházel z jejich etnika, což se samozřejmě časem znelíbilo většinovým Hutuům. Výsledkem byla několikaletá občanská válka. Během pouhých sto dnů v roce 1994 byl ve Rwandě pobit takřka milion lidí, z toho 70 procent bylo Tutsiů a 30 procent Twaů. Když pod mezinárodním tlakem nastal mír, odstěhovaly se ze země dva miliony Hutuů.

A nebyl by to náš „válečný demograf“, aby se nepídil po skutečných příčinách toho, co se tam událo. Ano, výsledek byl stejný: napětí jak ve Rwandě, tak v Burundi rostlo od konce 50. let minulého století, kdy se rozevíraly populační nůžky mezi Tutsii a Hutuy. K výbuchům nevole ze strany většinových Hutuů docházelo postupně, vždyť už v roce 1959 bylo ve Rwandě zabito 20 tisíc Tutsiů. Když země získala v roce 1962 nezávislost, většinoví Hutuové převzali moc ve státě po belgických kolonizátorech. Od té doby za každou politickou krizi v zemi mohli menšinoví Tutsiové, i když velká část jejich populace emigrovala do sousedních zemí.

Tehdy si Heinsohn položil celkem logickou otázku: je každá genocida odlišná od těch ostatních, nebo mají něco, co je navzájem spojuje? Jeho uvažování směřovalo pak „německou cestou“ a sice zda je možné též holokaust přiřadit k podobným hrůzám. Vytvořil tedy v roce 1999 něco, co bychom mohli nazvat encyklopedií všech známých genocid. A jeho výklad se opíral o dva jeho badatelské „majstrštychy: o již zmíněnou teorii „nástupu mládí“ a o jeho novátorský pohled na holokaust nebo přesněji řečeno o jeho názor, co Hitlera vedlo k pokusu vyhladit na světě Židy.

 

Proč byl tedy holokaust…

Heinsohn vycházel z toho, že Hitler věděl moc dobře nejen to, že v biologickém smyslu neexistuje žádná židovská rasa, a že to platí o Němcích stejně jako o jiných národech. Ale držel se této teze, protože nechtěl přijít o krvavou pomoc rasistů. To samé platilo pro Slovany: jeho plánované řešení bylo v podstatě genocidní, ale nešlo mu vůbec o vymazání slovanských stop kdekoliv jinde mimo vlastní slovanská území, protože těch se chtěl fyzicky zmocnit. Hitlerův pohled na svět vycházel ze sociálního darwinismu: věřil ve vítězství silných nad slabými.

Hitlerův hlavní zájem byl posílit Německo prostřednictvím vyhlazování slabých Němců. Proto se exterminace týkala i všech slabých: duševně nemocných, tělesně postižených, všech „neproduktivních“ osob. Primárním cílem politiky Německa tedy byla ochrana a zachování „produktivní“ populace státu a její další růst, aby se národ mohl vyrovnat s problémem záboru dalších území. Proč se ale vůdce Třetí říše potřeboval vypořádat právě s Židy? Vadila mu jejich etika s přikázáním „Nezabiješ!“

Takže jeho další starostí bylo intelektuálně i duchovně vymazat z německých hlav jakékoliv dědictví judaismu a židovské etiky, které se prostřednictvím křesťanství usídlilo v myslích Evropanů, tedy včetně Němců. Jestliže chtěl, aby Němci porazili jiné národy a dobyli jejich území, musel se postarat o to, aby jim v tom nebránilo v žádném případě jejich svědomí, aby byli silní, odolní, neoblomní. A jak toho dosáhnout? Vymazat svědomí Němců i s původními nositeli humanitní etiky: tedy vyhubit všechny Židy! Vždyť Ježíš byl přece také Žid…

 

Bude mír mezi Izraelci a Palestinci?

Jako „válečný demograf“ se Heinsohn nemohl pochopitelně vyhnout konfliktu na Blízkém Východě, který tuto oblast sužuje už sedmdesát let. A tak zopakoval milionkrát opakovaný dotaz: je možné uzavřít mír mezi Izraelci a Palestinci? Ten dotaz je o to palčivější, že kdyby se udělal rozbor DNA palestinských Arabů a Židů žijících před tímto konfliktem v arabských zemích (Sefardové), tak by se pravděpodobně zjistilo, že jsou to vlastně blízcí příbuzní už několik tisíc let. Ale dnes si tito sousedé nemohou přijít na jméno, byť je de iure rozděluje jen náboženství, vzývající ovšem téhož boha.

A náš pan profesor z NATO odkazuje na první test „mírové smlouvy“ (konaný nanečisto), který podnikl stát Izrael v Gaze v letech 2005 až 2006, když opustil všechny židovské osady v této oblasti. To, co následovalo, je těžké pochopit pro lidi, kteří tam nežijí: vše, co tam Izraelci během okupace postavili a zanechali, Palestinci zničili. Ať to byly synagogy (to bylo ještě pochopitelné), ale i skleníky na pěstování zeleniny (tedy stavby potřebné i pro obyvatele Gazy). Jistě, lze to omlouvat dlouhodobou frustrací Palestinců, ale to hlavní je, že oni na svém území (konečně osvobozeném!) potřebovali především vyčistit všechny stopy po svých nenáviděných protivnících.

„Mírová smlouva nanečisto“ měla však nevyhnutelný výsledek: od prosince 2006 do června 2007 následovala krvavá občanská válka mezi Palestinci z Gazy a Západního břehu Jordánu. Heinsohna vedla jeho teorie „nástupu mládí“, vytvořená na základě důkladného rozboru demografických dat v celé historii lidstva, k novému ukazateli, který nazval „index války“. Je tedy přirozené, že si chtěl tento ukazatel prověřit právě na událostech z Blízkého Východu. A je to opět zajímavé srovnání…

 

O čem vypovídá index války?

Tento ukazatel je vcelku jednoduchý: kolik mladých mužů, vstupujících do života, tedy ve věku 15 až 19 let, připadá na 1000 mužů, kteří pozvolna vstupují do důchodového věku, tedy mužů v letech 55 až 64 let. V Gaze je tento index ohromující: 6,5, jinými slovy šest a půl tisíce mladých mužů ve věku 15 až 19 let na tisíc potencionálních důchodců by mělo vstoupit do soutěže o úspěch v životě, ale přitom reálně vstupují do válečného konfliktu. Počet obyvatel pásma Gazy dosahoval v roce 1950 kolem 200 tisíc osob a dnes jde o téměř dva miliony obyvatel, takže průměrný věk mužů je tam nyní 16,6 roků.

Západní břeh Jordánu zaznamenal méně výbušný populační růst, žije tam 2,7 milionů obyvatel a průměrný věk mužů dosahuje 20,7 let; „index války“ je zde zhruba 5, což znamená, že v poslední době se jeho výše blíží té v Gaze. Znamená to, že ani válka s Izraelem, ani občanská válka v Gaze a na Západním břehu nikdy neoslabily jejich bojeschopnost, takže Palestina může absorbovat ztráty na životech a současně zvýšit stavy svých bojovníků. Oproti tomu v Izraeli dosahuje „index války“ hodnoty pouhých 1,7, což říká, že má jen malou bezpečnostní rezervu a nelze se divit, že tam v armádě slouží i dívky.

Heinsohn říká: když přihlédneme k jeho konceptu „nástup mládí“ a porovnáme ho ještě s „indexem války“, pak z toho vzejde poměrně jednoduchá logická úvaha: jestliže překročí tento index hodnotu 3 (pro úplnost USA má 1, Německo 0,66), pak je násilí vysoce pravděpodobným řešením tamních problémů. Obvykle jsou tam mladí muži v dost zoufalé situaci, doma nemohou najít práci a tak jejich první přání bývá emigrovat někam jinam (toho jsme svědky dnes a denně), ti odvážnější se pak pouští do konfliktů ve své zemi či v okolí.

Náš exkurz s válečným demografem není moc velká zábava, ale poodhaluje věci, o nichž se běžně příliš nemluví. Řekli jsme, že kolem roku 1800 bylo na naší planetě kolem jedné miliardy obyvatel, dnes máme celkem přesně spočítáno, že nás lidí bylo v roce 2011 sedm miliard a každých dvanáct let přibude jedna další miliarda. Takže za pět let nás bude osm miliard. Kaddáfí prý kdysi řekl: „Naší největší zbraní jsou dělohy našich žen“! To není bonmot, to je realita. Ale co s tím?

 

 

Gunnar Heinsohn (*1943)

Německý sociolog, demograf a ekonom, emeritní profesor univerzity v Brémách, který nyní působí na vysoké škole NATO v Římě.

Nejzajímavější práce:

1979 Menschenproduktion. Allgemeine Bevölkerungstheorie der Neuzeit

1998 Lexikon der Völkermorde

2000 What makes the Holocaust a uniquely unique genocide?

2013 Eigentum, Zins und Geld

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *