Ve středověku každý člověk patřil k nějaké obci, cechu nebo pozemku, takže jeho osobnost splývala s jeho sociálním okolím. Dnes jsou lidé svobodní a jejich osobnostje odkázána sama na sebe, navíc jsou neoddělitelní od zákonů věcí, takže ztrácejí své antropomorfní rysy. Dříve věcné vztahy mezi majetkem a jedincem byly dány osobní povahou každého majetku, kde fungovalo lokální spojení mezi osobou a jejím majetkem. Byly to peníze, které tento vztah rozložily, neboť se vkradly mezi osobu a její majetek. To napomohlo tomu, že osoba a majetek se navzájem od sebe vzdálily a jejich vztah se stal díky penězům zprostředkovaný.
Na rozdíl od domácího obyvatelstva se cizinec vždy objevoval jako obchodník. Pokud cizinec prodal či nakoupil své zboží a poté odešel, nic se nedělo. Jeho postavení se vyhrotilo, když neodešel, ale usadil se. Ale obchod má jednu sociální „vadu“: může do sebe pojmout více lidí než výrobní aktivity, jejichž absorpce nových výrobců je menší, protože okruh zákazníků je omezený. A to je právě výhoda pro cizince, protože když někam přišli, výrobní místa byla většinou už obsazena, takže na ně pak zbylo jen podnikání v oblasti služeb.
A jednou z těchto služeb, která nevyžadovala do začátku žádné mimořádné investice, bylo peněžnictví. Šlo o službu mobilní, takže tito lidé nebyli spojeni s místním obyvatelstvem žádnými příbuzenskými, lokálními či profesními vazbami, ale navíc nebyli ani bráni jako jednotlivci, ale místní je považovali za skupinu, která obvykle platila daň z hlavy, a každý takový vztah mezi místními a cizinci byl brán jako ryze formální. Tím se ovšem postavení cizinců stávalo poněkud vágní, což mělo své nevýhody v okamžiku, kdy došlo ve společnosti k nějaké nepředvídatelné krizi.
Naše dnešní povídání bude o jedné takové rodině, která poskytovala právě peněžní služby. Bylo, nebylo, ale stalo se… Poslouchejte.
Dům U Červeného štítu
V roce 1619 je tento dům poprvé zmíněn v „Judenstädtigkeit“, tedy v městském seznamu obyvatel židovského původu Frankfurtu nad Mohanem. A aby to bylo nad slunce jasnější, dům se nalézal v Židovské uličce číslo 69, čímž je jasný i etnický původ jeho tehdejších obyvatel. A protože lidí se stejným jménem bylo v té době mnoho, bývalo zvykem ke jménu člověka přidávat ještě nějaké příjmí, aby se to lidem nepletlo. Tak námi vybraný člověk dostal druhé jméno podle onoho domovního znamení: což německy vyjádřeno je rot, červený, schilde, štít, štítek.
Přidáme-li mezi tato dvě slůvka „h“, dá nám to dohromady jméno Rothschild. Z městských záznamů o pohřbech ve městě známe nejstarší zmínku o tomto jménu z roku 1608, kdy jistý Moyses Rothschild, narozený 1550, oznamuje, že mu zemřela dcera Esther. Ze 17. století jsou známi rabíni téhož jména z Wormsu a jeden z nich Mendel Rothschild byl dokonce několik let rabínem v Praze. Tito lidé jsou jistě důležití pro hledání rodinných kořenů, ale náš příběh poběží po jiné linii. První, koho z této rodiny známe celým jménem, byl jistý Amschel Moses, malý frankfurtský obchodník a směnárník.
Proč celým jménem? Protože v této době bývalo zvykem, že syn zpravidla přijal jméno otce jako druhé jméno, což umožnilo rodinné příbuzné celkem dobře rozlišovat. A ostatně stejný plán byl s menšími odchylkami dodržován i v případě dcer. Z toho, co jsme si řekli o našem frankfurtském směnárníkovi, celkem jasně vyplývá, že to byla nepříliš známá osoba, jakých v jeho době asi pobíhalo po městě vícero. Kdo je ovšem pro náš příběh důležitý, byl jeho syn. Jmenoval se Mayer Amschel, narodil se ve Frankfurtu roku 1743 a původně studoval na rabína ve Fürthu podobně jako jeho pražský předek.
Hesenská předehra
Můžeme však bezpochyby tvrdit, že ho jako mladého muže rabínské poslání vůbec nepřitahovalo, neboť o něm víme z pozdější doby, že své skutečné životní zaškolení prodělal až v bankovním domě Oppenheim v Hannoveru, což bylo od jeho rodného města na tehdejší dobu trochu daleko. Zda v této volbě byl právě záměr, nevíme… Ale určitě to pro něho bylo životní rozhodnutí, neřku-li i důležité pro veškeré politické události v Evropě 19. století. Nicméně nepředbíhejme, protože na něho čekala ještě jedna škola života.
Víme o něm, že kolem roku 1760 (to mu bylo sedmnáct let!) začal podnikat pro sebe ve svém rodném městě, navíc v domě svého otce, který byl tehdy už šest let mrtvý. Jak šel jeho profesní život, napovídá to, že se časem stal směnečním agentem a bankéřem a obchodoval také s uměleckými díly a různými kuriozitami (byl třeba sběratelem cenných mincí). Časem měl již určitý věhlas v Evropě, ale jeho hvězdná doba nastala, když hessenský lankrabě Vilém IX. roku 1785 zdědil po svém otci největší soukromé jmění v Evropě.
Pitoreskní bylo, že tento majetek pocházel hlavně z pronájmu vojska britské vládě, které dostalo za úkol oddálit revoluci ve Spojených státech. Milý lankrabě si po poradě se svým majordomem vybral na správu svého obrovského majetku právě Mayera Amschela. A ten se dal hned do práce: získal pro svého nového zákazníka nějaké anglické zlato a v roce 1794 se mu totéž podařilo provést s šesti dalšími brokery v hodnotě 150 tisíc liber. Ale až ke konci roku 1798 měl u prince dostatečný kredit na to, aby mohl samostatně pro něho provádět jakkoliv velké nákupy zlata.
První majstrštych
Když se v roce 1801 stal Mayer Amschel konečně soudním agentem, tak si výrazně upevnil své postavení mezinárodního bankéře na trhu s drahými kovy. Od roku 1800 do roku 1806 pomohl Rothschild hessenskému lankraběti umístit na trh milion a tři čtvrtě tolarů: to už byla na tehdejší poměry omamná suma peněz! Když Napoleon roku 1806 napadl Hesensko, nastala pro lankraběte otázka, kam všechny aktiva a cennosti ukrýt. Naštěstí měl pro takové případy svého majordoma: jmenoval se Carl Friedrich Buderus a tenhle člověk byl všemi mastmi mazaný.
Ale hlavně se znal dobře s francouzským generálem Lagrangem, jenž dostal za úkol vyvlastnit hesenský majetek ve prospěch Francie. Ač se oba skrytě dohodli, jak to provést, aby to obě strany co nejméně bolelo a jim dvěma ještě něco zůstalo za nehty, zbývalo pořád poměrně velké jmění, které bylo třeba převést do bezpečí. A Buderus si tenkrát vzpomněl opět na Mayera Amschela. A byla to dobrá volba! Prostě velká část hesenského majetku putovala tehdy do úschovy našeho Rothschilda. Prý šlo o 27 milionů zlatých, což byly na tu dobu obrovské peníze.
Přes okupaci Hesenska byl Mayer Amschel schopen investovat lankraběcí i své prostředky v Londýně a obcházením kontinentální blokády vydělával navíc na dovozu embargovaného zboží. A Buderus? V roce 1806 se mu lankrabě Vilém IX. odvděčil panstvím Carlhausen za to, že díky jeho známosti s Rothschildem mohl provádět všechny finanční transakce výhradně prostřednictvím jeho banky. Ostatně dočkal se poděkování i od Mayera Amschela: v roce 1809 se stal Buderus tichým společníkem banky Rothschild a sám diskrétně prováděl své vlastní finanční operace po celé Evropě.
Bratrský klan na vzestupu
Zakladatel rodu Rothschildů shromáždil díky těmto transakcím ohromné jmění a v roce 1810 začal obchodovat společně se svými syny. Ostatně říká se, že je všechny dostal postupně do světa. Ale vezměme to od začátku, abychom se v této famílii trochu vyznali. Víme už, že prokazatelným genetickým zakladatelem byl Amschel Moses, který zemřel, když jeho synovi Mayerovi Amschelovi bylo teprve devět let. Již jsme konstatovali, že on sám nebyl příliš známý mimo rodné město a o jeho životě toho vlastně moc nevíme.
To je také důvod, proč se za zakládající postavu bankéřské rodiny považuje právě až jeho syn, jehož strmou kariéru jsme zde stručně popsali. A pak následují jeho synové. Mayerova manželka Güttele Schapperová měla dětí požehnaně – deset, z toho byla polovina dívek a polovina chlapců. Tu druhou polovinu, chlapeckou, známe z rodové posloupnosti: nejstarší z bratrů Amschel Mayer působil od roku 1812 ve Frankfurtu, tedy v rodném městě celého klanu. Solomon Mayer žil od roku 1916 ve Vídni a je pevně spojen s naší zemí, jak si ještě povíme.
Čtvrtý z bratrů Karl Mayer toho procestoval víc: působil v Neapoli a zakotvil nakonec též v rodném městě bankéřského klanu – ve Frankfurtu, ale až poměrně pozdě: v roce 1821. A pátý z nich, nejmladší James Mayer, se objevil už v roce 1812 (tedy ještě za Napoleonovy vlády) v Paříži a měl co dělat, aby ho to nestálo život. Dlouho se tvrdilo, že toto rozmístění vyšlo z předvídavosti Mayera Amschela. Ale zlí jazykové tvrdí, že je to jen jeden z mnoha mýtů, který tuto rodinu doprovází. Spíše to vypadá, že genius agens rodu Rothschildů byl prostřední syn Nathan Mayer.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu