Kanadský hudebník Scott Morgan alias Loscil patří k nejinvenčnějším postavám ambientní scény posledních dvou dekád. Nové sólové album Lake Fire představuje jeho návrat k esenci – ne v radikální jednoduchosti, ale v intimní plnosti zvuku. Jako by se místo složitých konceptů rozhodl nechat mluvit samotný proud vědomí – vlnu za vlnou. Nahrávka vznikla z improvizovaných živých vystoupení, která Morgan později ve studiu přetavil do jednolité zvukové masy. Výsledkem je kolekce skladeb, jež nepůsobí jako kompozice v klasickém slova smyslu, ale spíš jako dýchání krajiny – konkrétní, a přitom přirozené a introspektivní. Klíčový inspirační moment tu ale dodává osobní i environmentální rovina: název Lake Fire i celkový charakter alba odkazují k devastujícím požárům, které v posledních letech zasáhly západní Kanadu a Spojené státy. Morgan, který sám žije v Britské Kolumbii, zde zhmotňuje atmosféru popela, ticha a přidušeného světla – obraz světa po žáru, paprsků pronikajících mračnem popela, které po hororových scenériích přinášejí záblesky a naději v lepší zítřky. Základem jsou všudypřítomné analogové syntezátory, jemné šumy a hluboké subbasy. Hudba je zcela oproštěna od dramatických zvratů – její síla spočívá v jemnosti a vytrvalosti. Každá skladba je jako pozastavený okamžik – detail, ve kterém se odráží celá nálada doby: úzkost, vyprázdněnost i potřeba uzemnění. Této náladě odpovídá i skladba Ash Clouds, ve které hraje výraznou roli kontrabas v rukou Jamese Meagera, jediného hosta desky. Přestože má album melancholický nádech, nikdy nesklouzává k prázdnotě. Naopak – v tichu a pomalých přechodech nalézá autor záblesky něhy. V některých momentech připomíná jeho dřívější práce pro Kranky, především sólové kolekce Plume nebo Equivalents. Nové album je ale ještě o stupeň zaostřenější na základní atmosféru, hlučnou, ale přitom prostou jak vyhaslé spáleniště požárem zkosené krajiny. Právě tahle křehkost, schovaná za temné hlukové stěny, dává Lake Fire jeho sílu.

Pět studiovek, dva živáky, čtyři EP, stovky koncertů křížem krážem světem. Po předchozím ukrutně dlouhém, dohromady přes dvě a půl hodiny, navýsost vynikajícím dvojalbu s originálními 28 písněmi Psychedelic Attic (2023), na němž vyhřezli snad to nejlepší, co se zdálo být nepřekonatelné, přišli letos s touto sevřenější novotou. Kratší co do stopáže, energicky emocionální nášup přinejmenším stejně silný.

Pěvec Lee Vernon s barvou hlasu od pánaboha naděleným v hrdle jaksi mezi umrlým mladým „The Doors“ Jimem a stále živým starým irským Van Morrisonem, výrazem ovšem jinace osobitý. Kapela živočišná, hbitá, krutá (vše vrchovatě v Gilding the Lily), kyvně hypnoluzná, muzikantská (obé navýsost představeno v Courageous), narvaná řezavou expresí (otvírák Black Rock nebo přímý rockodupák Space Invader), s najazzlou něhou (Heart of Gold, ta ovšem s klouzavě děsivými mimorytmy 7/8 a 13/8 v závěru coby Nick Cave i s Blixovskými duovokály), pak zas mistrovsky baladně barově vyprávěnková (Lightning), s funky gospelovou silově montrózní hybností (Hammer), a ve finále vás s desetiminutovou valbou Junkies zatluče totálně do křesla, do země, plážová matrace exploduje nebo kde se právě nacházíte… Jsme feťáci! v pseudorefrénu textu je hrůznou i zábavnou ironií, když pak dál vyvolává Potřebujeme šamana / abychom si byli jisti / že se nemýlíme / Před šílenými psy / zaujměte svá místa! … Máme na výběr / proti stroji / Proměnit se v mem / všeho čím jsi byl / Nebo kdy budeš? Je to exprese, i v něze a klidu, je to nejtvrdší a nejvalivější blues bez obezličky dvanáctkového schématu (velká síla, když pěvec Lee Vernon natiskne mocnou tlamu na harmoniku a duje sípe vrčí kvílí), je to psychedelie (varhany Simona Rinalda jsou snad větším trademarkem než Manzarekovy v Doors) s prapodivně hypnotickými, třesivě rozechvělými intervaly, co nečekaně pálí elegantní instrumentální salvy. Kapela šlape jak o život. Temné hlubiny pekelného ohně jsou rozhodně prozkoumány.

Osobu Julese Maxwella jsme mohli zaregistrovat nejprve jako koncertního hráče v řadách Dead Can Dance, nedávno vystoupil z pomyslného stínu, kdy se zpěvačkou legendárních Australanů, Lisou Gerrard, natočil velmi dobré album Burn, které nedávno také dvojice představila koncertně v Praze. Jules se tentokrát spojit s jinou brilantní vokalistkou – Linou – vycházející hvězdou portugalského fado. Ta zaujala mezinárodní publikum v loňském roce deskou Fado Camões, kterou natočila ve spolupráci s ostřílenými harcovníky, Justinem Adamsem a Johnem Baggottem, mimo jiné dlouholetými spolupracovníky Roberta Planta. Na rozdíl od akustického podání loňské řadovky se Jules znovu na dálku spojil s Jamesem Chapmanem z projektu Maps, Linino fado obarvil do výrazně syntetické podoby. I kvůli podobně laděnému obalu, jako má deska Burn, můžeme brát Terra Mae za svým způsobem pokračovatele Maxwellovy cesty. Naštěstí svět Lisy Gerrard se od světa Liny poměrně výrazně liší. K ruce si můžeme vzít například titulní kompozici, která je fadem namočeným do vangelisovského nálevu, s postupným ubíráním elektronických vrstev až do témat á capella závěru. Hned několik položek (např. Não Deixei de Ser Quem Sou nebo Entre o Ser e o Estar) se i přes elektronický kabátek hrdě hlásí k portugalské písňové tradici. To úvodní Arde sem se ver nebo hybná Milagres přitakávají popovému kánonu, obloukem se ale vyhýbá plytkému podbízení. Jedinou skladbou, která vstupuje do hájemství Lisy Gerrard, je temné zamyšlení na místě Requiem, kde se vokální výkon se spoustou kudrlin, zasazený do statické elektronické hmoty, dotýká jejího world music cítění s lehkým balkánsko/blízkovýchodním ostnem. Zbytek desky se už nese ve výrazně odlehčenější podobě, i přesto že se v závěrečné, jediné anglicky zpívané skladbě Lina ptá „kdy se vrátí?“. Album Terra Mae v první řadě potěší ty, kterým konvenovala spolupráce Julese Maxwella s Lisou Gerrard. Kolekce devíti skladeb ale hravě obstojí i sama za sebe.

Švestkové knedlíky, takový pěkný symbol domácího Bezpečí, nasycenosti, lenivosti, maloměšťácké pohodlnosti a kašlání na všechno, co se děje za zahrádkou útulného domečku. Ale kdo sleduje tvorbu brněnských Plum Dumplings, ví, že jde o ironii. Nic slaďoučkého se tu nekoná. Zatímco tématem předchozího alba Jiný místo (2020), ještě s lehkými šansonovými vlivy na pozadí noiseových zvukových stěn, bylo „ztrácení“ (důvěry, zábran), na třetí desce už se volná koncepce posunula k dokonalému „ztracení se“: Kapela vysvětluje, že obal se snímkem holčičky v samo doma vyrobeném skafandru (fotografie Štefana Berece) nesymbolizuje roztomilou hravost a fantazii dětství, ale „izolaci, introspekci a vytržení z běžné reality“. Zkrátka typický eskapismus, kdy se citlivé duši nechce setrvávat v realitě postrádající jakoukoliv záruku Bezpečí, zato spousta tlaku a nejistot. Hodně napovědí uvedené literární inspirace některých textů: Román Stanislava Bilera Destrukce či autobiografický román Hany Andronikové Nebe nemá dno. Adéla Polka navíc zpívá poetické texty mrazivě přesvědčivým zastřeným hlasem, se smyslem pro přesně odměřené vyjádření sarkasmu. Třeba v písni Nitky: „Je má záchrana mluvit o zkáze / nechat se litovat…“

Hudebně jsou Plum Dumplings vlastně retro se snadno stopovatelnými inspiracemi v potemnělé post-punkové estetice, nastolené kdysi takovými Joy Division, v noise rocku, v truchlivě chladné elektronice à la např. Portishead… Což není výtka, nějakou více-méně retro-fúzí je dnes skoro vše.

Jdou na nás chmury? To je občas třeba, ale na závěr dávkují Plum Dumplings, tedy dle vlastních slov, špetku světla ve skladbě Potápění po číslech, inspirované kriminální černou komedii Drowning By Numbers (Topení po číslech) režiséra Petera Greenawaye: „Potápím tě počtvrté… neboj se, prý to nebolí.“ Význam písně? Prý „v chaosu a absurditě lze vždy najít krásu, i když nečekanou“. No tak jo, (ne)čekaně krásná deska.

Tomáš S. Polívka

Pro milovníky temnější kytarové neopsychedelie není jméno New Candys neznámým pojmem. Parta z italských Benátek funguje na hudební scéně od roku 2008 a v letošním roce vydala už pátou řadovou desku. Z původně špinavě rock’n’rollového kvarteta se postupně vyklubala skupina, která na předchozí desce spolupracovala se studiovým esem – producentem Tommaso Collivem, známým svou prací s Muse, Damonem Albarnem nebo The Jesus and Mary Chain. O hudbě italské čtyřky se navíc nedávno pochvalně vyjádřili The Dandy Warhols nebo samotný Iggy Pop, který jí ve svém rozhlasovém pořadu označil za „excentrickou“. New Candys v posledních letech několikrát objeli celý svět, což mělo za následek personální rošádu v řadách kapely. Tu v současné době tvoří dva zakladatelé – zpěvák a hlavní skladatel Fernando Nuti a dlouholetý bubeník, dnes basák Dario Lucchesi. K nim se před dvěma roky připojili kytarista Emanuele Zanardo a bubeník Francesco Giacomin. V souvislosti s novou deskou se spojili s producentem Maurizio Baggim (The Soft Moon, Boy Harsher), který s kapelou úzce spolupracoval po celý loňský rok. Pětice neměla před sebou žádnou ústřední myšlenku, a tak se soustředila na co nejlepší vyznění jednotlivých skladeb. New Candys nám i díky této snaze předkládají asi nejbarevnější skládanku své historie. Výrazná elektronika dala šlapavému otvíráku Regicide dystopicky motorickou podobu, hned následující Crime Waves nechá poprvé vzpomenout na ikony Jesus & Mary Chain, zatímco baladická Aquawish se dotýká území dream popu a evokuje spíše Real Estate než Black Angels. You’ll Never Know Yourself se dostává někam mezi Black Rebel Motorcycle Club a raný Interpol, zatímco Cagehead může připomenout rukopis The Soft Moon na křižovatce mezi krautrockovou motorikou a podobně přímočarým rock’n’rollem. Deska nedisponuje tak přímočarou energií jako první trojice řadovek kapely. Nabízí oproti tomu naopak materiál, který by mohl konvenovat mnohem širšímu okruhu posluchačů bez ztráty osobitého výraziva.

Vydání 6 u labelu Is It Jazz? sedí dokonale jako ta příznačná zadnice na hrnci. Název si kapela už v roce 2011 vzala od mytického tvora z populární norské dětské písničky o kříženci slona a krokodýla, „dřímající troubící bestie s děsivou řadou zubů v chňapavých klapavých čelistech“. A znějí tak! Nástrojové trio kytara (Tom Hasslan), saxofon (Jørgen Mathisen), bicí (Axel Skalstad) svádí k jakémusi barovému oldschool be-bopu. To ani náhodou. I když – za takovou muziku bych rád v baru nechal safra velké spropitné. Slyšno jednou nohou pevně kdesi v kraji 70. let třeba Johna Coltranea, na té samé stojné noze taky hutnost tehdejších King Cimson nebo Soft Machine. Druhou nohou třeba až v podobě šílícího dervišského šamana roztočeného snad bez dotyku zemského povrchu, vzlétnuvšího, létajícího nad tím vším i mimo vše. Silná energie. Valivá.

Totiž hned první Harry Davidson vskočí s hutně basovým/kytarovým riffem, jenž dusá a vířivě krouží kolem motivu, který unisono hraje saxofon s kytarou a pod nimi zamotaně zapeklitě třeští bicí. A v téhle sedmapůlminutové věci plno meziher. Basový riff se změní do protisměru, kytara na to ni zbla nedbá, bicí vynechají dva takty, jako že „kurňa sis nevšiml!?“, všiml!, tak jede saxofon, až se i kytara v divném (skvělém!) propletenci taky rozjede spolu se saxem k finálnímu fanfárovému souzvuku. Pod tím vším muzikantským nápadem a instrumentačním umem si lze všimnout hutných zvukových vln. Plnících či spíše doplňujících to neurvalé mistrovství. Country Doom je dost z jiného ranku. Podivínsky se měnící groove vzlíná pozvolna, tak nějak seversky norsky, zprvu vyhýbavě, vznikavě, pak až funky hýbavě přes (uf!) pekelnické kytarové snad stoprstové spletité mísení několika melodických variant, které dominantní tónovou „spoluhrou“ musí po osmi minutách utnout saxofon. Závěrečná Pretentious Woman v tanečním rytmu s vrčivým riffem, intezivním saxofonovým sólem, kytarovou improvizací a vířivými bicími s finální codou. Čistá energie.

Dědictví mrtvého psa, toť vážně chytlavý název. Znalým příznivcům navíc prozrazuje návaznost na olomouckou kapelu Dirty Old Dogs. Poté, co staří psi odešli na věčnost, postavil jejich někdejší frontman Tomm Procházka kapelu novou, rozvíjející jejich odkaz. V čem je rozdíl, tedy krom odlišné sestavy muzikantů? Dirty Old Dogs byli více „roots“, zatímco Dead Dog Legacy zapojili do muziky trochu elektroniky, hiphopem inspirované groovy a také se neštítí vyloženě chytlavých refrénů. Ale ne, že by šlo o vyložený popík, kytarový nápor zůstává stejně intenzivní.

Po textové stránce vnímá Procházka album jako v podstatě monotematické: „Dead Dog Legacy je pro mě nový nástroj, jak pochopit konec – a zároveň otevřít další kapitolu… A i když se na první poslech může zdát, že se pohybuji v temnotě, celé nové album nese pozitivní energii. Chci se skrz tmu dostat ke světlu. A cestou si to užít,“ vysvětluje autor v tiskové zprávě. Zkrátka písně se motají kolem celkem častého (všichni se s tím snažíme nějak vypořádat, že) tématu smrti. Ovšem nikoliv banálně, navíc s hlubokým prožitkem. Tu tam si vhodně vypůjčí něco z věrouk, v power baladě Bardo třeba teorii mahájány o stavech duše mezi smrtí a znovuzrozením. Black je o smíření s konečností. Nebo spíše o pokusu o něj, o autosugesci smíření. Vedle existenciálních úvah se Procházka dotýká třeba eskapického utíkání k požitkům a závislostem (dvojice písní High a Velvet) nebo „kotvy“ v podobě vztahu (Lover). A Gang pojednává prostě o přístupu k muzice.

Nejdůležitější je ovšem naléhavost interpretace, především Procházkova zpěvu. A těší i zvuková pestrost. Podobným kapelám se občas přihodí skluz do jednotvárnosti, ovšem Dead Dog Legacy barví každou skladbu trochu jinak, aniž by jednotlivosti trčely z celku. Tu loopem, onde akustickou kytarou, která zpřehledňuje kytarové hlukové stěny.

Ano, stojí za to hledat zakopaného psa a rozvíjet jeho dědictví.