Jednoho večera LP 1967 seděli EB, Jindřich Chalupecký, Jiří Mucha a ředitelka Guggenheimova muzea v zadním traktu Galerie Václava Špály a rokovali.
Post illa verba dodávám, že ono rokování spělo k vrcholu, jenž fakticky nastal. Proběhl takto: „Právě takového bych zrovna potřebovala,“ prohlásila všemocná šéfová světového umění, zalíbeně pohlížejíc na EB. Na to pravil Jiří Mucha, inch od vlivné dámy ucha: „Take him.“ Což se česky řekne: „Vem si ho, stejně nemáš lepšího.“ „Jenom budu-li smět spát sám, a tak si vysnít další rozvoj vašeho muzea,“ kladl si EB k úžasu ostatních rokujících podmínku. „Nejsme v Anglii,“ uklidnila svého kandidáta paní ředitelka vědouc, že narazila na toho pravého. Jak známo, v anglických výletních hostincích ubytovávali vždy čtyři hosty v jedné a té samé posteli. Málem bych napsal „Kam se na to hrabe Čtvrtá dívka Christie.“ Jak se však ukáže, ona se hrabe nejúspěšněji. Leč nocležný příběh pokračuje. Když už v ní, v té samé posteli, byli tři – připomíná to báseň Jiřího Daníčka Byli tři filistři – čekalo se na čtvrtého nocležníka. Teprve pak bylo lože vyprodáno, což je doloženo nejen ústně, ale i literárně. Já osobně uléhám do lože jen se svou ženou. Je to moje Čtvrtá dívka. Ve skutečnosti má devětašedesátá. Jak znalci vědí a neznalci čují, jde zde o spojení, nad něž zřejmě není.
Závěr postily píšu v prezentu. Jako G. J. Caesar Galské války a po něm Friedrich Torberg Studenta Gerbera, a po něm skoro všichni bůhvíco. Jenže u mne – na rozdíl od skoro všech – je ten přítomný čas zcela funkční. Ergo kladívko jdem zpět doličnou romanci pět:
Druhého dne ráno, jakož smluvně dáno s paní ředitelkou – nechť mé múzy nelkou – se mám s mocnou dámou sejít a vůli se poddat její. Jenže – nejde přec o vůli, nemluvě zvůli, jen žen. Těch vlivných. Je tu i ta moje, již mi káže, „ó, jé“, nezvednout se z Lože. Důkaz nedoložen.
Do dneška mi v hlavě vrtá,
proč má přednost dívka čtvrtá.
Tak toká má kariéra,
dneska, zítra etcetera.