Marek Zvelebil: Jsme všichni dávní kříženci

Když Watson se svými dnes již zesnulými kolegy objevil v roce 1953 šroubovici DNA, lidé ještě vůbec netušili, k čemu to jednou bude dobré. Dnes jsme v situaci, kdy nám genetici nabízejí, že se jednou za slušné peníze budeme dožívat věku jako Elina Makropulos, hrdinka Čapkova dramatu. Ale zároveň nás nabádají, že vědecká korektnost je přednější než objektivní výsledky genové analýzy, protože bychom se z ní mohli dovědět něco, co nemáme. Ostatně již v 70. letech minulého století, kdy Lévi-Strauss napsal ve svém eseji pro UNESCO, že řešení problémů spojených s rasismem by politici měli přenechat spíše genetikům, snesla se na jeho hlavu ostrá kritika. Hůře potom dopadl o třicet let později sám Watson, kterému dnes kvůli témuž tématu žádný vědec nepodá ani ruku. Stařec s Nobelovou cenou dožívá v izolaci, naštěstí žádný politický ajatolláh nad ním nevyřkl v rámci politické korektnosti fatvu. Je genetika skutečně taková třaskavá směs? Pátrejme po tom!

KDOŽE JSOU NAŠI GENETIČTÍ PŘÍBUZNÍ?
V roce 2008 publikoval mezinárodní tým pod vedením Manfreda Kaysera výsledky svého bádání, když prováděl analýzu DNA ze vzorků odebraných od 2457 osob z 23 různých oblastí Evropy, zahrnujících 20 zemí. České vzorky pocházely od 45 osob z Prahy, které pořídil genetik Milan Macek z Fakultní nemocnice Motol. Svým způsobem to bylo poprvé, kdy někdo zcela veřejně nastavil genetické zrcadlo reprezentativnímu vzorku evropské populace. Z výsledků vyplynulo, že lidé v takřka celé Evropské unii mají stejný genetický grunt. Jediné dvě populace (záměrně se vyhýbám slovu „národy“), jež nemají vůbec nic geneticky společného, či jen málo, s ostatními populacemi jsou populace finská a italská.
Pohled na genetickou mapu Evropy sice nápadně připomíná geografickou mapu kontinentu, ale zatímco od jihu k severu má tato mapa normální vzdálenost, od východu na západ je podstatně užší. Jinými slovy: genetická vzdálenost mezi Švédskem a Itálií odpovídá na této mapě vzdálenosti geografi cké, ale vzdálenost mezi Polskem a Irskem je tak blízká, jakoby Dublin byl za varšavskými humny. Co z toho plyne? Čím více na sever, tím jsou si evropské populace geneticky bližší, příbuznější; čím více na jih, tím jsou si vzdálenější, méně příbuzné. Znamená to, že na sever a na západ od Alp mají lidé stejný původ, zatímco na jižní straně Evropy těch genetických vlivů muselo být více.
Nás pochopitelně nejvíc zajímá, jaké příbuzné v Evropě máme my. Toto příbuzenství ukazuje mapa velice snadno. Na rozdíl od politických hranic států se genetické hranice populací prolínají. Takže genetickým „územím“ české populace prochází pět hranic jiných populací, čili máme s nimi částečně společnou genetickou výbavu. A tady je první velké překvapení: největší společné „území“, prakticky asi dvě třetiny, máme s populací maďarskou. Dokonce na naše genetické „území“ prolíná částečně i rumunská populace. Zbytek je už předvídatelný. Asi pětinu z genetického „území“ máme společnou s německými populacemi, severní reprezentují vzorky obyvatel Kielu, jižní vzorky obyvatel Augsburgu. Jako jediná „slovanská krev“ na naše „území“ zasahuje okrajově populace polská.

ODKUD JSME PŘIŠLI A KAM JDEME
Jak vidno, genetika je velká čarodějka. Ale údiv nad našimi genetickými kořeny by byl zbytečný, kdybychom znali o své minulosti více než jen politickou historii. Takže začněme od Adama. První anatomicky moderní lidé přišli na naše dnešní území asi před 45 tisíci lety. Dokonce moravské Bohunice daly název tehdejší kultuře prvních osadníků. Tito první bohuničtí usedlíci přišli přes západní Asii až z Afriky. Jediným hrdlem, jímž se dalo projít z Afriky suchou nohou, byla Suezská šíje tam, kde je dnes průplav. Odtud vedla cesta kolem Černého moře na Balkán a proti proudu Dunaje až k nám. Bohuničtí u nás sice dlouho nepobyli, ale zase se k nám vrátili jako naši známí „lovci mamutů“.
Čert ví, jestli vůbec mamuty lovili (ostatně psali jsme o nich ve Skrytých zkušenostech v UNI 9/2009), ale „lovci mamutů“ od nás museli zase po 9 tisících letech odejít, protože byla doba ledová, takže nezbývalo než počkat pár tisíc let, aby se mohli vrátit zpět. Takže tito naši první osadníci dvakrát přišli a dvakrát odešli. Když se defi nitivně vrátili, ukazoval geologický ciferník konec pleistocénu a začátek holocénu. Před 11 600 lety totiž došlo snad během pouhých dvaceti let k obrovskému globálnímu oteplení, kdy stoupla hladina moře v Evropě o osmdesát metrů výše. Tehdy ti, kdo přišli do českých zemí, tady už zůstali. Všude byly lesy, rybnaté řeky, vlídné klima a štědrá příroda. My, co tady žijeme, máme hlavní část naší genetické výbavy právě od těchto lidí. Jsme tedy genetickými dědici prvních anatomicky moderních lidí, kteří přišli do Evropy.
A co s tím má společného Balkán? Všichni lidé, kteří se u nás v pravěku usídlili, museli kdysi projít do střední Evropy kolem Dunaje až na Moravu a do potom do Čech. Tato cestovní mapa v nás zanechala i genetickou stopu. Naši „lovci mamutů“ nežili jen u nás, ale také podél středního Dunaje a na sever až k Visle. A my jsme snad z osmdesáti procent jejich potomci, i když se sem museli ještě jednou vracet. Ale není to špatné dědictví. Muži v té době dosahovali výšky až 180 centimetrů, byli robustnější postavy a vyvinutého svalstva; ženy byly menší, většinou kolem 160 centimetrů, útlejší postavy a slabší muskulatury. Obličej těchto lidí byl nižší, hlava byla dlouhá, nos spíše širší a silné čelisti. Celí my!

KDE JE ZBYLÝCH DVACET PROCENT DNA?
Bohužel nejsme ještě u konce. Otázka přesně zní: kde jsou zbývající procenta do sta. Odpověď na tuto otázku nám může dát archeolog s českými kořeny, působící na univerzitě v Sheffi eldu, Marek Zvelebil. Tento badatel se věnuje celý život otázce, která je zdánlivě jednoduchá: jak se do Evropy dostalo zemědělství? Víme, že se navrátilci do střední Evropy živili před zhruba 10 tisíci lety jako sběrači a lovci. Byli už lépe vybaveni než kdysi „lovci mamutů“: měli střelné zbraně – luky a šípy, uměli vyrábět kanoe jako Indiáni, dokázali udržovat styky s dalekými příbuznými jak z jižní Evropy, tak od Baltu, takže se už těšili z jantarových ozdob, používali středomořské mušle, ale hlavně žili z darů místní přírody.
V tu dobu, kdy se naši předkové u nás těšili z toho, že je jejich prostředí dokázalo slušně uživit, tedy před 10 tisíci lety, začali někde v Levantě experimentovat tamní obyvatelé s umělým pěstováním některých plodin. Jak to bylo tehdy v Levantě nám v UNI 4/2010 skvěle vysvětlil francouzský badatel Jacques Cauvin. Víme tedy, že onen epochální vynález – pěstovat kulturní plodiny a ochočit si zvířata – pochází z míst, kudy museli projít i první obyvatelé dnešní Evropy. Když už měli tamní lidé proces vědomého pěstování rostlin i zvířat pod svou kontrolou, začali se pomalu stěhovat z místa vynálezu do okolí. A když už byli v západní Anatolii, rozhodli se zkusit štěstí na protějším, evropském břehu. Začala defi nitivní kolonizace Evropy.
Tito lidé s novou DNA a s novým způsobem života postupovali na tu dobu rychle: cestou k nám nejprve na Balkán, poté podél Dunaje do střední Evropy. Jakoby už cestu znali: postupovali stejnou trasou jako kdysi naši „bohuničtí“ předci. Jejich pohyb připomínal žabí skoky: každý skok představoval rychlý přesun, po kterém následovala delší přestávka, a po té další skok. Identifi – kačním znakem nově příchozích byly první hrnčířské nádoby u nás, ale hlavně jejich výzdoba: podle ní vstoupili do dějin pod názvem „kultura lineární keramiky“, i když dříve se jí u nás říkalo „volutová keramika“, protože jejím častým dekorem byla volutová linie. Její nositelé navazovali na zemědělce, kteří na Balkáně hospodařili už o několik století dříve.
Tato kultura se vyvinula na severu Karpatské kotliny, odkud postoupila do střední Evropy někdy před 7600 až 7500 lety. Její projevy byly neuvěřitelně stabilní: stejné stavby, stejné prostorové uspořádání, stejná sociální pravidla. Snad proto byla kolonizace těchto rolníků tak rychlá: 25 kilometrů za jednu generaci. Během pěti staletí se usídlili v údolí tří velkých evropských řek: Dunaje, Rýna a Labe a žili na velkém území od Žitného ostrova až po Pařížskou pánev. To oni představují zbývajících 20 procent naší genetické výbavy.

BYLI MALÍ A SEDŘENÍ
U obce Vedrovice nedaleko Moravského Krumlova našli archeologové před 30 lety sídliště lidí, kteří patřili mezi zemědělce, pocházející z jejich první vlny, jež se objevila na území českých zemí. Na Moravě je známo z neolitu více než 500 archeologických lokalit, většinou sídlišť, ale mnohem méně pohřebišť. Problém je v tom, že tito lidé pohřbívali své mrtvé pod základy svých domů nebo bezprostředně v okolí. Ale v tomto případě k dávné vesnici našli badatelé také pohřebiště, takže si můžeme udělat představu, jak tito lidé vypadali. A je to skvělá příležitost, protože vedrovický pravěký cintorín je nejstarším souvislým pohřebištěm na sever od Alp. Právě tito nebožtíci Zvelebila velice zajímali, takže se jimi podrobně zabýval. Když shrneme anatomické znaky bývalých obyvatel Vedrovic, zjistíme skutečně zajímavé věci. Muži byli malí, měřili pouhých 164 cm, ženy byly ještě menší, měly v průměru pouze 158 cm; jejich kosterní pozůstatky svědčily o namáhavé ruční práci. Na kostrách mužů se nacházely stopy po zraněních způsobených snad při lovu, ale také jako důsledek velké zátěže na dolních končetinách, vyplývající z těžké práce v lese. Na kostrách žen se projevila velká fyzická námaha při drcení obilí, kdy musely opakovat posun kamenného drtiče po desce směrem dopředu a dozadu, což zatěžovalo jejich paže a páteř a promítlo se do reliéfu kostí. Jaký je to anatomický rozdíl oproti ztepilým „lovcům mamutů“! Ti všichni měřili o dobrých 15 centimetrů více.
Přechod na rostlinnou potravu s vysokým obsahem sacharidů z obilnin způsobil výskyt zubního kazu. Chemické rozbory kosterních pozůstatků ukázaly, že byl rozdíl ve stravě dětí a dospělých: u dětí převažovala rostlinná potrava, převážné získaná z lesního sběru; strava dospělých pocházela mimo les a objevovalo se v ní vedle obilnin a luštěnin také maso. Časté byly pohřby dětí do 6 let, následovaly pohřby dospělých ve věku 20 až 40 let. Z nemocí sužujících vedrovické obyvatele byla častá horečnatá onemocnění a nedostatek výživy. Většinou tito mrtví žili v době zhruba před 7300 lety a zjistilo se, že patřili ke třem až čtyřem generacím. Převážná část těchto lidí se narodila, žila a zemřela ve Vedrovících.

OBJEVILI SE PRVNÍ CESTOVATELÉ
Pouze asi pětina obyvatel pocházela odjinud, někteří z těchto „cizinců“ prožili svůj život úplně někde jinde a ve Vedrovicích zemřeli, jiní se narodili v cizině, ale 10 až 15 let prožili na Moravě. To je ovšem pro nás důležité sdělení: ukazuje se totiž, že někteří lidé, aniž by záleželo na jejich věku nebo pohlaví, se mezi lokálními skupinami stěhovali. A nálezy ozdob nebo kamenné polotovary dokazují, že lidé z osady se účastnili čilé výměny artefaktů mezi komunitami, takže musely existovat cesty, po nichž se dalo migrovat. A nebyly to poutě ledajaké: našly se zde ozdoby z mušlí ostnovek až ze Středomoří.
Ostatně čilým stykům i s dalekými oblastmi odpovídají i nálezy v hrobech, jimiž byli nebožtíci vybaveni na cestu do záhrobí. Jeden z vedrovických mužů měl vedle svého skrčeného těla, ležícího na levém boku, džbánek a misku, z nichž zřejmě jedl a pil, jakousi velkou sekeru z kamene, pocházejícího až z Jizerských hor, kamennou čepel ze suroviny až z dnešního Polska, přívěsek z mušlí, mramorové korálky, zuby z vysoké zvěře a dva mlecí kameny. Horní část těla a hlavu mu posypali červeným okrem, což byl dávný lidský zvyk, který snad užívali i naši evropští předchůdci neandertálci. Vše nasvědčuje tomu, že tento muž měl jisté sociální postavení, ale dost těžko můžeme o jeho statusu spekulovat.
Vidíme tedy, že hlavně suroviny na výrobu nástrojů pocházely z míst, která tito lidé asi těžko navštěvovali, obzvláště když třeba pazourky mohly pocházet nejen od Baltu, ale až z dnešního Bulharska. To vše vzbuzuje dojem, že v této době už fungoval výměnný obchod, i když lze asi těžko hovořit o trhu, spíše to byla výměna „z ruky do ruky“, ale s vyměňovanými artefakty se mohly směňovat i informace a zkušenosti. Zdá se tedy, že Vedrovice, podle názoru Zvelebila, sloužily jako jakási průchozí komunita, kde se nejen střídali lidé, ale mísily se zde vzdálené kulturní tradice. A to nejen s oblastí západního Maďarska, kde tato kultura vznikla, ale i s dalekou jihovýchodní Evropou s odlišnou civilizací.

MATKA SELKA, OTEC LOVEC
Zvelebil říká, že se o vztazích mezi vedrovickými obyvateli dovíme více, až budeme mít k dispozici jejich genetickou analýzu. Než se k tomu genetici propracují, poptejme se jinde, co nám řeknou. Ostatně neolitickou populací se genetici zabývají již více než deset let. A výsledek? Zatím nejdále dospěla skupina kolem Barbary Bramantiové z německé univerzity v Mohuči, která srovnávala mitochondriální DNA pozůstatků 20 mezolitických sběračů a lovců, 25 James D. Watson (Foto archiv) neolitických zemědělců a 484 dnešních Evropanů. Mitochondriální DNA pochází z tělísek, která mají uvnitř buňky na starosti její zásobování energií, takže její analýza je o dost jednodušší než v případě DNA vlastní buňky (tzv. jaderná DNA). Ale jednu zázračnou vlastnost mitochondrie mají: jejich geny se dědí pouze v mateřské linii!
Už dříve archeologové předpokládali, že naši první rolníci byli matrilineární, tedy že se příslušnost k rodu dědila po matce. Zatímco usídlení, tedy kde bude nová rodina bydlet a žít, se dědilo po otci, lépe řečeno nová domácnost si stavěla nebo přestavovala dům tam, kde bydleli příbuzní otce ženicha. Muži tedy ovládali prostor díky kontinuitě místa, zatímco ženy vládly času díky kontinuitě rodu. To je velice cenná informace, kterou právě podpořily i výsledky genetického rozboru DNA týmu již zmíněných genetiků. Ukázalo se totiž, že z hlediska matrilineární příslušnosti nebyli první rolníci ve střední Evropě potomci místních mezolitických žen, ale měli geny rolnických matek, pocházejících až ze západní Asie.
To ovšem znamená, že zatímco muži zůstávali obvykle na místě, ženy se vdávaly do cizí lokální skupiny. Úlohou žen tedy bylo učit nové kultuře cizí skupiny a starat se o nová políčka a zahrady. Jejich hodnota pro novou skupinu byla tak dvojnásobně ceněná: jako matka byla žena dárkyní nového života a jako selka byla zkušenou pěstitelkou. Muži hlídali prostor a bránili území, ženy byly rodičky a nositelky kultury. Ve skutečnosti nezáleželo ani tak na tom, zda žena pocházela z mezolitické či neolitické komunity, rozhodující byla její asimilace v nové domácnosti, založená na jejím zapojení do výrobního způsobu neolitické kultury. Je tedy docela pravděpodobné, že kult matky Země, často spojovaný právě s neolitem, měl svůj původ právě v této misionářské práci tehdejších žen.

ŠÍŘENÍ NEOLITICKÉ KULTURY
Jak se neolitický vynález šířil? Nesli si tito lidé pouze vědomosti v hlavách, nebo vláčeli sebou zrno na setbu a zvířata na rozmnožení? Sice se spekuluje, že směrem na východ od Levanty se mohlo zemědělství šířit pouze jako geniální nápad, neboť v Mezopotámii a v Íránu rostly a žily stejné druhy rostlin a zvířat jako v Levantě, ale to je velmi těžké v archeologickém záznamu podložit důkazy. Takže zbývá cesta na západ – do Evropy. Sem museli první zemědělci s nápadem přinést i rostliny a zvířata vhodná k pěstování.
Ale nejen to: rovněž znalost výroby nádob z hlíny, způsob leštění kamenných nástrojů a architekturu pravoúhlých staveb. A novou neolitickou ideologii. Daleko od své příjemné domoviny se tito přistěhovalci v odlišných přírodních podmínkách pouštěli do nového podniku se starými zkušenostmi. Jejich činnost byla misionářská. Musela to být silná víra v úspěch, která je vedla napříč evropským kontinentem. Ano, byla to migrace: ve jménu nové, svým pojetím agresivní ideologie plodnosti; migrace spojená s introdukcí nových rostlin a zvířat, která přerostla v ideu expanze. Ale tito lidé si s sebou přinesli ještě jeden kognitivní nástroj: svůj jazyk. Viděli jsme, že pětina lidí z Vedrovic byli cizinci, kteří se zde nenarodili a přišli odjinud. Ti se museli s místními nějak domluvit! Až doposud se etnicita v zemědělské Evropě odhadovala podle rozšíření modelů keramiky, s jejich tvary a dekorem, jež „pojmenovávaly“ místní kultury. Ale genetická analýza vnesla do hry zpět i lingvistické otázky, považované před desetiletími za takřka vyřešené. Je totiž možné, že anatolští neolitici s sebou přinesli nejen nový výrobní způsob a novou ideologii, ale také jazyk, který se začal v naší části Evropy uplatňovat jako lingua franca neolitické civilizace.

JSME EVROPŠTÍ KREOLOVÉ
Do Čech a na Moravu přinesli novou kulturu emigranti ze západní Asie. Zanechali tady průkazné stopy: snad až 20 procent našeho genomu patří této třetí vlně přistěhovalců. Ale jestliže se prokazatelně ženili a vdávali s původním obyvatelstvem u nás, pak se museli také navzájem dorozumět. Je proto velice pravděpodobné, že si tito přistěhovalci přinesli také svůj jazyk. Pak se ovšem muselo od Dunaje na východě až po Seinu na západě začít mluvit jazykem lidí, kteří byli v archeologickém záznamu nositeli „kultury lineární keramiky“. Genetická, kulturní a jazyková hranice tak splynuly dohromady. Tento „staroevropský“ jazyk, „old european“, jak ho nazývá Zvelebil, se zde mohl udržet až dva tisíce let.
Další šíření zemědělství nastalo, až ustala prvotní neolitická migrace. Díky neolitickým selkám, co si brali za muže mezolitické lovce, se v dalším průběhu času stávali postupně ze sběračů a lovců noví rolníci. Domácí lidé tím, že si osvojili zemědělství, museli rázně ukončit svůj dosavadní způsob života. Vnitřní kolonizace ve střední Evropě završila o řadu století později dílo anatolských přistěhovalců. Stali jsme se všichni rolníky. Výsledkem byla proměna krajiny, kdy se šířily otevřené plochy a mizel původní les. Docházelo k procesu postupného vytváření krajiny jako kulturní lesostepi.
Vykořenění původních sběračů a lovců mělo zřejmě ještě jeden dopad: na rozhraní neolitické a původní populace došlo ke vzniku nových etnik, která se vyznačovala místními dialekty, lokálními výrobními inovacemi a novými elitami. Kontakt různých populací, jejich vzájemné kulturní výpůjčky a uzavírání sňatků na jedné straně vytvářelo společný genetický, jazykový a kulturní prostor, ale na straně druhé to vše vedlo ke zvýšenému etnickému napětí, což se projevilo v archeologickém záznamu v podobě opevněných vesnic. Zatím jsme tato nově vzniklá etnika byli díky archeologům schopni identifi – kovat pouze na základě keramiky, jejích tvarů a dekoru. Ale za touto hrnčířskou variabilitou se musela skrývat hlubší odlišnost. Zvelebil se domnívá, že vznik nových etnik v Evropě urychlil proces, jemuž říká evropská kreolizace. Co tím myslel? Je to v podstatě analogie s vývojem latinoamerických dialektů, jimiž mluvili kreolové, potomci smíšených manželství Indiánů a Španělů. Tam, kde se původně mluvilo dvěma jazyky, vzniknul jeden smíšený dialekt. Přesně taková situace nastala, když se ve střední Evropě etablovala kultura lineární keramiky.
Tehdy se dostaly do kontaktu dvě odlišné populace: domorodí lovci a sběrači a nově příchozí zemědělci. Zatímco ve střední Evropě vznikl jakýsi společný „staroevropský“ jazyk, severněji v okolí Baltu se vzájemnými lingvistickými výpůjčkami vytvářely podle Zvelebila původní indoevropské jazyky. Tak zde vznikly germánské jazyky, kterými se začalo mluvit ve Skandinávii a v severním Německu, pobaltské jazyky, z nichž nakonec vyšly i jazyky slovanské. A stejný proces kreolizace probíhal i na západě a jihu Evropy. Tak příchod rolníků z Anatolie odstartoval proces vzniku dnešních evropských národů. Celý tento proces se ukončil až kolotočem migrací na počátku historické doby.
Ovšem nelze si ho představovat tak, že se po kontinentu přemísťovaly celé populace. Zemědělci měli svou půdu a neradi ji opouštěli, do pohybu se dávaly jen nepokojné elity válečníků. Tak se do Čech a na Moravu dostali i staří Slované. Když se zde usadili, představovali pouhou desetinu zdejší populace. A tak se nelze divit, že tyto postneolitické migrace už neměly žádný vliv na skladbu genomu evropských populací. Byť mluvíme slovanským jazykem, geneticky toho máme s ostatními Slovany pramálo. Patříme do Podunají: naši genetičtí příbuzní sídlí v Budapešti, ve Vídni, v Augsburgu. A třeba Tyroláci z Innsbrucku jsou zase blízcí příbuzní Švýcarů a Francouzů z Lyonu. A tak se můžeme těšit, s čím novým zase Zvelebil, milovník vaření a české poezie, přijde příště. Jeho výzkumy na pomezí mezolitu a neolitu jsou vzrušující, i když jejich hrdinové žili před mnoha tisíci lety. A to nejen kvůli prehistorii, ale také proto, že i genetika nám může v dnešní době říct mnoho nového o nás samotných.

Marek Zvelebil (*1952)
Anglický archeolog českého původu z univerzity v Sheffi eldu, který se zabývá dlouhodobě historií sběračů a lovců a jejich přechodem k zemědělství, terénní výzkum prováděl v baltských zemích a v Česku.

Hlavní práce:
1981 From forager to farmer in the boreal zone
2004 LBK dialogues. Studies in the formation of the Linear Pottery Culture (s Alenou Lukeš)