V požehnaných 97 letech letos 18. srpna ve svém domě v Harlemu zemřel významný černý intelektuál, esejista, literární kritik, spisovatel a jazzový znalec Albert (Lee) Murray (1916–2013). Posledních více než 50 let se věnoval mnohotvaré elaboraci své celoživotní teze, že americká kultura je rasově neoddělitelně propojeným synergetickým fenoménem.
Albert Murray byl jedním z posledních intelektuálních spojnic vedoucích k období na přelomu 50. a 60. let, kdy naplno propukla kreati-vita, ale současně též společenský neklid až zloba mezi černošskou inteligencí v poválečné Americe. Vzrůstající síla tehdejšího hnutí za občanská práva černochů vyzývala k nově vnímanému významu pojmů jako byla černá identita, černá politická moc a boj za rasovou rovnocenost v sociálně-kulturním systému, který se historicky vyvinul z rasistických kořenů.
Zatímco na ulicích probíhaly často krvavé fyzické střety mezi protestujícími černochy a bílou policií, mezi černošskými intelektuály docházelo k neméně zuřivým byť jen slovním akademickým „duelům“ na stránkách knih a časopiseckých esejů, a to mezi táborem volajícím po mezirasové integraci s bělochy a toto zar-putile odmítajícími černými nacionalisty. Albert Murray byl v samém středu tohoto intelektuálně-společenského kvasu. A spolu s ním další autoři, esejisté a umělci jako James Baldwin (1924–1987), autor románu Go Tell It on the Mountain (1953), bojových esejů The Fire Next Time (1963) či divadelní inscenace Blues for Mr. Charlie (1964), Richard Wright (1908–1960), autor románu Native Son (1940) či Murrayův blízký duchovní souzněnec a přítel, další skvělý spisovatel Ralph Ellison (1914–1994), autor hořkého, bojovně laděného románu The Invisible Man, (1952, česky jako Neviditelný), esejistických sborníků Shadow and Act (1964) či Going to the Territory (1986) a nedokončeného románu Juneteenth (torzo vyšlo 1999). Všichni výše jmenovaní patřili spíše k umírněnému názorovému proudu. O těch militantnějších se případný zájemce může dočíst v jiném mém článku pro tento časopis: Teď poslouchej, bělouši! Obrazem a zvukem dějinami Black Power, 1967–1974 (UNI 7/2012).
A právě proti těmto svým militantním soukmenovcům Murray namířil své uvažování a elokventní pero. Proti nově se rodícímu černému nacionalistickému hnutí, které na sklonku 60. let kulminovalo za bojové podpory militantních ultra radikálů z Černých panterů (Black Panther Party for Self-defense) či zase jinak ujetého spolku The Nation of Islam, který tehdy dokázal přitáhnout i některé špičky černého free jazzu a avantgardy. Černý nacionalismus našel své zastánce také mezi studenty na univerzitách, ale též mezi frustrovanou pouliční černou mládeží, jelikož jen pramálo z nich věřilo, že kdy bude lze v USA pro černochy získat skutečnou společenskou rovnost.
Albert Murray konzistentně prosazoval tezi, že rasová integrace v USA je nezbytností, nevyhnutelnou a jedinou cestou pro celý národ. A těm, černým nebo bílým, kteří chtěli izolovat „černou kulturu“ od amerického mainstreamového kulturního zeitgeistu, dával najevo, že je to zhola nemožné. Podle něj se odvěké proudy vědomí černošské zkušenosti, s kořeny vzniklými již kdysi v dobách otrokářsví a vernakulárně vyjadřované a šířené jak jazykem, tak i hudbou, neodlučitelně prolnuly se celospolečensky akceptovanými hodnotami „meta“ americké kultury. Navíc do celého mixu přidavší se tradice kultury evropské a původní indiánské, takže černošská zkušenost spoluutvářela duchovní „rozměr“ a zvuk kultury celoamerické. Byl přesvědčen, že černí jsou částečně bílí, a naopak, a že obě rasy, navzdory otrokářství a rasismu, si vzájemně „vypůjčovaly“ své kulturní impulsy a podněty, na kterých dále stavěly veškerý další tvůrčí progres. Ve všech svých textech Murray staví jazz, odvozený od černošského blue-sového idiomu, do role soundtrackového centra celoamerické kultury, a od tohoto postulátu odvíjí veškeré své umělecko-estetické koncepce, vývody a závěry.
Pro Murraye, který pocházel z Alabamy, kde též vystudoval pověstný Tuskegee Institute, byl jazz „ztělesněním americké zkušenosti, amerického ducha, amerického ideálu“, jak uvedl v knize doprovázející svého času pověstný dokumentární seriál PBS TV s názvem Jazz: A History of America’s Music (2000), v němž vystupoval jako průvodce a umělecký konzultant. Podle něj je jazz výtvorem „sépiového“ panoramatu lidí černé, hnědé a béžové barvy pleti (všimněte si nápadné proximity tohoto pojetí s názorem jeho blízkého přítele Dukea Ellingtona, jehož jedna ze slavných, bigbandem nahraných suit nese dokonce stejný název – Black, Brown and Beige Suite), který částečně vznikl v Africe, ale svým celkovým charakterem, aspiracemi a aurálním vyzněním je plně euro-americký. „Pouze Omni-Američané jsou opravdovými Američany. Moje koncepce Američany identifikuje se všemi jejich předky,“ uvedl Murray v interview pro čtvrtletník American Heritage v září 1996.
Abychom plně pochopili Murrayovu jazzovou estetiku, jež je vitální součástí jeho komplexního světonázoru, jemuž říkal Cosmos Murray, je nutno se nejprve seznámit s jeho vůbec první teoretickou prací, jež nese název The Omni-Americans: New Perspectives on Black Experience and American Culture (1970). „Spojené státy nejsou národem černých a bílých lidí. Každý trouba vidí, že běloši nejsou opravdu bílí a že černoši zase nejsou zcela černí.“ „Amerika,“ napsal Murray, „a to dokonce i ve svých nejpřísněji segregovaných zapadlých koutech, byla národem mnohobarevných lidí, oněch mých Omni-Američanů, zčásti yankeeů, zčásti zálesáků a Indiánů a zčásti černochů.“
Ve svých Omni-Americans Murray nemilosrdně kritizoval černé autory Richarda Wrighta, Jamese Baldwina, ale i bílého Daniela Patricka Moynihana za to, že ve svých dílech vytvářeli klišovitý pohled na život černochů. Podle jeho názoru zmínění autoři přeháněním hrubě zkreslili rasové a etnické rozdíly svými postuláty o patologii černošského života. Tvrdil, že „jednoduše kontrovali folkloru bělošské nadřazenosti falešným faleš-lorem (fakelore) černé patologie…“
Významný spisovatel Walker Percy o knize The Omni-Americans napsal, že to „může být pravděpodobně nejzásadnější práce o vztazích mezi bílými a černými v Americe, ano, asi v celé americké kultuře, pokud jde o tuto dotyčnou generaci.“ Kniha však měla i řadu zuřivých odpůrců. Ve svém článku v New York Times například významný akademik v oblasti black studies a spisovatel J. Saunders Redding nazval Murrayovy eseje za plné kontradikcí, jeho teorie za nesmysl a jeho rétoriku posměšně označil za „hustou směs pseudovědeckého akademického žargonu, kampusového idiomu a pustou verbální hru se slovy.“
Albert Murray se po dlouhá léta přátelil s romanopiscem Ralphem Ellisonem, jak jsem již uvedl výše. Znali se už z „vejšky“ doma v Alabamě. V profilu Alberta Murraye, který pod názvem King of Cats vyšel v roce 1996 v týdeníku The New Yorker, autor Henry Louis Gates Jr. toto přátelství hodnotí výrazem „ústřední bod černošské literární kultury jejich doby.“ A doslova říká: „Oba dva byli militantní integracionalisté a sdíleli téměř mesiášský pohled na význam a roli umění. Ve své přímo posedlé víře v to, že černošská kultura je konstituční součástí celoamerické kultury, oba popírali zažitý literárně-intelektuálský mainstream, který preferoval nahlížet na černou kulturu jako na nějakou exotiku, možná zábavnou, ale každopádně zanedbatelnou. A teď se dostali do bodu, kdy popírají i nově se rodící černou avantgardu, která nahlíží na autentickou černou kulturu jako na subjekt separovaný od tradičně akceptované kultury celoamerické, tedy jako něco, co je vytvořeno a může být oceňováno a vychutnáváno v dokonalé, byť opačně prosazované rasové izolaci.“
Ellison i Murray razili svoji vlastní teorii o existenci fenoménu tzv. Amerického černocha (American Negro). Murray nesnášel termín „black“, ale i pozdější a dodnes používaný politicky korektní paskvil Afro-American („nejsem Afričan, já jsem Američan“, napsal jednou naštvaně). Dle jeho názoru je základním poutem mezi americkou kulturou a tím co on nazýval „Negro culture“ vzájemně sdílená „bluesová estetika“, jež v jeho slovech doslova prostupuje tvorbu černých muzikantů, spisovatelů a ostatních umělců a která byla postupně a v rostoucí míře adoptována bělochy. Laura Ciolkowski, profesorka literatury na Columbia University v článku otištěném v The New York Times Book Review (2002) napsala: „Pro něj byla bluesová hudba se svými náročnými požadavky kladenými na schopnost improvizace, resilienci a kreativitu přímo srdcem americké totožnosti.“
Albert Murray promoval na Tuskegee University v roce 1939 a o rok později tam začal učit literaturu a hudební kompozici. V roce 1943 se dal k vojákům. Po válce se přestěhoval do New York City, kde využil výhod zákona o veteránech (G. I. Bill) a na vojenské stipendium získal doktorát na New York University. S odbornými stážemi na dalších univerzitách nebo v souvisejících vojenských programech (učil třeba v kursech geopolitiky pro rezervní důstojníky Air Force v záloze) Murray odsloužil v armádě řadu let a v roce 1962 odešel do civilní výslužby s hodností majora Air Force. Tehdy se natrvalo přestěhoval do New Yorku a začal přispívat svými eseji do předních literálních žurnálů. Později se stal studenty oblíbeným akademikem na univerzitních kampusech v roli hostujícího profesora na školách jako University of Massachusetts, Barnard, Columbia, Emory, Colgate a dalších.
Od roku 1970 do poloviny 90. let Murray publikoval devět knih. Jeho druhá s názvem South to a Very Old Place (1971) je vzpomínkou na jeho návrat do rodné Dixie a později se stala součástí prestižní ediční řady americké klasiky Modern Library. Další kniha, The Hero and the Blues (1973), je sbírkou esejů čerpajících z jeho univerzitních přednášek. Autor v nich mimo jiné kritizuje naturalismus a žánr tzv. protest fiction, které podle jeho názoru podřizují konání jedince záměrům sociálních okolností. Zájem o bluesový idiom jej nikdy neopustil. V této knize oslavuje bluesmana coby epického hrdinu, který svým tragikomickým lyricismem konfrontuje strasti života tvorbou resilientního umění.
V roce 1976 následovala kniha Stomping the Blues, na tehdejší nakladatelské zvyklosti neobvykle bohatě vybavená dobovými fotkami, kopiemi obalů stylotvorných elpíček a katalogovými vinětami největších černých jazzových ikon. Murray zde oslavuje jazz coby nejpokročilejší a nejkomplexnější uměleckou formu odvozenou z blues. O Dukeu Ellingtonovi, Jimmiem Rushingovi, Elle Fitzgerald či Johnnym Hodgesovi a Lesteru Youngovi píše jako o odvážných bluesových stomperech, jejichž jedinečné umění je „syntézou afrických a evropských prvků, produktem africké senzibility a americké reality.“
Poté Albert Murray začal léta spolupracovat s Countem Basiem na kapelníkově biografii Good Morning Blues, která vyšla v roce 1985, tedy rok po Basieho smrti. Spolu s jazzovým teoretikem a kritikem Stanley Crouchem a trumpetistou Wyntonem Marsalisem se Murray též významně angažoval při vzniku new-yorského hudebního střediska Jazz at the Lincoln Center.
Murray se léta nedočkal ocenění svého přínosu americké kultuře od středoproudých intelektuálů. Teprve v roce 1997 mu National Book Critics Circle udělil svoji cenu za celoživotní dílo. O rok později obdržel inaugurační cenu Harper Lee Award jakožto nejvýznamnější píšící autor státu Alabama.
V roce 2000 Murray editoval spolu s Johnem F. Callahanem sborník Trading Twelves: The Selected Letters of Ralph Ellison and Albert Murray. V témže roce se podílel na zmíněné mnohadílné TV sérii pro PBS s názvem Jazz: A History of America’s Music.
Murrayovu intelektuální roli v americké kultuře asi nejlépe popsal kritik Tony Scherman ve sborníku American Heritage, když uvedl: „Jeho názory přispěly ke kohezivnímu, elegantnímu diskurznímu celku, což z něj v dnešním myšlenkově zředěném intelektuálském světě činí raritu: byl budovatelem systému, vizionářem v grandiózním stylu.“