Sejde z očí, sejde z mysli: Pokusy o odsun byvalych otroku z Ameriky na africky kontinent (první část)

Jefferson tvrdil, že příroda sama utvořila dvě rozdílné rasy, a to nejen ve fyzickém ohledu, ale také v inteligenci a temperamentu. Domnívá se, že by nová ústava Virginie měla otroctví zrušit, ale klade podmínku skoro neuvěřitelnou. Všichni propuštění otroci musí být deportováni nejen z Virginie, ale z celé Ameriky, a dovezeni do jiné země. Musí jim být na cestu poskytnuto vše, co zaručí přežití v nové vlasti, nástroje, potraviny, semena i dobytek, nicméně návrat do staré vlasti jim bude navždy znemožněn. Takovýto pokus byl uskutečněn v roce 1822, za pátého prezidenta Spojených států Monroea, přítele a obdivovatele Jeffersona. Z propuštěných amerických černochů byla založena v západní Africe Libérie, jejíž hlavní město Monrovia dodnes Monroea připomíná. Libérie adoptovala americký politický systém s kongresem a prezidentem, ale je jasným důkazem toho, že když dva dělají totéž, výsledky mohou být velmi různé. Propuštění otroci ihned založili společnost, která se jak vejce vejci podobala společnosti na americkém Jihu s jediným rozdílem, že oni teď byli v nové zemi nejvyšší aristokratickou vrstvou. Ustavili plantáže, na kterých muselo pracovat původní obyvatelstvo za podmínek ne o moc lepších, než za jakých oni sami pracovali jako otroci v Americe. Společnost byla rozvrstvena na kasty a jen ta nejvyšší vrstva propuštěnců z Ameriky měla všechna privilegia včetně volebního práva, které bylo nižším kastám odepřeno. Tento stav trval víceméně beze změny až do osmdesátých let dvacátého století, kdy v krvavé revoluci byl prezident Tubman, potomek prvotního propuštěnce, i se svou vládou propuštěn.
(Jindra Tichá: Amerika, jak ji Kolumbus neznal)

sejde_z_ociMyšlenka na hromadný odsun černochů z Ameriky nezaměstnávala jen „otce amerického národa“ a třetího prezidenta USA Thomase Jeffersona, ale i jeho nástupce Jamese Madisona. Pátý prezident James Monroe přispěl k uskutečnění tohoto plánu nejvíce, ovšem řešit rasové problémy na americkém kontinentu tzv. repatriací chtěl ještě Abraham Lincoln – ano, ten slavný „Abe osvoboditel“. Ani jeden ze zmíněných pánů nevěřil, že by bílá a černá rasa mohly žít vedle sebe, a ani jeden z nich se neptal, co si o tom bývalí otroci, kteří se jednoho jha právě zbavili a právem čekali, že teď budou mít trochu klidu, myslí. Většinu z nich nápadnenadchl, i když je pravda, že argument návratu do původní vlasti na některé silně zapůsobil. Jenomže jakápak vlast, když ve skutečnosti chtě nechtě patřili do amerického prostředí, mnozí z nich se tu narodili a nic jiného nezažili? Jefferson, který coby jeden z nejbohatších jižanských plantážníků vlastnil přes 200 otroků a za svůj život propustil jen dva (respektive kryl jejich útěk, protože šlo o bratry jeho černé milenky Sally Hemingsové), sice vyřadil Spojené státy z mezinárodního obchodu z otroky a zabránil dalšímu přísunu „živého materiálu“ do jednotlivých amerických států, k tomu ho však vedly ryze pragmatické důvody. Vystěhování a tím pádem nedejbože i osamostatnění černošského obyvatelstva, o němž se za jeho éry mluvilo zejména v souvislosti s revolucí na Haiti v letech 1791 až 1803, dlouhou dobu nepodporoval. Až k stáru se snažil jít s dobou a přece jen se přidal k stále hlasitějšímu volání po repatriaci. Jeho návrh byl ale absurdní: propustit a deportovat pouze otroky, kteří dovršili 45 let, tedy věk, kdy už majiteli – pokud se toho vůbec dožili – jakž takž nahradili výdaje spojené s jejich koupí, šacením, živením atd. Co by si asi takový zrasovaný chudák počal, kdyby měl v pětačtyřiceti začínat od píky v úplně jiném koutu planety, s tím se Jefferson netrápil. Co také čekat od člověka, jenž (v jasné narážce na svou „stínovou“ rodinu) prohlásil, že „černým se líbí běloši, asi tak, jako orangutana přitahuje černá žena“.sejde_z_oci2
Kterak přejít od zdánlivě zběsilé ideje k činům, Američanům předvedli Britové. Po roce 1763 se v severoamerických britských koloniích vyostřily spory o míru zásahů ze strany britské vlády. Kolonisté chtěli mít slovo v anglickém parlamentu a mluvit do výše daní, které na ně byly uvaleny. Po zásahu královských jednotek a střetu s americkou milicí roku 1775 vypukly boje, jež o rok později vyústily v podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Americká válka za nezávislost (někdy též americká revoluční válka) se vedla všemi užitečnými způsoby – jedním z nich bylo prohlášení koloniálního guvernéra Virginie Lorda Dunmorea, že každý otrok, který uteče svému pánovi a přidá se k britské armádě v boji proti americkým patriotům, získá po válce svobodu.Rebelové reagovali oficiální výhrůžkou, že kdo se o něco takového pokusí a bude chycen, dostane bez milosti trest smrti. Novinové hrozby obsahovaly i varování, že Britové lákají nevolníky na špek, jen aby je mohli sami zajmout a prodat na třtinové plantáže v Karibiku (popravdě, nebyli daleko od pravdy). Přesto se během osmiletého konfliktu přidalo na britskou stranu několik tisíc otroků; říkalo se jim černí loyalisté (Black sejde_z_oci3Loyalists) a v anglické armádě se s nimi nezacházelo o moc lépenež na americkém Jihu, a konečně i Severu. Alespoň však mohli nosit zbraň, na rozdíl od černých pionýrů (Black Pioneers), kteří se ke skutečnému válčení nedostali a fungovali jen jako zásobovací či úklidové jednotky. Příklad: když bylo potřeba rozbít tábor, vyčistili prostor, vykopali základy, prostě udělali vše, do čeho se bílý oficír nehrnul.
V závěru války za nezávislost se majitelé uprchlých otroků rozhodli dostat zpátky, co jim podle jejich mínění stále patřilo: když prohrávající Angličané ustupovali ze své hlavní základny v New Yorku, pokusili se svůj „majetek“ ve městě pochytat. Britové s nimi raději udělali dohodu – všichni černí běženci, kteří stihli překročit britské linie do listopadu 1782, mohli odejít do bezpečí, ostatní se museli vrátit. Aby plantážníkům neproklouzla ani myš, byly v přístavech zřízeny hlídky (tzv. britskoamerická komise) a každý odjíždějící černoch byl pečlivě zaevidován, jak vítěznou, tak poraženou stranou. Tyto záznamy, známé jako Book Of Negroes, se zachovaly dodnes a jsou jediným podrobnějším dokumentem obsahujícím osobní údaje příslušníků tehdejší afroamerické populace.sejde_z_oci4
Ten, kdo u komise prošel, dostal „certifikát svobody“, načež se směl nalodit na jedno ze 114 evakuačních plavidel. Celkem šlo asi o 5000 černochů, černých loyalistů bylo cca 3000. Někteří skončili v Londýně, kde se stali součástí sociální skupiny známé pod výstižným názvem „černá chudina“ (Black Poor). Jiní se dostali třeba až do Belgie, Německa či do Západní Indie. Větší část dostala pozemky v kanadské provincii Nové Skotsko. Přirozeně šlo o ta nejskalnatější a nejneúrodnější místa – kvalitní půdu zabrali bílí loyalisté, z nichž mnozí s sebou měli své vlastní otroky, což vytvářelo dost nepříjemnou atmosféru. Dohromady se ve zdejších komunitách v čele se sídly Birchtown, Shelburne a Annapolis Royal svářilo a mlelo na 40 000 nových osadníků. Situace se stále zhoršovala, až nakonec muž jménem Thomas Peters (či Potters) podstoupil v roce 1790 riskantní cestu do hlavního města Království Velké Británie – riskantní proto, že ho mohli zadržet a znovu uvrhnout do otroctví – a tam se pokusil přesvědčit vládní úředníky, aby černé loyalisty přemístili někam jinam.

sejde_z_oci5Old Settlers
Petersovo přání shodou okolností korespondovalo se zájmy společnosti navazující na aktivity Výboru na podporu černošské chudiny (Committee For The Relief Of The Black Poor), založeného roku 1786 na pomoc sociálně slabým jedincům afrického a asijského původu. Odhaduje se, že počátkem 80. let 18. století žilo v Anglii asi 15 000 lidí černé pleti, převážně nezaměstnaných. Výbor pro ně hledal východisko a jedno jim nabídl botanik a entomolog Henry Smeathman, který se právě vrátil ze Sierra Leone. Prohlásil, že jedna z prvních britských kolonií v západní Africe by byla ideálním místem pro repatriaci těchto nešťastníků.
Výbor proto kontaktoval významného britského abolitionistu Granvillea Sharpa, jenž v souvislosti s problémem nepohodlného etnika už dávno uvažoval o modelu uspořádání nové křesťanské společnosti. Nyní se nabízela možnost krásnou představu realizovat. Sharp vypracoval plán převozu, zafinancoval transport a každé z osob, jež se k cestě za sejde_z_oci6oceán odhodlaly, věnoval do začátku 12 liber. Do Afriky odjíždělo 411 dobrodruhů, včetně šedesáti bílých žen, o kterých se často píše, že to byly prostitutky z přístavu v Deptfordu, i když šlo zřejmě o právoplatné manželky či přítelkyně černých obyvatel Londýna, nazývaných Black Britons. Na každý pád se tyto pasažérky ocitly na palubě bez Sharpova vědomí…
Mořeplavci dorazili do Sierra Leone v květnu 1787, na prahu pětiměsíčního období dešťů. Jejich nový domov dostal ze Sharpova popudu idealistický název Svobodná provincie (Province Of Freedom), první a hlavní „město“ se jmenovalo Granville Town. Území, na němž se mělo stavět, si výbor „pronajal na věčné časy“ od podnáčelníka afrického kmene Temne, známého jako King Tom. Řada historiků si myslí, že tenhle „podkrálíček“ pánům z Evropy nejspíš dobře nerozuměl – sejde_z_oci7napovídají tomu jeho další kroky, kterými novým osadníkům ztrpčoval život. Jako by nestačila ta strašná dřina a nemoci… Černé Londýňany v kraji nechtěli ani francouzští obchodníci, větřící konkurenci, natož kšeftmani s otroky, pro něž byly podobné projekty něčím naprosto nepochopitelným. (Mimochodem, jeden z černochů, které Granville Sharp zachránil přímo z otrokářské lodi, dal bohulibé komunitě brzy sbohem a pustil se do lukrativnějšího podniku – to znamená, že začal sám chytat a prodávat své černé druhy.)
Největší nepřátelství k obyvatelům Svobodné provincie chovali domorodci: Tomův nástupce King Jimmy na Granville Town v roce 1789 zaútočil a horko těžko uplácanou osadu do základů vypálil. Roku 1791 sem britská Protiotrokářská společnost (AntiSlavery Society) vyslala lékaře a abolicionistu Alexandera Falconbridge, aby našel přeživší a pokusil se s nimi kolonii vzkřísit. Nový Granville Town nevznikl na místě původního sídla, ale o kus dál, v zálivu Fourah Bay. Falconbridge expedici pěkně odnesl: manželka mu nepřestávala vyčítat, kam ji to proboha zatáhl, a nakonec si našla jiného. Alexander řešil zklamání alkoholem a na Vánoce roku 1792 se upil k smrti. Nový správce, filantrop a ekonom Henry Thornton, ho ve funkci vystřídal jen několik hodin předtím…

sejde_z_oci8Nova Scotia Settlers
Kdesi daleko v Anglii si zatím notoval Granville Sharp s černým loyalistou Thomasem Petersem. Pomocí tištěných letáků veřejně deklaroval snahu „několika ctihodných gentlemanů“ osídlit africká teritoria bývalými otroky. Otevřeně přiznával, že mu jde jak o charitu, tak o byznys: v evropsky střižené černošské kolonii se skrýval značný pracovní i lidský potenciál. Experiment s londýnskými Black Poor se nezdařil, nyní se tu však nabízelo něco lepšího: stovky Afroameričanů z Nového Skotska byly ochotny poprat se s nepřátelským prostředím a vybudovat životaschopnou komunitu na pokud možno spravedlivých základech. Tak se to Sharpovi líbilo. Realizaci si vzala na starost společnost nazvaná nejprve St. George’s Bay Company (podle přístavu v Novém sejde_z_oci9Skotsku, odkud se vyplouvalo na moře) a poté Sierra Leone Company. Na Petersovi bylo, aby k nebezpečné cestě přemluvil co nejvíc svých soukmenovců. Ze tří tisíců černých loyalistů se mu podařilo přesvědčit asi 1100. Organizací přepravy byl pověřen námořní důstojník John Clarkson, bratr dalšího výrazného abolicionisty Thomase Clarksona. V zimě roku 1791 vyplulo ze Zálivu sv. Jiří patnáct lodí. Strastiplná pouť stála život 64 pasažérů, namále měl i kapitán. Výprava nicméně dosáhla svého cíle a mezi 26. únorem a 9. březnem 1792 se přistěhovalci, jimž se od té doby říká Novoskotští osadníci (Nova Scotia Settlers), vylodili na africkém břehu.
Rozhodli se zbudovat si sídlo tam, kde stávala původní nešťastná osada Granville Town. Nové město, postavené podle amerického a evropského střihu s dvoupatrovými dřevěnými budovami a rovnými, na sebe kolmými ulicemi, dostalo jméno Freetown (Free Town). U jeho vstupní brány prý bylo možno číst nápis: „Každý, kdo tudy projde, se stává svobodným člověkem.“ Hrstka londýnských pionýrů, označovaných pro pořádek jako Old Settlers, se ke kolonii připojila, ale dál bydlela ve svém „druhém“ Granville Townu.
sejde_z_oci11K velkému zklamání Thomase Peterse se guvernérem provincie nestal on, ale běloch a agent SLC John Clarkson. Do pár let vyrostlo ve Freetownu několik stovek chatrčí a domů. Válka mezi Velkou Británií a Francií v letech 1793 až 1802 však zasadila společnosti Sierra Leone Company rány, ze kterých se nevzpamatovala. Francouzové pravidelně bránili jejím lodím v průjezdu a zabavovali všechen náklad. Aby toho nebylo dost, v září 1794 francouzská armáda zaútočila přímo na Freetown a málem ho srovnala se zemí. Tehdy kolonii zachránili finanční injekcí neutrální Američané, kteří zde viděli obchodní potenciál. Roku 1807 nahradil skomírající SLC ambicioznější Africký institut (African Institution), zaštítěný synovcem britského krále Jiřího III. Určité výhody, ale i napětí mezi Brity a USA, přineslo založení Spolku přátel Sierra Leone (Friendly Society of Sierra Leone), stojícího na dohodě místních obchodníků s Paulem Cuffeem (Cuffem), pozoruhodným byznysmenem z Massachusetts.sejde_z_oci10
Cuffee se ze syna černošského otroka Kofiho (odtud zvláštní příjmení, jež si dal na otcovu počest) a indánky z kmene Wampanoag vypracoval v majitele úctyhodné obchodní flotily, díky níž se stal možná nejbohatším míšencem své doby. Cuffee sdílel hojně rozšířený názor, že by se zotročení Afroameričané měli vrátit do vlasti svých předků, a proto se projekt v Sierra Leone rozhodl podpořit. Roku 1812 se do Freetownu přijel osobně podívat, načež investoval například do tamní pily, továrny na zpracování rýže atd. Další záměry mu překazila válka roku 1812 (též zvaná britskoamerická), která znamenala konec předchozích ujednání. Ale hned jak byla na Štědrý den v roce 1814 uzavřena mírová smlouva v Gentu, začal Cuffee zase vystrkovat růžky; v únoru 1816 dovezl do Freetownu 38 černých sejde_z_oci12kolonistů (18 dospělých a 20 dětí) a i když tu nebyl přijat zdaleka tak vlídně jako poprvé, v duchu už spřádal plány na masovou emigraci svobodných Afroameričanů, jak do Sierra Leone, tak do čestvě založené Republiky Haiti.
Kongres Spojených států mu na akci odmítl dát peníze, zato ho oslovili reverendi Samuel J. Mills a Robert Finley, mající v úmyslu založit organizaci, která by se zabývala výhradně tímto problémem. Americká společnost pro kolonizaci (American Colonization Society – ACS) vznikla o rok později, sejde_z_oci13Paul Cuffee z ní však vycouval, neboť správně rozpoznal, že jejím motorem není ani tak idealismus, charita a vidina ekonomické prosperity, jako spíš rasismus či přinejmenším pocit nadřazenosti (patronizace). Stejně na tom nebyl dobře se zdravím; v září roku 1817 Cuffee zemřel, aniž by stihl další cestu do Sierra Leone. Jiní si už ale brousili zuby…

Pokračování v příštím čísle

Foto archiv

1 komentář

  • uplnej vypatlanec napsal:

    docetl jsem k prvni chybe, kterou by odhalil kazdy korektor cestiny. Pokud si soudruh autor nedal ani tu praci, aby to nechal necim projet, tak jakou vypovidaci hodnotu ma clanek ?! nula

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *