Z hlubin koloniální doby se vynořila jedna vědní disciplína, která dnes bojuje zuby nehty o přežití. Je to etnologie. Jejím úkolem bylo napomáhat koloniální správě ve věcech veřejných, což bylo v zemích plných podivných domorodců, téma poněkud delikátní. Na čí stranu se postavit? Budou se domorodá etnika studovat proto, aby jejich kultura byla v dobách budoucích zpřístupněna jako vzdálená historická fosilie, nebo proto, aby jejich přechod do industriální společnosti byl co nejsnazší? V každém případě si etnologie přisoudila již od dob Durkheima jako předmět svého studia člověka a to v jeho nejrůznějších projevech.
Díky této zřejmé nejasnosti se původně považovalo za poznání pořádat lovy beze i se zbraní na všechny artefakty, které domorodci vyrobili, protože všechny ty domácí potřeby, zbraně, oděvy, masky byly natolik odlišné od evropských, že splňovaly nejen žádanou potřebu bizarnosti ve srovnání s obdobnými výrobky v Evropě, ale navíc se této produkci začala přisuzovat jistá estetická úroveň, což moderním umělcům ukazovalo nový směr, kam by se mělo ubírat i evropské umění.
Tak se stalo, že hlavním úkolem etnologie nakonec bylo vybírat a izolovat z domorodých kultur především očividné odlišnosti oproti naší civilizaci a zdůrazňovat jejich nezpochybnitelné zvláštnosti. Co je ovšem ještě podivuhodnější: této činnosti se vedle etnologů, kteří to měli tak říkajíc v popisu své práce, věnovali i misionáři všech možných vyznání, četní cestovatelé a dobrodruzi, ale také armádní činitelé, zvláště pak v oblastech, jež vyžadovaly vojenskou přítomnost pro neklidné chování místních obyvatel, kteří dávali najevo svou nevůli spolupracovat s evropskými mocnostmi.
JSEM STARÝ GENERÁL A HRDINA
V některých případech to dokonce dospělo do takové podoby, že se z citlivějších vojáků stávali skuteční badatelé a vraceli se pak často na místo svého působení i v době, kdy již pro armádu dávno nepracovali. A o jednom z těchto mužů bych chtěl tentokrát vyprávět. Jmenoval se Paul Huard a dosáhl ve službě hodnosti generála. Jeho jméno prozrazuje, že jde o bývalého francouzského vojáka a nebýt jeho vášně, mohl by o něm Jacques Brel napsat svou píseň Zangra, která pojednává o kariéře vojáka a končí slovy: „Jmenuji se Zangra, je ze mě starý generál, ale už nikdy nebudu hrdina…“
Nutno připomenout, že takových vojáků jako Huard bylo ve francouzské koloniální armádě více a mohlo za to školství této země, jež vybavila své občany již na lyceu slušnými vědomostmi nejen geografickými, ale též humanitními. Bez účasti vzdělaných vojáků by francouzská etnologie nebyla tím, čím se stala, neboť oproti precizní, avšak především popisné britské etnologii, vynikala duchem a hýřila nápady. Tito vojáci často pracovali sami, ale mnohdy spojili své síly s vyškolenými druhy, což přinášelo zjevné výhody zejména z důvodů metodiky práce, což byla pro vojáka vydatná pomoc.
Mužem, který se připojil k našemu generálovi, byl vědec jménem Pierre Beck. A místem, kde se oba potkali, bylo neklidné místo Afriky uprostřed Sahary, které se jmenuje Tibesti. Když se podíváme na mapu černého kontinentu, jeví se tato oblast jako izolovaný vysoký ostrov uprostřed oceánu písku, který jinak v okolí pokrývá centrální Libyi a rozsáhlý Fezzan a dále kraje Borku a Ennedi na východě Čadu. Dodnes jsou to všechno oblasti, kam je neradno Evropanovi cestovat, natož provádět nějaký etnický výzkum. Nutno říci, že náš generál v Čadu pracoval už od čtyřicátých let minulého století.
ÚDOLÍ ĎÁBLŮ
Vulkanické pohoří Tibesti leží převážně na území Čadu a spadá svými výběžky ke svým severním sousedům. Celé oblasti kraluje gigantický kráter Emi Kusi, vysoký 3415 metrů, což z něho činí nejvyšší vrchol Sahary. Tento masiv má v průměru 80 kilometrů, v jeho středu je kaldera s čedičovými varhanami a natronovým jezerem na dně; ve všude přítomném sopečném tufu, jenž se dá snadno opracovat, si lidé udělali skalní příbytky, aby zde mohli přečkat nepřízeň osudu, když v jejich domovech probíhaly vražedné boje, naposledy během vleklé občanské války, jež rozdělila Čad na muslimský sever a křesťanský či animistický jih.
Díky nepřetržité vulkanické činnosti se zde nacházejí různé termální prameny, např. v oáze Aozu je využívaný vývěr vody teplé 31 oC, ale jinak je zde voda jako všude na Sahaře velmi vzácná, obvykle skrytá v hlubších jámách mezi stěnami horského masivu: těm se říká guelta. Ve výši 2400 metrů se v místě Soborom nachází „pekelné údolí“ s vývěry par a gejzíry a s teplými jezírky siřičité vody; jádrem tohoto magického kraje je údolí Džennunů čili ďáblů, kde se rozlévá celá řada vařících se louží, bahenních gejzírů a erupčních stěn. Celý kraj má tvář neobydlené planety, již oživuje pouze podzemní dunění a výbuchy.
V horách Tibesti nalezl Huard v údolí Gonoa v roce 1950 úžasnou sbírku skalních rytin, kde dávní obyvatelé této zakleté země nalezli prostor, aby tu znázornili svět, který kdysi na Sahaře k našemu údivu panoval: na stěnách jsou znázorněna tehdy v těchto končinách běžná zvířata jako gazely, žirafy, sloni, nosorožci, různé druhy antilop. A na vrcholu jedné stěny potom dominuje slavný „muž z Gonoa“, nadživotní postava s kápí jako maskou na hlavě a podivným nástrojem připomínajícím kyj v ruce. Tato díla lidských rukou a imaginace dávných obyvatel Tibesti upozorňují, že byly doby, kdy celá Sahara byla zelená země se spoustou zvěře, něco jako dávný lidský ráj.
ZÁHADNÝ NÁROD ZE SAHARY
V porovnání s kdysi zelenými nížinami kolem Čadského jezera a s nekonečnými, monotónními písky sousedního Borku, vypadá Tibesti jako obrovský hrad, jehož nádvoří tvoří vulkanické planiny zvané tarso, jejichž lávový povrch připomíná zkamenělé mořské vlny, a okolní kužele vulkánů potom strážní věže. Zatímco cesty k němu vytváří síť enneri, vodou vyhloubených údolí vyřezaných do černé krajiny jakoby žiletkou. Tato přírodní pevnost byla rodištěm endemického etnika Tedů, jejichž původ je snad ještě záhadnější, než je tomu v případě známých Tuaregů z jiného saharského pohoří Hoggar, ležícího dále na západ odtud.
Podle sčítání lidu ze 60. let minulého století v Tibesti žilo něco přes deset tisíc osob na rozloze o něco větší než Česko. Tedové patří do širší etnické skupiny Tubu (Toubou), kam patří ještě původní obyvatelé Ennedi, Borku a libyjské Kufry. Svým fyzickým vzezřením připomínají nilotské kmeny: jsou velcí, štíhlí, s dlouhými končetinami, někteří jsou antracitově černí, ale většina má pleť světlejší, široké rty, kudrnaté (nikoliv krepové) vlasy. Jejich těla působí jakoby křehce, neboť nemají žádnou muskulaturu, ani tělesný tuk, ale jejich fyzické dispozice jim dodávají úžasnou vytrvalost a odolnost.
Jejich fyziologické přizpůsobení na saharské prostředí je obdivuhodné: vzdorují žízni, mnohdy jim stačí pít jednou za tři dny, pomalu dýchají, v porovnání s námi se takřka nepotí, málo spí. V létě musí vydržet teploty na slunci až 60 oC, v zimě mrazivé a větrné počasí s průměrnými -2 oC, ale nad 2000 metrů až -15 oC. Výsledkem tradičního tréninku mladých lidí a dědičných predispozic, které jim dovolí spokojit se s nerovnoměrnými a skromnými zásobami potravin ve svízelném biotopu, je jejich sveřepá odolnost vůči všem životním nezdarům. Tedským ideálem je člověk fyzicky i morálně silný, který se umí ovládat a vzbuzuje spíše strach než obdiv.
TEDOVÉ ANEB LIDŠTÍ ENDEMITÉ
Vypadá to, že osud Tedů byl tedy podobný jako u místní zvěře, jež se na tento saharský ostrov dostala jak ze severu, tak z jihu a která zde vytvořila různé odolné zoologické subspecie. Pro některé to byl úkryt před pouští, pro jiné poslední refugium po příznivější minulosti. V horách se objevují a mizí mufloni (a snad proto jim Tedové říkají „ďáblové“), ale také zdivočelí osli, které ale místní lidé neloví, protože jejich maso mají zakázané. Ve skalách je domov paviánů, o nichž Tedové tvrdí, že byli kdysi lidmi, ale pro svou zbabělost se proměnili v komické, byť bojovné opice.
V okolí guelt lze po ránu spatřit mokré stopy hyen a po východu slunce se mihne v prostoru stín geparda. Za nocí potom musí velbloudáři stavět stráže proti šakalům, jejichž známé vytí provází mezi stěnami hrůzostrašná ozvěna. A lidé se chovají také jako zvěř: kdo se nechce sociálně prosadit, snaží si zachovat alespoň svou individualitu a nezávislost. Být svým pánem vede Tedy až k životní krajnosti, kdy putují se svými velbloudy zcela sami napříč Saharou, jen z důvodů samoty a pro pocit svobody. Ostatní jim říkají batol – rebel, což je lichotivé a jim to jako sociální satisfakce vyhovuje.
Ostatně jejich život je spojen pouze se zvířaty: jejich živobytím je pastva velbloudů, každodenním chlebem veterinární praxe a vrcholem umu chirurgie praktikovaná na zvířatech stejně jako na lidech. To vše je udivující u lidí, kteří nemají žádné řemeslné vlohy. Ačkoliv jim nechybí přirozený intelekt a nesporné nadání, nemají vlastní písmo a ani se v minulosti nesnažili žádnému naučit. Vše jim nahrazovala úžasná paměť: ať šlo o vyjmenování celé genealogie jednotlivých klanů nebo o zapamatování si krajiny, kterou jednou prošli, do nejmenších podrobností.
ESTETICKÉ VLOHY A PŘEDLOHY
Pokud šlo o umělecké sklony, těžko mohli konkurovat svým úhlavním nepřátelům Tuaregům: sice obě etnika se vyznačovala úžasným uměním rétoriky, které bylo součástí prestiže každého muže, ale smysl Tedů pro poezii byl zcela minimální. Zpěvy jejich průvodců karavan byly primitivní, šlo hlavně o vyvolání válečných vzpomínek, pocitů osobní fyzické síly nebo obhroublých prožitků z lásky. Jedinou krásou pro ně byl zážitek fyzického dostatku. Proto milovali i svá zvířata: velbloudi si v období hojnosti vytvářeli ve svém hrbu tukové zásoby, které mohli spolu se 40 litry vody spotřebovat, když bylo zle.
Jejich estetické cítění je vidno nejen z jejich fyzického zjevu, ale hlavně z jejich oblečení. Dnes už nenosí farto, typický mužský oděv, který spočíval z kožené tuniky bez rukávů (něco jako známá indiánská T-shirt šitá rovněž ze zvířecích kůží) a čepice se srstí dovnitř. V podstatě se tak zbavili své určité módní originality a přizpůsobili se západoafrickému oblečení, které je typické pro celý region: bílé bubu, široké, bílé, dlouhé košile s plandavými rukávy, na hlavě debi, dlouhý kus bílého plátna stočený do jakéhosi turbanu a vzadu se spuštěným koncem, kterým lze zahalit obličej.
Ženy jsou přeci jenom větší parádnice: potřebují k tomu pět metrů dlouhý a jeden a půl metru široký pruh plátna, který si obtočí kolem těla (něco podobného jako indické sárí), ale vystačí jim to i na zakrytí hlavy. Vlasy si rozdělují do mnoha spletených pramínků, impregnují je máslem a vzadu je spojí stříbrnou broží nebo jehlicí. Účes si obnovují každý měsíc, ale pro sváteční příležitosti ho vylepšují tím, že si vlasy odbarví velbloudí močí a opudrují žlutým práškem. A protože jsou skutečné parádnice, potrpí si na šperky, jimiž se vybaví od hlavy až k patě. Největší ozdobou obou pohlaví jsou však zbraně: přednost má dýka, ale i vrhací nůž muzri budí oprávněný respekt.
EKONOMIE ANEB PRAVIDLA DOMÁCNOSTI
I když existují u Tedů silná pouta k žijícím předkům, sourozencům i dospívajícím dětem, místní domácnosti se omezují pouze na členy nukleární rodiny: otec, matka a jejich malé děti. A to i tehdy má-li muž více žen, což jim umožňuje muslimské vyznání. Pak ovšem nezbývá nic jiného, než aby manžel putoval od domácnosti jedné ženy k druhé. Tato rodinná fragmentace je důsledkem vzácných zdrojů potravin, což vede k hospodaření malých rodinných skupin. Proto má také každá taková domácnost své vlastní symboly: účes, znamení, slovní výrazy.
V domácnosti funguje dělba práce podle pohlaví: je-li muž doma, vyrábí kožené měchy z kozí kůže, provazy z palmových vláken a postroje na velbloudy. Další zvláštní povinností mužů je šití; Tedové netkají látky, ty kupují v Libyi: ale dříve, kdy se oděvy šily z kůže, které více chránily lidi před chladem v zimním Tibesti, jaksi toto řemeslo přešlo na muže. Dále pak zakládají oheň a připravují zelený čaj (což je zvyk přejatý od Arabů). Je to svým způsobem rituál, čaj muži připravují nejen v domácnosti, ale i na cestách, když se v poušti setkají s jinými velbloudáři.
Ženy Tedů mají na starosti obvykle pouze chod domácnosti a pletení slaměných předmětů. Domácnosti vládne muž a v případě úmrtí přecházejí jeho práva na jeho bratra nebo bratrance. Vdova se tedy obvykle provdá za mladšího bratra či jiného příbuzného zesnulého manžela. Ale častá a dlouhá nepřítomnost muže ji vede k vlastní autoritě a iniciativě. Je-li chudá, musí se navíc starat o datlovníky, zavlažuje zahradu a chodí na sběr divoce rostoucích plodů a semen. Je-li bohatá, má pro tyto práce jednoho či více sluhů pocházejících z kasty Kamadža.
TŘI ZNAMENAJÍ KOLEKTIV
Tím se dostáváme k sociálnímu uspořádání této svérázné společnosti. Tedové nemají vyšší sociální jednotku, než kterou je klan; ten seskupuje všechny osoby z otcovské (patrilineární) linie. Díky nomádskému způsobu života těchto lidí, je každý klan rozprášen v prostoru; snad díky tomu uvnitř klanu neexistuje žádná hierarchie, všichni členové jsou si rovni a považují se za příbuzné. V Tibesti existovalo asi 40 klanů, které se ovšem výrazně lišily: nomádi žijící převážně ve stanech v poušti byli postaveni nejníže oproti klanům, které opatrovaly datlové háje a žily usazeny na místě, kde si stavěly kamenné chýše bez oken, které připomínaly letní sídla pastevců na Korsice.
Do sociální struktury Tedů patřili také kováři z etnika Dudi, kteří přišli před dávnými dobami do Tibesti z nedalekého kraje Ennedi. Žili celý ten čas na okraji společnosti, protože pro muslimy bylo jejich řemeslo (zpracování železa) spojeno s ďábelskými praktikami. Tedové si o nich mysleli, že když pracují s ohněm, musí být obdařeni magickými silami, které v neznalých tohoto umění vyvolávají představy pekla. Dudi přesto byli pro místní lidi důležití: dolovali potřebné nerosty, zpracovávali železnou, měděnou i stříbrnou rudu. Navíc byli mezi nimi hudebníci a zpěváci a jejich ženy vyráběly keramiku.
Do třetice žili s Tedy již zmínění Kamadžové. Ale nešlo ani tak o jiné etnikum jako o potomky zajatců, kterých byl při věčných rozbrojích mezi saharskými národy vždy dostatek. Tedové ze zajatců dělali své otroky, ale zatímco Tuaregové, šlechta Sahary, považovali otroky za členy domácnosti; v Tibesti se s nimi zacházelo krutě. Aby jim zabránili v útěku, přeřezávali jim šlachy v podkolení, takže se z nich stali napůl mrzáci. Viděli jsme už, že úloha jejich potomků byla napomáhat ženám v jejich povinnostech. Tím, že jejich rozdělení mezi domácnostmi bylo nerovnoměrné, jejich počty se pozvolna snižovaly.
SVĚT MORÁLKY A NÁBOŽENSTVÍ
Duchovní život Tedů začíná u klanů. Až donedávna bylo vše živé a být vyloučen z otcovského klanu se v pouštních podmínkách takřka rovnalo smrti. Snad proto se tato klanová pravidla udržela i po islamizaci tedské kultury. Každý klan měl své jméno, obvykle se označoval podle nějakého zvláště ceněného předmětu: třeba „vrhací nůž“, což byla běžná mužská výbava, nebo se označení klanu spojovalo s totemickým původem, takže se klan jmenoval „kopyto osla“, „pařát havrana“, „noha gazely“. Vzhledem k tomu, že se systém klanů ve své totemické organizaci dostal nyní do agonie, slouží dnes toto označení jako grafický znak ke značkování velbloudů.
Morální řád společnosti je hlídán právě klany, počínaje sňatkovými zákazy, které tak definují, koho si muž či žena může vzít a koho nikoliv. Aby byla celá kultura homogenní, dávají Tedové přednost exogamním sňatkům, což znamená, že jen velmi málo z nich se uskuteční uvnitř klanu. A to přesto, že žena vždy patří až do smrti ke svému klanu, zatímco její děti ke klanu svého otce. To vše je potom ještě kombinováno různými potravinovými tabu, jež se vztahují k totemickým označením: některé platí pro všechny klany, např. všichni Tedové nesmí jíst oslí maso, ale jednotlivé klany mají zákaz pojídat různé části zvířecích těl, např. ledviny, srdce, játra, plec apod.
Odtud už je potom jenom krůček k představám o světě. Tedové oddělují od sebe to, co vnímáme jako fyzický vesmír, od světa svých nadpřirozených představ a jsou si této dichotomie vědomi. Jejich myšlení bylo dlouho ovlivňováno vírou v duchy dobré i zlé, jak to známe u většiny přírodních národů. Kolem nich se točila celá mytologie, z níž přežila až do doby před půl stoletím jen zanedbatelná část. Nicméně její vliv se stále udržuje v rovině rituální, kde se již však mísí s islámem. Tak nejznámější rituální obětí je zabití kozla, jehož smrtí se smývají hříchy přítomných. Rovněž vyvolávání deště se neobejde bez oběti, tentokráte té nejvyšší: zabíjel se velbloud coby nejcennější zvíře.
DÁVNOVĚK A SOUČASNOST
Praví se, že Tedové jsou spíše pozitivisticky než nábožensky založení. Islám byl do Tibesti pomalu zaváděn, počínaje až 17. stoletím, ale trvalo dlouho, než zde skutečně zapustil hlubší kořeny. Sice se tito obyvatelé horských oblastí cítili jako věřící, ale jejich víra se původně omezila pouze na ritus při vzývání jediného boha Alláha a na pohřební zvyklosti, zatímco znalost doktríny a koránu byla slabá. To vše se radikálně změnilo za posledních padesát let, což vedlo nejen ke změně postojů většiny saharského obyvatelstva, ale rovněž k větší nevraživosti vůči nevěřícím.
Tento proces postihl nejen Tedy, ale i jejich odvěké nepřátele Tuaregy. Přitom celá tato ohromná oblast má za sebou slavnou minulost, kterou už popsal v antické době Herodotos. Ten se o ní dozvěděl v africké Kyreně od Řeků, kteří se dostali až do těchto končin daleko od moře, neboť měli za úkol prozkoumat libyjskou poušť. Zjistili, že za pásmem divé zvěře, na niž byla tato země bohatá, už byl jen písek, krajina bez vody, zcela opuštěná od lidí. Když prošli písečnou zemí, spatřili zase stromy a začali z nich trhat plody.
Ale přitom je zajali mužové malé postavy a odvedli je do města, kde byli všichni stejného vzrůstu a měli černou pleť. V blízkosti města tekla velká řeka plná krokodýlů a je docela pravděpodobné, že to byl Nil, protože ten přece teče z Libye, jak se tito Řekové domnívali. O malých lidech, kteří tam všude žili, si mysleli, že to byli všechno čarodějové. Nebylo tedy náhodou, že filantropický voják Huard se začal po takovém národě na Sahaře pídit. A to jej zavedlo do Tibesti, kde se svou ženou posléze našel, co hledal: podivný národ sporých Tedů a skály pokryté různými rytinami.
ZELENÁ MINULOST SAHARY
Zatímco jeho partner etnolog Beck se vetřel do přízně domorodců a začal sbírat materiál o jejich životě, generál procházel všechna zákoutí bizarních velehor, aby zde našel dávný dech historie. Zjistil, že kolébka lidstva alokovaná v jeho době v savanách východní Afriky se táhla až do Čadu, kde skalní umění v Tibesti doplňovalo to, co jsme už znali z vykopávek v Horním Egyptě a Nubii. Ačkoliv egyptská ikonografie (rytiny a kresby na kamenných stěnách podobně jako na Sahaře) nedávaly příliš přesně podklady pro časový horizont těchto událostí, v Tibesti našel Huard relativní časovou osu.
Díky němu tedy víme, že v době klimatického optima po posledním zalednění Tibesti obývali pastevci skotu, ale své řemeslo určitě doplňovali ještě lovem zvěře a sběrem divoce rostoucích plodin a ovoce. Tak se pastevci, lovci a sběrači dokonale přizpůsobili přírodnímu prostředí tohoto horstva. Zatímco do okolí Čadského jezera přišli první neolitici se zemědělstvím a výrobou keramiky snad už před sedmi tisíci lety, život v Tibesti se příliš neměnil. V horách i okolí bylo plno lovné zvěře, zelená savana přála pastvě dobytka a ženy a děti sklízely četné divoké obilniny, ořechy, fíky, léčivé rostliny.
Huard našel v Tibesti třicet čtyři míst s kresbami a rytinami zvířat. Nejznámější naleziště bylo v již zmíněném místě zvaném Gonoa, v úzkém enneri ve výši 1200 metrů, které čítá celou zoologickou zahradu: desítky slonů, nosorožců, žiraf, četné antilopy, pštrosi i archaický skot. Při pohledu na všechna tato dokumentovaná díla se člověk nemůže zbavit dojmu, že nešlo jen o nějakou tehdejší kratochvíli, ale o cílenou estetickou formu, jejíž koncepce vedla nejen k zobrazení všech anatomických detailů, ale i k určité personifikaci jednotlivých kusů zvěře.
Jak postupně Sahara vysychala, stávala se pohoří jako Tibesti jedinými ostrovy, kde se uchovaly poslední známky slavných faraonských dob největší pouště na světě. Přírodní prostředí se změnilo, zmizeli velcí savci a mohutné řeky, o nichž psal téměř před 2500 lety Herodotos, dobytek nahradili velbloudi, kozy a ovce, ale jinak svět obyvatel Tibesti jakoby zůstal zaklet po tisíciletí ve své dávné formě. Beck a Huard byli možná poslední, kteří měli ještě dostatek času a pohodu na to zachytit tyto zbytky afrického ráje, než ho pohltily válečné běsy náboženských válek v posledních čtyřiceti letech.
Pierre Beck – francouzský etnolog, člen výzkumné expedice do oblasti Čadu v 60. letech minulého století.
Paul Huard – francouzský generál, jeden z největších znalců skalního umění pravěké Sahary, v Čadu toto umění objevil už před rokem 1950.
Společné dílo: 1969 Tibesti – carrefour de la préhistoire saharienne