Russian Bill – hrdina, který se neproslavil

Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát. Kdybyste mi však přesto nechtěli věřit, pro jistotu hned v úvodu ocituji jeden starý cestopis, který způsobil, že jsem se o případ „Ruského Billa“ začal zajímat. Útlá knížečka nese název Za Atlantským oceánem a napsal ji Jan Wagner, který roku 1884 odjel zkusit štěstí do Ameriky. Na straně 92 píše:

Nedávno kolovala v amerických listech zajímavá zpráva o trampu, který se však zvrhl, jelikož pravý tramp nebývá loupežníkem. Pobuda ten přišed do Texasu, dal se najati za cow-boye (khau-boje = pasáka), jejichž surové zvyky rychle si osvojil, tak že brzy stal se postrachem celého dalekého okolí. „Russian Bill“ vylupoval se svými kumpány vlaky, přepadal farmy, jež vydíral, ano zajížděl i do blízkých městeček, kde lidi revolverem ohrožoval. Russian Bill řádil po kolik roků v prériích Texasu, ale osudu svému přece neušel. S jiným soudruhem stejné pověsti přibyl do hostince městečka, které příchodem nezvaných hostí bylo celé pobouřeno. Když cizinci přemoženi silnými dávkami whisky ulehli, vstoupilo do hostince oddělení občanů, kteří Russian Billu a jeho pomocníkovi vhodili ve spaní kličku na krk, zatáhli a v okamžiku bylo drama odbyto. Mrtvoly pověšeny na hřeby, samozvaní vykonavatelé spravedlnosti zmizeli, a ráno se dostavivší koroner (úřední ohledavač mrtvol) zjistil nade vši pochybnost, že zde spáchána sebevražda.
Brzy potom vyšlo na jevo, že obávaný Russian Bill byl knížetem z Petrohradu, jenž musil z příčin politických z Ruska uprchnouti.

Odhlédněme od dobrého vtipu, jakým je koronerovo konstatování, že mrtvoly pověšené na háku se zasebevraždily. Další doklad svérázného humoru pravých westmanů, který pro mne až dosud reprezentoval slavný nápis na Hřbitově obutých: „Zemřel na otravu olovem.“ Ctěný čtenář jistě pochopí, že historka o ruském knížeti, z něhož se stal pistolník na Divokém západě, je příliš cenným zbožím, než aby kolem něj vášnivý sběratel zapomenutých příběhů prošel bez povšimnutí. Kde ale hledat, jak začít? O Russian Billovi totiž většina knih mlčí a těch pár, v nichž se dá něco najít, jsou skoupější na slovo než Harmonika s Cheyennem i modrookým Frankem dohromady.
Štěstí se na mne usmálo až při četbě knihy Waltera Noblea Burnse Tombstone: An Iliad Of The Southwest z roku 1927. Burns patřil k autorům, kteří těžili ze vzrůstajícího zájmu americké veřejnosti o kovbojskou romantiku. Po sepsání osudů pistolníka Billyho Kida se rozhodl vzít na sebe náročnější úkol: vystopovat – v té době ještě živého – Wyatta Earpa, někdejšího šerifa hornického města Tombstone v Arizoně a jednu z největších postav toho divokého kraje zvaného Wild West. Zestárlý Earp se tehdy užíral kvůli novinovým článkům, které místo aby v něm viděly neohroženého obránce zákona, popisovaly brutalitu, s jakou jej prosazoval. Nutno však říci, že Tombstone za jeho časů byl tzv. hot town, tedy opravdová díra plná prapodivných individuí, s nimiž se mohly cítit bezpečně jen hodně otrlé povahy (ne náhodou se jeden ze zdejších deníků jmenoval Epitaph).
Žijící legenda staré, umírající Ameriky nakonec dospěla k závěru, že nejlepší způsob, jak se bránit, je prodat svůj životní příběh Hollywoodu. Wyatt Earp tedy kontaktoval hvězdu němého filmu, herce, scenáristu, režiséra a producenta Williama S. Harta, a navrhl mu, aby o něm natočil pokud možno pravdivý biják. Hartovi se nápad líbil, ale chtěl Curly Bill mít v ruce jakous takous literární předlohu. Úkolu se ujal Wyattův blízký přítel John Flood; na novele pracoval dva roky a ani poté se jeho pojetí příliš nelišilo od béčkových westernů, jimiž byl tehdejší Hollywood zahlcen. Nicméně když v roce 1926 zaklepal na dveře Earpova levně pronajatého bungalovu v Los Angeles Walter Noble Burns s nabídkou, že napíše jeho biografii, musel ho Wyatt vzhledem k dohodě s Floodem odmítnout.
Burns se však přece jen rozhodl, že se vydá na místo činu, totiž do Tombstonu. Když mu nevyšel earpovský projekt, chtěl tu posbírat materiál pro životopis jiného slavného gunfightera – Doca Holidaye. Místo toho se mu nashromáždily historky o celé řadě tombstonských postaviček, takže hrdinou své nové knihy učinil celé město. Po prozkoumání zažloutlých ročníků místních novin a rozhovorech s pamětníky pochopil, že Earp neměl jinou možnost než panovat železnou rukou a překračovat obecně platná pravidla – jinak by se z nezvladatelného Tombstonu stal postrach celého okresu Cochise County. Požádal tedy Wyatta ještě jednou o vyjádření a jedenáctistránkový dopis, který od něj roku 1927 obdržel, v knize otiskl pro větší autentičnost svého líčení. Mizerný spisek Johna Flooda vydavatelé svorně odmítli, kdežto Burnsovo svižně napsané dílo Tombstone: An Iliad Of The Southwest oslovilo novou generaci čtenářů, která se do atmosféry Divokého západu doslova zamilovala.

PATÁLIE SE SLAVÍKEM
Jistě tušíte, že jednou z postav zachycených v knize věnované Tombstonu je Russian Bill. Skutečně – Burnsovi se povedlo vypátrat o něm vše podstatné a vzhledem k tomu, že vycházel z hodnověrných zdrojů (archivní dokumenty, noviny a vzpomínky současníků), není důvod, proč mu přinejmenším v základních bodech nevěřit. Tak tedy: někdy v polovině sedmdesátých let 19. století dorazil do města muž jménem William Tattenbaum. Jeho vzhled byl více než nápadný: ztepilá postava, tvář manekýna, živé oči a hlavně zlaté vlasy, které mu spadaly až na ramena. Oblečen byl po kovbojsku, ohromné ostruhy na vysokých botách při chůzi hlasitě zvonily, na hlavě měl velké bílé sombréro (jeden by myslel, že přijíždí Limonádový Joe).
Nikdo z obyvatel Tombstonu ani z lidí, kteří se tu jen zastavili, o něm nikdy dřív neslyšel a nevěděl, co je zač. On sám v saloonu u partií pokeru a faraa („v Lincolnu loňskýho roku Jim Stapleton fáro hrál“) ponurým hlasem vyprávěl, jak odpravil čtyři chlapy, což dokládal čtyřmi zářezy na pažbě jednoho ze svých šestiraňáků. Přesto pojali zkušení gunmani podezření, že tenhle krasavec v životě nikoho nezastřelil. Na Západ se vůbec nehodil: při nenápadných výsleších u sklenice whisky nedokázal skrýt své vzdělání a všeobecný rozhled. Uměl se rozpovídat na jakékoli téma; zdálo se, že rozumí literatuře, historii i vědám. Mluvil spisovně, neříkal „dík“, ale „to je od vás moc laskavé“ a když přebral, recitoval poezii. Překvapeným štamgastům pak vysvětloval, že to je Shelley, popřípadě Keats…
Zkrátka a dobře: ať se snažil sebevíc, v tom koši na lidské odpadky zvaném Tombstone z něj dobrý původ čišel na hony. Navrch nepůsobil ani trochu jako Američan (ačkoliv mluvil anglicky téměř bez přízvuku). Sám se chlubil, že je synem bohaté ruské hraběnky. Původně prý sloužil u Bílých husarů, ale po bitce s nadřízeným důstojníkem musel z Ruska uprchnout. Zvědaví ožralové uznale přikyvovali, a protože každý, kdo se vydá na Západ, musí dostat přezdívku, začali mu říkat Russian Bill (Ruský Bill). To ovšem neznamenalo, že by mu jeho báchorky zbaštili i s navijákem. Naopak: mladý rádobyhrdina musel něco podniknout, aby si ho ten dobrý arizonský lid začal trochu vážit.
Drsňácké manýry, zamračený pohled a pití truňku na ex nepomohlo, a proto na sebe musel upozornit jinak. Zamluvil si lóži ve vyhlášeném tombstonském podniku Bird Cage (Ptačí klec) – dodnes ji tam ukazují. „Bird’s Cage v Toughnut streetu se svým nevzhledným cihlovým průčelím s třemi zasklenými dveřmi měl tak přitažlivý program, že byl neustále obležen horníky ze stříbrných dolů,“ píše Joe Hamman v knize Po stopách Divokého západu. Ten večer měla představení diva s uměleckým pseudonymem Tombstone Nightingale (Tombstonský slavík). Samozřejmě bylo nabito a obecenstvo svůj idol přivítalo nadšeným povykem. Kapela spustila a „slavík“ se ponořil do něžné árie. Náhle její sytý soprán odkudsi shůry přehlušil opilý mužský hlas: „Paskvil! Kdo ti nakukal, že umíš zpívat?!“ Všichni se po výtržníkovi otočili, načež uviděli Russian Billa, obklopeného lehkými děvami a lahvemi šampaňského, které si nechal do lóže posílat. Tombstonský slavík vztekle vynechal pár slok a modlil se, ať píseň co nejrychleji skončí. Mezitím k lóži rychlým krokem zamířil majitel sálu Billy Hutchinson spolu s několika ostrými chlápky, aby nevychovance potrestal. „Ještě jednou dámu vyrušíte a dostanete, co vám patří!“ vyhrožoval už z dáli. Bill se mu vysmál a zakřičel: „Hrůza! Vy krysy! Ať mi jde z očí!“ Diváci začali skandovat: „Shoďte ho dolů!“ Tvrdí hoši se blížili. Najednou z lóže vypadlo tělo a zřítilo se na podlahu. Rozhostilo se mrtvolné ticho, ale pak se místností rozlehl hurónský smích. Ten zabitý nebyl nic jiného než umělý panák – staré šaty vycpané slámou.

KUDRNÁČ A ZELENÁČ
Nabízely se dvě možnosti: buď si Russian Bill tímto a jinými výstřelky získá pověst rebela, nebo mu někdo pádně vysvětlí, proč se stoka, do které plive, nazývá Tombstone (Náhrobní kámen). Muž bez minulosti však toto dilema vyřešil sám: jednoho dne se prostě sebral a z města odjel. Víckrát ho tam nespatřili; zato ho brzy měli tu čest přivítat v nedalekém městečku Galeyville, kde pistolnický nováček vyhledal opravdového banditu Curly Billa (Kudrnáče Billa). O tom už knihy prozrazují víc; zmiňuje se o něm například William M. Break enridge, někdejší zástupce šerifa v Tombstonu, ve svých pamětech Helldorado: Bringing The Law To The Mesquite z roku 1928. Curly Bill (vlastním jménem William B. Brocius) se „vyznamenal“, když odpráskl prvního tombstonského šerifa Freda Whitea. Od té doby byl považován za nejnebezpečnějšího arizonského padoucha (přestože pocházel z Texasu).
Kudrnáč se oblékal jako baron a po boku mu vždy stálo či jelo třicet až čtyřicet ozbrojených grázlů. Kradl dobytek, přepadl vlak, lidi střílel jako vrabce. V osobním kontaktu byl veselý a bodrý chlapík, o to horší zklamání však čekalo ty, do kterých to bez varování našil. Jeho výnosný obchod s uloupenými stády byl v Arizoně veřejným tajemstvím, tak jako každý na mexické hranici věděl, kde se skrývá Billy Kid, a v Missouri zase všichni uctivě zdravili usedlého farmáře Jesseho Jamese. Wyatt Earp po něm šel celý život – Curly Bill mu zabil bratra Morgana.
Nuže, a tomuto kudrnatému vrahounovi se poštěstilo, že ho navštívil greenhorn s vizáží a móresy ruského šlechtice. Oznámil mu, že se chce přidat k jeho bandě, a Curly Bill souhlasil. Snad kdyby si neznámého blíže prohlédl (což nemohl kvůli fáči přes celou hlavu, který musel nosit, protože mu nedávno jistý Jim Wallace v Galeyville málem ustřelil čelist), nikdy by takového jelimana do své tlupy nepřibral. Tak či tak, Russian Bill byl při loupežnických nájezdech raději ponecháván v záloze. Hlídal ranč s odcizenými kravami a býky, sem tam s něčím pomohl, ovšem do žádné větší akce ho s sebou Kudrnáčovi muži nevzali. To ho přirozeně ničilo – vždyť co je to za desperáta, když ještě nezastřelil ani kuře! Musel něco provést, alespoň jeden jediný malý zločin. A tak se rozhodl, že ukradne koně.
Šel na to ale velice amatérsky, takže byl hned po svém prvním vážnějším přestupku chycen. Jen co s kořistí dorazil do městečka s poetickým názvem Shakespeare, kam se hodlal zdekovat, tamější zástupce Tucker k němu přišel, pokojně ho zatkl a strčil pod zámek. To by nebylo to nejhorší. Jenže řízením osudu se ještě ten den ze Shakespearu pokusil už podruhé udělat kůlničku na dříví opilý Sandy King, skutečný pistolník patřící k bandě Curly Billa. Po prvním excesu vyvázl s varováním, ale dvoje střílení v jednom týdnu, to bylo na klidný zapadák nesoucí jméno anglického klasika trochu moc.
A tak se stalo, že spolu byli hozeni do jednoho pytle opravdický kriminálník s pouhým idealistickým naivkou, který nikdy nikomu neublížil. Zbytek příběhu je smutný – na druhé straně nás poučuje, že člověk nemá strkat nos, kam nepatří. Sandyho sundal obyčejný úředníček v bílé košili s límečkem, který prostě vyšel ze své kanceláře, a když obávaný psanec projížděl kolem, vpálil mu kuli do krku. Nezabil ho, takže byla narychlo svolána domobrana a uspořádán lidový soud v jídelně Grantova hotelu. Lynčeři se sesedli kolem stolu a nařídili Kinga předvést. „Tucker má v base ještě jednoho,“ ozval se nějaký dobrý člověk. A tak – úplnou náhodou a bez jakéhokoli vážného důvodu – vykonali samozvaní soudci ortel i nad druhým pachatelem.
Odstrčili stůl a židle ke stěnám a zeptali se, zda chtějí obžalovaní něco říci. Sandy King jen ucedil: „Říká se, že tam, kam půjdu, nemaj whisky. Takže jestli jste k tomu svolný, rád bych si před cestou ještě loknul.“ Dostal panáka opravdu dobrého pití, načež se pozornost obrátila k Russian Billovi. Stál tam hrdý a odhodlaný a místo posledních slov jen fanfarónsky pohodil hlavou, až mu zlaté lokny zavlály. „Tenhle zloděj koní je takovej fešák, že je skoro hřích ho věšet,“ utrousil někdo z přítomných. To už ale zasvištěla lana a čísi ruce vázaly uzly na krovech. Jak Sandy King, tak nebohý William Tattenbaum se za chvíli houpali vysoko u stropu. K popravě došlo podle dochovaných dokumentů 9. listopadu 1881. Jak uzavírá Walter Noble Burns, Ruský Bill žil možná jako špatný herec, ale zemřel jako pravý chlap. (Na druhé straně, budeme-li trochu googlovat, objevíme zcela opačný údaj: Russian Bill prosil za odpuštění a za žádnou cenu nechtěl na onen svět – nepřipadá vám to jako logičtější verze?)

PETROHRADSKÁ TEČKA
Když se kati vynadívali na své dílo, mrtvá těla odřízli a stůl vrátili do původní polohy. Potom na něm s chutí pojedli rostbíf s růžičkovou kapustou (tehdejší vyhlášenou pochoutku). A nyní pointa: za pár měsíců dostal starosta Tombstonu dopis z Ruska – od generálního konzula Spojených států amerických v Petrohradě. Psalo se v něm, že hraběnka Telfrinová, vysoce postavená dáma z okruhu carské rodiny, zoufale pátrá po synovi, nadporučíkovi Bílých husarů Williamu Tattenbaumovi, který utekl do Ameriky bezprostředně po souboji, v němž zranil jednoho z nadřízených důstojníků. Podle zpráv, které měla k dispozici, by se měl nyní nacházet kdesi v Arizoně.
Jelikož byla k dopisu přiložena i podobizna, stačilo, aby si ji prohlédli návštěvníci tombstonského saloonu, a hazardní hráči – stejně jako prostí pijani – blonďatého cizince okamžitě poznali. Tombstone si však kruté tajemství nechal pro sebe. Hraběnce Telfrinové do Petrohradu poslal starosta odpověď, že „nadporučík Tattenbaum, ctěný a vážený občan našeho města, se bohužel stal obětí nehody, která vedla k jeho předčasnému skonu“. Matka Ruského Billa se nikdy nedozvěděla, jak její syn skončil. Že byl jen tím, čím se sám tak pyšně oháněl: zářezem na pažbě. Hrdinou, který se neproslavil.