Jedeme s dětmi z chalupy na výlet do Rožmitálu pod Třemšínem. Trochu potěmkinovská vesnice. Parádní náměstí, ale pár kroků dál zoufale zchátralý zámek – se zanedbanou zahradou. Okna zatlučená, na bráně zámek. Vyváží to ale hravě širé jezero o kousek níž. Pak se vracíme obloukem na náměstí. Je tam hospoda – a naproti knihovna. A v ní burza knih. Obrovská místnost s lavicemi a židlemi, knihy všude. Ve dvou třech vrstvách. Ptáme se, kolik co stojí. Co dáte, odpovídá paní u kasy. Kromě ní je v baráku pusto prázdno.
Spousta těch knižních věcí je šunt, to se ví, hlavně ideový, ale taky estetický – ale spousta taky ne. Dětem nabereme náruč pohádek, třeba Bylo jednou jedno loutkové divadlo od Eduarda Petišky; to je jízda – cestou zpátky čtu z té knihy nejmladšímu synovi, a ten je obratem v limbu! Na burze jsou ale i další knihy: raritní svazky Nezvalových spisů, poválečné vydání Hald od A. M. Tilschové – román na hraně hororu, kde hrůzu nahánějí už jen krvavě kouřící komíny na obálce. A dál Kliment (Setkání před odjezdem), Včelička (Policejní hodina), Poláček (Hlavní přelíčení), Weiss (Dům o tisíci patrech), Sloboda (Rozum). Bereme ale nejen domácí, taky hosty: Radiguet (Anděl s ďáblem v těle), Traven (Generál přichází z džungle), Tolstoj (Paprsky inženýra Garina), Polevoj (Příběh opravdového člověka). Knihovna aktivního chalupáře snad praskne nadšením ve švech!
Nakonec nejstarší syn objeví skvost: tříkilovou knihu o sedmi stovkách stránek – Jak si poradit skoro se vším. Surreální konstelace v závěrečném rejstříku (táhne se ve čtyřech sloupcích přes patnáct stran) – stejně jako v obsazích jednotlivých hesel. Pod písmenem „K“ nalistuji, co je potřeba: „Knihovna na míru.“ Už mám všecko připravené k akci, jenže pak se to stane: Nepočítal jsem při sběru dřeva s tím, že „neohoblovaná prkna, nabízená ve standardních rozměrech 225×25 mm, mají ve skutečnosti po ohoblování profil 221×21 mm“! Naštěstí v té příručce si vědí rady opravdu se vším: pod písmenem „N“ jsou v těsném sousedství k mání „nervozita“, „nevolnost“, „nespavost“ – i „nouzové signály“. Zaplaťpámbů za vesnické burzy knih!
KAŽDÝ ČÍŇAN PÁCHNE PIŽMEM
Osmého srpna to bylo šedesát let, co umřela Olga Fastrová. Znáte? Ta dáma stojí za připomínku, a jistě nejenom proto, že se po jejím životě a díle svého času dost brutálním způsobem vozil autor stokrát známější doma i ve světě – Jaroslav Hašek.
Olgu Fastrovou, rozenou Cikhartovou (1876–1965) berou zdejší dějiny jako první novinářku, co dělala svůj džob profesionálně. Nemohla jinak. Když se oženila s Ottou Fastrem (1898), musela ukončit svou dvouletou kariéru učitelky na obecních školách (učitelky musely být tehdy ze zákona svobodné). Když pak v roce 1907 předčasně umřeli její manžel i matka (otec zemřel už v roce 1892), nemohla jinak tuplem. Aby zaopatřila své tři dcery, hojně překládala populární tituly, hlavně z francouzštiny, od roku 1910 pak pracovala na plný úvazek v redakci deníku Národní politika. Ten list měl ovšem profil národně i politicky umírněný, cílil jasně na středoproudou masu. V Československu byl až do druhé války vůbec nejprodávanějším deníkem; náklad měl přes týden kolem sta tisíc výtisků, v neděli pak skoro čtyřnásobný. Fastrová pracovala v redakci dlouhých sedmadvacet let; psala hlavně o módě, propagovala ženská témata, sice vervně, s nadšením, ale vždycky lidově, „selským rozumem“. To z ní udělalo hvězdu meziválečné československé žurnalistiky, ale taky snadný terč. Strefovali se do něj mnozí. Nejostřeji a opakovaně asi Hašek.
Důvod byl nasnadě: pro radikálního levičáka a bohéma, který pěstoval bouřlivé sympatie jak k anarchismu, tak ke komunismu, byla novinářka esencí toho nejodpudivějšího konzervativismu a maloměšťáctví, usedlosti a pasivity. Fastrovou si hravě dobíral ještě před válkou, když psal Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona. Po válce pak přitvrdil. Svědčí o tom fejeton „Kronštadt“, publikovaný v Rudém právu 20. března 1921. Hašek tady píše, jak se po svém návratu z Ruska, na konci roku 1920, potkal s novinářkou v pražské kavárně U Zlaté husy. Prý mu položila podivnou otázku: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici živí se masem Číňanů?“ Hašek jí domněnku vyvrátil „delikátní způsobem“, když prohlásil, že „každý Číňan, bez rozdílu stáří a pohlaví, páchne pižmem. Jako nikdo nejí maso krysy pižmové, ondatry, tak i vařit si nebo péci Číňana vzbuzuje hnus pro pronikavý pižmový zápach“. Fastrová ovšem odmítla ze svých pozic ustoupit: „Prohlásila, že starý Holeček to vážně tvrdil v Národních listech.“ Tak jí to Hašek spočítal citovaným fejetonem.
Očekával reakci. Jenže žádná se nekonala. To Haška zřejmě namíchlo, takže rozjel další kolo. V Rudém právu ze 17. května 1922 otiskl rovnou fiktivní nekrolog „Za Olgou Fastrovou“. Krutě ironický obrázek uzavřel odstavcem: „Krátce před svou smrtí vyjádřila prosbu, aby byla zpopelněna a její prach vysypán ze Žofínského mostu do Vltavy. I v těchto posledních slovech jeví se ona nezdolná energie, kterou vynikala ve své neúnavné práci na kulturním obrození české ženy. Čest její památce!“ Jenže v téhle kauze platí možná víc než kdy jindy, že kdo s čím zachází, tím také schází. Necelých osm měsíců nato Hašek umřel. Vysmívaná Fastrová ho přežila o dvaačtyřicet let. Tedy víc než celý Haškův život…
Nenajdeme ho na Wikipedii, přesto poměrně výrazně zasáhlo do podoby posledních dvaceti let populární hudby. Americké vydavatelství Cherrytree Records oslavilo jubileum dvaceti let fungování benefičními koncerty v Los Angeles, plnými velkých jmen, a i současnými kroky nadále potvrzuje, že po dvou dekádách má čich na talenty i schopnost nabízet posluchačům novou vzrušující muziku.
Když Martin Kierszenbaum, syn argentinských rodičů, v roce 2005 zakládal The Cherrytree Music Company, nebyl v hudebním světě žádným nováčkem. Hudbu studoval už od dětství, prošel univerzitami v Michiganu a Los Angeles, hrál v hiphopovém duu Maroon a kariéru dělníka hudebního průmyslu odstartoval v marketingovém a PR oddělení vydavatelství Warner Bros., následně A&M Records. Rychle se vypracoval až na pozici šéfa mezinárodního marketingu molochu Interscope Records, kde pomáhal uvést do světa jména jako t.A.T.u., Nelly Furtado či Black Eyed Peas. Už tehdy proslul instinktem pro netradiční způsoby propagace – třeba když ruské duo t.A.T.u. proslavil v Japonsku skrze intenzivní kampaň v karaoke barech, což následně vedlo k milionovým prodejům dvojice. Jako producent a skladatel se také výrazným způsobem podepsal pod úspěchem debutové desky Lady Gaga. Tento cit pro spojování hudby a trhu napříč žánry i hranicemi si přenesl i do vlastní značky Cherrytree (do angličtiny převedené, původně německé příjmení Kierszenbaum), kterou uvedl na trh v roce 2005.
The Cherrytree Music Company, jehož zásadní součástí je vydavatelství Cherrytree records, od počátku stálo na principu nalézání talentů mimo hlavní proud a nabízení jim tvůrčího prostoru. Samotný příběh Cherrytree začal skromně. Úplně prvním vydaným titulem labelu bylo album Let It Die kanadské zpěvačky Feist, tehdy ještě vzdálené mainstreamové slávě. Už tímto prvním krokem Kierszenbaum naznačil, že jeho cesta povede skrze nová, neokoukaná jména, která dokážou zaujmout svou osobitostí, nikoli konformitou. Následovala spolupráce se švédskou zpěvačkou Robyn, která díky hitu With Every Heartbeat pronikla do širšího povědomí, a s mladou Lady Gaga, jejíž debut The Fame změnil tvář popu i tanečních parketů po celém světě. Postupně se k nim přidali temně rocková partička pro teenagery Tokio Hotel, americké elektropopové kvarteto Far East Movement, hybná dvojice LMFAO, britští kytarovkáři bez kytary Keane, anglická zpěvačka a skladatelka Ellie Goulding, francouzský retropopový vokální objev La Roux, ostrovní taneční duo Disclosure, skotští indie rockeři The Fratellis či už zmínění t.A.T.u. Skladby z katalogu labelu se objevily v kampaních Applu, během ostře sledovaného Super Bowlu i v hollywoodských filmech. Po dvaceti letech fungování vydavatelství se značka může ohlédnout za víc než padesáti miliony prodanými alby, pěti singly na prvním místě americké hitparády Billboard Hot 100 a za katalogem, který zásadně formoval podobu popu, elektroniky i alternativní scény začátku 21. století.
Plzeňské art-popové duo KáVa založily před třemi roky kytaristka Eva Samková (Her Nature) a cellistka Karolína Korecká (Crimson Fields, Zakkiss Trio, Search and Destroy). Svou melancholickou hudbu vyznačující se křehkými vokály a rafinovanými aranžemi KáVa nejdříve představila na společných koncertech s personálně spřízněnými kapelami. Během loňského roku postupně vznikal ve vlastní produkci jejich první singl a videoklip Darkest Paradise. Na jaře letošního roku kapela vyrazila spolu se šumperskými post-rockovými ELBE na miniturné zahrnující Plzeň, Prahu a Brno.
Prezentujete se jako „veselý holky hrající smutnou muziku“. Kde se ve veselých holkách bere nutkání hrát smutné věci?
ES: Život je veselý, ale i smutný a my se snažíme být optimistické a vnímat život pozitivně. Jsme skutečně veselé, ale smutek v sobě taky máme.
KK: I melancholie je součástí života. Možná je to nějaká forma ventilu – ty ošklivé věci se vyventilují v hudbě.
V doprovodném textu k Darkest Paradise píšete, že i v těch nejtemnějších chvílích existuje naděje. V čem vidíte její zdroj?
ES: Může to být leccos. Já osobně vidím všechno docela pozitivně, i když jsem depkař. Je to zvláštní, ale je to tak. I když se děje něco nepříjemného, tak si vnitřně myslím, že se to zlepší.
KK: Ono to je zobecnění. Je lepší se na věci dívat z pozitivního hlediska. Když se na něco díváš s tím, že to třeba dobře dopadne, už to samo o sobě hodně změní. Pokud si budu říkat, že se mi něco nedaří, a točit se v tom, tak se to fakt nebude dařit.
ES: Já se v tom smutečku chvíli porochním, ale stejně si myslím, že to bude dobré. I kdyby mi někdo řekl, že mám před sebou poslední tři hodiny života, doufala bych, že se to nějak obrátí.
Váš první singl vznikal zhruba rok. Jaká je jeho historie? ES: Já jsem DIY člověk, který
V úterý 30. září se na jednom pódiu pražského Jazz Docku sejdou dva mistři: chicagská kytarová legenda John Primer a britský harmonikový virtuos Giles Robson. Toto exkluzivní duo je vzácnou příležitostí zažít zblízka světovou úroveň tradičního blues. Společně oslavují chicagskou bluesovou tradici, čerpají z Primerova bohatého repertoáru a z jejich oceňovaného alba Ten Chicago Blues Classics, které dobývá světové bluesové žebříčky a sbírá nadšené recenze.
John Primer je zosobněním pravého blues – živý odkaz zlaté éry. Svůj um piloval po boku legend jako James Cotton a Junior Wells, hrál s Williem Dixonem, stal se posledním kytaristou Muddyho Waterse a vedl slavné Magic Slim & The Teardrops. Dnes je považován za nejautentičtějšího představitele chicagského blues na světových pódiích.
Harmonikář Giles Robson je jediným britským bluesmanem, který vydal desku u kultovního chicagského labelu Alligator Records a získal Blues Music Award v Memphisu – po boku velikánů jako Eric Clapton nebo Peter Green. Chválen Mickem Jaggerem a obdivován Billym Branchem, Giles Robson vnáší do každého tónu oheň, cit a pravou bluesovou vášeň.
Už samotný fakt, že v čele The Brandee Younger Tria stojí afroamerická hráčka na koncertní harfu, by mohl teoreticky stačit k tomu, považovat soubor za naprosto unikátní formaci. Ale to bychom byli příliš povrchní. Nejde zdaleka jen o netypický zvuk, nýbrž prostě o jedinečnou hudbu jako takovou.
Nyní jedenačtyřicetiletá Brandee Younger to s hudbou myslela velmi vážně už od velmi mladého věku a podřídila jí i svá studia. Absolvovala nejprve hru na harfu a hudební management na Hartt School of Music v Connecticutu, následně získala titul Master of Music na New York University. Už v začátcích kariéry se jí podařilo spolupracovat s jazzovými velikány kalibru Pharoaha Sanderse nebo Jacka DeJohnettea, ale i hiphopovými a R&B hvězdami, jako jsou Lauryn Hill, The Roots nebo John Legend. Zlomovými okamžiky kariéry Brandee Younger bylo jednak pozvání od saxofonisty Raviho Coltranea na vzpomínkový koncert na jeho matku Alici Coltrane, jednu z prvních umělkyň, kterým se podařilo zakomponovat harfu do jazzové hudby, jednak, o pár let později, použití její skladby Hortense do koncertního dokumentu o zpěvačce Beyoncé.
Ačkoli se jméno Brandee Younger objevovalo v tirážích desek už od poloviny nultých let a na malých nezávislých značkách vydávala svoje alba od debutu Prelude z roku 2011, její vstup do velkého nahrávacího světa se datuje rokem 2021 a albem Somewhere Different, vydaným na značce Impulse!. Z něj také pochází její první nominace na cenu Grammy, totiž v kategorii Nejlepší instrumentální kompozice, pro skladbu Beautiful Is Black. Brandee Younger byla mimochodem první Afroameričankou, která kdy byla v této kategorii nominována. Následující a zatím poslední album Brand New Life jí vyšlo ve stejném vydavatelství v roce 2023.
Jako malý Pražáček jsem léta vnímal velký nápis, zřejmě natřený vápnem, na jednom zbytku někdejších městských hradeb nad parkem Folimanka v mém rodném Nuselském údolí. Ale nikterak si nelámal hlavu, co má znamenat. Bylo mi to prostě fuk. Ale roky ubíhaly a ona výzva tam stála pořád. Do dáli jasně čitelná, hlavně když stromy shodily listí. Až jsem se jednou zeptal rodičů, o co vlastně jde. A dostalo se mi informace, že výkřik Volte č. 1 pochází z kampaně roku 1946 a jednička patřila Komunistické straně Československa. Která, jak známo, tehdy vyhrála. Tedy na víc než čtyři desetiletí poslední svobodné volby. A tuto připomínku svého triumfu se pak nenamáhala odstranit, nápis myslím zmizel až někdy na rozhraní 70. a 80. let, ne-li později. Pevně panující soudruhy také ani nenapadlo, že se tím pádem kupříkladu někdo podobně zvědavý jako já dozví aspoň něco o pravidlech volné politické soutěže a demokratickém uspořádání vůbec. To vše se ve škole taktně zamlčovalo. Respektive nějaká zmínka padla, ale s rychlým dodatkem, že plurality už netřeba, protože patent k řízení státu má přece jedině KSČ, cele zastupující vůli lidu. Ostatně si to pro jistotu vetkla do Ústavy.
Později jsem něco z předvolební atmosféry jara šestačtyřicátého našel v literatuře. Kupříkladu v pěkné novele Jaroslava Papouška Černý Petr, napsané trochu ve Škvoreckého stylu a vydané roku 1965. Miloš Forman ji ovšem v legendárním stejnojmenném filmu posunul do současnosti. Neboť chtěl jednak zachytit aktuální a totální mezigenerační neporozumění, a pozadí netotalitních voleb v malém městě by mu na Barrandově stejně škrtli.
Když jsem pak už trochu poučen kráčíval coby mladý muž skrz Folimanku směrem k Podskalí a ujistil se vždycky, že je anachronický apel stále na místě, přemítal jsem, jestli si někdo z tehdejších voličů, včetně řady komunistů, uměl představit, co výhra KSČ přinese. A jak pevně se zlotřilí soudruzi u moci zabetonují. A že v těch dávných volbách tedy „jde o všechno“. Jak zní letošní heslo ODS. A vzhledem k tomu, že má pan Babiš svůj zahraniční byznys pouze na Západě a pražádný v Rusku a v Číně, je to varování možná přehnané. Ale zase – když se člověk ne zrovna dobře vyspí, říká si, jestli ten Fiala nemá přece jenom recht. I když se ten jeho tým v zářivém světle zrovna nepředvedl. Tak počátkem října přeju šťastnou ruku!
Televize? S tou je svízel. Pitterman a Mathé byli šarmanté. Ti po nich jen melou pantem. Mathého, vzpomeňme si na něho, jsem vychoval já. V obráceném gardu zas, a to vůbec není špás, Pitterman vychoval mne. S tím bylo vše jak tvůrčí mše. Pro mne za mne omamné.
Post illa verba dodávám, že při svém chlebovém mysteriu ve visutých zahradách Semiramidiných pod Pražským hradem jsem odstartoval kariéru hned několika budoucích kulturních machrů. Tehdy mladistvá Milena Skalická se díky happeningové inspiraci rozhodla pro studia dějin umění. A co se nestalo? Stala se naší přední kunsthistoričkou. „Obětí“ chlebového Díkůvzdání nebyla sama. Ještě mladistvější Ivo Mathé, nepletu-li se čtrnáctiletý, při zatýkání účastníků utekl, ale to jen proto, aby později mohl coby ředitel televize kulturně vést celý národ. A vskutku, kromě jiného, o pár let později, věru pěkný pár, opožděné finále toho, z čeho prchl, úspěšně přenášel. Zabavené bochníky chleba se v přímém přenosu ze samotného nebe vrátily. Jak jinak než s pomocí padesáti mistrů světa v parašutismu. Salvador Dalí hlásal parašutismus početí. V Kolowratské zahradě se jednalo o neoparašutismus zralého návratu.
Je to holt mathématika, jež se týká nejen mne. Počty, ne-li letopočty, jsou to houfně vzájemné. Mathématika. Trumf rozumu, střecha umu, nad ní atika. Ať si na ni lidstvo zvyká. I Bůh kouká, z lokte souká nápovědu, proč by z toho dělal vědu, když vědu, tak z publika. Toho mathéckého, jež touží potěšit Jeho. Všichni jsou napjati, nejen ti najatí. Je dvojí napětí, jak počet do pěti. Jedno nás nabíjí a druhé zabíjí. To jedno ono je, vyňato z orloje. To druhé je v Malši, namoč štětec, Alši. Na řadě jsou šarmanté. Nežli publikum se vznese, brána nebes otevře se ve všech pantech.
Nevím, co přesně v mé povaze to způsobuje, ale zjišťuji, že mě baví různé databáze, seznamy a uspořádané archivy. Možná mě nějak uklidňují, nevím. Uznávám, že bych s tím měl asi obtěžovat spíše nějakého odborníka přes mentální zdraví než čtenáře kulturního magazínu. Cítím ale, že jsou to trochu propojené nádoby. Možná proto, že se tahle má vlastnost projevuje především u věcí, které mě zajímají a baví, takže hlavně u hudby.
Není tedy divu, že jsem nadšený uživatel databáze hudebních nosičů Discogs (viz UNI 8/2018). Teď se ale objevilo další „nebezpečí“. Setlist.fm, tedy databáze koncertů a setlistů. Zatím se celkem držím, snažím se tomu úplně nepropadnout, ale cukání mám. Fascinuje mě, že tam mohu najít dávné koncerty, které jsem navštívil, a podívat se, co se tam vlastně hrálo za písničky. Nebo je tam naopak doplnit, pokud to ještě nikdo neudělal (a já si alespoň některé pamatuji).
Databázi jsem vlastně objevil celkem náhodou. Před dvěma lety jsem se snažil na internetu najít, co přesně hráli Devo poté, co jsem svou milovanou skupinu v Berlíně viděl poprvé naživo. A na setlist.fm to všechno krásně bylo! Hned druhý den. Včetně reprodukované hudby, která hrála při příchodu a odchodu kapely z a na pódium. Tím jsem pootevřel vrátka, za kterýma mě čekaly stovky koncertních programů!
Nepropadám tomu, jistě, ale alespoň jsem si zkusil náhodně najít pár koncertů, které jsem kdy navštívil, abych zjistil, jestli tam jsou. Většinou tam byly, někdy jen jako položka turné s datem a místem konání, jindy i s písničkami. Pro nerdy a geeky vyložená lábuž! Jsou tam totiž také statistiky, například podle písniček, alb nebo destinací. Grafy, tabulky, koláče atd.
Pak si samozřejmě můžete vytvořit účet (provedeno) a už jste lapení. Začnete si u koncertů zaklikávat „I was there“, objeví se vám vlastní statistiky a historie vaší „koncertní docházky“. To je naprosto úžasné! Našel jsem tam například koncert Stevieho Wondera na Spartě, na kterém, už jsem skoro zapomněl, jsem jako polodítě tenkrát byl. Pak se může stát, že si vzpomenete na něco, co v databázi není, a můžete to doplnit nebo upřesnit. Lístky ze všech koncertů, na kterých jsem kdy byl, si pochopitelně schovávám. Smysl pro pořádek vám jasně velí, co máte dělat! Ale jak říkám, snažím se tomu úplně nepropadnout…
Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou (letos 26. 7.–2. 8.) patří mezi komunitní akce: hranice mezi publikem a umělci je z těch nejtenčích, jaké si dokážete představit, valnou většinu organizátorů tvoří dobrovolníci, za ta léta se tu mnozí návštěvníci alespoň od pohledu znají a pocit, že jste se alespoň na chvíli ocitli mimo „svět okolo nás“, podtrhuje symbióza mezi radnicí, zámeckým kastelánem, uměleckou Galerií 12 a festivalem. K tomu přidejte dobrosrdečnou atmosféru malého městečka, a vyjde vám z toho obrázek, do kterého nepatří zamračení a do všeho obvykle rýpající lidé. Jako by si každý z nich uvědomoval, že být součástí téhle komunity, vzývající slušnost s tolerancí, představuje výsadu a přijmutí její filozofie a nezbytnost, jinak na Folkovky nemá cenu jezdit. Autor článku se rád baví jednou kratochvílí: do Náměště pravidelně zve nové a nové váhající přátele a na místě se baví jejich překvapením z toho, co všechno je tu potkalo, a především otázkou: proč jsi nám o tom neřekl dřív?
Ne, nikdo z Folkovek nedělá svatý obrázek, podobně vstřícných malých festivalů, kde jste upřímně vítáni, najdeme v naší zemi několik, ale pokud jako letos už poněkolikáté od zahraničních muzikantů slyšíte z pódia, že něčeho takového, co se v Náměšti během osmi dnů odehrává, by si měli návštěvníci vážit, protože to rozhodně není běžné ani samozřejmé, něco na tom bude. A zrovna tihle světoběžníci moc dobře vědí, o čem mluví, a navíc někteří z nich nebyli v Náměšti poprvé, takže britský folkař Sam Lee si sem prý přijíždí jako domů a myslí to naprosto upřímně. Proto se každou chvíli s někým zdraví a vodí lidi na naučné procházky do lesa.
Ne nadarmo se říká, že jaký pán, takový krám, a na prioritě, aby se v Náměšti všichni cítili příjemně, hlavní dramaturg Michal Schmidt prostě trvá, a evidentně se mu to vyplácí, jinak by se sem lidé pravidelně nevraceli. A letos možná v ještě větší míře než jindy přijeli noví. Samozřejmě stěžejní je pro ně hudební program, a ten byl opravdu parádní, ani jim ale netrvalo dlouho, aby zjistili, že do festivalové nabídky patří také desítky výtvarných dílen, workshopy, divadla, dětská představení, filmová sekce a jako obvykle několik mimořádných výstav. Konkrétně: ve Staré Tkalcovně rozvěsil svá rozměrná plátna Tomáš Rossí pod názvem Se světlem a v Galerii 12 uměleckého kováře Pavla Tasovského jste nemohli odtrhnout oči od grafik, kreseb a koláží Jana Švankmajera. Stejně tak od kouzelných obrázků výtvarnice a písničkářky Martiny Trchové vystavených ve Staré radnici.
TRANCE NAD OSLAVOU, Folkové prázdniny 2025
Do komplexního balíčku vizuálních zážitků patří všudypřítomné malby, cedule a obrázky brněnského výtvarníka Rosti Pospíšila: bez nich si už Folkovky nelze ani představit. Letos se tu jen mihl, aby představil novou knihu Raritní brouci & Běžní ptáci, která, jak v předmluvě uvádí Jarmil Pavlát, upozorňuje na neprávem zapomínané, nebo dokonce z vědeckého prostředí až z malicherných důvodů vyjmuté tvory, „o jejichž existenci tušíme, ale prostě se nám nehodí“.
Už tradičně proběhlo také veřejnosti přístupné dvoudenní Kolokvium: mezinárodní setkání vědců, etnomuzikologů, historiků, muzikantů a publicistů, tentokrát debatujících na téma Puritáni a inovátoři. Ono to sice zní trochu suchopárně, ale opak je pravdou, protože některé debaty měly opět skoro až vášnivý ráz.
Vypadá to sice na pořádnou honičku, ale záleží na každém, jaké si zvolí tempo a čemu dá přednost, a co je důležité, o doprovodný program určený celým rodinám je velký zájem. Z prostého důvodu: nejedná se o zahánění volného času před koncerty, ale o promyšlenou součást festivalové koncepce, kdy si ani neuvědomujete, jestli se bavíte nebo už nenápadně sebevzděláváte.
Jistě si pamatujete koncert, který vás přesáhl, dostal do úzkých se slovy a až teprve doma vám postupně docházelo, co jste slyšeli. Když Justin Adams s Maurem Durantem dohráli ten svůj, leckomu během popadání dechu letělo hlavou, s čím jiným nebo snad ještě lepším by asi tak mohli přijít v rezidenčním projektu Trance nad Oslavou, jakkoliv se to blížilo takřka nemožnosti, zvlášť po poslední trans-psychedelické skladbě. A přece v pátek večer přišli, nicméně na to nebyli sami. Zpěvačka Alessia Tondo ze skupiny Canzoniere Grecanico Salentino a zpívající Yousra Mansour s elektrifikovanou loutnou guimbri z marocko-francouzské rockové kapely Bab L’ Bluz hostovaly na jejich posledním albu Sweet Release, takže pozvání dávalo smysl. Copak o to, v rytmech gnawy a pizziky hráli Justin Adams s Maurem Durantem svoje známé skladby, ale jak! Když dojatí s vděkem objímali po skončení Michala Schmidta, tvrdili, že takhle ale ještě nikdy. Ze všeho nejvíc to vypadalo, že skočili společně ze skály, a ještě u toho mávali rukama, aby byli dole dřív. A kdo dosud netušil, jak se dostat do tanečního tranzu, tak mu to předvedli, evidentně v něm plující také. Maurova strhující hra na housle tomu odpovídala nejvíc a Justin k tomu ještě sázel jeden zuřivý riff za druhým.
„Podívejte se, co se dnes děje ve světě, a važte si toho, že můžeme být dnes společně tady a svobodně hrát a poslouchat, protože v tom spočívá naše síla,“ prohlásil Justin. Podobně se vyjadřoval i zbytek čtveřice, a když Yousra spustila křesťanský velikonoční hymnus Wa Habibi (Můj milovaný), který s arabským textem po celém Blízkém východu proslavila libanonská diva Fairuz, její procítěný zpěv opravdu připomínal „nářek pro tuto dobu“.
„Koncert Sama Lee je z druhu těch, na který se chodí třeba čtyřikrát za sebou,“ podotknul jeden přítomný hudební publicista. Patří k němu totiž zvláštní druh magie vysvětlitelné tím, že každý z muzikantů, kterými se obklopuje, pochází z jiného žánru, a s britským folkem nemají často vůbec nic společného. Ostatně ani Sam Lee není původně folkař a dostal se k tomu skrze písně skotských travellers, kteří mu je propůjčili, což běžně nedělají. Doprovází se na shruti box a spoluhráčům v nich od samého začátku nechává velký prostor. Jímavým barytonem a pohyby těla místy ani nezpíval, jako by je spíš měnil v hudbu definující požehnanou krásu.
„Mně se zvuk harfy většinou moc nelíbí a stereotypní uvažování, že jde o jemný, andělský nástroj, mě dost rozčiluje, takže si hudbu, která se k ní přiklání, moc neužívám. A nutí mě to najít způsob, jak docílit zvuku, se kterým jsem naopak v souladu,“ vysvětluje ve festivalovém programu Cerys Hafana svůj přístup k velšskému národnímu nástroji triple harfě, tedy harfě se třemi paralelními řadami strun. Ve finále to znamená, že na ni často hraje proti všem tradičním pravidlům a rytmus je pro ni stejně důležitý jako melodie. Nemusela nám to ani říct, snad každý slyšel, že lidové skladby vnímá jako indie folkařka a s vlastními kompozicemi se s harfou posouvá ještě dál do míst, kde občas vytušíme minimalismus, nástiny jazzu a její uhranutí tradiční bretonskou hudbu. Zpívá vysokým dívčím hlasem a její hudba má vůbec po celou dobu intimní charakter, který se neměnil, ani když brala do rukou kytaru. Je skvělé, že se na Folkovkách představila, mohli jsme sledovat moderní napojení na velšskou minulost optikou ani ne tak rebelky, jako spíš jemné bořitelky stereotypů, kontrastující s přelomovým, daleko hlučnějším děním dublinské experimentální scény, ke které se mimochodem hlásí, nicméně i na novém albu Angel (na koncertu z něho zahrála titulní skladbu a převyprávěla její nádherný zhudebněný lidový příběh) za doprovodu ženské skupiny trvá na akustickém zvuku.
Totéž platí pro sourozence Séamuse a Caoimhe Uí Fhlatharta. Když zpívají bez doprovodu, seznamují nás s tím nejstarším vokálním stylem sean nós z regionu Connemara a zůstávají na půdě panenské tradice, pochopitelně rámované irskou gaelštinou. S houslemi, harfou, píšťalou, bodhránem a propracovanějšími harmoniemi už ale vycházejí vstříc mladšímu publiku a jejich gaelské verze Blackbird od Beatles nebo anglické balady Scarborough Fair vyloženě hladí.
K vysvětlení, proč osmnáctiletá irská kytaristka Muireann Bradley zpívá nezvykle vysokým hlasem tak emočně těžké klády od amerických bluesmanů z 30. let minulého století, je třeba znát její životní příběh – a festivalový profil ho nabízí. Patří do něho také nadšení pro teenagerku označovanou v Irsku za „keltskou sestru Elizabeth Cotten“ a respekt k její fingerpickingové kytarové technice. Dodejme úměrné jejímu věku, přesto mimořádné. S názory, že nešlo o žádný zázrak, lze souhlasit, s charakteristikou, že snaha se cení, už nikoliv. Na to je Muireann Bradley opravdu velký talent, a pokud víme, že americana má v Irsku stále silnější zázemí, lze předpokládat, že ho v budoucnu ještě zúročí.
Cenu za nejčastěji vystupujícího umělce letos získal americký zpěvák a multiinstrumentalista Tim Eriksen. S kubánským klavíristou Omarem Sosou, sólově nebo se sborem vokálního stylu sacred harp, který sám během workshopů vyučil, se přesto držel svého kopyta: písní z amerického hudebního pravěku. Vždycky šlo o zážitek: vysoký pankáč s náušnicemi a kovbojském klobouku totiž jakýkoliv prostor zaplnil svým uhrančivým hlasem.
Zatímco před sedmnácti lety vystoupil kapverdský písničkář Tcheka na Folkovkách s kapelou, tentokrát ho doprovázel pouze kubánský klavírista Roland Luna. V Evropě usazený Tcheka sice dál vychází ze svých kořenů, daleko víc se ale napojil na jazz, a tak mu v tomhle oboru hvězdný Kubánec dokonale sekundoval, ačkoliv jejich přívalu improvizace a spojení Tchekova vypjatého hlasu s občas pořádně romantickým klavírem říkat jazz dost dobře nešlo. Příjemný koncert.
Anonce kvarteta Habib Koité, hráč na koru Lamine Cissokho, perkusista Mama Koné a balafonista Aly Keïta nepřeháněla, opravdu jsme poslouchali nevázanou, energickou a rytmicky strhující oslavu griotské hudby západoafrického národa Mandinků. Habib Koité dal k dobru některé své proslavené skladby a trio vynikajících instrumentalistů předvedlo snad všechny stylové formy. Aly Keïta v dlouhých sólech pak dokazoval, proč patří k vyhledávaným parťákům evropských jazzmanů. K tanci nikoho vybízet nemuseli, stačilo odehrát první skladbu a publikum měli na nohách. A podezírat čtveřici z toho, že za tím účelem oslavu vymyslela, je správná myšlenka.
Festival uzavřela legendární kapela Amsterdam Klezmer Band. Tanečně, o tom žádná, zajímavější bylo sledovat, jak si akustická kapela poradila se skladbami z loňského vynikajícího alba Bomba Pop, ve studiu překvapivě nabušeného také elektronikou a hip hopem.
A česko-slovenská scéna uváděná namísto zahraničních hostů na plakátech a pro někoho nejočekávanější část programu? Bára Hrzánová & Condurago, Jiří Pavlica s Hradišťanem, Julia Kozáková & Manuša, skupina Dis Is Markéta nebo Martina Trchová určitě dostáli všech očekávání, barák ale nejvíc zbořil v podstatě našinec James Harries s nadupanou kapelou, a naprostou lahůdku představil písničkář Mirek Kemel s hostující Marií Puttnerovou, Vladimírem Javorským a kytaristou Josefem Štěpánkem. V parku, zatímco trio David Dorůžka, Robert Fischmann a Martin Novák pozdě v noci ve Staré tkalcovně. Album Gilgul, ze kterého na koncertu čerpali, má opravdu parametry skvostu.
Boskovice sice netrvají jako Folkovky osm dnů, i z těch čtyřech (letos 10.–13. července) vám tady ale občas praská hlava. Obě akce mají jedno společné: málem vysokohorský výstup na místní panské sídlo. Zatímco v Náměšti nemáte vlastně na vybranou, protože vše podstatné se odehrává v parku renesančního zámku, u boskovického hradu záleží na vás, jak velkým jste milovníkem divadel nebo méně známých domácích kapel.
Ještě něco obdivuhodného obě akce spojuje: neutuchající nadšení dobrovolníků a jejich přátel. Během setkání se dozvíte, že mnozí sem jezdí pomáhat už desítky let, a k témuž vychovávají své děti. Z problémů se parta z Unijazzu nehroutí, protože ty jsou od toho, aby se s úsměvem řešily, a dotváří tak přátelskou atmosféru nadgenerační akce, která není běžná a lusknutím prstu ji nevytvoříte. Už na první pohled také poznáte, kdo je návštěvník a kdo jen projíždějící turista. A co nikdy nepřestane udivovat, tak každodenní fronty na komentovanou prohlídku židovskou čtvrtí, jejíž záchrana stála na počátku festivalu, jehož průběh a vyznění představují ukázkový příklad, že když se umělecky a názorově spřízněné duše sejdou s nadčasovým cílem na správném místě, nemohou vlastně nic pokazit. Ani po třiatřiceti letech trvání. A symbolem letošního ročníku se pro leckoho stala instalace „ježka v kleci“, umístěná před vchodem do židovské čtvrti, kterou sochař Patrik Proško vytvořil speciálně pro festival. Hlavolam neodkazuje na Foglarovy Rychlé šípy, ale na nejistou dobu a probíhající válečné konflikty, protože při bližším pohledu zjistíte, že uvnitř je zaklíněný protitankový ježek.
Autor článku se pro termínovou kolizi s festivalem v německém Rudolstadtu s Boskovicemi k jeho lítosti léta míjel. Když se ale naskytla příležitost, hned sem vyrazil, a od té doby se do jihomoravského města rád vrací. Z mnoha důvodů a samozřejmě kvůli hudbě, za ty hlavní přesto považuje poklidný, neuspěchaný průběh a možnost potkat tu zajímavé lidi; a samo sebou kamarády, shodou okolností ty samé, jako na podobných festivalech „před a po Boskovicích“. Ne že by nás to k sobě táhlo jako magnety, jenom se ukazuje, že podobné „rodinné“ akce v rámci očisty hlavy a těla vyhledáváme stále častěji, a zatímco na obřích festivalech na sebe pro samý spěch nemáme tolik času, v Boskovicích si dopřáváme luxusu sedět celé odpoledne na Panském dvoře a probírat stav světa nebo jen tak uvolněně plkat, aniž by nás tížilo svědomí, že nám někde jinde něco uniká. Samozřejmě, že uniká, festivalový program v tu chvíli běží i na dalších místech a často si nadáváme, kolik zajímavých přednášek, filmových představení nebo divadel nám uniklo, možnost doslova s nohama na stole poslouchat zajímavou hudbu si i tak vzít nenecháme. U té se zastavme: autor, jak jistě z jeho článků v magazínu UNI dobře víte, je zcela jiného hudebního ražení a úplně ne všechno v Boskovicích prožívá jako jiní, šanci poslechnout si co nového se aktuálně odehrává na alternativní rockové scéně si ujít ale nenechá a rád se nechává překvapovat; i proto, že oproti jiným festivalům jezdí do Boskovic nepřipravený, lépe řečeno profily kapel jen tak prolétne a nedělá si těžkou hlavu z toho, že na něho přátelé co chvíli vyjeveně civí, protože přece není možné, aby třeba neznal legendární skupinu The Drain. No neznal, ani raperky Hihihahaholky, ale zrovna u nich, ve chvíli, kdy začaly zpívat málem jako polské horalky, vystartoval k pódiu, aby Alenu Novotnou a Štěpánku Todorovou s producentem Matějem Šímou sledoval zblízka, a nemohl se od jejich show odtrhnout. A když se v přívalu nekompromisních, jako že opravdu nekompromisních, ale zároveň velmi vtipných komentářů „ze života dívek“ ztrácel a občas se u slov, které se asi obě herečky na DAMU nenaučily, červenal, dostalo se mu upozornění: „Jestli to nechápeš, můžeš si nasrat“. V letošní anketě o největší hudební překvapení z domácí scény v mnoha směrech ojedinělé Hihihahaholky zatím spolehlivě vedou a nelze si přitom nevzpomenout na současnou radikální slovenskou rapovou scénu.
Foto Yvetta Stránská
Kapely vystupující v Boskovicích do hledáčku velkých festivalů nepatří, což je obecný problém nesouvisející ani tak s druhem hudby – nebo možná asi ano, ale to je na delší povídání – jako spíš s potřebou dramaturgů sázet se známými jmény na jistotu. Tohle Tonda Kocábek nemá zapotřebí a se svým pověstným širokým hudebním rozhledem nám hlavně poskytuje možnost v alternativním podhoubí objevovat nebo si připomínat, že slovenská skupina Ľahká Múza se zpěvačkou Gudrun zůstává i po těch letech zajímavá a relevantní.
Zámecký skleník patří jazzmanům a bluesmanům. Jak výstižně poznamenal dlouholetý návštěvník a pamětník Jarmil Chromý, sem se chodí na jistotu, tady vás nic nezklame. Kouzelné chvíle bezprostředního zpívání tu připravily Ridina Ahmedová a Mirka Novak, báječná byla zřídka vystupující skupina Gumbo vedená hráčem na foukací harmoniku a zpěvákem Ondřejem Konrádem, a přestože projekt Between The Lines saxofonisty Pavla Hrubého vyžadoval větší soustředění, kdo zůstal až do konce, byl odměněn. Autor mezi ně nepatřil, za to odejít ze synagogy z koncertu zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové by ho nenapadlo ani náhodou. S kytaristou Miroslavem Chyškou doslova omámili intimní komorností a melodickou krásou podpořenou libozvučnou polštinou.
Na Panském dvoře zaujaly dvě zahraniční rockové kapely: francouzští Diamond Dog s charismatickým zpěvákem, pohybujícím se často v kotli mezi lidmi, a triem Pionera ze Španělska. Ne, že by snad tyto kapely oslnily čímsi naprosto originálním, to určitě ne, přesto na nich jeden obdivoval lehkost, s jakými střídaly post punk s tvrdými žánry, a především absolutní nasazení; jako by nehrály před desítkami, ale pro tisíce lidí.
Večer už všechny cesty vedou do letního kina. Prostoru, se kterým by odpolední kapely měly zřejmě problém, za to Monika Načeva ho se zhudebněnými básněmi z nového alba Jdem temným dnem spolehlivě ovládla. Od zpěvačky jsme slyšeli pravděpodobný vrchol festivalu, kdy do sebe na koncertu vše dokonale zapadlo: výtečná kapela, skvělý hutný zvuk a skladbám naprosto odevzdaná Monika Načeva. Silný zážitek i pro někoho, kdo podobnou hudbu nevyhledává. To se musí nechat.
Od charismatického Jakuba Königa s kapelou Hvězdy se očekávalo totéž a vlastně to přišlo a chvíle, kdy osamoceně zpíval do naprostého ticha, se nedají zapomenout. To na koncert zpívajícího a recitujícího spisovatele Jaroslava Rudiše a multiinstrumentalisty Petra Kružíka aka U-Bahnu místy ano. Ještě jinak: někdy jste se prostě nemohli zbavit dojmu, že už jste to někdy slyšeli od Priessnitz. Ale jinak dobrý, to bychom dvojici křivdili.
Rozklíčovat energický účinek britského dua O. nedalo moc práce, stačilo zapátrat v paměti. Bubenice Tash Keary a pedalboardy obklopený baryton saxofonista Joe Henwood vzešli z londýnské jazzové scény, potkali se v proslulé komunitní platformě Tomorrow’s Warriors a jeho známe z kapely Nubiyan Twist. A myslet u nich dejme tomu na Sons of Kemet, dávající rovněž před harmoniemi přednost divoké rytmické jízdě, není od věci. Tím pádem je zbytečné psát, že O. přemýšlejí o jazzu jako o prostředku odrazit se málem až zuřivě k dubu, grime, punku, afrobeatu nebo doom metalu do té míry, až o jazzu jako takovém nemůže být řeč. Domácí poslech debutového alba WeirdOs pak dokládá, že je opravdu, jak řekla Tash Keary, poctou radosti z toho, že jsou divní.
