Obžaloba měla jeden tak zjevný nedostatek, že je s podivem, že ji nikdo nezpochybnil. Portera oficiálně obvinili z toho, že – cituji – „12. listopadu 1895, kdy byl pokladníkem První národní banky v Austinu, zpronevěřil 299 dolarů, 60 centů“. Jenže nic v O. Henryho životě není tak dobře doloženo jako fakt, že 12. listopadu 1895 pobýval v Houstonu a s místem pokladníka v austinské bance se rozloučil už v prosinci 1894! Po přečtení dané pasáže ve spise se člověk zdráhá uvěřit, že taková nesrovnalost mohla zůstat až dosud bez povšimnutí. Předsedové malé i velké poroty později litovali, že hlasovali pro vinu. „O. Henry byl nevinný,“ dal se slyšet první z nich, „a kdybych tehdy věděl, co vím teď, nikdy bych neusiloval o jeho odsouzení.“ C. Alphonso Smith (O. Henry – Biography)
Do Houstonu odejel William Sydney Porter proto, aby zde působil jako novinář a karikaturista v deníku The Houston Post. Zprvu mu sice nabídli jen 25 dolarů měsíčně, tedy čtvrtinu toho, co vydělával v bance, ale nemusel vykonávat povolání, které mu nic neříkalo, a mohl se konečně věnovat tomu, co ho odjakživa bavilo. Jeho kresby i články brzy vešly ve známost, plat mu byl zvýšen a svěřili mu rubriku Tales Of The Town, jež de facto odstartovala jeho literární dráhu. Pod pseudonymem Postman v ní popisoval drobné příhody ze všedního života prakticky stejným způsobem, jakým bude v budoucnu tvořit své nesmrtelné povídky. Inspiraci čerpal z bezprostředního okolí, rád vysedával v hotelových halách a na jiných rušných místech. Dával se do řeči s cizími lidmi, sledoval cvrkot. Nezdá se, že by se chtěl učinit neviditelným, spíš teprve teď začal trochu žít. Obsílka k soudu, kam se měl dostavit 7. července 1896, mu však udělala čáru přes rozpočet. To, co se dělo dál, slouží až do dnešních dob za hlavní argument pro jeho údajnou vinu. Den před datem konání soudního procesu Williamovi, zapíjejícímu žal s kolegy novináři až do rána bílého, takzvaně ruplo v bedně. Přestože doopravdy vyrazil vlakem do Austinu, v poslední chvíli se rozmyslel, na nádraží v Hempsteadu vystoupil a nasedl na jiný vlak, který směřoval do New Orleansu. Tam se chvilku potloukal (někdo říká, že tahal bedny s ovocem, jiný, že uveřejňoval článečky pod rozličnými pseudonymy). Asi tak za měsíc nebo dva si vyhlédl loď plující do středoamerického státu Honduras a po nějakém čase zakotvil v pobřežním městě Trujillo. Pro americké úřady se stal uprchlíkem. Co si od svého unáhleného činu sliboval, je ve hvězdách; snad se bál veřejné pohany, možná si myslel, že vzhledem k nepořádku ve financích, za něž konec konců zodpovídal, nemá šanci. Také se nezdá být pravděpodobné, že by vedení banky bylo ochotné na incident zapomenout, jak se tvrdívá. Naopak, z Portera by byl ideální obětní beránek. Pokud se naše úvahy ubírají správným směrem, Bill si musel toto nebezpečí dobře uvědomovat.
V Hondurasu setrval půl roku. Co dělal? V Trujillu se zabydlel v hotýlku naproti tamější nemocnici. Jako další místa jeho pobytu se udávají Puerto Cortés a ostrov Roatán, většinu času však zřejmě trávil vysedáváním na jednom místě. Nevykrádal tu banky ani nepáchal jiné nepravosti, ale psal, nebo se o to aspoň pokoušel. O devět let později, v listopadu 1905, vyjde O. Henryho první kniha Cabbages And Kings – název Kapusta a vladaři si vypůjčil z Alenky za zrcadlem. („Vyčerpat pořad,“ pravil Mrož, „snad se nám podaří: střevíce – lodě – pečírvosk – kapusta – vladaři – proč vepři lítají a proč se moře zavaří.“) Ve fiktivní středoamerické republice Anchurie a jejím hlavním městě Coralio, kde se série do sebe zapletených příběhů odehrává, snadno poznáme tehdejší Honduras a Trujillo. Postava diktátorského prezidenta Losady nápadně připomíná pozoruhodnou osobnost nashvillského novináře a poté žoldáka Williama Walkera, který se v polovině 19. století pokusil dobýt část území Latinské Ameriky a dokonce se na rok stal prezidentem Nikaraguy. Pár let nato se Walker musel vzdát v Hondurasu britským kolonistům a na podzim roku 1860 byl popraven – kde jinde než v Trujillu.
„
A přece vykonal pro svou zemi velkou službu,“ píše O. Henry ve své parodické knížce, v níž se poprvé objevil dodnes užívaný termín „banánová republika“, odkazující ke všeobjímající (obchodní i politické) nadvládě ovocnářských korporací typu United Fruit Company. „Mocným uchopením ji téměř osvobodil od pout nevědomosti, lenosti a od havěti, která z ní tyla, a málem z ní udělal velmoc v řadě národů. Postavil školy a nemocnice, vybudoval silnice, mosty, železnice a paláce a štědře podporoval vědy a umění. Byl absolutním despotou a modlou lidu. Do jeho rukou se hrnulo bohatství země. Jiní prezidenti hrabali peníze bez rozumu. Losada nahromadil nesmírné bohatství, ale jeho lid dostal z výtěžků svůj podíl.“
Mezi řádky O. Henryho knižní prvotiny můžeme číst, že budoucí spisovatel – tehdy ještě Bill Porter, muž na útěku, podezřelý z defraudace – se v Trujillu alias Coraliu nejspíš moc nebavil. „Večerní program v Coraliu byl neměnný,“ líčí. „Zábavy byly uspávající a nudné. Chodilo se po městečku, bez bot a bez cíle, hovořilo se polohlasem a kouřila se cigareta nebo doutník. Když člověk shlížel na ty nedostatečně osvětlené cesty, připadalo mu, že kouká na bludiště, v němž se proplítají hnědí duchové s průvody světlušek. Beznaděj toho triste večera podtrhovalo truchlivé brnkání kytar ozývajících se z některých příbytků. Obří létavky chrastily hlasitě v listoví jako ,kosti‘ při minstrelském představení.“
PRÁVNÍCI A PISTOLNÍCI
Porter si maloval, že si v Hondurasu najde práci a žena s dítětem pak přijedou za ním. Osud mu však podrazil nohy. S koncem roku dostal zprávu, že se zdravotní stav Athol zhoršuje, a vyděšený se rozhodl pro návrat do Států, i když věděl, co bude následovat. Honduras opustil v lednu 1897 a v Houstonu (kde mu vzhledem k situaci zřejmě zařídil kauci bohatý tchán) už mohl jenom sledovat, jak jeho mladá manželka po sedmileté bitvě s TBC umírá. V létě ji pochoval a hned nato se rozjel soudní proces. Bill se nebránil, pouze trval na své nevině. 17. února 1898 ho odsoudili pro zpronevěru k pěti letům za mřížemi. 25. dubna nastoupil trest v Ohijské státní věznici ve městě Columbus. Vzhledem k tomu, že nešlo o žádného těžkého zločince, svěřili mu jako diplomovanému farmaceutovi práci ve vězeňské lékárně. Zde panoval vcelku mírný režim, Porter tu měl dovoleno psát a konverzovat s nemocnými spoluvězni včetně Ala Jenningse, který do ohijské státní přišel roku 1899 poté, co mu přišili zpackané přepadení vlaku. Právě tam se ti dva potkali poprvé – ne na lodi plující do střední Ameriky. A i když většinu příhod z Jenningsovy knihy Through The Shadows With O. Henry musíme brát jako čistou fikci, zrovna tato pasáž, byť podávaná jako šestákové drama, je poměrně důvěryhodná:
„V ohrazeném prostoru vězeňské lékárny stál pult a židle. Kolem bylo pět nemocničních pokojů a v nich se mačkalo 50 až 200 pacientů s nejrůznějšími neduhy. Ticho noci rušilo jen sténání rozbolavělých těl, slabé pokašlávání a zrychlený dech umírajících. Sestra, která měla noční, cupitala od místnosti k místnosti a co chvíli se vrátila do lékárny se strohou informací: další mukl natáhl bačkory. Pak se v chodbě ozvalo rachocení pojízdného lůžka a černoch odsouzený na doživotí už strkal ztuhlé tělo směrem k márnici. Ten pult a ta židle stály přesně uprostřed vší té hrůzy!“
Posviťme si ještě trochu na pisatele předchozích řádků: Alphonso J. Jennings, zvaný Al, byl barvitou, leč poněkud tragikomickou postavičkou. Narodil se roku 1863 ve Virginii v rodině konfederačního vojáka, který po válce přesídlil do státu Illinois a začal vykonávat práci metodistického kazatele. Když Alovi a jeho třem sourozencům v roce 1874 zemřela matka, odstěhoval se s nimi otec do Ohia, kde se živil jako advokát. Časem se vypracoval na pozici soudce; nejprve zastával tento post v Kansasu a poté v Coloradu. Nakonec se usadil v Oklahomě a své potomky poslal studovat právnickou školu. V pětadevadesátém si Al s bratry Edem a Johnem otevřeli advokátní kancelář ve městě Woodward. Pak se ale něco zvrtlo.
V říjnu téhož roku probíhala pře týkající se pozemků šerifa Jacka Lovea. Frank Garst, který si pastviny za 3000 dolarů pronajal, dostal od Lovea účet značně převyšující dohodnutou sumu. Odmítl zaplatit a celá věc se dostala před soud. Jenningsovi hájili Garsta, žalující stranu zastupoval Temple Lea Houston, syn hrdiny mexicko-americké války Sama Houstona. Love spor prohrál. Pár týdnů nato se zástupci obou stran znovu střetli v případu loupežného přepadení. Při procesu se situace natolik vyostřila, že Houston označil obhajobu za protiprávní a Jenningsovi o něm veřejně prohlásili, že je lhář. Nic vážnějšího by se možná nestalo, kdyby se Ed a John Jenningsové s opilým Houstonem a Jackem Lovem večer opět nesrazili v Cabinet Saloonu. Následovala přestřelka, při níž Ed přišel o život a John byl raněn. Když Houstona roku 1896 podle očekávání zprostili viny, Al, který na něj nejvíc nasazoval, z města utekl. A tehdy se z nadějného právníka stal psanec. Tedy, jak se to vezme.
Vedl cosi, čemu říkal Jenningsův gang; vyloupil pár obchodů, poštu a zastavil vlak. Ale už 30. listopadu 1897 ho chytili v zapadlém koutě Oklahomy zvaném Carr Creek a po dvouleté vazbě putoval do federální věznice v Columbusu, kde se k svému překvapení setkal s literárně činným lékárníkem Williamem Porterem. Jennings měl dostat doživotí, nicméně bratr John ho z nejhoršího vysekal, a tak byl Al do pěti let z kriminálu venku. Další roky se 
tedy mohl se svým novým kamarádem Billem, teď už O. Henrym, potkávat na svobodě. Z knížky, kterou o něm napsal (a nejen z ní), je patrné, že i když Al plete páté přes deváté a z čistě zištných důvodů vypráví báchorky o desperátské minulosti slavného humoristy, ti dva se opravdu znali a byli přátelé.
To ostatně dosvědčuje i fakt, že zpočátku naopak čerpal Porter z Alových příběhů. Víme, že do ohijské věznice přišel jako pochybný pokladník, ven však vyšel jako O. Henry, nová hvězda spisovatelského nebe. Jak se to mohlo stát? Měl venku spojku – žena jeho spoluvězně, také odsouzeného defraudanta, posílala jeho literární pokusy (celkem jich tu vytvořil čtrnáct, včetně známé povídky Vánoční nadílka Hvízdajícího Dicka) z New Orleansu do redakcí novin a časopisů v New Yorku tak, že redaktoři vůbec nevěděli, kdo je skutečným autorem, natož že si odpykává trest za katrem. Důvodem, proč Porter vyvíjel takovou aktivitu, byla snaha přilepšit jeho desetileté dceři Margaret, která zůstala bez matky i bez otce na krku svým prarodičům. Značka O. Henry se chytila prakticky ihned a finance plynoucí z prvních uveřejněných příspěvků putovaly na Margaretinu adresu.
A propos, nikdo dodnes nezjistil, na základě jakých asociací si Bill zvolil své umělecké jméno. Jediné interview poskytl na jaře roku 1909 redaktoru newyorských Timesů, a tomu namluvil, že mu jméno Henry padlo do oka v seznamu pacientů, kdežto O s tečkou si vymyslel, protože chtěl na začátek něco krátkého. „Óčko“ se prý navíc snadno píše. Trochu infantilní vysvětlení, stejně jako spousta dalších, mezi něž patří báchorka o Porterově neposlušném kocourovi, na kterého se prý zoufale volalo: „Oh! Henry!“ V některých biografiích najdeme údaj, že v ohijské státní sloužil jako dozorce jistý Orrin Henry. Existuje též francouzský farmaceut Etienne- Ossian Henry, o němž se mohl William dočíst v lékařských knihách.
BAGDÁD NAD PODZEMNÍ DRAHOU
Opravdový průlom znamenal příběh Přepadení vlaku, v němž Porter použil prakticky jen to, co za dlouhých večerů na marodce slyšel od Ala Jenningse. V úvodu se sám a bez mučení přiznává: „Muž, který mi toto vyprávěl, byl po několik let lupičem na Jihozápadě a věnoval se tomu, co tak otevřeně popisuje. Jeho popis, jak se to dělá, by měl být zajímavý, jeho rada pak cenná pro náhodného cestujícího při některém budoucím ,přepadení‘; jeho odhad radosti z přepadávání vlaků sotva někoho přiměje, aby se tomu řemeslu věnoval. Podávám jeho líčení téměř přesně jeho vlastními slovy.“
Měl to být začátek plodné spolupráce. Když ale pánové vyšli z vězení (Bill 25. července 1901, Al v listopadu 1902, oba pro dobré chování), jejich cesty se rozdělily. Porterovy první kroky směřovaly za dcerou Margaret, nyní už skoro dvanáctiletou. Ponechal jí iluzi, že byl celou tu dobu na cestách za obchodem, a chvíli s ní žil v Pittsburghu, kam se rodina jeho tchána mezitím přestěhovala. Ani ne za rok dostal nabídku, aby psal jednou týdně povídky pro New York Herald. Neváhal a vrhl se do víru velkoměsta. Bylo mu čtyřicet a v „Bagdádu nad podzemní drahou“, jak si ten rušný kotel, plný nejrůznějších ras a národností, láskyplně pojmenoval, se mu rýsoval zcela nový život. „V každém domě se skrývá jiné drama,“ básnil, a skutečně – prolistujeme-li jeho knihy, zjistíme, že New York ho inspiroval k několika stovkám smutnosměšných zápletek.
Přesto roku 1904 debutoval příběhy vytěženými z dobrodružné středoamerické epizody. Kapusta a vladaři, to byl v jeho kariéře vlastně jediný souvislý pokus o novelu či román. Srdce Newyorčanů si získal o dva roky později sbírkou povídek Čtyři miliony, kde nechybělo jeho nejslavnější dílko vůbec: Dary tří králů. Poprvé v životě pořádně vydělával – za celostránkový příspěvek mu magazíny platily sto dolarů. Během večeří v lepších restauracích si dokázal plácnout i s deseti vydavateli naráz, což mělo nutně za následek neustálý stres. O. Henry si začal pomáhat pitím – přátelům se chlubil, že denně při psaní vyžahne tři litry whisky! Jaký div, že když se roku 1907 podruhé oženil, tentokrát se svou dětskou láskou Sarah Lindsey Colemanovou, manželství brzy ztroskotalo. Spisovatel se pokoušel žít s mladou Sallie v domku na romantickém Long Islandu, ale co to bylo proti jeho bytu v Greenwich Village s výhledem na Washington Square Park. Od roku 1909 bydleli každý jinde: žena na venkově, on ve velkoměstě a dcera Margaret studovala v Princetonu. O. Henry měl pořád ještě relativní úspěch, do roku 1910 vydal devět povídkových sbírek. Alkohol ho však rychle stahoval ke dnu, stejně jako rodinné prokletí v podobě zákeřné tuberkulózy.
Jedno souviselo s druhým: chudák William pil, aby zahnal příznaky choroby, co vydělal, hned rozházel, neboť věděl, že zítřek nemusí přijít, a manželka od něj odešla, aby se na ten marast nemusela dívat. K TBC se přidala cirhóza a cukrovka. O. Henry udělal poslední pokus zajet za Sarah do Ashevillu na – řekněme – ozdravný pobyt. V lednu 1910 ho však odlákala zpět do New Yorku nabídka napsat divadelní hru. Z dramatického kusu s názvem The World And The Door zůstalo jen torzo. Zesláblý a sešlý autor se ho pokoušel dokončit skrytý přede všemi v hotelu Caledonia na rohu 26. ulice a 28. západní. („V Severní Karolíně na mě bylo moc čerstvého vzduchu,“ napsal příteli, „já potřebuju vytápěný pokoj bez ventilace a bez rozcvičky.“) 3. června 1910, tři měsíce před svými osmačtyřicátými narozeninami, dostal k večeru silný záchvat. Z posledních sil přivolal taxi a nechal se odvézt do nemocnice Polyclinic Hospital, kde se zapsal jako Will S. Parker. Když vyprazdňoval obsah kapes, komentoval to slovy: „Slyšel jsem o lidech, co nestojí ani za třicet centů. A vidíte – já sem přišel umřít s mizernými třiadvaceti centíky.“ 4. června o půlnoci zavolal na sestru: „Rozsviťte, nechci jít domů potmě!“ Byla to parafráze tehdy populární písničky. Vydržel do rána, ale když mu do pokoje zasvítilo slunce, vydechl poslední slova: „Pošlete pro pana Halla…“ (Gilman Hall byl jeho vydavatel.)
Smrti se nebál, přijal ji klidně. Sarah jeho tělo odvezla do Asheville a pohřbila ho na malebném hřbitově Riverside (tamtéž spočívá ashevillský rodák Thomas Wolfe). Billovu dceru Margaret, provdanou za proslulého karikaturistu Oscara Cesareho a pak za A. J. Sartina, čekal úplně stejný osud: tubera ji dostihla v roce 1927, tři dny po její druhé svatbě. A jak skončil spisovatelův povedený přítel Al Jennings? Knihu o vybájených dobrodružstvích, které měl s O. Henrym zažít v Hondurasu, dokonale vytěžil. V Hollywoodu podle ní natočili film – s Alem v hlavní roli. Šerifové, co kdysi dopadli Jenningsův gang, se proti smyšlenkám hlásaným v této kovbojce vzbouřili a reagovali způsobem hodným moderního amerického člověka. Založili vlastní filmovou společnost za účelem vzniku dalšího, pokud možno pravdivého snímku o nešikovném vlakovém lupiči. Potřebovali ale nutně nějaký tahák. A koho myslíte, že přemluvili, aby vzal hlavní roli? No ano: Ala Jenningse.
Foto archiv