Skládám hudbu pro psy

Jaroslav Kovaříček (1944) je australský rozhlasový režisér, hlasatel a skladatel – z východních Čech. V roce 1968 v Praze jako vysokoškolský  student spoluzakládal Společnost pro lidská práva, srpnovou okupaci zažil jako přímý svědek. Coby emigrant neznalý angličtiny přistál v Austrálii, kde se stal prvním rozhlasovým hlasatelem – cizincem. Známý australský novinář a spisovatel Richard Fidler nedávno na rezidenčním pobytu v Praze vzpomínal, jaký dojem na něj dělaly Kovaříčkovy pořady. Jaroslav Kovaříček dnes přednáší o tónech, skládá relaxační a meditační hudbu. Pro lidi i pro psy.

Jak se vám podařilo začít pracovat pro rozhlas, když jste přijel jako emigrant do Austrálie?

Anglicky jsem neuměl vůbec, začal jsem se učit… a dostal jsem místo v rozhlase jako poslíček. V ABC, tedy Australian Broadcasting Corporation. Roznášel jsem balíky, jenže šéf byl vzorový vůl. Nemohl si zapamatovat mé jméno, tak se rozhodl, že mi bude říkat Tome. Mluvil jako člověk z lidu, a odehrávaly se různé trapasy. Řekl mi třeba: „Tom, take this fucking parcel to that fucking music department“, já jsem rozuměl music department a pochopil jsem, co je to parcel. Ale to ostatní už ne. Tak jsem vyjel do příslušné redakce, kde byla hezká sekretářka, která se mi líbila, položil jsem před ni balíček a řekl jí: „Here is your fucking parcel.“ Chudák holka málem spadla ze židle. Nakonec jsem dal výpověď a problémy pokračovaly.

Vzal byste ve své tehdejší pozici jakoukoli práci?

Všiml jsem si třeba, že hledají otvírače ústřic. Řekl jsem si: To umí každý vůl. Jeden krajan mě naučil ten potřebný trik. Tak jsem tam volal a příjemná slečna mi řekla, že platí podle toho, kolik jich otevřu. Něco jsem plácl a ona se zaradovala: Přijďte, to budete mít pět set dolarů týdně. Tehdy měl bankovní manažer týdně sto dolarů. Přišel jsem se tam podívat, tam byli hoši z Itálie, z Řecka, kteří vyrostli u moře, ústřice se jim jenom točily v ruce. Šéf na mě koukl, bylo mu všechno jasné, nabídl mi pár ústřic na ochutnání a poslal mě pryč. Dělal jsem všechno možné, také v knihovně.

A proč jste se vůbec ve Vídni v uprchlickém táboře rozhodl pro Austrálii?

Byl jsem vystudovaný muzikolog a věděl jsem, že o tuto profesi není ve světě zrovna rvačka. I když jsem měl specializaci na sdělovací prostředky, kupodivu ani Američané neprojevili zájem. Australané tehdy lákali lidi a ještě říkali, že jim tam jezdí samí technici a dělníci, ale umělců málo. A já jsem od dětství toužil poznat pacifické ostrovy. Netušil jsem ovšem, že tam zůstanu.

Otvíračem ústřic jste se ale nakonec nestal.

S pomocí jiných jsem se nakonec vrátil do ABC, ale už do techniky. A zase, když se člověk dívá zpátky a něco se mu jeví v daném okamžiku jako mizérie, může se to ukázat jako nesmírně užitečné. Když už jsem pracoval jako režisér, těžil jsem právě z těch svých zkušeností. Jako režiséra mě hned tak někdo z techniků nenapálil, protože jsem znal všechny triky, které na režiséry zkoušeli. Takže to už šlo.

A jak jste se stal hlasatelem?

V roce 1975 udělali ředitelem v rozhlase jednoho kreativního člověka, měl odstartovat stanici v Adelaide a obrátil se na mě, abych mu pomohl. To už bylo jiné kafe. Byl jsem v Austrálii teprve sedm let, takže angličtinu jsem hodně předstíral. Ani mě nenapadlo, že bych dělal za mikrofonem. Nesmysl. V té době ani rodilí Australané nemohli pracovat jako hlasatelé, protože měli akcent, brali jenom Angličany. Já jsem byl první člověk z neanglického prostředí, který začal působit ve sdělovacích prostředcích. Svým způsobem to byla legrace, ale také šílený zápřah. Věděl jsem, že jsem prubířský kámen. Takové zkušební morče. Takže jsem nechtěl zklamat.

V jakých pořadech jste vystupoval?

Ta stanice byla něco jako Vltava, převážně zaměřená na klasickou hudbu. Měli jsme tam ale i mluvené slovo, rozhlasové hry, a v těch sedmdesátých letech, to byla taková trochu divoká doba plná experimentů. Jeden večer jsme udělali živý přenos ze života. Nechali jsme na radnici namontovat stereo mikrofon, aby snímal zvuky hlavní ulice ve středu města, a začali v šest vysílat. Mezi jednotlivými programovými segmenty jsme vždy přepojili na ten mikrofon a také nahráli asi půl minuty městských zvuků. Záměrem bylo těsně před půlnocí sestřih těch zvukových úlovků přehrát a demonstrovat tak měnící se zvukovou atmosféru města. Jenže jsem Adelaidu neznal. Najednou, po desáté, jsem měl pocit, že nám ten mikrofon někdo ukradl. Já jsem nevěděl, že Adelaide byla tehdy mimořádně provinční město a že v deset večer život z centra zmizel.

Jak jste to vyřešili?

Kolegu naštěstí napadlo poslat tam kamaráda se saxofonem, aby tam s ním chodil a hrál. Za šest minut byl na místě. Pak nám zase volali z policie, že zatkli pro rušení nočního klidu nějakého člověka, který tvrdí, že hraje pro rádio. Pak kolegu napadlo, když jede někdo náhodou kolem radnice, ať zatroubí. A lidi tehdy rozhlas dost poslouchali. Ještě nedávno jsem se potkal s taxikářem, který si pamatoval, jak tehdy troubil. Dělali jsme ale i seriózní pořady, poezii, rozhlasové hry.

Myslíte, že vám při zvládání angličtiny pomohlo muzikologické vzdělání, nebo spíš cit pro zvuk?

Jistě. Ucho, to je výhoda. Nikdy jsem neuměl pořádně jazyky, ale dovedl jsem je velmi dobře napodobovat. Australština je pro mě dost těžká, ovšem umím v ní dělat různé akcenty: francouzský, čínský, řecký…

Byli kolem vás v rozhlasovém prostředí ještě další čeští emigranti?

Austrálie měla v televizi jednu hvězdu, a to byla Jana Wendtová. Ona se narodila už tam, emigrantům po roce 1948, ale česky mluvila dokonale. Jana se vypracovala a měla velice sledovaný pořad Current Affair, o každodenních věcech i o politice. Začátkem roku 1990 mi někdo volá, že mám letět s Janou do Prahy, což mi v tu chvíli přišlo jako vtip.

A vy jste se toho měl zúčastnit jako…?

Jako postava svého příběhu – jak se vracím domů.

A jaké to pro vás bylo?

Zpočátku jsem si myslel, že se mi to zdá. Najednou jsem byl v Praze, kolem sebe tým s kamerou zamířenou na sebe, se zvukařem… říkal jsem si: Teď se probudím. Pak jsme jeli za mým bratrem do východních Čech. Podmínka byla, že to nesmí vědět.

Takže jste mu režijně připravili šok.

S nějakou komerční stanicí bych váhal, ale Janu jsem znal a byl jsem si jistý, že to pojedná inteligentně. Mluvil jsem o okupaci v roce 1968, končilo to tím, že jsme šli na hřbitov. Vyprávěl jsem, že mí rodiče zemřeli mladí, a komunisti je za mnou nepustili, takový to byl režim. Najednou začal padat sníh. Řekl jsem, že všechno je jinak, jen ten sníh je chválabohu stejný. Do toho záběr, jak stojím u hrobu. To bylo velmi působivé a třetina Austrálie prý při tom uronila slzu. A když jsem přijel zpátky, australští celníci mě objímali. Autobusák ode mě nechtěl peníze za jízdenku. To bylo mých pět minut slávy.

Po roce 1990 jste se vracel zpátky opakovaně, v Českém rozhlase jste nabídl svou zkušenost. Jak to bylo přijato?

Nebylo to špatné. Je ale pravda, že v devadesátých letech byla v české společnosti pro mě nepochopitelná zdrženlivost vůči exulantům, a my rozlišujeme, kdo byli exulanti a kdo emigranti. Je to škoda, v exilu byla spousta opravdových vlastenců, kteří tam něčeho dosáhli a byli ochotni přijít a nezištně nabídnout svou pomoc. Tady se vlastně prosadil jen Jan Kavan, což byla kapitola sama pro sebe. A ještě snad Pavel Tigrid.

Čím si to vysvětlujete, tu určitou obezřetnost?

U těch lidí s nejnižším inteligenčním koeficientem je to prachobyčejná závist. Vy jste si žili, a my tady trpěli. Je to nesmysl – jít do emigrace nebyl žádný med. Nikdo nevěděl, co ho čeká. Začátky nebyly snadné, ale člověk chtěl jít za svobodou. Dnes je všechno jinak.

Co se změnilo?

Svět se za těch padesát let obrátil vzhůru nohama. Dnes jsou Čechy svobodnější země než Austrálie. Tam si člověk musí dávat pozor na politickou korektnost. Objížděl jsem východní pobřeží se svými sestřenicemi v obytném voze, byla tam řada odpočívadel s roštem na barbecue a všude zákaz pití alkoholu. Aby si lidé nemohli dát k tomu masu červené víno. Zákaz přenocování. To nebývalo.

Čím si to vysvětlujete?

Když jsme přišli do Austrálie, ještě se bojovalo ve Vietnamu. Já bych chápal, že mladí lidé nechtějí jít do války, ale že chodí pod rudými prapory, to jsem nechápal. Tihle hoši dostudovali, dospěli a obsadili instituce. Když jsem odcházel z ABC, se šéfem jsme trochu popili a on přiznal barvu – pořád byl maoista. Obdivovatel jednoho z největších masových vrahů v dějinách. Šéf jihoaustralské pobočky ABC!

Povídali jste si o tom? Vy, s vaší zkušeností…?

Jasně, jenže ono to bylo jako bavit se se svědky Jehovovými. Pro něj to byla otázka víry. Jenže podporovat vražedný systém, to je přece nemorální. Předtím tam byli stalinisté, pak maoisté, pak přišla politická korektnost. Nesouhlasil jsem s tím tady, nebudu s tím souhlasit tam. Dal jsem výpověď.

Pak jste se začal věnovat skládání a vydávání hudby?

Já jsem si dělal už hudbu k vlastním pořadům. V sedmdesátých letech jsem byl nakloněn divoké, experimentální hudbě, ale s tím jsem nešel ven. Postupně jsem se dostal k tomu, že budu skládat hudbu užitkovou – třeba k meditaci. Léčivou hudbu. A když jsem viděl, co dnes lidi ve většině poslouchají, začal jsem dělat hudbu pro psy.

A jak funguje?

Jsou případy, kdy jdou lidé nakupovat a nechají psa samotného doma v bytě. Psi, když jsou sami, tak se jim stýská a začnou naříkat. Psí psychologové doporučují pustit rádio, jenže hudba, která se dnes většinově hraje v rádiu, je pro psy utrpením. Psi mají velice dobrý vkus, protože mají dobrý sluch. Také by se jim mohl nabídnout poslech stanic mluveného slova, kam volají posluchači. Ani to by nefungovalo, protože psi jsou inteligentní tvorové. Tak jsem navrhl album, což je kombinace přírodních zvuků z naprosto čistého prostředí s psími zpěvy…

Psí zpěvy jsou co?

Mé nahrávky, jak jsem hrál psům a oni krásně chytali tón a dolaďovali. S některými bylo daleko jednodušší pracovat než s leckterým tenorem.

Pro vás je svět hodně složený ze zvuků? Když přijdete do nějakého prostředí, hodnotíte to?

Většina lidí dnes blokuje sluch. Když hraje v obchodě příšerná hudba, vlastně ji neslyší. Je v ní příliš vysoký obsah hluku a hluk je destruktivní. Z hluku nemůžete postavit harmonii nebo melodii. Já jsem dělal pokus s rostlinami, hrášky, jedné skupině jsem pouštěl stanici pro mladé lidi, kde hrají rockovou muziku, druhá kontrolní skupina byla v tichu. Tu první skupinu to zahubilo do čtrnácti dnů, a to jsem měl jen malé reproduktory.

Co je to dobrá hudba?

Dobrá hudba odpovídá harmonickému a rytmickému systému našeho těla a buněk. Naše tělo je hudební kompozice, na různá témata a rytmy. Dýchání má svůj rytmus, srdce má svůj rytmus. Každá buňka v těle osciluje. Když přijdete k doktorovi, hned začne poslouchat srdce, a srdce je výborný metronom.

Vzpomenete si, kdy jste se rozhodl, že emigrujete?

V pražských ulicích 21. srpna 1968 to ještě nebylo. Ani když se u rozhlasu začalo střílet a někoho za mnou zkosili. Nedalo se mu pomoct, protože by mě zastřelili taky, prchali jsme všichni. Rozhodl jsem se až o něco později. V roce 1968 jsem spoluzakládal Společnost pro lidská práva, se skladatelem Emilem Ludvíkem. Vydali jsme třeba Deklaraci lidských práv, která se rozdávala lidem. Po 21. srpnu jsem v jedné malé tiskárně domlouval vydání letáků proti okupaci. Najednou tam přišli šéfové toho tiskaře a on mě nacpal do skříně, aby mě neviděli. Letáky zaházel jinými věcmi. A já v té skříni poslouchal, jak do něj ti šéfové hučí, ať má rozum a do ničeho se nepouští. Že ty emoce opadnou, lidi se uklidní a všechno bude jako předtím. Když odešli, tiskař, byl to už starý chlap, mi řekl, že zažil protektorát a ledacos dalšího. A že kdyby byl mladý, šel by v tuhle chvíli pryč.