Ve středověku každý člověk patřil k nějaké obci, cechu nebo pozemku, takže jeho osobnost splývala s jeho sociálním okolím. Dnes jsou lidé svobodní a jejich osobnostje odkázána sama na sebe, navíc jsou neoddělitelní od zákonů věcí, takže ztrácejí své antropomorfní rysy. Dříve věcné vztahy mezi majetkem a jedincem byly dány osobní povahou každého majetku, kde fungovalo lokální spojení mezi osobou a jejím majetkem. Byly to peníze, které tento vztah rozložily, neboť se vkradly mezi osobu a její majetek. To napomohlo tomu, že osoba a majetek se navzájem od sebe vzdálily a jejich vztah se stal díky penězům zprostředkovaný.
Na rozdíl od domácího obyvatelstva se cizinec vždy objevoval jako obchodník. Pokud cizinec prodal či nakoupil své zboží a poté odešel, nic se nedělo. Jeho postavení se vyhrotilo, když neodešel, ale usadil se. Ale obchod má jednu sociální „vadu“: může do sebe pojmout více lidí než výrobní aktivity, jejichž absorpce nových výrobců je menší, protože okruh zákazníků je omezený. A to je právě výhoda pro cizince, protože když někam přišli, výrobní místa byla většinou už obsazena, takže na ně pak zbylo jen podnikání v oblasti služeb.
A jednou z těchto služeb, která nevyžadovala do začátku žádné mimořádné investice, bylo peněžnictví. Šlo o službu mobilní, takže tito lidé nebyli spojeni s místním obyvatelstvem žádnými příbuzenskými, lokálními či profesními vazbami, ale navíc nebyli ani bráni jako jednotlivci, ale místní je považovali za skupinu, která obvykle platila daň z hlavy, a každý takový vztah mezi místními a cizinci byl brán jako ryze formální. Tím se ovšem postavení cizinců stávalo poněkud vágní, což mělo své nevýhody v okamžiku, kdy došlo ve společnosti k nějaké nepředvídatelné krizi.
Naše dnešní povídání bude o jedné takové rodině, která poskytovala právě peněžní služby. Bylo, nebylo, ale stalo se… Poslouchejte.
Dům U Červeného štítu
V roce 1619 je tento dům poprvé zmíněn v „Judenstädtigkeit“, tedy v městském seznamu obyvatel židovského původu Frankfurtu nad Mohanem. A aby to bylo nad slunce jasnější, dům se nalézal v Židovské uličce číslo 69, čímž je jasný i etnický původ jeho tehdejších obyvatel. A protože lidí se stejným jménem bylo v té době mnoho, bývalo zvykem ke jménu člověka přidávat ještě nějaké příjmí, aby se to lidem nepletlo. Tak námi vybraný člověk dostal druhé jméno podle onoho domovního znamení: což německy vyjádřeno je rot, červený, schilde, štít, štítek.
Přidáme-li mezi tato dvě slůvka „h“, dá nám to dohromady jméno Rothschild. Z městských záznamů o pohřbech ve městě známe nejstarší zmínku o tomto jménu z roku 1608, kdy jistý Moyses Rothschild, narozený 1550, oznamuje, že mu zemřela dcera Esther. Ze 17. století jsou známi rabíni téhož jména z Wormsu a jeden z nich Mendel Rothschild byl dokonce několik let rabínem v Praze. Tito lidé jsou jistě důležití pro hledání rodinných kořenů, ale náš příběh poběží po jiné linii. První, koho z této rodiny známe celým jménem, byl jistý Amschel Moses, malý frankfurtský obchodník a směnárník.
Proč celým jménem? Protože v této době bývalo zvykem, že syn zpravidla přijal jméno otce jako druhé jméno, což umožnilo rodinné příbuzné celkem dobře rozlišovat. A ostatně stejný plán byl s menšími odchylkami dodržován i v případě dcer. Z toho, co jsme si řekli o našem frankfurtském směnárníkovi, celkem jasně vyplývá, že to byla nepříliš známá osoba, jakých v jeho době asi pobíhalo po městě vícero. Kdo je ovšem pro náš příběh důležitý, byl jeho syn. Jmenoval se Mayer Amschel, narodil se ve Frankfurtu roku 1743 a původně studoval na rabína ve Fürthu podobně jako jeho pražský předek.
Hesenská předehra
Můžeme však bezpochyby tvrdit, že ho jako mladého muže rabínské poslání vůbec nepřitahovalo, neboť o něm víme z pozdější doby, že své skutečné životní zaškolení prodělal až v bankovním domě Oppenheim v Hannoveru, což bylo od jeho rodného města na tehdejší dobu trochu daleko. Zda v této volbě byl právě záměr, nevíme… Ale určitě to pro něho bylo životní rozhodnutí, neřku-li i důležité pro veškeré politické události v Evropě 19. století. Nicméně nepředbíhejme, protože na něho čekala ještě jedna škola života.
Víme o něm, že kolem roku 1760 (to mu bylo sedmnáct let!) začal podnikat pro sebe ve svém rodném městě, navíc v domě svého otce, který byl tehdy už šest let mrtvý. Jak šel jeho profesní život, napovídá to, že se časem stal směnečním agentem a bankéřem a obchodoval také s uměleckými díly a různými kuriozitami (byl třeba sběratelem cenných mincí). Časem měl již určitý věhlas v Evropě, ale jeho hvězdná doba nastala, když hessenský lankrabě Vilém IX. roku 1785 zdědil po svém otci největší soukromé jmění v Evropě.
Pitoreskní bylo, že tento majetek pocházel hlavně z pronájmu vojska britské vládě, které dostalo za úkol oddálit revoluci ve Spojených státech. Milý lankrabě si po poradě se svým majordomem vybral na správu svého obrovského majetku právě Mayera Amschela. A ten se dal hned do práce: získal pro svého nového zákazníka nějaké anglické zlato a v roce 1794 se mu totéž podařilo provést s šesti dalšími brokery v hodnotě 150 tisíc liber. Ale až ke konci roku 1798 měl u prince dostatečný kredit na to, aby mohl samostatně pro něho provádět jakkoliv velké nákupy zlata.
První majstrštych
Když se v roce 1801 stal Mayer Amschel konečně soudním agentem, tak si výrazně upevnil své postavení mezinárodního bankéře na trhu s drahými kovy. Od roku 1800 do roku 1806 pomohl Rothschild hessenskému lankraběti umístit na trh milion a tři čtvrtě tolarů: to už byla na tehdejší poměry omamná suma peněz! Když Napoleon roku 1806 napadl Hesensko, nastala pro lankraběte otázka, kam všechny aktiva a cennosti ukrýt. Naštěstí měl pro takové případy svého majordoma: jmenoval se Carl Friedrich Buderus a tenhle člověk byl všemi mastmi mazaný.
Ale hlavně se znal dobře s francouzským generálem Lagrangem, jenž dostal za úkol vyvlastnit hesenský majetek ve prospěch Francie. Ač se oba skrytě dohodli, jak to provést, aby to obě strany co nejméně bolelo a jim dvěma ještě něco zůstalo za nehty, zbývalo pořád poměrně velké jmění, které bylo třeba převést do bezpečí. A Buderus si tenkrát vzpomněl opět na Mayera Amschela. A byla to dobrá volba! Prostě velká část hesenského majetku putovala tehdy do úschovy našeho Rothschilda. Prý šlo o 27 milionů zlatých, což byly na tu dobu obrovské peníze.
Přes okupaci Hesenska byl Mayer Amschel schopen investovat lankraběcí i své prostředky v Londýně a obcházením kontinentální blokády vydělával navíc na dovozu embargovaného zboží. A Buderus? V roce 1806 se mu lankrabě Vilém IX. odvděčil panstvím Carlhausen za to, že díky jeho známosti s Rothschildem mohl provádět všechny finanční transakce výhradně prostřednictvím jeho banky. Ostatně dočkal se poděkování i od Mayera Amschela: v roce 1809 se stal Buderus tichým společníkem banky Rothschild a sám diskrétně prováděl své vlastní finanční operace po celé Evropě.
