The Breeders – Písně o potratech, špatném sexu a špatné televizi

Chci, aby mezi Pixies a Breeders probíhal závod hlava-nehlava, dokud jedna z těchto kapel neovládne svět…
Kim Deal

Do společnosti 4AD se ve 2. polovině 80. let se hřmotem z amerického Bostonu přiřítil hudební protipól pastelově snové tvorby kapel typu Dead Can Dance či This Mortal Coil. Nejprve to byla smíšená skupina Throwing Muses a po ní dnešní hvězdy 4AD Pixies. Logickým vyústěním jejich spříznění hudebního i lidského se v roce 1990 stala skupina The Breeders. Kapelu tvoří tři dívky – černovlasá kytaristka, zpěvačka a autorka většiny skladeb Kim Deal (Pixies), blonďatá kytaristka Tanya Donnelly (Throwing Muses) a basistka – jinak doktorka filozofie – Josephine Wiggs (ex-Perfect Disaster). Kdo se skrývá pod neznámým jménem Shannon (Brit) Doughton, je trochu záhada. Faktem zůstává, že na fotografiích, kde se většinou trojice dívek tváří drsně jako gangsterky z Chicaga, budeme postavu bubeníka marně hledat.
Zvuk The Breeders je syrový, hrubý, kostrbatý, nečesaný a hlučný. Zkrátka je na něm znát, že pochází z hodně „špinavé“ garáže, v níž kdysi rachotil punk. Projekt se zrodil jednou na noční diskotéce v Bostonu, kde se po společném turné svorně opíjely Kim a Tanya a přitom je napadlo natočit disco album. Začaly na něm pracovat, ale brzy jim došlo, že by to bylo pošetilé a směšné. Rozhodly se spolu vytvořit něco pořádného. Basistku Jo znala Kim dobře z Londýna, 19letého bubeníka přivedl producent a prorok amerického hardcore Steve Albini.
„Kolekce dráždivých, provokativních rockových skladeb, které alternují mezi děsivými, nervózně vypjatými a okouzleně praštěnými písněmi.“ Tak označil Option půlhodinové LP Pod, jež The Breeders natočili zcela spontánně během 14 dnů ve skotském Edinburghs Kritiky byly nadšené a deska se v létě 1990 usadila na čele nezávislých hitparád. Ne se všemi kritikami však holky souhlasily – rázně odmítly tvrzení, že se jedná o post-feministický soubor (Tanya: „Těch 14 dní jsme nemusely dumat o tom, že jsme ženské!“) i označení The Breeders za „indie superskupinu“ (Kim na adresu novinářů: „Jděte do prdele, to je přece blbost!“). Pod (outěžek = být těhotná) je napůl lyrické, napůl surrealistické dílko plné schizofrenních, proměnlivých nálad hraničících místy se stavy krajní úzkosti. Na albu vyniká abstraktní vyprávěčský talent Kim. Za všemi neurčitými, podivnými slovy, jež sděluje nevzrušeným, holčičím hlasem, je ovšem nějaký skutečný příběh, bizarnější a fantasknější než nejbujnější představy. Znavené Glorious je o sexuálních špatnostech v ložnici, Limehouse pojednává o problémech Sherlocka Holmese s opiem, poklidnější Fortunately Gone: „vypráví o dívce, jež zemřela, v nebi se stala andělem a bdí nad tím, jehož na zemi tolik milovala.“ Pozornost upoutá i zpunkovělá verze beatlovské Happiness Is A Warm Gun, stejně jako Only In 3ʼs, jež pojednává o domácnosti ve třech, či jemné porno v hutné Opened. Klíčovou skladbou je skvěle vystavěné a víceznačné Hellbound, jež hřmí kytarami a „není o sexu, ale o důsledku sexu“. Je o potraceném plodu, který žije dál nesmrtelným, vnitřním životem. Vzdechy v Oh! podmalované akustickou kytarou a roztomile skřípějícími housličkami (Carrie Bradley) spíš než zpěv připomenou akustický projev orgasmu, ale vynikající „hmyzí píseň“ je přitom zpovědí rozmačkané štěnice (Kim: „Já jen doufám, že nikdo nezašlápne mě.“). Melody Maker skvěle vystihl, že Kim je „jako sladká malá holčička od ‚Poltergeista‘ s čerstvou voňavou pokožkou, jablíčkovými líčky a rozpletenými vlasy, která se usmívá, ovšem přitom jí z koutků úst tryská krev“. A tak působí i nápadité album The Breeders.

Ride

Mark: „Je tady mezi kapelami docela velká konkurence, ale je tu také vzájemný respekt. Je to ale teď lepší než kdykoliv předtím. Možnosti jsou obrovské, když jsou na žebříčcích lidi jako Valentines.“
Též si myslím, že My Bloody Valentine jsou jedním z duchovních mluvčí celé té báječné britské indieʼs scény. Jejich význam pro přelom osmdesátých a devadesátých let bude širšími masmédii doceněn, zřejmě ale až po jejich smrti (rozuměj umělecké). Asi tak jako v případě Sex Pistols či Joy Division. Ze srdce věřím, že jednou budou uctívanou modlou nových muzikantských generací. Obdobně by se mohlo vést i Ride, mladším kolegům vzpomínané kapely u společnosti Creation (připočtěme ještě Primal Scream a o téhle firmě můžeme mluvit jedině se zatajeným dechem).
Lawrence: „Úspěch v minulosti vždy znamenal kompromis, znamenalo to být něčím, čím nejste. Ale náš úspěch, pokud se tomu tak dá říkat, je zcela bez kompromisů. Stejně tak jako u Valentines…“
Ride se dali dohromady koncem roku 1988 v Oxfordu a od té doby hrají v nezměněné čtveřici (ještě Andy a Stephan) hudbu vstřebávající do sebe poslední tři dekády. V jejich retro psychedelickém soundu jsou stopy po Mersey beatu, punku a garážovém rocku. Cítím je jako vhodnou výplň mezi energickým nasazením Wedding Present a vokální zpěvností Mega City Four. Že nejde o nic originálního, objevného? Proč taky. Ostatně sami to komentují: „Vybíráme si z hudby různých časů, všechno to dáváme dohromady a pak z toho uděláme desku“. Zas tak jednoduché to samozřejmě není. Bez talentu by se v těžké konkurenci, o které mluví, těžko prosadili. A že Ride talent mají, o tom nejlépe svědčí jejich písničky obsažené na čtyřech EP deskách – Ride (1/90), Play (4/90), Fall (10/90) a Today Forever (3/91) a prvém LP – Nowhere, které se mezi tyto čtyřpísňové celky natlačilo v prosinci loňského roku. Mimochodem, všem těmto kolekcím se podařilo vystoupit až na vrchol indie Top a to už něco znamená. Z prvého, zřejmě nejlepšího EP, vyznačujícího se oproti dalším jejich projektům větší syrovostí a drásavostí soundu, si nejvíce cením písní Chelsea Girl a Close My Eyes, z těch dalších z roku 1990 pak zejména Like a Daydream, Perfect Time a Taste. Právě tato posledně jmenovaná skladba byla jako jediná zařazena na LP Nowhere a to svědčí o bohaté pokladnici nápadů, jimiž Ride disponují. Vzácně vyrovnané album má své vrcholy, respektive svou kostru ve skladbách Seagull, In A Different Place, Polar Bear, Taste a titulní Nowhere. Oproti počátkům Ride je zvuk již decentně učesanější, pročištěný a více snový. Punková hrubost je zde citlivě nahrazena ladností a průzračností, na jejímž vrcholu září křehký projev zpěváka Marka Gardenera. Ďábelská tempa a vrstvené kytarové stěny se střídají s baladickými polohami a všemu vévodí okouzlující vzletné harmonické vokály jako vystřižené z učebnice zlatých šedesátých let. To vše je rámováno zpětnými vazbami a vůbec všelijakými kytarovými pazvuky, šlechtěnou to specialitou Ride.
Mark: „Politika je v životě kapely důležitá věc, ale my nezkoušíme říkat lidem, koho by měli volit anebo co by měli dělat, a taky neděláme rozruch kolem neplacení daně z hlavy a tak. My je neplatíme, a o co jde?“
Ride patří do vlny nových britských kapel, pro něž je příznačná určitá záměrná bezstarostnost. Nedělají si hlavu s ničím a jejich filozofie spočívá v tom, že prostě hrají tak, jak chtějí, nenechají se nikým ovlivňovat a sami nikoho neovlivňují. Jejich texty jsou plné povznesení se nad monotónní každodenní realitu a je v nich plno odkazů na životní nadhled a smíření se se skutečným stavem věcí.
Zatím nejnovějším výtvorem Ride je EP Today Forever.
Mark: „Je to takové prostřední EP. Příští deska bude jasnější. Tohle je jako bychom si hráli na schovávanou sami se sebou. Poprvé jsme šli do studia bez jediné napsané písně, pouze s nápady.“ Today Forever tvoří skladby Unfamiliar, Sennen, Beneath a Today. Aranžmá jsou ještě zasněnější, zvuk ještě líbivější. Malebné baladické postupy zatlačují někdejší rychlé jízdy do pozadí. Možná je to na škodu, možná ne, ale to rozřeší až budoucnost…
Steve: „Musíš si ale dát bacha, protože vždycky tu je nebezpečí, že se pokusíš proměnit do toho, co o tobě napsali.“

Krása zoufalství This Mortal Coil

„…when we have shuffled off this morta! coil.“
„…až se smrtelného těla zbudem.“
W. Shakespeare: Hamlet (111,1)
Od chvíle, kdy Joy Division natočili své skvostné rekviem za všechny zamilované Love Will Tear Us Apart (Od sebe nás oddělí láska), těžko nalezneme smutnější, ale také nádhernější skladby o lásce, než jsou písně příležitostného projektu šéfa 4AD Ivo Watts-Russella This MortalCoil. Tajemný název (volně přeloženo: Toto pozemské trápení) je vyňatý z proslulého Hamletova monologu. Zlí jazykové tvrdí, že když TMC neexistovali, tak je bylo nutné vymyslet, ale Ivo zdůrazňuje, že to „není skupina, ale jen amalgamace nápadů a spoluprací“. Je ovšem pravda, že TMC vytvořili jednotící rámec celé firmy. Jednak se na projektu podílela většina kapel, působících u této značky, a jednak TMC dokonale vykreslili image 4AD – záhadné až spiritisticky laděné ztvárnění Vnitřních světů a existencionalistické výlety do nejneproniknutelnějších míst lidských srdcí, které nekončí dobře. Důležité přitom je, že všechny umělce, ač je jinak forma jejich výpovědí značně odlišná, spojuje víra, že „hudba může být velmi důležitá v jistých momentech vašeho života.“ Všechno začalo v Americe na koncertě Modern English, kdy Ivo uslyšel Sixteen Days a Gathering Dust – dvě starší písničky spojené do jednoho celku. Pro Iva to byl jeden z nejdůležitějších momentů života. Členové skupiny skladby sice na desku nahrát nechtěli, ale Ivo je nakonec přesvědčil a jeho neurčitý sen dostal konkrétní podobu. Obě písně se objevily na stejnojmenném maxisinglu v roce 1983. Společně s Modern English jej natočili i členové Cocteau Twins, jejichž barevně zaostřené kytarové koláže a zvukomalebný hlas Elizabeth Frazer daly devítiminutové skladbě nezapomenutelnou podobu. Na B straně upoutala Liz nazpívaná píseň Song To The Siren od Ivova milovaného amerického písničkáře Tima Buckleye, jež předznamenala první dlouhohrající desku TMC nazvanou ItʼII End In Tears (Skončí to slzami, 1984). Ivo do studia pozval Členy Dead Can Dance, Cocteau Twins, Rema-Rema, The Wolfgang Press, Modern English, Colourbox aX-mal Deutschland, ale kromě nich také např. multiinstrumentalistu Martina McCarricka, Gordona Sharpa (zpěvák Cynditalk) a nebo Howarda Devota z bývalých Buzzcocks resp. Magazine. Hudebníci přišli s vlastními nápady, ale kromě nich nahráli rovněž překvapivé nové verze starších skladeb Ivových oblíbených autorů, např. posmutnělé Kangaroo a Holocaust od Alexe Chiltona a nebo nejnádhernější píseň alba Another Day (Roy Harper), kterou fantasticky zazpívala jen za doprovodu violy, houslí a čela Liz Frazer. Zní tu jak rozkvetlá růže zmírající v klášterní zahradě. Eklektické album vytváří neobyčejně kompaktní celek, přestože stylový vějíř je velice pestrý – vedle akustických skladeb (A Single Wish) se objevují náznaky balkánského folklóru Dead Can Dance včetně hlasu kněžky Lisy Gerrard (rozbouřené Dreams Made Flesh), ale i skladby ryze elektronické (horrorové syntezátorové sci-fi Fyt), Či vysloveně kytarové (vzácně hravé Not Mé). Ivo tak dokonale – v jednotě s bolestným názvem alba – vytvořil něco, co označil jako „krásu zoufalství1“, a to v podmínkách, kdy se jednotlivé skladby alba natáčely zcela izolovaně a nikdo z interpretů neměl tušení, jaký bude výsledek. Ten lze charakterizovat prostě – zářivý klenot v katalogu 4AD. 0 dva roky později vyšlo EP Come Here My Love (od Vana Morrisona), po němž následovalo dvojalbum Filigree And Shadow (Filigrán a stín, 1986). Pro TMC příznačné křehké propojení akustických nástrojů – smyčce, saxofon, piano – s prostředky vyloženě rockovými (nemilosrdný elektronický rytmus, magické klávesové plochy, bolestně vypjatá kytarová sóla a mimohudební výplně – např. zvuk vrtulníku), společně se sugestivním zpěvem evokuje hudbu rajské zahrady nad jícnem marnosti a beznaděje (Strenght Of Strings, I Want To Live, The Jeweller). Solipsistická dramatizace vnitřního života a introspekce na této 74 minutové truchlivé suitě, kde jednotlivé skladby volně přecházejí do sebe, tak nabrala až mírně masochistické ladění. I proto se snesly na desku značné kritiky – album bylo označováno za snobské a kýčovité. Každopádně díky zbytečně dlouhé minutáži byla řada výtečných nápadů poněkud rozmělněna. Na dvojalbu nalezneme znovu převzaté skladby (od Talking Heads, Wire, Judy Collins, Tima Buckleye…), neboť Ivo považuje za fascinující oživit písničky zapomenutých autorů raných 70. nebo pozdních 60. let a natočit je s lidmi, kteří se ve studiu nikdy nepotkali. Na desce neslyšíme již hlasy Lisy Gerrard ani Liz Frazer, neboť jejich účast na debutu TMC posunula desku příliš k tvorbě jejich mateřských skupin. Prostor tak dostali méně známí Louise a Deidre Rutkowski, Dominie Appleton, Alison Limerick a další. Po spoluúčasti na kompilaci 4AD Lonely Is An Eyersone (snově strašidelné Acid, Bitter And Shadow) se TMC ohlásili až v květnu letošního roku dalším dvojalbem Blood (Krev, 1991), jež koncepčně, hudebně a částečně i personálně navazuje na předchozí dvoudeskový komplet. Titul znovu útočí na nejčistší city posluchačů svojí mystickou „krásou zoufalství“ (Ivo: „…nejsilnější pocity mám z hudby, která vychází ze zoufalství“). V některých skladbách dominují vznešené smyčce a nádherné, křišťálově průzračné ženské hlasy, jež místy připomínají andělské zvonění (objevem je zranitelný vokál výtečné Caroline Crawley). Nejlepším skladbám nechybí půvab (Mr. Somewhere), dramatický romantismus (The Lacemaker), ani napětí s nádechem esoterismu (I Come And Stay At Every Dooř), ale lze mít opět výhrady k celkové délce a zejména k obsahu druhé části 2LP. Největším překvapením je asi žalozpěv You And Your Sister dvou drsných žen z 4AD Kim Deal (Pixies) a Tanyi Donnelly (Throwing Muses), které tady spolu cukrují jako dvě hrdličky (uvězněné ovšem v kleci). Blood je podle Melody Makeru „fontánou zpustošených emocí a ztracených lásek, která naplňuje smut- kem až po okraj“ – Love In Vain… Hudba vznášející se nad hrobem Ofélie. A zároveň tečka za činností TMC. Na otázku, co by Ivo chtěl říci jako epitaf, duchovní otec TMC se smíchem odpovídá: „Nic – Blood, to je epitaf sám v sobě.“

Adieu, Franku Zappo

My, Mothers, slibujeme, že pomůžeme jakémukoliv publiku, s kterým se dostaneme do kontaktu, při rychlém a spořádaném návratu k realistickým hodnotám…
Vidím to živě. Strahov narvaný k prasknutí. Všude dlouhovlasatí rozjetí mládežníci, pódium plné Mothers a na tribuně Jakeš a spol., hermeticky uzavření ochrankou a naslouchající Zappovým textům. Nádhera. Nakonec to šlo i bez Franka Zappy a jeho Mothers of Invention, ale jemu samotnému to nedalo a přijel si to hned ze začátku zkontrolovat. Spokojený věru byl. Dával to často najevo, už jen tím, že se poprvé v životě setkal se svým Fan clubem, nechal na sebe sahat a odpovídal na pozdravy z davu: „Čau Franku…“, dokonce občas zazpíval a zahrál a po celou dobu reagoval z šedesáti procent na přiblblé otázky. Například loňská i letošní tiskovka byla mistrovstvím světa v nudě a vykulené zbytečnosti. Když se Činovníci Society Pages (organizace sdružující fan kluby Franka Zappy z celého světa) dozvěděli, co všechno Zappa u nás prováděl, asi je omejvali. Abychom se ale domluvili – podvakrát to byla událost prvního řádu a všechny ty zbytečnosti a vyvalenosti z naší strany je obyčejná daň minulosti, holt asi je toho na nás moc. Potřetí, kdoví? V něčem jsme mu ale asi dost píchli. Nepochybujte o tom, že současný pokus kandidovat na úřad amerického prezidenta, z jeho strany sice dost neočekávaný a snad i naivní, nemá kořeny nikde jinde než na Pražském hradě nebo v bytě Michaela Kocába.
Po loňském politicko-prestižně dolarovém faux pas se už nečekalo, že by se k nám ještě někdy vrátil. Alespoň ne touto formou. I Michael Kocáb zpočátku do jednoho pytle hozený, přiznal, že Zappa fotografující se při prezidentově oslavném newyorském večírku v USA před popelnicemi, z lásky k nám hodně ubral. Co si řekli, to si řekli. Velký Frank Zappa, milovaný podzemníky i normálníky, se přijíždí rozloučit s tím posledním Ivanem, co nám tu zbyl a zůstává tu čtyři dny.
Vrcholem návštěvy se stává zcela určitě jeho účast na slavném koncertě Adieu CA ve Sportovní hale společně s Pražským výběrem a jeho hosty, jemuž měli dominovat i Alexandrovci, Či sem tam nějaký Paul McCartney nebo Phil Collins. Už v Americe si po telefonu vymínil, že zpívat nebude, po přemlouvání svolil přivést s sebou kytaru. Art Production K, mající v osobě paní Magdalény Kocábové jeho pobyt pod režijním dohledem, mu za to zaplatili letenku.
Instrukce na hraní alba Freak Out: Za prvé si ho koupíte. Za druhé ho nenecháte na zadním sedadle auta, aby se rozteklo, za třetí vytáhnete desku Č. 2 jako první a přehrajete si poslední stranu nejdřív… Zhasnete světla a sednete si před svým stereo s hlavou před reproduktury a vytočíte hlasitost až na doraz. Za čtvrté. Nahrávka trvá 12 minut a 37 vteřin. Jestliže do osmi minut vás začne bolet hlava, spalte to album a dejte pozor, ať nevdechnete kouř z doprovodných textů. Schovejte si popel, protože je užitečný na odstranění bradavic a plísně na nohou. Za páté, jestli přežijete těch 12 minut a 37 vteřin, pokračujte…
No vidíte, i u nás se našla síla lidí, kteří to vydrželi nejen oněch 12 minut a 37 vteřin, jedou v tom zappologismu dodnes. Jistě si pamatujete na loňský triumfální Zappův přílet a davy lidí na letišti. Věřte tomu, že i pro něho to byl obrovský zážitek a já osobně věřím tomu, že i jeden z důvodů opětovné návštěvy a slevení z naštvanosti. Bohužel celá ta letošní návštěva moc slavně nezačala.
Zappa je vážně nemocný a veškeré povídání o tomto problému budiž tabu. Normální Člověk to pochopí. Normální, viďte, návštěvníci tiskovek?! Už dlouhou dobu zavřený ve svém studiu pouze chrlí upravené záznamy z předešlých turné, např. Broadway The Hard Way rozprostírá na sérii dvojalb You Can’t Do That On Stage Anymore vol. 1-4 nebo The Best Band You Never Heard In Your Life a nahrává hudbu spadající do oblasti moderní vážné tvorby. Naposledy hrál v Janově v roce 1988 a na turné s bigbítem nepomýšlí, na veřejnost vyleze jenom se svou novou muzikou coby dirigent symfonického orchestru. Hodně se šetří, tedy jestli se dá té kupě winstonek a kafí denně říkat odpočinek, a zajímá se o lidové léčitelství. Rozbujelá reklama, provázející onu loňskou návštěvu, tudíž nebyla na místě. Málokdo z Art Production K by dal ruku do ohně, že Zappa skutečně vstoupí na naši půdu. Dělalo se jakoby nic a čekalo se. Naplánovaný přílet na pondělí ráno se pozdě v noci z neděle na pondělí rozplynul jako pára, když z Ameriky volá Zappův manažer do Prahy, že když sebou nehoděj, zmeškaj ho na letišti, kam zhruba za půl hodiny přiletí zváštním letadlem z Frankfurtu, protože v Orly je stávka a Zappa se snažil dostat se sem včas.
Rozčarování z prázdnotou zející letištní haly, hlavně pro přítomnost Gail, před kterou se chtěl „vytáhnout“, se vylepšilo informací, že je očekáván až zítra ráno. To, že tu budou lidi čekat. „No, když tu budou oni, to tu musím být i já“, dí Zappa. Už jistě tušíte, jak to dopadlo. I přes rozhlasové vysílání a zmínky v tisku pouhopouhých 18 lidí. Slovy osmnáct. V tom jsou započteni i zástupci všeho hudebního tisku a dvanáct příznivců Fan clubu v čele s dnes už blízkým Zappovým přítelem Právošem Tomkem. S ním se také hned, ještě na přechodu při vystupování z auta vítá s coby starým známým a přijímá vysvětlení okolního liduprázdna.
Loňské tři tisícovky nikde. Gail se usmívala a Frank v černých brýlích a teplákové soupravě nedal nic znát. Prý ho to hodně vzalo, hlavně kvůli Gail. Ujímá se ho paní Magda a šupem na tiskovku a příprava na koncert. Ach, ty tiskovky (mimochodem, jediné setkání s tuzemskými novináři, pak už jen rakouský Rudy Dolezal a CBS a samozřejmě Právo Tomek), naučit jsme se něco mohli, navíc při tak významné příležitosti. Dvě tři zajímavé otázky, ostatní nuda. Snažil se i Michael Kocáb, ale moc to nešlo. Zappa odpovídal jako vždy trpělivě, ale viditelně se nudil.
Večerní koncert. Vlastně superkoncert Pražského výběru a přátel se stává jakousi tečkou za dlouhodobou prací Kocába-politika. Událost jako hrom. Když jste se ale rozhlídli kolem (nejen v Praze), lidi si těch výfukovýcvh plynů za auťáky okupantiků ani skoro nevšímali.
Do Sportovní haly sice přišly tisíce lidí, bylo zcela plno, ale ta předvídaná triumfálnost, ten zemi otvírající pocit, se nedostavil, nebo u malého procenta. Prostě koncert Výběru a snad i Zappy. To první se sice zdařilo, ale kdyby ‚ Zappa k lidem jenom promluvil, snad by vše dopadlo lip. Předvádějící se Výběr, nereagující na Zappovy snahy ztlumovat a uklidňovat. Bubeníci obcházení samotným Michaelem. Pavlíčkův pocit, že se Zappou odrovná všechny lidi v hale super soubojem kytaristů. A naproti tomu autoritativnost Zappy, který je zvyklý být za všech okolností na jevišti pánem, patrně vedla k předčasnému vytažení šňůry ze zesilovače a úprku do šatny. Ani Gail, ani Michael to nevyřešili. Vrátit se nehodlal, i když tak trochu cítil, že to přehnal. Nevěděl ale, jak to řešit. Smůla. Maďaři na to šli o pár dní později při podobné příležitosti jinak, snad se i u nás poučili. Na Zappu čekala „poslouchající a nepředvádějící se“ kapela, pro niž byl Zappa šéfem a koukejme, jde to. Hraje se téměř 12 minut a ještě navrch přídaveček 8 minut. Žádné reggae ladění.
Tohle všechno ale lidi v hale netušili, koncert jel dál a někdo si možná něco pomyslel o nafoukanosti světové hvězdy, právo na to měl. Při show u fontány za pomoci nafukovací „Marfuši“ a vrtulníku se už Frank tvářil normálka a usmíval se na celé kolo. Mně osobně se ta vzpoura líbila, zasloužili jsme si to. Ještě tak utéct z TV studia, hlavně z toho loňského, v přímém přenosu!
Nu což, slávy přes to bylo až až a vlastně se nic nestalo. Lidi viděli živého Franka Zappu a pořádného bigbítu se jim také dostalo. Zappa sice přijel hlavně kvůli Michaelovi Kocábovi a tomu poslednímu vojáčkovi, ale coby obchodník a začínající politik tu měl spousty další práce, veřejnosti už neznámé a ryze soukromé.
V úterý jedná s panem Mikloškem a jinými politiky, ve středu pak zajímavě vysvětluje v televizním Kontaktu, jak si představuje svoji prezidentskou kampaň, dostatečně času po oba dva dny věnuje i Tomkovým zappologům a ve středu večer pak v Kolodějích povečeří a podumá s Jiřím Bártou, jemuž v Americe už uvedl tři filmy a spolupráci s ním chce rozvinout, o čemž spolu už debatovali dopoledne v hotelu Forum, kde Zappa bydlel. S Petrem Oslzlým a jinými hosty oficiální večeře na počest pana Zappy a jeho ženy Gail.
Utahaný jako kotě potom ve čtvrtek na pražské Ruzyni posedává kousek dál od lidí sám na židličce a odpočinkově kouká do prázdna. Má toho dost. Rozloučit se nepřišel mimo jeho přátel opět žádný dav lidí. Už na to asi nečekal. Poučil se a snad i pochopil, co že je to za stát, to Československo. Od přátel vím, že porozuměl asi jen dvaceti procentům toho, co tu vyvádíme. Je takhle vyfocený. Smutný obrázek.
Jestliže Franka Zappu u nás znovu uvidíme, tak asi jen jako profesionálního hudebníka s muzikou, s níž se chce představit na frankfurtském festivalu příští rok. Jedná se o muziku vážnou, podzemnfci. Kontakty, které nadále bude udržovat s našinci, mají základ v přátelství. Naši politici a obchodníci (až na výjimky) ho prý zklamali.
Na letištní ploše se otočil a zamával. Nedělá to. Myslete si o tom, co chcete…
Hej, kámo, kdypak ses naposledy šprajcnul normě? Nejde to risknout? Je toho moc v sázce na starý Alma Mater? Není kam jinam jít? Seš nekvalifikovanej pro domovnický zařazení! Bacha! Už jsou tady zas. Je to ta banda chlápků, kteří žijou v tom starým fóru: Seš to Ty a dvě miliardy tvejch nejbližších přátel stojících v hovnech až po brady a pějících NEDĚLEJTE VLNY.
Ukázka z knihy The Real Frank Zappa Book

Vanessa

Fuck Art Leť s Dance praví se na prvním albu Discobastards (Globus, 1991) těchto pražských „brutálních elektroniků“. A skutečně to funguje. Většina strahováků, co se dřív meditativně povalovala při koncertech čínské čtvrti, se dneska zmítá v rytmu české podoby body music.
Při současné záplavě unylých kytarových kapel působí elektronika znovu svěže, soubory jako Front Line Assembly nebo Front 242 dokazují, kolik energie ještě v sobě má syntezátor a jako by hledaly hranici jeho možností. U nás je těchto skupin zatím jen několik a právě Vanessa je stylově nejdál, dá se říci, že ve své třetí fázi. Současná koncertní podoba je už trochu jinde než repertoár z první desky, která zvukově nedopadla nejlépe. Začátkem září jsem se sešel s Danem Rodným – synt., prog. (ex Čínská čtvrt), Samirem Hauserem – vok,kyt. (ex P.S., čínská čtvrt) a Karlem Starlightem Jarůškem – sampl. synt., perkuse, abych se dozvěděl, co je nového, kromě zmizení přídomku de! Rio z názvu skupiny (nikoliv z pseudonymu pornohězdy).

Právě jste se vrátili z koncertu v Bratislavě, kde jste hráli společně se skupinou Dark. Jak reagovali lidi na vaši hudbu?
Vanessa: Na Slovensku jsme hráli poprvé, byli jsme překvapený tamnější atmosférou – všude nápisy elektronickejch kapel, přišlo hodně lidí, reakce byla dobrá, až na incidenty s místníma fašistama a bylo tam dost skins, na což nejsme zvyklí. Zvlášť u nás je to pikantní vzhledem k našemu sionistickýmux zaměření.

Vaše první deska se celkem slušně prodává, ale zvuk asi zcela nevyšel podle vašich představ…
Jo, deska se prodává dobře, bohužel mám pocit, že s každou prodanou deskou ztrácíme jednoho fanouška, protože zvuk je opravdu špatnej. Je to daný tím, že byla natočená a smíchaná za dva dny. Měli jsme na to od Globusu asi tolik peněz, kolik se dává na singl, nebyla téměř možnost nic opravit, je to alespoň nějaká zkušenost pro nás.

Nový repertoár je o hodně tvrdší než deska, zároveň jste začali psát texty v češtině, máte dost materiálu pro novou desku?
Přes léto jsme udělali dost novejch věcí. Nová deska by měla bejt stylovější, tvrdší, s hutnější basou a bicíma, k firmě bych se zatím nerad vyjadřoval. Co se týče textů, zjistili jsme, že čeština je přeci jen komunikativnější, dá se s ní intonačně vyjít, takže v budoucnu asi budeme dělat nahrávky ve dvou verzích. Na koncertech hodláme posílit rytmiku, měla by se objevit kytara a nějaký železa.

Čínská Čtvrt byla ve svý době docela dobře zaběhnutá skupina. Jak došlo kpřerodu ve Vanessu del Rio?
Po odchodu části kapely na vojnu začala Čínská Čtvrf stagnovat, takže jsme ještě s Martinem Kadnárem (77 Betlémů) nezávazně udělali tenhle projekt. Líbila se nám tvrdá elektronika, kterou tady v tý době nikdo nedělal. Po odchodu Martina jsme přibrali ještě Karla – „samplovýho technika“ – pak přišla Daphne…

Co dělá váš souběžný projekt Tel Aviv (Jaroušek, Rodný, Dušan Vozáry)?
No, jeden čas už byla v jednání deska, ale v současný době jsme příliš vytížený Vanessou.

Z první desky hrajete na koncertech už jenom Killing Dance a Cop is Cop.
V novějších skladbách je daleko víc použita kytara, tedy samplovaná kytara… Samplujeme nejrůznější věci, ale nechceme týhle techniky zneužívat. Úplně nejlepší by byl DAT Walkman, aby se dalo samplovat v terénu. Zrovna teď jsem byl kupovat maso U Anděla a měl jsem ve sluchátkách starý Nitzer Ebb, dost mě to vzalo, když jsem slyšel tu jednoduchou bašu a do toho to působivý stereofonní prostředí masny – pleskání masa, šoupání regálů…

V současný době se hodně diskutuje o legalizaci lehkých drog, jako o určitém východisku z kriminality, která se kolem drog tvoří. Jakej je váš názor?
Bylo by to určitě pozitivní, co se týče trávy, hašiše a možná ještě trip. Ideální by byl přídělovej systém, jako si člověk může vyzvednout příděl marek do roka, moh by dostat svoje množství tripu.

Zaslech jsem nějakou historku o hořícím člověku při koncertě v Pardubicích. Mohli byste na závěr vysvětlit, jak to vlastně bylo?
To už je dávno. Samír měl v oblibě pyrotechnický efekty, polil si plechy naftou a bušil do toho železnou tyčí a hezky to vystřelovalo plameny. V těch Pardubicích se nepodařilo sehnat naftu, tak jsme si od hostinskýho půjčili ředidlo, který v závěru vyšlehlo tak, že začaly hořet kabely a technika. Samír duchapřítomně skopnul hořící plechy z pódia do publika. Několik lidí začlo hořet a Samír se na jednoho kluka vrhnul s bundou, aby ho uhasil, ale místní rockeři si mysleli, že ho chce dodělat a s výkřiky „už ho nech“ mu v tom zabránili. Bylo to při poslední písničce, takže jsme ihned sbalili syntezátory a naběhli do autobusu, na kterej v zápětí začaly padat dlažky. Naštěstí se to pak vyřídilo v klidu, zrovna těm, co hořeli, se koncert líbil. Za jedním z nich jsme pak byli v nemocnici, přinesli jsme mu pomeranče a lístky na koncert.
…no, dneska už pyrotechnické efekty nepoužíváme.

Dík za rozhovor.

Foto Michal Poupě

Už jsme doma

…jsou jednou z nejvýraznějších a nejosobitějších hudebních skupin poslední doby, a to nejen u nás… Na jejich koncerty se vždy ukrutně těším, jsou velice expresivní, hypnoticky vás vtahují dovnitř. Čas přestane plynout, z beden se na vás valí dunění a rejpání basy a fantastických bicích, chrochtání i kvílení saxofonu, zpěvákův zpěvořev a… no, nevím, jak dál popisovat obtížně zařaditelnou muziku, v které se těžko dají rozeznat vlivy, snad jen trošičku punku.
Rozhovor s leaderem skupiny Už jsme doma Mirkem Wanekem

Kdy a jak jste vznikli? Považuješ UJD za přímé pokračování FPB?
Tato kapela vznikla v roce 1985 v Teplicích, a to nezávisle na FPB. Já jsem přišel až po půl roce. Původně to byla taková hospodská recese, o muziku vysloveně nešlo. Z FPB jsem si přinesl hlavně pracovitost. Návaznost na FPB přímá není. Ale FPB v Teplicích v té době existovali už pět let, denně jsme se setkávali v určitém okruhu lidí, takže duchovní ovlivnění tu bude určitě.

To, co říkáš, mě překvapuje, protože já mám pocit vývojové kontinuity mezi FPB a Už jsme doma.
Mám ten samej dojem, je to samozřejmě příjemný zjištění, hlavně pokud mluvím za sebe. Důkazem je i poslední písnička na LP, které FPB natočili u firmy NAR a má každým dnem vyjít. Ta píseň je členitá, je poměrně dlouhá, složená z pěti oddílů. Byli jsme z toho sami překvapeni, když jsme lovili staré aranže, že už byly skoro jako písně UJD. FPB vytvořili v Teplicích takovou atmosféru, že ovlivnili spoustu dalších kapel.

Všechny texty děláš ty. Můžeš něco říct z nadhledu o jejich filozofii?
Ano, ale předešlu, že do měsíce vyjde kniha mých textů v edici, kterou produkuje Petr Váša (vydavatel NAR), kde nedávno vyšel Filip Topol. Budou tam téměř všechny texty, které jsem dělal pro FPB, Už jsme doma i ty, které jsem napsal pro skupinu Divize T. Součástí knihy je i rozhovor s Petrem Vášou a v něm tu filozofii dost podrobně formuluji. Tedy krátce. Texty se dají rozdělit do tří oblastí. Ty první, týkající se hlavně FPB, jsou velice konkrétní…

…myslíš vykřičení problému?
…třeba. Myslím, že u punku je to možné. Ty texty jsou přímočařejší, ovšem nikdy ne úplně, to si hlídám. Nic není tak jednoduchý. Potom počátky UJD jsou spojeny s hříčkama, s fonetikou, frázováním, zvukomalebností slov (např. mu-je-ha). A to platí nejen pro slova, ale i pro celé věty. A třetí období je charakteristické mnohovrstevnatostí, určitou složitostí. Dávám si pozor, aby to byl text a ne báseň. To je rozdíl. Text tvoří doplněk hudby a zároveň hudba doplňuje text, který bez ní není úplný. Pro mě osobně jsou ty texty velice konkrétní, nemusí se ale tak zdát ostatním. Například teď máme text Hollywood, který je o tom, jak se všechno hromadí a posléze vyvalí. Zpívá se tam: co unesu, odnesu, co zůstane, uzamknu a pak, když to proteče skrz vrata co proteče, přikreju, co prosvitne, zapřu.

Co přijde dřív: text nebo muzika?
V drtivé většině je to muzika. Napřed se to zpívá v té „svahilštině“. Přitom mě napadnou slova, která jsou podobná češtině a na nich stavíš text. Takže primárně působí muzika.

Kdo nosí ty prvotní hudební nápady?
Tak z devadesáti procent já a Jindra Dolanský.

Jaké je složení kapely?
Jindra Dolanský saxofon, zakládající člen kapely. Pavel Pavlíček bicí, Pavel Keřka basa, Romek Hanzlík kytara a já hraju na piáno a kytaru.

Ty jsi hrával taky na basu?
To ano, než přišel Pavel Keřka. Já na ni ale nikdy hrát nechtěl. Vždy mi zůstala jako Černej Petr. Ale kluci chodili na vojnu a tak podobně…

To mě mrzí, z toho, co jsem slyšela, se mi basák právě líbil, hrál tak specificky.
…ha ha… z nouze ctnost. To vyplynulo z těch počátků.

Atmosféra vašich koncertů je jistě těžko přenosná na pásek.  Jste spokojeni se zvukem na dvou deskách, které jste natočili?
Se zvukem té první Uprostřed slov (Globus International), moc spokojeni nejsme. Ale to až teď, v tý chvíli jsme spokojený byli. Je to dobrá zkušenost. Druhou desku jsme točili o tři měsíce později, v červenci ʼ90 u Pantonu. Ten ji hodlal vydat v lednu ʼ91, ale mezitím se málem rozpadl. Až teď se zase vzpamatoval.

Nepodepsali jste tedy s Globusem smlouvu?
Ne, jen jednorázovou.

Zůstanete tedy nezávislí?
Určitě. Koho znám, např. Chadima, Psí vojáci, tak se to nikomu neosvědčilo.
 nikdy nebude masová muzika a je to dobře.

Stačíte mimo nahrávání i koncertovat? Jak často hrajete?
To je různý. Jsou měsíce, kdy nehrajem vůbec, někdy hrajeme třeba osm až desetkrát za měsíc, v průměru tak čtyři až pětkrát. Teď nám začíná nová sezóna a to hned v Německu, kam jedem na dvanáct koncertů. Pak nás čeká křest desky – šňůra s Psíma vojákama a s The Blech. Celkem sedm koncertů. Jedem také na deset dní do Itálie a 11. prosince koncertem na Deltě letos končíme.

S kterejma kapelama byste chtěli hrát, které máte rádi a naopak, s kým nechcete koncertovat?
Myslím samozřejmě naše kapely. Hrát bych chtěl okamžitě s The Residents a nechtěl bych vystupovat třeba s Rolling Stones. A co se týká našich skupin, pořadatelé sami vycítili, s kým jsme spřízněni a s kým ne. Nejčastěji hrajeme s MCH Bandem, Psími vojáky, dále s Krásnými novými stroji, s Majklovým strýčkem a v poslední době s Brnem, to znamená s Éčkama a s Vášou, to jest se skupinou Z kopce. No a nechtěli bychom hrát s těma komerčníma skupinama, protože to nejde k sobě. To by pak bylo televarieté.

Jste všichni na volné noze. Uživíte se?
Zatím takhle hrajeme jeden rok a uživíme se – ovšem také díky agentuře Rachot.

Držím palce a díky za rozhovor.

Foto: Jiří Volek

Naše játra

Mají rádi Deep Purple, Jethro Tull, Led Zeppelin, Mišíka a Růžu (Vladimír Růžička – hokejový fenomén, nyní v NHL). Jsou typicky českou hospodskou kapelou, která se po práci povětšinou slézá u piva, a když je nálada a chuf (mimořádná), zajde do zkušebny a muzicíruje. Jednou za čas si zahrají i před lidmi, to když je někdo pozve a jim se zrovna chce a pokud se během jejich přibližně padesátiminutové produkce i točí pivo a v dosahu je i nějaký ten šluk trávy, panuje vždy příjemná atmosféra. Tak tomu bylo i 2. září na Žofíně, a to před nečekaně velkou návštěvou zhruba dvou stovek lidí. Pokud počasí přeje, není snad v Praze příjemnějšího místa pro podobné akce. Naše játra spolu hrají necelý rok. Osobně se však znají o něco déle, a to nejen kvůli pivu, ale i Hanspaulské lize malé kopané. Zde se pod názvem PUNK (Pokroková Unie Nekomerční Kopané) již několik sezón pokoušejí o postup z kvalifikace do šesté ligy. Marně. Zas tak jim na tom ale nezáleží a obdobný přístup hledejme i u jejich kapely. Na nic si nehrají, nikam se necpou, jejich projev je vysloveně civilní. Nezainteresovaný člověk by při jejich názvu a při vlastních zhoubných myšlenkách na zdevastované, prohnilé a bující rakovinou prolezlé vnitřnosti čekal, že uslyší buď depresivní nářez či zažije nějaký happening. Není tomu tak. Tihle kluci, kterým už v průměru táhne na třicítku, sami sebe neberou moc vážně a o nějakém hledání výjimečného image nemůže být ani řeč. Posedí svámi u jednoho stolu, natankují zásoby tekutin, a když nadejde čas, odplouží se na pódium. Žádné převleky, žádné manýry, žádná velká gesta, zato slušná dávka blues a hardrocku. Prostě nezamindrákovaný pohodový bigbeat k tanci a pivu. Bavte se a zapomeňte na starosti. Zatímco mnohé ambiciózní kapely do toho dávají všechno, dřou ve zkušebně i na pódiu, pot z nich teče proudem a životospráva je v jejich případě téměř nutnou povinností, tady jde o zcela jiný přístup. Naše játra hrají především pro vlastní potěšení. Zeptejte se jich, jestli by chtěli natočit desku a vyjet na turné. Předpokládám, že buď puknou smíchy a nebo se překvapeně zarazí, protože na něco podobného asi ještě nikdy nepomysleli.

Easy Rider po dvaceti letech

Pokud se vám podaří předvést v téhle kanceláři levitaci, navalím vám prachy okamžitě.
Huntington Hartford, producent
Byli tři. Ničili auta. Kouřili marjánku a zkoušeli vlastně kdeco. Chlastali a milovali jazz. Kašlali na okolí a morálku, o které si mysleli své. Bohémové, herci. Předzvěst Kerouacových hrdinů. Všichni tři se sešli i v legendárním filmu Rebel bez příčiny.
James Dean, Nathalie Woodová a Dennis Hopper. Přežil to jen ten poslední a jak sám tvrdí, ani neví jak.
Buřič a provokatér, těžký alkoholik a narkoman, z hlediska filmového světa nepoužitelný egocentrik a šílenec. Osobní přítel Andyho Warhola, Boba Dylana a většiny malířských es newyorských galerií, včetně Oldenburga. Naivista a génius. Tvůrce nejvýznamějšího filmového manifestu o šedesátých letech.
Chcete-li slyšet, jak hrály sanfranciské kapely, vrhněte se na Jefferson Airplane. Chcete-li vědět něco o filosofii, přečtěte si Learyho nebo Jankovského. Chcete-li ale tu dobu nasát a máknout si na ni, podívejte se na film Easy Rider. Firma Lucernafilm byla tak laskavá, po dvaceti letech.
Vždy volní být a nikdy nezemřít Bom to Be Wild (Steppenwolf)
Za neuvěřitelných podmínek, prakticky zadarmo a na koleně Dennis Hopper společně s hercem Peterem Fondou natočili příběh dvou kamarádů, putujících na motocyklech napříč Amerikou, aby prodali v nádržích převážené drogy. Dlouhovlasatí, nadopovaní, bezstarostní, za doprovodu rockových kapel tehdejších let, před námi rozprostírají mozaiku drobných příhod a rozhovorů, z nichž je patrné, jak oficiální Amerika hippies a jejich pojetí svobody nenáviděla a nechápala.
Ve jménu Otce
jsem nažhavene
jsem žhavej.
Wyatt a Billy, hromada potkaných přátel, hippies komuna, noční rozhovory, Jack Nicholson ve skvělé roli advokáta, který s mladíky putuje až do své tragické smrti, originální střih a syrovost, dodnes z filmu dělají nadčasové dílo, časem nezničitelné. O své době toho Hopper a Fonda řekli hodně moc a svým způsobem hráli sami sebe, protože v této krátké éře svobody a lásky jeli taky.
Chtěls být někdy někým jiným? – Jo, chtěl bych zkusit tlustý prase.
Hudba Steppenwolfa, Carol Kingové, Bandu, Jimiho Hendrixe, Electric Flagu, Rogera McGuinna aj., je neoddělitelnou součástí tohoto filmu, společně s titulkovanými texty i zvonícími kytarovými kaskádami psychedelie. Dotvářela celkový rozmarně naivní obraz hippiovské neutěšenosti. Závěrečný karneval, prožitý pod vlivem drog, plný vizí, chlastu a dvou najatých holek, stále zachmuřenější Wyatt, to všechno trychtýřovitě spěje ke konci a k nesmyslné smrti obou hrdinů při cestě z města, kdy je farmáři pro jejich „zvířecí“ podobu oba zastřelí z okénka jedoucí dodávky. Jako při honu. Amerika se bránila. Těžko si představit, že tohle filmové gesto, zoufalé a skličující, bránící právo na svobodu, by vzniklo třeba u nás. Tu kupu násad ke krumpáčům a baseballových pálek bych nechtěl vidět.
Až budeš jako pták
tak nezapomeň
jak strašně tvrdá je
pod tebou zem.

O Garáži a agentuře Radost s Ivo Pospíšilem

„Jim Morrison měl asi největší péro, co jsem viděl u někoho famózního, známého jako rockstar. Tenkrát jsem nevěděl, že to co držím v ústech je jako historický okamžik, to všechno jsem se dozvěděl až za několik let.“ Robert Vano

To je nášup, co! A kdo že je to ten Robert Vano? Český rodák, který utekl do Ameriky někdy v devětašedesátém. Utekl za svobodou sexu, hudby, dlouhých vlasů. Stýkal se s homosexuály, hippies, bral drogy. Několikrát se ocitl na dně společnosti, ochutnal i život úspěšného podnikatele. Teď se vrátil zpět do Československa a agentura Radost mu do konce roku vydá první knížku. Jmenuje se „Možná ráj“ a výše uvedená ukázka je právě z ní.

Ovšem nejen kvůli tomu jsem se sešel s Ivo Pospíšilem, zástupcem agentury RADOST, managerem Půlnoci a především baskytaristou a kapelníkem Garáže. Garáž se totiž vrátila ze dvou úspěšných koncertů v Americe, respektive Francii, připravuje svou třetí desku, opustila firmu Globus… Zkrátka bylo si o čem povídat.
Hráli jsme 20. června v Central Parku před 3 000 lidmi. Spolu s námi tam vystupovala i ruská Brigáda S, ovšem při jejich produkci lidi dost odcházeli. My jsme sklidili úspěch celkem slušnej, ostuda to rozhodně nebyla. Byli jsme v New Yorku deset dní, napojil se tam na nás Copernicus a provedl nás undergroundem. Zvláště Ducháček z toho byl dost odvázanej, ten do New Yorku patří odjakživa. Potom jsme se na dva dny vrátili z tý Ameriky a rovnou letěli do Francie. V Belfordu se konal třídenní velkej festival na kterém vystoupilo třiatřicet kapel a denně bylo přítomno okolo 30 000 diváků. My jsme tam působili spíš jako takový exoti z Východu. Celkem se nám ale podařilo udělat atmosféru a strhnout diváky.
I s přídavkem jsme hráli 50 minut a vládla pohoda. Vůbec, celej ten festival byl skvělou rekreačkou. Pohodlí, hotel, jídlo, všechno bylo zajištěno.

V New Yorku byli v programu prezentováni jako nejlepší „Východní“ kapela. V Belfordu vystupovali po boku INXS, Pixies, Charlatans, James, House Of Love, ale i Johna Calea. Tedy venku slušná aktivita a co doma…?
Především nová deska. Bude se jmenovat „Praha“ a natáčíme ji u Jirky Hradce. Vyjde do konce roku a to jak na vinylu, tak i na CD, kde budou dvě písničky navíc. Od podzimu bychom mohli začít i koncertovat.

První LP „Best“ jste vydali v nákladu 50 000, druhé LP „Vykopávky“ mělo 30 000, maxisingl u Pantonu – 20 000. Teď plánujete pouhých 5 000 vinylů a 2 000 CD. Znamená to, že se může Garáž časem vytratit?
Myslím si, že ještě nějaký čas vydržíme a co se týče toho nákladu připravované desky, nezapomeň, že dneska nikdo nemá peníze nazbyt, a taky ani agentura Radost si nemůže dovolit vydávat velké náklady. Až se to prodá, může se vylisovat další část.

Je tady přece Globus?
Globus tady je a bude, ale myslím si, že ty dvě zkušenosti stáčej.

Špatné zkušenosti?
Nemyslím, že špatné. Každá zkušenost je dobrá, ale člověk má pocit, že věci, které se ho týkají, dokáže nejlépe udělat sám. Tudíž to tentokrát zkusíme sami.

Jak se s odstupem času díváš na ty tři desky a co si slibuješ od té nové?
Ty desky splnily svůj účel, díky jim se Garáž dostala k širšímu publiku. Samozřejmě, že úroveň těch nahrávek nebyla valná. Byly původně natáčeny pro ty demokazety a moc jsme se s nima nesrali. Teďkon už nahráváme pro desku a bude to znát. Kvalita nahrávek bude nesporně lepší. Máme nový obsazení, jsou tam vyspělejší muzikanti, bude to tedy i instrumentálně kvalitnější. Nová deska bude prostě posunem ve vývoji Garáže.

Můžeš co nejstručněji představit tu svou agenturu?
Nakladatelství a vydavatelství Radost už funguje víc než rok. Vydáváme časopis Post, vydáváme knížky jako třeba Roberta Vana, Knížáka… a připravujeme také klub s galerií na Bělohorské ulici. Mělo by se tam vejít na 300 lidí.

Je Garáž schopná sama sebe uživit, anebo…
Tou muzikou se neživíme, spíše přiživujeme…

Michael Jackson má z každé prodané desky 1 dolar, kolik korun máte z desky vy?
Jackson natáčí pro Sony music, my natáčíme pro Radost music.

Takže dík za informace a zas někdy v UNI načtěnou.

Foto: Tomáš Turek

UNI v Londýně 1 – londýnské kluby

Jsou jich desítky, ale všechny se uživí, protože kapel jsou stovky. V některých klubech vás u vchodu důkladně prošacují, nemáte-li u sebe pistoli nebo bombu, v jiných se na vás vykašlou. V dalších následuje za zelené cigáro vyhazov, jinde je jim to jedno. Ve všech se nalévá minimálně pivo (někde za libru, jinde třeba za 1,80), bary bývají v zadní části hlediště, takže popíjení můžete spojit s poslechem a koukáním. Ve všech klubech je velice hlasitý a kvalitní zvuk. Nikde neexistují v hledišti (či spíš na parketě) žádné židle. Někde si cílevědomě pěstují kultovní monotematické publikum, jinde těží z programové všehochuti. Jsou i kluby, kde se pouští pouze reprodukovaná hudba. Většina z nich praktikuje systém agentů, kteří u východů z jiných klubů nabízejí odcházejícím letáky s programem. Přijdete-li do dotyčného klubu s jeho letákem, zaplatíte nižší vstupné. To se jinak pohybuje mezi 3–10 librami v závislosti na vystupující kapele, na velikosti a umístění klubu atd. Pokusím se vám teď některé z nich, jež jsem navštívil, přiblížit.
Marquee Club – v Londýně jeden z nejstarších a nejslavnějších. Už od konce 60. let tu hrál snad každý, kdo v bigbítu něco znamená. Nachází se na rušné Charring Cross Road, interiérem i velikostí je křížencem mezi Deltou, Chmelnicí a Novým Horizontem. Vládne tu neustálé přítmí, všechno je černé, kovové a oprýskané, je tu i „galerie“, pro ty, co zrovna nechtějí křepčit, nebo se už nevejdou na parket. Na koncertě Bad Brains, který jsem navštívil, platila spíš druhá možnost. Snad je uvidíme i u nás a ochutnáme tak hardcore-punk-metal, proložený občas jednohubkou reggae, vše v čistě černošském podání. Ani předkapela Chunk s rytmickým psychedelickým kraválem nebyla marná.
Venue – leží v ošklivé jihovýchodní části Londýna a má pověst kytarově nezávislého klubu, pod kterýžto pojem se tady už ovšem schová leccos. A opravdu, zlatý hřeb ze tří kapel toho večera, poměrně renomovaní Balaam And The Angel svými zjevy, výkonem i hudbou neuvěřitelně připomínali třeba takové GunsʼnʼRoses. Černě oděné vlasaté publikum se výborně bavilo, já taky.
Town and Country Club – nalézá se ve čtvrti Camden. Vypadá jako přední půlka Lucerny (bez těch ochozů ovšem). Na plakátech na zdi můžete číst jména zde vystoupivších. Seznam začíná někde u Davidů Byrna a Bowieho a končí u Roberta Planta –  pardon, v červenci ho rozšířila Siouxsie svými třemi vyprodanými koncerty a pár dní na to Ziggy Marley, dnes už slavný syn slavného otce, zcela mu podobný hlasem i zjevem, ovšem hrající se svou jedenáctičlennou(!) kapelou podstatně ostřeji a rockověji.
V Jazz Café nedaleko odtud se navzdory názvu dost často setkáte s africkým popem či folklórem, jehož pravé středisko je ovšem v Africa Centru na Covent Garden. V klubu Underworld zase neuslyšíte jenom underground, ale rock všeho možného druhu, stejně jako v Pop clubu se zdaleka nehraje jenom pop. Jste-li příznivci brutal disco či industrialu, v Hard club 92 vám DJ Theresa Orlowski napumpuje do hlavy Laibach, Ministry, Front 242 atd., zatímco ve Full Metal Jacket se při zvucích technopopu a house music můžete napájet psychoaktivním džusem. Vydržíte-li dlouho vzhůru, jděte do Badcat, údajně nejdéle otevřeného klubu v celé Británii (22.30 – 06.00). Patříte-li mezi fanoušky Hellls Angels, silných motorek a tomu odpovídající hudby, přijdete si na své v L.A.Rock Club. Jste-li náhodou homosexuál nebo lesbička, nezapomeňte zajít do Lesbian and Gay Centre, největšího toho druhu v Evropě. Je to málo? Pak je tady ještě Powerhaus, Half- Moon, New Pegasus, George + Dragon, Vertigo, Amersham Arms, Robey, Rock Garden, Beckett, Kingls Head, Queenʼs Head… ách, moje hlava. Už dost.

Další články