Pamatuji si I Love You Honey Bunny jako jednu z kapel, které se zúčastnily klubové soutěže v rámci festivalu United Islands a už tenkrát vystupovaly z řady poměrně jasným poprockovým rukopisem, podpořeným výraznou porcí energie. Po debutové desce Cosmic Background Radiation, natočené s řadou českých pomocníků včetně Dušana Neuwertha, přišel logický krok vyzkoušet si podobnou práci v zahraničí. Dva roky staré album We Just Had a Wonderful Time tak vzniklo pod producentským dohledem Stevena Grahama Ansella z Blood Red Shoes a Koena van de Wardta (Klangstof), kapela se rozjela do světa, včetně krátkého turné v Kanadě, a kvůli této snaze, i patáliím, kvůli kterým zpěvák a kytarista Sebastian Jacques pár měsíců pobyl v pražských Bohnicích, se čtveřice v poslední době trochu ztratila z povědomí domácího fanouška. To se může změnit s novou deskou Don’t Look When I’m Changing, která má také zahraniční kořeny. Deska vznikala nejen v domácím studiu Space Time, ale zčásti pod vedením už osvědčené dvojice – v Amsterdamu s nizozemským producentem Koenem van de Wardtem a v Brighton Electric Studios se Stevenem Grahamem Ansellem. Narýsované území minulé desky se snaží I Love You Honey Bunny na mnoha místech rozšiřovat. Rapováním ve Voices in My Head se zatěžkaným trapovým rytmem, důrazem na taneční elektroniku v hitovce View of Mistakes, nebo naopak naprostému oddání se baladicky ambientní atmosféře v závěrečné Faults in My Design. Zajímavé, že ambiciózní hudbě neodpovídá výrazně civilní image samotných protagonistů. V podcastu Tomáše Poláčka pro časopis Reportér dokonce zpěvák vzpomíná na opakované setkání s nadšenými fanoušky kapely, kteří ho tváří tvář nepoznali. Ale nazpět k hudbě. Stejně jako u dva roky starého předchůdce tak máme co do činění se suverénním albem, které můžeme stavět na roveň podobně znějícím zahraničním hvězdám. Don’t Look When I’m Changing je zkrátka krátká a zábavná deska, která svádí k tomu, vyrazit za kapelou na koncert. A dívejte se, kluci už jsou proměnění.

Kdo je kdo v triu Long Term Parking možná netřeba opakovat, recenze debutu Luxury Luxury vyšla v UNI 3/2022, ale pro jistotu. Zpěvák, kytarista, baskytarista, houslista a textař Michal Krystýnek alias Christineck urazil zajímavou cestu od člena Hradišťanu přes folklor/funk/rockový Ponk až k osobitému uchopení trip hopu, indie popu i post rocku právě v Long Term Parking. A ne, folklorismus sem nevnáší, byť kořeny, erudici a cit pro zpěvné motivy nezapírá, proč taky. Autorem většiny hudby a elektronických základů je klávesista a kytarista Libor Koutník alias Kolib. Na bicí nástroje hraje Pavel Bříza, ostřílený profesionál se zkušenostmi od Bendeho přes Gotta po bigbandy, ale nelekejme se střetu světů. Pět let fungující trio se shodlo jak muzikantsky a jistě i lidsky, tak na vědomém zařazení do škatulky alternativa a vyhýbání se podbízivé chytlavosti.

Stejně jako na debutu, Krystýnek si napsal texty v angličtině. Jak kvůli práci s rytmem a frázováním, tak vzhledem k postupně naplňovaným zahraničním ambicím tria. A jsou hodně naléhavé. Někdy o vztazích, leč dosti mrazivě, třeba ve This Is Violence. Jindy obrazně vypovídající o době. Namátkou volně přeloženo: „Žijeme ve světě, kde je jediná věc jasná / tenhle mír je válka a válka je tady…“ (Steelman). Nejsilnější píseň? Možná Disconnecting o loučení s blízkými: „Nejste pryč, jenom vás nějak nevidím / až se vzbudíte, znovuzrození / pohřbím vás ve svém snu.“

Hudba oproti prvotině působí ještě sevřeněji, vyrovnaněji, průzračněji. Více ji provazují akustické nástroje. Ale charakteristika „průzračná“ platí jen pro celkový dojem. Když se zaposloucháme do aranžmá, narazíme na řadu vítaně spletitých nápadů. Třeba na harmonii vrstvených stop smyčcových nástrojů v To You, s drobnými záměrnými disonancemi a „tiše dramatickými“ glissandy.

Bylo by moc pěkné, kdyby se z takhle zajímavého alternativního popu stala aspoň ta méně nápadná součást mainstreamu.

Pro třetí album „novinkově-sebearcheologické“ řady Nejisté jistoty si Merta určil (volné) téma smyslu lidské existence, „kdo jsem, odkud jdu a kam“, viděné jediným autentickým způsobem, jaký máme k dispozici – skrze poctivou sebereflexi. S vědomím, jak píše ve sleeve-note, že „sebedefinice se mění s věkem, nepoznaně i drasticky“. Odtud i rimbaudovský (Je est un autre, Já je někdo jiný), potažmo dylanovský (I And I) titul desky Já a já. Samozřejmě v tom nečichejme žádné přebujelé ego, všechny výpovědi platí obecně. Jako v neprvoplánovém poetickém zpracování profláknuté pravdy Největšího nepřítele si nosíme v sobě. Záměr pásma písní? „Předkládám s mírným ostychem harmonizující melodie, které se vám snaží přiloudit trochu jiný svět než ten, ve kterém jsme uvízli.“

Merta ovšem nikdy není monotematický, z koncepce činí řadu odboček. O jedné z nejsilnějších písní Básnické guerilly sice uvádí, že „střílí do vlastních řad“, ale do téhle party vážně nepatří. Zato jde o trefný protestsong. Inspiraci nejlépe popisuje sám: „Nikdy jsem nepochopil, co vlastně dělá copywriter. Mistři manipulací, vybavení platformami, které pro ně vytvářejí algoritmy, do kterých nikdo z nás nevidí. Jsou bezejmenní, nenesou žádnou odpovědnost za slova, jimiž nás zahlcují. Otravují veřejný prostor. Traviči studní kdysi platili za své činy smrtí…“

Kdo by chtěl na albu hledat slabší (ale ne hloupé!) místo, opakování opakovaného, jistě nalézt může. V textech i melodiích. Ale možná jen kvůli kontrastu s tak sugestivními skladbami jako Lom slov. Nebo Krajina duší po bitvě, kde Merta na desetiminutové ploše hravě utáhne pozornost měnícími se poetickými obrazy: „Jsem grázl skrytý v božím hrobě…“

„Jiný svět“ byl úspěšně „přilouděn“. Samozřejmě není jednoznačný, jednoduchý, heslovitý, natož agitující. Merta, zodpovědný za svoje verše, není přece žádný copywriter.

Znáte ten vtip, jak se sejdou členové kapel Black Angels, The Horrors, The Earliest a Elephant Stone a začnou spolu jamovat? Jenže tohle žádný vtip nebyl a Alex Maas, John Mark Lapham, Rishi Dhir a Tom Furse se opravdu sešli a výsledkem srážky byla v roce 2018 debutová bezejmenná deska. Ta potěšila především fanoušky psychedelie a krautrocku. Po sedmi letech se skupina hlásí s dlouhohrajícím pokračováním, kdy pouze Toma vystřídal na bubenické sesli Robb Kidd z Golden Dawn Arkestra. Původní minimalisticky motorické směřování můžeme brát za základní výchozí bod, druhá deska se ale stylově rozlézá hned několika směry. Aby ne, když si uvědomíme, z jakého zázemí jednotliví členové pochází. Dhirova kapela Elephant Stone hraje tradiční indickou hudbu a pop 60. let, bubeník Robb Kidd s Golden Dawn Arkestra se věnuje odkazu Sun Ra, a producent John Mark Lapham je členem angloamerické folk-psych-elektronické kapely The Earlies. Pánové strávili společně ve studiu pouze tři dny, aby zbytek tvůrčího procesu probíhal distančně. Jednotliví členové vhazovali do společného kotlíku rytmické smyčky, groovy nebo vokální fráze, každý člen k nim pak začal přidávat jednotlivé vrstvy, aby Lapham pak vše spojil dohromady svým producentským rukopisem. Zatímco přímočarý úvod v podobě klipovky Evil People ještě odkazuje k sedm let starému debutu, už třetí Silent Golden, a především následující Mirror rozvolňují přísný rukopis směrem k výrazně prosvětlenější atmosféře, která si i v této poloze udržuje retrofuturistickou tvář. Vedle toho nám kvarteto psychedelicky přímočaře vlčí v Counterbalance, v baladě How Could You Run se střetneme s partičkou indickou pištců, zatímco Slipping Away dá vzpomenout na dnes pozapomenuté Spacemen 3. Závěrečná Morning Echo je pak setkáním Primal Scream vzor Screamedelica s podobně zasněným, v syntezátorech zachumlaným Beckem. Mien připravili pro posluchače výrazně barevnější hudební dobrodružství, které i přes řadu odskoků funguje jako celek a může bavit mnohem širší množinu posluchačů než jen krautrockové revivalisty.

Album zachycuje společné vystoupení české houslistky a hráčky na koto Anny Romanovské a další houslistky, v Praze žijící rodačky z Uralu používající jméno rlung, v divadle Alfred ve dvoře. Rlung využívá hodně efekty, zejména delaye, s jejichž pomocí vytváří přelévající se plochy. I když je spojována s ambientní scénou, výsledek měl nejblíže k soundscapingu, k vytváření vrstev zvuku, které se prolínají a proměňují, tedy oněch layers of sound, o nichž mluvil japonský tanečník butó Ryuzo Fukuhara.

Zatímco rlung buduje zvukové plochy a stěny, Romanovská do nich vnáší melodii, která jim dává osu, popřípadě je oživuje brnkáním, ať už na housle, nebo koto. Výsledek tak místy evokuje tvorbu Miroslav Posejpala v době, kdy hrál na efektované cello.

Delayů je však zbytečně mnoho. Plocha, do které se slévají tóny, by občas potřebovala vystřídat kontrastními pasážemi, kde by déle zněla samotná melodie houslí nebo motiv kota, aby plochy měly větší působivost, jako když vysoké hory vystoupí z nížiny. Výraznější tektonika by dojem umocnila. Plocha zvuku by potřebovala projasnit, jako když mezi mraky vysvitne slunce a dá mlžnaté krajině jasnější kontury. V závěru pomohlo využití ploch kláves, protože mají zvukově odlišný charakter jak plocha z delayovaných houslí. I tam by však potřebovaly vrstvy zvuku trochu probrat.

Album působí, jako by duo mělo strach z prázdnoty, a tak se snaží neustále zaplňovat prostor, což je patrné zejména u rlung. Nutno však brát v potaz, že jde o první setkání obou osobitých umělkyň. Další spolupráce by mohla vést k propracování konceptu, který není jednoduchý. Rlung efektovala hru Romanovské, což je pro hráče velmi náročné, protože nemá plně pod kontrolou vznikající materiál. Musí reagovat na to, co s ním někdo jiný provádí.

Album je však důležité i proto, že upozorňuje na projekt Konektiv Night, který se snaží propojovat umělce z různých, často velmi odlišných žánrů, což je důležité zejména v době, kdy mnozí umělci žijí jen ve své bublině.

Od konce 80. let funguje Julien Ash i pod názvem Nouvelles Lectures Cosmopolites (NLC). Pradávné nahrávky/alba atmosférných závarů jsou v průletu čímsi, co pravověrní industrialisté nikdy nepovažovali za industriál, novovlnaři za novou vlnu, gotici za gotiku, ambientníci za ambient, soundtrackáři za filmovou hudbu etc. Troufnu si muziku NLC vsunout do osobní škatule psychohudební drama. Kolem stovky alb, ať už v kooperaci s různými muzikanty, či elektroniky, se nese v tak olbřímím stylovém rozsahu, že nic nepřekvapí. Ani úkroky do mixu karpatského folklóru s derviškým hypnem a monumentální rytmikou à la Laibach na výtečném Les Alchimistes pod hlavičkou Slawowycz & Julien Ash (2024). Vizualizace hudby je určitě jednou, zdaleka ne nejpodstatnější složkou NLC, víc dramatický, přesněji dharmatický, charakter lze vnímat a pojímat snad až jako nekonečný vývojový kruh. Leta letoucí je NLC propojené tvůrčí duo Julien Ash (autor, piano, synthy) a Aloïs L (autor, housle, synthy).    

Suun zjevuje, jak by asi znělo spojení třeba Nicka Cavea, nového francouzského šansonu – zde ve skvostně vznešené úvodní Attente solitaire nizozemská sopranistka Liesbeth Houdijk – Legendary Pink Dots, Sisters of Mercy (The Believers, zpěv Jordane Prestrot) a místy i Kraftwerk. Cosi už značilo výtečné album The Golden Age (of nothing) z roku 2022 v podobně „třívrstvé“ struktuře, od čisté písňové formy s křehkými houslemi a klavírem přes zvolna dynamicky vzrůstající tepot k parasymfonickým plochám po děsivost chirurgicky digitálně přesné řezy rytmů. Zlomem a zároveň prolnutím výše naznačené triády je tady Army of Suun. Valí se hrůzně, hrozivě s brusnou kytarou a hukotně dunivou basou a vším, s veškerou nástrojovou bagáží, úprkem k záchraně z údolí vzhůru do hor před vlnou bahna ze zemětřesného tsunami. Jak vody-bahna opadnou, život vydechne, nadechne, srdce roztepe, krev proudí, nezčernalá, nemrtvá skrze bypass La traversée a jedenáctiminutový hymnus L’envol po Bytosti Les créatures.

Na sedmém albu (odtud ono A-my-7, i když na akord s měkkým i také dojde) se Bombarďák pořád soustředí na „hudbu, kterou poslouchají děti a přežijí rodiče“, míněno děti „od pěti, co si také zaslouží kvalitu“. Nicméně zdá se, jako by po dekádě fungování kapela „stárla se svým publikem“, tedy tím dětským. Pravda, puberťáci už obvykle poslouchají jinou muziku, ale ti, co dostávali pozitivní bombardování do uší odmala, jistě neopovrhnou. Některé momenty jsou tu vyloženě zábavně prepubertální. Třeba zamilované holčičí Kopretiny s cudnou pointou: „Hlava ramena kolena palce… a dost!“ Ale možná to tak bylo vždy, zkrátka „cílovka“ téhle nedětsky dětské kapely byla vždy široká. A řadu témat i slovních hříček poberou jen ti školou déle povinní a dospěláci: „Tuhle píseň napsal F. L. Vek“, „tak staň se vekanem“, „tuto píseň už za chvíli proslaví Suzanne Veka…“ (Veka).

Nastřádat tolik potrhlých nápadů, které navíc nepostrádají i nějaké to nenásilné a nenápadné moudro („kdo si čte, ten si užije“, Štěk), je každopádně obdivuhodné. Vyloženě nahlucho přitom nevyzní žádný z třiadvaceti rozverných kousků. Ještě aspoň jeden příklad: Text Pán vypadá jako popis bankovní loupeže z televizní detektivky, to když do peněžního ústavu nakráčí pán s kuklou na hlavě. Ovšem jen do té doby, dokud se z kukly nevylíhne motýl. Pointa? Není třeba brát vše smrtelně vážně. Hudba?

Opět parodie na žánrovou všehochuť, od pseudo-sakrálního chorálu Ami7 přes elektrický čecho-umořený „folkloreček“ Seno, country Kamion nebo funky-metal Labutě až po taneční elektroniku Kompresor. Ale vždy s důrazem na jednoduché, zpěvné melodie.

Co bude dál? „Začali jsme na 17 písních a každé další CD má o jeden song více. Tím pádem jsme na 140 kouscích. The Beatles měli 188 originálních písní a 25 přejatých, takže máme ještě spoustu práce,“ děl Filip Nebřenský. Dobrá koncepce. Připravme se na dalších 24 vtipných miniatur pro nejmenší i největší. Brouci, třeste se.