Andílek s pohledem kata

Přestože se dnes Nina Hagen již poněkud zklidnila, její napůl morbidní a napůl groteskní stylizace a snaha o jakési „punkrockové panoptikum“ působí ve světě pop music stále šokujícím,extravagantním dojmem. Jak výstižně uvádí Bára Basiková – pro niž se stala Nina Hagen důležitým vzorem –, působí tato ordinérní zpěvačka jako mystérium. Nina se narodila pod občanským jménem Catharina Hagen 11. března 1955 ve Východním Berlíně. Přihlásila se na Státní hereckou konzervatoř a prošla dvouletým studiem zpěvu pro „zábavní umění“. Když jí bylo sedmnáct let, odjela do Polska, kde poprvé vystoupila s několika bluesovými písničkami (zejména z repertoáru Janis Joplin). Po návratu do Východního Německa založila nepříliš výraznou skupinu Automobil a objevila se rovněž v kapele Fritzens Dampferband. V únoru 1976 dala Nina své vlasti sbohem a usadila se v Západním Berlíně. Téhož roku odcestovala na čas do Londýna, kde se dostala do kontaktu se skupinami, které hrály především reggae a punk – mj. i s dívčí obscénní formací The Slits. Setkání s punkem bylo pro Ninu rozhodující. V prosinci roku 1977 poprvé představila v Západním Berlíně svou čtyřčlennou kapelu. Nina se brzy stala ústřední postavou hudebního proudu Deutsche Neue Welle, německé paralely britského punku a elektronické nové vlny. DNW byla agresivní, expresivní a asentimentální jak v hudbě, tak především v německy zpívaných textech a parodovala tradiční německý šlágr. Démonická zpěvačka, proti níž i divoká Siouxsie občas působí jako nevinná panenka z Disneylandu, nahrála v roce 1978 u firmy CBS své debutové album Nina Hagen Band. Hudební materiál v sobě fúzuje punkovou brutalitu a zpěvaččin exaltovaný (někdy ale téměř vulgárně zabarvený), velice široký hlasový rejstřík s anglosaskou pop music a tradiční německou kulturu. Zajímavě proaranžovaný hudební experiment tak světu definoval útočný punk v nové, složitější podobě. Premiérové album (zaujmou písně Unbeschreiblich Aufʼm Bahnhof ZOO, Naturstrane, HeiB) se na poměry západoněmeckého trhu prodávalo výborně (250 000 ks). Navíc na sebe Nina upozornila jako špičková zpěvačka, která se neobává ani těch nejkrkolomnějších hlasových kreací, přičemž jí je zcela lhostejné, jestli zpívá punk nebo operní árii. Nina sklidila značný úspěch i ve Spojených státech, kde podnikla velké punkové a teatrální turné i přesto, že zpívala německy. Protože doprovodnou skupinu, sestavenou z někdejší politické kapely Lokomotivě Kreuzberg (později Spliff) rozpustila, natočila druhé album Unbehagen (1988) už jen se studiovými spolupracovníky. Přestože deska přinesla opět zajímavou muziku, dosáhla menšího úspěchu než debut. Zpěvačka si však již – přes značné polemiky – získala mezinárodní pověst (byla vyhlášena pěveckým objevem roku 1979) a objevila se dokonce i v hollywoodských ateliérech. V roce 1981 se usadila v San Francisku a začala se věnovat mateřským povinnostem. Vynikající a již klidnější album Nun Sex Monk Rock (1982) obsahuje většinou velmi zdařilé elektronickopěvecké experimenty, v nichž dominuje její hlasová suverenita, oscilující mezi rockovou operou, tajemnou kosmickou hudbou budoucnosti (nápadité Cosma Shiva) a pitoreskním holčičím žvatláním v orientální melodice (Taitschi-Tarot). Tuto desku lze patrně považovat za vrchol tvorby Niny Hagen, který nepřekonalo ani následující album Angstíos (1983), ani další projekty, i když rozhodně nejsou nezajímavé. Například úderné, dravé až překotně zběsilé album In Ekstasy (1985) obsahuje vedle výtečného Russian Reggae klasické punkové vypalováky: sinatrovsko-pistolské My Way Či kennedyovské Viva Las Vegas. Neméně povedené je i anarchistické EP Punk Wedding (1988), kde „Nina Hagen SuperstarM slaví značně divoce svatbu u pomalované berlínské zdi (sice s kostelními zvony, ale i s punkovou kytarou, účesem a oblečením). Ovšem asi největší úlet tohoto punkového vampa nalezneme na albu Nina Hagen (1989). Obsahuje vedle tvrdých elektro -hardrockových skladeb a skvěle interpretované verze Ave Mana také ironicky oslavný „Gorbačovrap“ Michail, Michail, „hausově“ poskládaný z hudebních útržků jako jakási postkomunistická mozaika, do níž poněkud narcistní zpěvačka zamíchala snad opravdu všechno, rapem počínaje a ruskou oslavnou Častuškou konče. Zatím posledním albem interpretky je kolekce jejích hitů The Very Best Of Nina Hagen (1990). Ve svém obhroublém projevu a arogantním repertoáru Nina Hagen zkombinovala řadu rozličných hudebních směrů: punk, hardrock, reggae, elektroniku, rap, teatrální novovlnou stylizaci a šokující nespoutanost ve výběru líčení, paruk, masek a kostýmů. To vše dohromady dává osobitou, provokující směsici, jež vstřebává jak rockové výboje, tak i zpěvaččinu ultrapunkovou image, nezkrotný vokál, extravagantní herecké schopnosti a až „rottenovsky“ zkřivené grimasy půvabného obličeje. A jak dokumentuje pořad hamburské televize Nina Hagen’s TV Show (1986), může na sebe zpěvačka navléknout vskutku cokoli, a přesto vypadá skvěle. Zpívá v dlouhé blonďaté paruce v lurexovém kostýmu s cherubínskými křídly árii z Bizetovy Carmen. Dráždivě se vlní oděná pouze do koženého korzetu, až jí punkový sexappeal leze ven i ohnivýma očima. Roztomile cupitá po pódiu v rytmu Russian Reggae s rudou pěticípou hvězdou a zaníceně zpívá o tom, jak mají Olga, Tamara, Nina a další ruská děvčata žhavé postele. V růžové paruce se tváří cudně jako jeptiška vychovaná v bordelu a nevinně švitoří reminiscence slaďáků z padesátých let. Stylizuje se jako dáma velkého světa do období vídeňských valčíků a berlínského kabaretu třicátých let jako diettrichovský modrý anděl. Ovšem černě orámované oči pod vyholeným šelmovitě nalíčeným obočím nás vždy probodávají nemilosrdným pohledem kata. Upřímně řečeno, jako milenky bych se tohoto brutálního andílka hodně bál.

Svatý Vincente, oroduj za nás

Legendami opředeného Svatého Vincenta není asi třeba příliš představovat. Jeho ohlušující apokalyptická hudba i emailovou technikou vytvářené abstraktní obrazy patří k té nejbizarnější alternativní tvorbě dneška. Dílo Vincenta Venery bude asi doceněno, teprve až se ze Zeměkoule stane měsíční krajina. Obrovitý Sv. Vincent mě přivítal, jak se na primáře venerologie sluší a patří – v bílém plášti – a neuropsychologická léčebná kúra mohla začít…

Na vernisáži v Citadele jsi mně říkal, že se ve tvé akční malbě objevuje „destruktivní analýza konstruktivního optimismu“ Co tedy tvé výtvarné práce vyjadřují?
Jelikož jsem duchovní nekrofil, tak při malbě obrazu podvědomě vytvářím jakési abstraktní orgasmy. To znamená, že chci dojít k určitému duchovnímu vyvrcholení, které se pak snažím zachytit na plátno. A protože se zabývám spiritismem a vnitřní podstatou člověka, snažím se to ve svých obrazech určitým způsobem vyjádřit. Jedná se tedy v podstatě o spiritisticky duchovní záležitost, která je zároveň venerologickou, chirurgicky vyčerpávající prací.

Zmínil ses o venerologii. Na své vizitce máš napsáno, že jsi hlavní venerolog na Zeměkouli. Mohl bys vysvětlit, co to vlastně znamená?
Znamená to, že pode mě spadají všechny venerologické kliniky. Zabývám se sice také muzikou, ale stejně jako Einstein hrál na housle a byl především vědec, tak i já jsem především vědecký pracovník venerolog. Jsem takové zastřešení této lékařské činnosti. Tak jako byl třeba Hitler zastřešením nacismu, tak já jsem takové zastřešení venerických klinik – a můžu ti říct, že ty venerický kliniky mají větší trvání než Třetí říše. Nad mým jménem by se měli zamyslet především lidi, kteří se zabejvají pornografií a žijou promiskuitně. Měli by si uvědomit, co znamená venerologie, a měli by pochopit, že je to spojený s kapavkou, syfilisem, s AIDS as dalšíma pohlavníma chorobama. Navíc, brzy se objeví nová choroba nazvaná, vincentis, při níž nemocným vypadají vlasy, obočí a začnou kulhat na pravou nohu.

Kromě toho, že jsi venerolog, máš i svou kapelu Sv. Vincent.
Abych to upřesnil – kapela Sv. Vincent se jmenuje po mně, protože Svatý Vincent jsem já. Tým, který vytváří novou desku, se skládá z externího spolupracovníka Petra Kumandžase a z mýho stálýho spolupracovníka a manažera Jardy Stanka, který pracuje v agentuře 10:15.

Jak se těšíš na koncert Siouxsie, kterou sem 10:15 v říjnu přiveze?
Jsem rád, že sem přijede, i když můj styl hudby to zrovna není, protože já jsem tvrdej sabbathista. Moje krevní skupina jsou Black Sabbath a trashmetalový nebo hardcorový kapely. Ale největší zážitek by pro mě byl, kdyby sem zavítal Ozzy Osbourne – to je velká osobnost a hlavně zakladatel veškerý hardcorový a metalový hudby. Já vycházím přesně z téhle prapůvodní prapodstaty muziky – tedy z nejrůznějších sabbathů. Proto třeba neuznávám jazz. Jedinou výjimku tvoří snad jen kosmická hudba Milese Davise. Ale základem veškerý tvrdý elektrický muziky jsou pro mě Black Sabbath a Ozzy Osbourne.

Když jsem mluvil s Jardou Stánkem o tvé druhé desce, říkal mně, že má limitovaný náklad 999 kusů, bude k sehnání jen na dobírku a že bude stát 333 korun, protože každý obal je vlastně tvým originálním obrazem. Můžeš k tomu ještě něco doplnit?
Ta deska obsahuje aspekty jsoucna a boží pravdy. Vyjde u firmy Monitor pod etiketou 999 Records a jmenuje se „Tančete na hrobech“. Je složená ze dvou tematických celků. První část se věnuje chorobě AIDS, která je popsaná již v bibli jako „uštknutí od štíra, kde lidé budou trpěti víc než pět měsíců, kdy smrt uteče od nich“. Druhá půlka je v mém stylu podaná církevní hudba, jež tematicky zpracovává Nový zákon, Zjevení svatého Jana. Ale v podstatě to je zjevení Svatého Vincenta, protože ta „šelma hrozná, pardovi podobná, která má ránu od meče“ – to jsem já, Sv. Vincent. A ta nevěstka, jež spáchala smilstvo a nakonec byla znásilněná a spáchala sebevraždu, kterou přežila, tak to je moje bývalá japonská milenka a přítelkyně. Zřejmě ale nevíš, že jsem teď už ženatej, a to s jednou slovenskou dívkou. Ta teď na mě nějakou dobu sice sere, ale ona se zase vrátí – moje ženský se vždycky vracej. Dobří holubi se vracejí…

Podle Čeho si své dívky vybíráš? Máš vyhraněný nějaký určitý typ?
Většinou jsou to menší holky a není vůbec důležitý, jakou barvu vlasů nebo ochlupení ta dotyčná osoba má. Musí to být ale ženská, která mě zaujme určitou osobností, určitým fluidem, výrazem. Nejsem promiskuitní typ, naopak jsem velký nedavač. A když už mám nějakou holku přeříznout, tak musí odpovídat všem mým požadavků, protože jsem přece jenom Venera – a primář venerologie. Já k tomu aktu přistupuji vědecky. Můj velký guru byl americký pornostar John Holmes a já rozvinul jeho školu ještě o určité sadomasochistické prvky. Nicméně si myslím, že není nad upřímný vztah a lásku, a proto fandím lidem, kteří nežijí promiskuitně do svých čtyřiceti let, tak jako John Holmes. I když on k té pornografii byl předurčen, protože ho měl velkýho a někdo musel těm lidem ukázat, jak se ten sex dělá. U něho bych přece jen udělal výjimku – to byla velká hvězda. Ale dnes je doba sexuální uvolněnosti už prostě pryč. Teď se naopak vracíme k těm pravým duchovním hodnotám, jako je láska a čistota vztahu mezi mužem a ženou. Prostě začínáme žít v období zjevení Sv. Vincenta a já se budu snažit na závěr svého života napsat nějaké pokračování bible.

Někde jsi ale říkal, že jsi buddhista…
Já opravdu budhista jsem, ale budhismus a křesťanství považuji za symbiózní náboženství. Kristus byl pro mě Budha – člověk, který dosáhl osvícení a který odešel do nirvány. Zabývám se taky thanatologií, což je tibetská Kniha mrtvých, v níž je popsaný „život po životě“. A ta mi dává za pravdu, že budhismus je nejuniverzálnější náboženství vůbec.

I ty jsi člověk, který dosáhl osvícení. Můžeš o tom něco říct?
K tomu osvícení došlo v Americe ve věznici. Nebudu tady rozebírat již známý důsledky toho osvícení – třeba to, že byl Československu vrácen zlatý poklad díky mým osobním stykům s Ronaldem Reaganem atd. V tý americký věznici jsem se asi na šest vteřin celej rozsvítil, došlo u mě k bleskovýmu osvícení. A když se ti otevře všech osm čaker, co máš v těle, tak se ti rozsvítí i mozek a ty v ten moment nahlídneš do tý prapodstaty, do prapůvodního pralesa – a je ti všechno jasný.

Proč se považuješ za japonského císaře?
Jsem japonskej císař, protože jsem bůh Slunce – Vincent totiž znamená Slunce. Proto Van Gogh maloval slunečnice, byl to malíř Slunce. A jako on měl uříznutý ucho, tak já mám zase řízlou nohu. Vincentové mají vždycky dost silnej osud – většinou jsou fyzicky i psychicky zdevastovaní. Vincentové mají často nějaké zkušenosti i s blázincem – já mám za sebou třeba třicet pobytů po psychiatriích – anebo většinou nemají peníze, popřípadě je peníze nezajímají. Vincenty nezajímají materiální, ale duchovní hodnoty.

Je o tobě známo, že jsi velvyslanec UFO na Zeměkouli. V čem spočívá tvá mise na této planetě?
Nejdřív bych k tomu řekl, že na světě je strašně málo UFO – a pozná se to u nich na očích. UFO byl třeba John Holmes nebo UFO je i papež, kterýmu je má deska věnovaná. UFO jsem třeba i já. To se taky pozná na očích. UFO jsou v podstatě budhové. Lidi, kteří ovlivňují kulturní a duchovní potenciál lidstva. Dneska se vedou spory, jestli člověk vyšel z opice, jak říká darwinismus, nebo zda jsou lidé potomci ufounů – to je teorie Dánikena. Já si myslím, že tři čtvrtě lidí jsou z opice a ten zbytek lidí na Zeměkouli je z UFO. O tom se můžeš přesvědčit všude. Stačí, když zajdeš do hospody. Tam vidíš, že je to jasnej Darwin. Ale když zase zajdeš na nějakou lékařskou fakultu, nebo do nějakých vědeckých týmů, nebo se setkáš s novinářema či fotografama, tak to všechno jsou vrsty lidí, které spolu symbiózně spolupracují a pocházejí spíš z UFO. Jsou to totiž lidé, kteří hledají stále nějaké nové obzory a nová poznání.

Existuje planeta UFO? A jestli ano, jak vypadají ufouni?
UFO samozřejmě existuje. Je to paralelní vesmír. Ufouni tam obývají šest planet a je jich přibližně pět miliard. Jsou rozkastovaný do různejch vrstev a jsou i spektrálně oddělený. Určitá vrstva ufounů má tykadla, protože jsou to ti, co lítaj vesmírem a co se senzoricky napojují na Slunce, které je ovládá. Každá planeta má svýho šéfa, svýho prezidenta – šerifa, a ti se scházejí ve společný radě, takže tam mají takovou ufounskou konfederaci. Některý typy ufounů mi jsou trošku podobný. Jsou různě vysocí, někteří až do tří, čtyř metrů, ale jsou tam i malinký zelení liliputáni, kteří dělají roboty těm vysokejm červenejm ufounům

Ti červení vysocí ufouni jsou komunisti?
Ne, tam komunismus neexistuje. Ten tam byl jen v první dekádě ufounskýho státu, ale potom ho zrušili, protože zjistili, že je to naprostej idiotismus. Tam kdo je komunista, jde okamžitě ke zdi. A já si myslím, že i lidi na týhle planetě jednou dojdou k tomu, že komunismus bude pod trestem smrti. Protože to je něco příšernýho, co jde proti přírodě. Komunismus, ten je do kruhu, a přitom všechno ostatní je do pyramidy. Komunismus, to jsou samý grupensexy, to je pornografie, to je ta komuna s tendencí stále mrdat mezi sebou. Ale pyramida, to jsou oddělené vrstvy, kasty – a na jejím vrcholu trůní Vincent.

Jaké jsou tvé nejbližší plány – myslím tím osobní i umělecké-
Strašně rád bych se dožil, aby mě pozvali do Japonska – Osaka, Tokio, Sapporo – to je můj životní sen. Jel bych tam se svou kapelou a nechal bych si od japonského mistra vytetovat na ruku nějakýho draka. Ostrov Sv. Vincent mě tak moc nezajímá, protože ten ostrov jsem vlastně já. Lákal mě Bermudský trojúhelník, ale co tam byl pan prezident Havel, tak mě to taky přestalo zajímat. Protože on tam byl vlastně na moje doporučení a je to tedy, jako bych tam jel sám. Rád bych dokončil také svou druhou desku a připravil třetí, jež bude zachycovat satanskou duchovní nekrosadistickou hudbu vyvolanou opiátovými stavy. A byl bych taky rád, kdyby se mi vrátila moje žena. A co přinese budoucnost, to ti nemůžu říct, to ví jenom On a já se nechám překvapit.

Když jsem o tobě psal článek do ČM Zemědělských novin, tak jsi jejich čtenářům vzkazovat, že k nim máš pozitivní vztah, i když letos zaseli málo marihuany. Chceš něco říct i k našemu časopisu UNI?
Já tomuhle plátku fandím, ale byl bych rád, kdybyste tam přinášeli víc informací z tvrdší hudby, protože těch měkkejch sraček už je dost.

Foto: Tomáš Turek

The Black Sky

„Teda pane Svítivý, co se to tam u vás v noci zase dělo?!“, přivítal mě již léta secvičený sbor babiček našeho chátrajícího baráku, a to poté, co jsem se na druhý den odpoledne vracel domů. Běžný scénář se odehrával i tentokrát… V oknech na střídačku hlídkující The Grandmothers („Hele Marie, vem to za mne, mám padla“) dávají bedlivý pozor, abych jim náhodou neproklouzl a další si na dvoře rozebírají pěvecko-hysterické party… Anežka: „No, to bylo naposled, příště si už budeme stěžovat jinde!“ Růža: „Až do tří do rána jsme nemohly spát, takovej tam byl rámus, jak stádo koní!“ Boženka: „Kolik vás tam doprkvančic bylo?!?“ „Asi pět“, odpověděl jsem plaše. Sbor: „To není pravda, napočítaly jsme jich třináct, aspoň nelžete !!!“ Uf, to jsem zas skočil na špek. „Ale vždyt ta muzika nebyla tak nahlas“ (Napalm Death, 2×25 W, hlasitost 7-9), snažil jsem se je celkem rozpačitě ukonejšit a přitom se co nejrychleji ztratit. „Ještě jednou!“, ozvalo se burácejícím sborem, když už jsem byl z dosahu. „No nevím, Vláďo Chrenovský“ (agentura AzyD, „budeš to muset těm Spirit Of Soma, co budou příště, nějak rozumně vysvětlit.“
P. S. The Black Sky byla pohodová bigbítově gotická parta z Peterboroughu, která k nám přijela na jedenáct celkem úspěšných koncertů, a to na pozvání agentury Azyl. V Praze hráli v malém klubu Artfóra pro zhruba sto lidí, z nichž desetinu tvořili jejich dreadlockoví příznivci, kteří s kapelou jezdí na šňůry. Především oni vytvořili atmosféru koncertu a celkem nadějně rozhicovali naše publikum, které by jinak bylo tradičně mrtvé. Vlasatí The Black Sky byli za to vděční, a tak na nich nezůstalo nic suché. Došlo i na pověstné stylové „headbangers“, a to jak muzikantů, tak i části publika. Řízný nátěr The Black Sky se místy blížil až k hardcore, častěji se však nalézal někde mezi New Model Army a Fields Of The Nephilim. Dlužno podotknout že rychlejší poloha s chraptivým řevem zpěváka jim seděla více. V těch pomalejších byli totiž až příliš podobní svým výše jmenovaným vzorům.
Celkově to stálo za to, ale žádný zázrak se nekonal, tak třetí – čtvrtá liga. Více za povšimnutí stojí skutečnost, že těmto lidem, kteří se nikam necpou, desky v podstatě nevydávají, v rádiu je příliš často nehrají (pokud vůbec) a Melody Marker o nich nepíše, nic nebrání v tom, žít si svým životem, kočovat s muzikou po Evropě a každý večer si dopřát nějaký ten mejdan. Nežijí sice nějak nóbl, ale také rozhodně ne špatně. Kapely typu The Black Sky u nás chodí přes den do práce, po večerech zkoušejí a občas, převážně někdy o víkendu, si zahrají před lidmi. Když jsem se o tom bavil s Chrenovským, řekl mi na závěr: „No jo no, to už je vo něčem jiným.“

Místo v pekle pro Morrisseyho

Na obalu svého posledního alba rozpřahuje S. P. Morrissey bezradně ruce k nebesům. Opět přichází mezi nás podělit se o svůj věčný světabol a problémy pozorovatele všedního života pár let po třicítce. Někdy si trošku zamentoruje, jindy senilně postěžuje na nepochopení a cynismus druhých. Ale jinak žádní konzervativci pod gilotinou, žádné vzývání Armagedonu a nukleárních bomb jako před pár lety.
Album Kill Uncle vyšlo počátkem letošního roku u firmy EMI a je to už třetí Morrisseyovo sólové album po rozpadu dodnes tolik oplakávaných The Smiths.
Když pomineme rozpačitou kompilaci singlů Bona Drag, nabízí se srovnání s úspěšným albem Viva Hate. Může se zdát, že současný Morrissey rezignoval na politické provokace a pokračuje ve své sebeparodii s větší dávkou melancholie. Možná, že se zkrátka jen o něco víc nudí.
Na Kill Uncle nenajdeme tak výrazné věci jako třeba na singlu Suedehead, přesto se dá těžko postihnout změna na postu autora hudby. Tentokrát je to kytarista Mark E. Nevin (z Fairground Attraction). On totiž Morrisseyův projev je natolik výjimečný, že ať pro něho skládá kdokoliv, vždycky se to dostane do stejné polohy. Poslech alba trvá pouhých třiatřicet minut a zvukově na něm dominují smyčce a klavír. Kytary se decentně stáhly do pozadí.
O čem to vlastně ten Morrissey zpívá? V úvodní Our Frank (Naše upřímnost) se ptá sám sebe: „…copak mě nikdo nezastaví od věčného přemýšlení, o všem tak hluboce, tak ponuře“. O kousek dál v Sing Your Life nabádá, abychom své myšlenky nevytlačovali do nevědomí a než skončí náš život, abychom všechno ze sebe vyzpívali ven. Ve skladbě Found Found Found nás ujistí, že on asi ztěží najde někoho, kdo by s ním zůstal. Takže mu postačí, když odveze domů děvče svého přítele a přitom zaujme roli zpovědní vrby v Driving Your Girlfriend Home. Iʼm the End of the Family Line (Jsem konec rodokmenu) znamená rezignaci na rodinný život, typické Morrisseyovo gesto.

Album končí překrásnou baladou Theres a Pláce in Hell for Me and My Friends, ve které se Morrissey dušuje, že pro něho a jeho přátele je rezervováno místo v pekle. Tedy tam, kde je „trochu
více času a o něco více laskavých slov“.

Naše upřímnost (Our Frank)

Naše upřímnost a otevřenost
hluboké rozhovory
které nikam nevedou
jenom mě ničej
tak kdy už to skončí?
Dej mi cigaretu
Bože dej mi trpělivost
a už žádný rozhovory
Dej nám drink
a honem rychle
nebo jinak mi bude zle, tak zle
tvoje upřímná vulgarita
červený svetr
Teď vidíš jak barvy blednou
Naše upřímnost a otevřenost
hluboké rozhovory
které nikam nevedou
jenom mě ničej
tak kdy už to skončí
už toho nech
svět možná právě končí
ale podívej, já jsem jenom člověk
Copak mě nikdo nezastaví
od věčného přemýšlení
o všem tak hluboce
tak ponuře

My Bloody Valentine

S Kevinem Shieldsem, předním tvůrcem a mluvčím kapely My Bloody Valentine nejen o posledním únorovém EP Tremolo.

Postavení nezávislých
V současné době i průměrná indie kapela může předpokládat,že prodá několik set tisíc desek po celém světě. Před pouhými pěti lety bylo takových 10 000 ks považováno za velmi slušný prodej a 20 000 znamenalo, že už máte velký úspěch. Naše poslední deska se prodávala třikrát víc než ta předchozí. Nyní jsme na úrovni „odcházejících“, slábnoucích kapel mainstreamu, víme už leccos o trhu, což je perfektní. Takže všechno do sebe dobře zapadá.
Jsme teď spokojení v této pozici, v níž jsme, kdy můžu přijít do studia a když se „nic nestane“, když nejsem dostatečně inspirován, neudělat nic. Nemusím točit jen proto, že je to třeba, že je zaplacenej čas a studio. Může se stát, že tam sedím deset hodin a „nic se nestane“, žádný nápad nepřijde. No a co? Vypadá-li to takhle čtrnáct dní, pak je 6 000 liber v tahu.

A nikdo kvůli tomu netřeští?
Jo, ale vždyť jsou to jenom peníze. Ale k čemu je, když čas a peníze jsou dominantními faktory tvorby hudby? My nepíšeme muziku „dopředu“, natáčíme ji jen tehdy, když máme inspiraci.

Hudba a drogy
Hudba, která se připodobňuje drogám, je hudba, která je relativně prostá. Zábavné je, že ty „drogové kapely“, kapely, které baští tuny těchhle věcí, jsou obvykle obyčejné, přízemní typy. Happy Mondays jsou tak zajímaví proto, že jsou opravdu výjimeční v tom, že polykají obrovské množství těchhle věcí a přece se jim daří dát se do kupy a dělat velkou hudbu.

Hudba a poselství
Je naivní myslet si, že když hraju s kapelou a otevřu si hubu, že to musí někoho zajímat, že to musí pro někoho něco znamenat! Blbost! Tenhle názor však dnes frčí. Ale když se ohlédnete nazpět, zjistíte, že velké kapely si „nikdy neotvíraly hubu“, prostě dělaly hudbu. Jen hlupáci dělali protesty a la Billy Bragg. Ne že by bylo něco špatného na tom říct, co si myslím, ale to jaksi patří k soundu hudby. Nikdy nás třeba nenapadlo použít v nějaké písni slova jako „Margaret Thatcherová“. To by tu píseň jaksi zašpinilo.

Postvalentinovské kapely typu Ride, Slowdive?
Jsou fajn. Nemám nic proti žádné z těchhle kapel. Sami jsme na tom bývali podobně. Celé tři roky nás vinili z toho, že vykrádáme Mary Chain. V menší míře se to o nás říká i teď. A asi to nikdy nepřestane, protože jsme nikdy nepopírali, že Mary Chain máme rádi. Na Čas jsme podle jiných kritiků byli „odnoží“ Sonic Youth. A tak víme, jaké to je a nebereme to tak vážně. Myslím, že kapely jako Slowdive a další jsou námi inspirované, a není fér tvrdit, že nás kopírují.

EP Tremolo
Tahle deska pořádně zpanikařila plno lidí u Creation. Byla to z jejich strany vyloženě šoková reakce. Týden nic neříkali. Jako by chtěli říct: „Nechali jste nás čekat šest měsíců a pak si přijdete s TÍMHLE?“ Počkejte, až uslyšíte nové album. Tam jsou věci, které jsou ještě lepší.

Vybráno a „upraveno“ z Melody Marker.

The Shamen

Až hanebně mám rád taneční muziku. Samozřejmě, že nikoliv tu bezduchou a fádní v podání výkalů typu Sabriny, Black Box Či Kylie Minogue, ale naopak takovou, ve které umělec dokáže skloubit žádoucí taneční jednoduchost s vlastní osobitostí a citem pro vkus. I Dance music může být alternativní, nepodbízivá a občas i v lecčems objevná a nemusí vždy jít jen o drsnou formu Electronic Body Music. Stačí připomenout tvorbu Prince, 808 State, KLF, Soul II Soul… a v neposlední řadě The Shamen, jejichž prozatím nejnovější LP En-Tact považuji za to nejlepší, co loňská a letošní taneční scéna vyprodukovala. Právě tato deska dokazuje, že lze s úspěchem skloubit spotřební účelnost nasměrovanou na taneční parket s intelektuálním nadhledem nepostrádajícím muzikantský cit i v té nadvládě syntezátorové a samplingové technologie. En-Tact se již téměř deset měsíců drží v žebříčku „indieʼs“, a to převážně v první desítce. Desku si pochvaluje kritika, dokonce i ta naše, pověstná zdrženlivostí a až zapšklostí ke všemu, co může nést nálepku „pop“. V Melodii průměr 3,4 (nejvíce Fiala **** a 1/2), v Rock a Popu 3,2 hvězdičky (nejštědřejší byl veterán naší kritiky Jiří černý – **** !!!), to už je na v podstatě diskotékovou desku co říct.
The Shamen, to je především Colin Angus, rodák ze skotského přístavního města Aberdeenu, známého i díky četným fotbalovým úspěchům nedávných let. Před založením své první kapely Alone Again Or pracoval jako ošetřovatel ve cvokámě a možná i to se podepsalo na jeho dalším hudebním vývoji. Začal tíhnout k elektronické neopsychedelii, k futuristickým kompozicím v tanečním rytmu a snil o halucinogenních stavech posluchačů při jeho elektronických rituálech donekonečna se opakujících motivů. V roce 1985 vznikla první sestava The Shamen. Tvořili ji vedle Colina ještě Pete Stephenson a bratři Keith a Derek McKenziové. První vystoupení absolvovali nejen v Aberdeenu, ale i v Glasgowě. Z honorářů si pořídili pořádnou aparaturu a také založili vlastní gramofonovou značku Moksha. Ještě než podepsali One Littte Indián, vydávali si na ní své desky ve vlastním nákladu. I takto, téměř utajeni před světem, však záhy získali pověst jednoho z nejkontroverznějších souborů ve Skotsku. První singly Young till Yesterday, Christopher Mayhew Says, Knature Of A Girl i debutové LP Drop byly náboženskými organizacemi, bulvárním tiskem a vůbec všelijakými mravními spolky společně odsuzovány pro rouhání se Bohu, textovou pornografii, navádění k užívání narkotik a celkový špatný vliv na mládež. Dostali se na tzv. černou listinu, rozhlasové stanice jim poskytovaly minimální prostor. Dokonce i jeden tamní pivovar odstoupil od společné smlouvy na reklamní klip a raději uhradil ztrátovné ve výši miliónu liber, než aby si něco s The Shamen začínal. Svým způsobem to znamenalo pro kapelu reklamu, alespoň se o ní psalo. Všem kontroverzím však ještě nebyl konec. Korunu všemu nasadili Shamen svým britským turné, které provokativně nazvali Jesus Is a Lie (Ježíš je lež) a také dalším singlem Jesus Loves America (Ježíš miluje Ameriku). Palba kritiky zhoustla, došlo i na veřejné protesty a výhrůžky. Tlak na kapelu byl tak mohutný, že se v podstatě rozpadla. Jediný, kdo to nevzdal, byl duchovní otec The Shamen Colin Angus. Přibral k sobě někdejšího spolupracovníka z blázince Willa Sinnotta, muziku více ztechnologizoval, koncertně upravil pro dva a brzy „nové“ The Shamen, již natrvalo usazené v Londýně, prezentoval albem In Gorbachev We Trust (Věříme v Gorbačova). Oproti prvnímu albu se The Shamen vydali jiným směrem. Psychedelický sound počátků více zrytmizovali, začali využívat sampling a neváhali sáhnout i po prvcích hip hopu a acid house. Všech deset skladeb, snad vyjma skvostné melancholicky zasněné balady Adam Strange, vynořující se ze sugestivní hluboké změti jakýchsi šachetních větráků a umělých plic, je určeno do klubových diskoték. Ovšem žádné pozlátkově líbezné tóny se nekonají! Shamen si libují v tom, že jsou obtížněji stravitelní, vyžívají se v syrovém elektronickém zvuku, mnohdy jdou až na dřeň. Asi tak jako když jezdíte šroubovákem po rezavém plechu a druhou rukou držíte ocelovou tyč a mlátíte s ní kolem sebe. Tento „taneční industriál“ má na LP In Gorbachev We Trust své vrcholy v hitově ambiciózní Synergy, dále v chytlavé Jesus Loves America, v níž jsou použity smyčky s diktátorskými projevy amerických kazatelů, v acidové hopsandě Transcendental, kde producentsky vypomohl i sám velký Chris Westbrook, zvaný Bam-Bam a konečně v titulní skladbě, na níž se nejvíce vyřádil ten, kdo přelaďoval rozhlasové stanice. Třetí velká deska Shamen Phorward z konce roku 1989 je o něco slabší, a tak zřejmě i proto ji vydali pouze na vlastní značce a v menším nákladu. V zásadě nepřináší nic nového, snad jen mírný odklon od hlukových zahalení předešlých nahrávek k pročištěnějšímu zvuku. Jde o účelovou muziku, kterou už vůbec nelze poslouchat nečinně. Nicméně alespoň naznačila, jakým směrem by se mohla tvorba „Šamanů“ dále vyvíjet. LP En-Tact, o němž již byla řeč, zastihuje Colina a Willa na zřejmém vrcholu jejich možností. Singlové taháky Progen a Hyperreal se vyznačují ukázkově rapovým, respektive soulovým zpěvem (hostující zpěvačka Plavka) na houseovém podkladu, pozadu nezůstává exoticky laděná Omega Amigo a vlastně i další skladby. Téměř se dá říci, že co píseň, to potencionální žebříčkový hit. Polodeklamované vokály obou protagonistů The Shamen nádherně souzní, jsou zpestřovány rapem a nechybí jim jistá erotičnost. Aranže skladeb jsou citlivě vyvážené, občas orientálně laděné, dbá se tu na pestrou zvukomalbu. Napětí a tajemnost souměrně vzrůstají s gradací, vzácně využívaná kytara se vždy ozve v pravém okamžiku a dodá vám novou energii, to pro případ, že už jste „technologicky unaveni“. Dunivé basy vám vibrují hrudí, polknou vás do sebe a zahltí vodopádem všemožně laděných rytmů. Takřka nelze zůstat v nehybném stavu, nedotčen tím elektronickým rituálním obřadem, který vás může uvést až do stavu beztíže. Skvostná deska.
Co bude s The Shamen dál, toť otázka. Původně byli čtyři, později dva a nyní už zbyl pouze osamocený Colin Angus. Zatímco ostatní odešli z kapely dobrovolně, v případě Willa Sinnotta zaúřadovala smrt. Za nevyzněných okolností utonul počátkem června na Kanárských ostrovech. Colin Angus zůstal opět sám. Že to ani podruhé nevzdal, o tom svědčí pohled na nejnovější singlové žebříčky. Hitovku Progen vydal opětovně, a to rovnou v její devatenácté (!!!) remixové verzi.

Čtyři ruce dvacet piv aneb Koncert pro Míšu

Všude pobíhaly spousty dětí, na pivo téměř žádná fronta, a když ano, předbíhajícím se to tolerovalo. Armáda známých tváří, chuchvalce vlasů a vousů. Hradecké podzemí má mejdan. Muzikantům se netleskalo. Nevadilo jim to. Mikuláš Chadima s Bandem, začínající a tudíž opomíjený. Samo o sobě to ale bylo studené jako psí čumák. Chvíli česky, víc německy. On sám se snažil, kolegové pouze hráli. Na pivko ale zůstal. Piráti. Piráti 44. Dost se od nich očekávalo. Pan Hamaďák, v současné době student pražské lidové konzervatoře, obor scénáristika a textařství, je znám coby prazvláštní osůbka. Staré Piráty většina lidí považuje dodnes za velice zvláštní vyznavače humoru a rapu. Hradečtí Beastie Boys. Přibyl kuličkovský Roman Vrána (navíc i host na další Chadimové desce), jehož bicí nelze přeslechnout. Spolu s Ivanem Zálišem a Petrem Khunem vůbec nedělali Hamaďákovi pouhé křoví. Tento byrneovsko-šůchovským stylem se hýbající sólák a zpěvák hnal kapelu na bigbítovém koni, tu punkovém, tu nezvykle tvrdém, s pěknými kytarovými riffy a dřevním zvukem kláves. Hlas jako zvon nemá, ale dohání to výrazem, frázováním a přímočarostí. Prostě se s tím nepáře. Jeho zpěv působí dost adekvátně k textům. Spíš ironickým zamyšlením, častěji až na kost oholeným sdělením, bez nějaké větší zašifrovanosti, místy šestadvacetileté mentorujícím. Jako celek to drží všechno sympaticky pohromadě a pánbůh zaplaf za podobně upřímné bigbíty. Má to Švih a chytře je to všechno taženo bez kličkování přímo do branky. Do některých pasáží kláves, které se vlní nad tvrdým spodkem a lahodnou beglajtovou kytarou, se nelze než zamilovat. Už tady, při povídání u piva, Petr Khun, klávesák, něco naznačoval. Únava, nutnost chvilkového osvobození od dlouholetého kapelníka Hamaďáka a vlastní plány. Takže Piráti 44 už jenom ve třech. Prý přitvrdí, klávesy přibudou kapelníkovi, ale k výraznějším zásahům do aranžmá nedojde. Díky získaným penězům by chtěli co nejdříve natočit kvalitní demo a někomu či někam je nabídnout. Nabízet mají co. Slávek Hamaďák navíc hodlá brzy začít pracovat na svém dalším projektu, což má být jednoduchý, monotónní až etnicky založený základ bicích souprav s nově vytvořenými texty příběhy, spíš pocity a výkřiky momentální nálady. Kdo ví? Věřte ale tomu, že mimořádné schopnosti tohoto chlapíka budou pokaždé znamenat záruku solidnosti, netrapnosti a nepozérství.
O názoru nemluvě. A potom, motá se u toho Vrána. Chválit ho nebudu, známe se až moc dobře, ale ještě o tomto šikovném bubeníkovi uslyšíte.
Zbývá Oboroh, kostelecká kapela s deskou, tradicí a slávou. Do hlučícího popirátského času nahrnula svá poselství, až to hladilo. Nádherný zpěv i barevnost nástrojového parku. Škoda, myslím si, že to nebyl zrovna šťastný tah, šoupnout je na konec. Chadima i Piráti už skončili, fronta na chmelový mok se prodlužovala a s tím i nutnost lidem u stolů sdělovat navýsost zajímavé skutečnosti. Jak ale někde na ně natrefíte, nechte se zlákat. Nekecám.
Na závěr vás mohu jen upozornit, že jsem vydržel až do konce a poté s rodinami Vránů a dalších přátel, kteří zakoupili baterii lahví, zamířil k nádraží poslouchat Beatles. Autobus o půl osmé ráno jsem stihl. Na víc se mě neptejte.

Normální muzika pro normální lidi o normálních věcech

Díky okolnostem minulých let vzniklo u nás určité vakuum. V médiích nesmyslné blábolení středního proudu, ve sklepích a občas i v kulturácích „ta druhá“ muzika (rock alternative apod.). Vzájemná nevraživost, pro nás charakteristická nejen v oblasti hudby, je ve světě ojedinělá. Hudební proudy a vůbec všechny druhy umění se ve světě navzájem ovlivňují, obohacují se o nové vyjadřovací prostředky, vzájemně se prolínají. Zatímco venku hudebním průmyslem hýbe skvělý pop, u nás toto slovo získalo pejorativní nádech. Slovům se však pomalu vrací původní význam a také zde se konečně začíná hrát dobrý pop. K výborným kapelám tohoto typu u nás patří Mercedes. Živelné, nápadité bicí, dravé kytarové beglajty, funkční, chvílemi poněkud přeslazené klávesy. Co vás ale usadí, je zpěv. Melancholický, drsně lahodný. Nosné melodie a velký hlasový rozsah bez patosu a bez křečí znamenají jednoznačně pro tuto skupinu podstatnou devizu. Mercedes hraje ve složení: Karel Kochánek – kytara, zpěv, Martin Holeček – zpěv, akustická kytara, Václav Podstawka – klávesy, Miloš Vaculík – basová kytara, Jan Chromovský – bicí.

Existujete už dost dlouho, a ačkoliv jste za tu dobu samozřejmě změnili styl, udržuješ si nadále svůj charakteristický zvuk kytary i způsob hraní beglajtů. Slyším v nich kytarové kapely sedmdesátých let. Je to záměr?
K.K.: Hraju tak, jak mě to napadne a kromě toho na mém kombu stejně jinej zvuk vyladit nejde. Zvykl jsem si na něj a neměnil bych.

Kdy jste vznikli? Řekněte mi, jak jste se prokousávali až k dnešní podobě.
K.K.: Já už nevím. Asi v roce 1986.
M.H.: Ale až do té doby, než jsem přišel já, chyběl v kapele někdo, kdo by Kochánka poslal s depresema do… A dalo hodně práce Karla přesvědčit, že i durovej akord je akord.

Přesto, že je vaše hudba dravá a má odpich, čiší z ní pohoda a klídek. Kdo dělá muziku?
M.H.: My dva s Karlem.
K.K.: Já si něco vymyslím.
M.H.: …pak se o to pohádáme.
K.K.: …a buď z toho něco vyleze, nebo ne. Každopádně to ale je teprve polotovar.
M.H.: …do kterýho potom kdekdo kecá.

Jak, kdekdo?
K.K.: Zbytek kapely.
M.H.: S ním se totiž pohádáme ještě jednou…
K.K.: …ale výsledky stojí za to.

Pro jaké publikum hrajete?
M.H.: Nemáme vypočteno publikum, kterému bychom se přizpůsobovali. Hudba se musí líbit nám. Zkrátka hrajeme normální muziku pro normální lidi o normálních věcech.

Co posloucháte?
M.H.: To je ale blbá otázka. Radši se zeptej, co neposloucáme, toho bude míň.

Co tedy neposloucháte?
M.H.: Mistříňanku a ještě Debustroly, Kryptory, Terminátory, Krabatory a vůbec všechny „ory“.

K.K.: A taky Elektronic Body Music.
M.H.: …a Věru Martinovou, to je po-fuk. A vůbec prudiče s problémama, který si mají vyřešit doma.

Které naše kapely považujete za dobré?
M.H.: Napiš tam Šustra, ať se neurazí (Tichá dohoda – pozn. D.J.), Jižní pól, Toyen, dobrá je taky Lucie a Slávek Janda. A kdyby si Topol naladil klavír a nezpíval tak falešně, byl by taky skvělej.
K.K.: Pod to se teda nepodepisuju. V poslední době jsem viděl Ecstasy Of St. Theresa a ti Anglii okopírovali nejlíp. To je nejangličtější česká kapela.
M.H.: Ještě mě berou Tři sestry a Wanastovi vjecy.

Tváříš se ukrutně, máš ještě chuť si povídat?
M.H.: Samozřejmě, já hrozně rád dělám rozhovory. Strašně mě baví, že se všichni ptaj na to samý a já můžu odpovídat pokaždý něco jinýho.

Fajn, to je bezva. Tak mi ještě pověz, kde hrajete?
M.H.: Nejradši hraju ve zkušebně, protože je tam alespoň dobrý zvuk. Na koncertech to je zoufalství.

Proč nemáte vlastního zvukaře?
K.K.: To je otázka peněz.

Plány, přání, nejbližší budoucnost?
M.H.: Chtěli bychom vydat desku – kdo by nechtěl.
K.K.: Já mám ještě jedno – abych na tý muzice neprodělával. Abychom se jí mohli třeba i živit.

Vidíš to reálně?
M.H.: Ne.

Proč?
K.K.: Nemáme člověka, kterej by dokázal prodat to, co děláme.
M.H.: A taky každej máme svou fůru starostí.

Proč tedy hrajete?
K.K.: Protože nás to baví. A k tý nejbližší budoucnosti: 2. listopadu hrajeme v Lucerně s Olympikem.

Odpovídali Karel Kochánek a Martin Holeček, foto Luboš Vlk

Dybbuk se Zuby nehty…

„Dobrý den, mohl bych s vámi mluvit? Je to ve vašem zájmu.“ Tímto způsobem oslovuje neznámý muž vrásčitého vzhledu na ulicích náhodné chodce. Je to natolik překvapivé, že každý se zpravidla zarazí a s hrůzou očekává, co se bude dít. „Chtěl jsem vám říci, že zřejmě nemáte po večerech co dělat, nudíte se a trpíte nespavostí.“ Po této šokující větě se už reakce rozdvojují. Jedni se nafouknou a po chvíli zase vyfouknou, druzí se též nafouknou a chtějí buď zmizet a setřást svého protivníka či začít být sami nepříjemní. K tomu už ovšem nejsou připuštěni, poněvadž následuje blesková informace, nečekaný slovní direkt: „Znám lék na veškeré vaše bolístky. Právě totiž vyšla deska dívčí skupiny Dybbuk!“
Už jste se s oním pánem setkali? Asi ne. Není divu, vyhledává totiž převážně osoby starší, společensko-diplomatického vzhledu, u nichž se dá předpokládat, že jak Dybbuk, tak ani něco podobného neznají. Ale kdo je vlastně podobný této kapele, která existuje už od roku 1981? Nejprve vystupovaly pod názvem Plyn („Pusťte si plyn, plyn pustí vás“), později se přejmenovaly na Dybbuk („Óóó, dybbuk je zlý duch“) a nyní působí jako Zuby nehty. Pavla Slabá, Hana Řepová, Marka Míková, Kateřina Jirčíková (Nejepsová), Eva Trnková a čerstvě Alice Kalousková (donedávna v Už jsme doma) se společně snaží navázat na tradici legendárního, až kultovního Dybbuku, ovšem výhradně s novým repertoárem. Taktéž by se již rády konečně zbavily věčného srovnávání s Panikou. Svého času tím byl zahuben i zlý duch Dybbuk a tato zkušenost už jim jednou stačila.
Pavla Slabá: „Hrajeme pouze naše vlastní písničky, které vyjadřujou nás, naše životy. Milujeme je. Rády se spolu vídáme a to hraní je naše seberealizace. Jsme osudově spřízněny. Muzikou se neživíme a ani nechceme živit, není to pro nás to hlavní.“ Přestože už mají osm dětí, plánují malé turné, a to od 12. do 17. prosince. Jinak vystupují sporadicky, důvody jsou zřejmé. Ty doby, kdy hrály s Dybbukem až deset koncertů měsíčně, jsou nenávratně pryč. Zachovaly se jim alespoň vzpomínky a jedna z nich má podobu velké desky obsahující devatenáct písniček z let 1981 až 87. Spolu s EP, které před lety vyšlo u Pantonu v rámci série Rock debut a s připravovanou knížkou textů, je to to jediné „hmatatelné“, co po Dybbuku zůstalo. Mohlo by se zdát, že to není zase tak málo, ale…
Pavla Slabá: „S Dybbukem jsme měly spoustu skladeb, zhruba přes padesát. Proto byl pro nás výběr na tuhle desku dost krutej. Všechny ty písničky máme rády, všechny jsou něčím pozoruhodné, každá pro nás něco znamená.“ Kde se v těch holkách vzal tak velký tvůrčí potenciál? Po několikerém obehrání LP a EP jsem se sám ujistil, že všech 24 kousků představuje hodnotné a svéprávné střípky pozoruhodné mozaiky celé éry Dybbuku. Ani o jedné skladbě se nedá říci, že by byla zbytečná.
Pavla Slabá: „Hodně dělalo to, že všechny jsme měly nápady a zpracovávaly jsme je společně. Nikdy pro nás nebyla zásadní dokonalost, která je typická pro muže. Vždycky pro nás bylo důležitější zhudebnit dobrou myšlenku, než jenom dokonale zahrát nějakou blbost. Ale hlavně nás vždycky štvalo, když se někde psalo ,dívčí skupinaʻ. Všiml sis snad někdy, že by se psalo ,klučičí skupinaʻ?“
Mohlo by se zdát, že jsou to všechno feministky, které si programové kluky mezi sebe nepustí. I když „na každém šprochu pravdy trochu“, jak říká jedno moudré přísloví. Se Zuby nehty zpočátku zkoušelo pár kluků, ale …ovšem …jelikož …no …protože… Pavla Slabá: „Ze začátku jsme Zuby nehty byly já a Marka a pak tam byl její manžel Tomáš a dále Honza Lorenc a Michal Pokorný, tedy převaha mužů. Postupně jsme je ale nahradily, a to proto, že neměli žádnej tvůrčí potenciál, hráli jenom naše písně. Raději jsme je nahradily tvůrčími ženami.“ LP Desku „Ale čert to vem“ vydal Dybbuku Punc. Natáčely ji čtrnáct dní a producentsky i manažersky jim pomáhal Mirek Wanek z Už jsme doma. Nebývá u nás častým zvykem, aby sama kapela byla se zvukem spokojená. „Dybbučky“ jsou ovšem nadmíru a ten-to fakt připisují právě Wankovi. Vžil se prý do producentské role s takovým odhodláním, že dal do nahrávky celou svou duši. Ostatně Zuby nehty jsou s Už jsme doma a tak trochu i se Třemi sestrami velice spřízněny. U jedněch zkoušejí ve zkušebně a s druhými si je pletou…
Pavla Slabá: „Jednou jsme já, Marka a Eva šly ze zkušebny na oběd na Kovárnu a měly jsme tam s sebou i nástroje, takže bylo poznat, že jsme muzikantky. Po chvíli tam k nám přišli nějaký mladý kluci, a že prej jestli nejsme ty Tři sestry.“

UNI v Londýně, část 3. – rastamani a další

Tradičním centrem přistěhovalců z karibské oblasti je západní Londýn. Proto také One Love Concert, pořádaný především na počest 98. výročí narození samotného Rase Tafariho neboli etiopského císaře Haile Selassie, se nemohl konat jinde, než na West London Sport Stadium – to už je takový okraj Londýna, že když z něj vyjdete, ocitnete se někde na louce. Slovo „především“ v minulé větě znamená, že koncert byl samozřejmě věnován i letošnímu nebožtíku č. 2 (hned za Morrisonem), králi reggae Bobu Marleymu. Během desetihodinového maratónu se tady v neděli 21. 7. představilo patnáct jmen, z nichž řada ve světě reggae skutečně hodně znamená: Earl 16, Ras Michael, Bob Andy, Junior Reid, Freddie McGregor, Gregory Isaacs, Culture, Israel Vibration aj. Z méně známých mě zaujala zpěvačka, která si říká Sha Sha. Ale vrcholem byli postmarleyovští Wailers na závěr. V životě jsem netušil, že uslyším všechny Marleyho pecky „live“ v tak věrném a přitom šťavnatě rockovém podání, žádná jamajská polka. Stadión plápolal červeno-žluto-zeleně, všude se vznášela oblaka čpavého dýmu z ganji a koncentrace i délka dreadlocků v přítomném čtyřicetitisícovém davu dosáhla jinde nevídaného maxima. Odevšad na vás koukal triumvirát Haile Selassie – Bob Marley – Marcus Garvey, doplněný dalšími černými hrdiny: Kingem, Malcolmem X, Bikem a Mandelou. Prodávala se všemožná západoindická jídla a pochutiny (na rozdíl od normálního bigbítu, kde dostanete maximálně tak pivo a hamburger), stánky byly přecpány T-shirts, plackami, revoluční levičáckou literaturou a jinými pitominami.
Vůbec je divné, že rastamanům a černým přistěhovalcům obecně nevadí tzv. africký socialismus, díky němuž vzal za své i třeba sám Haile Selassie. Ve svých „black culture shops“ s chutí prodávají knížky Fidela Castra nebo Angely Davisové, propagují sympatie k palestinským teroristům a černý rasismus – hesla „First woman – black woman“ a „Before any other culture there was black culture“ mně neznějí o nic liběji, než třeba „White power“. Všechno to silně připomíná „boj“ Slováků proti českému kolonialismu. Nudný a únavný je fakt, že v západních společnostech se menšiny neustále staví do role utiskovaných a ponižovaných, neustále za něco bojují – a český turista se jen diví: „Co se jim kruci vlasně děje?“ Týká se to třeba i homosexuálů, jejichž festivalu Pride 91 (údajně největšího v dějinách Velké Británie) jsem se také zúčastnil. Mezi cca 50 000 homosexuály a lesbičkami v oválu jiholondýnského Kennington Park překvapivě nechyběla militantní agresivita ve směru ke společnosti. Nechyběli tu také profesionální bojovníci za práva všeho a všech – od komunistů po Socialistickou dělnickou stranu – pilně distribuující své rozvratnické brožurky. Když se mně jeden z těchto zoufalců pokusil neúspěšně prodat časopis „Marxism 91“, udělal mně alespoň malé ideologické školení – byl docela dobře obeznámen s poměry ve střední Evropě. Dozvěděl jsem se tedy, že po smetení komunistů (kteří ostatně žádnými pravými komunisty nebyli, pouze znetvořili toto jinak dokonalé učení) nás čeká ještě druhá revoluce, která zatočí s prohnilým, ze Západu k nám importovaným kapitalismem. A pak se budeme teprve mít dobře. Odcházel jsem zbrocen studeným potem, brumlaje si něco o nezničitelné lidské blbosti. V duchu jsem se omlouval Margaret Thatcherové za všechny ty tupce, kteří ji ve svých textech nesčíslněkrát popravili či jinak zdeptali. Všem bych přál dvouletou povinnou stáž v husákovsko-jakešovském Československu.
Z těchto všech důvodů jsem si s uleh-čením přečetl článek černošského novináře Chenjerai Hove v nezávislém časopisu Index on censorship. Tvrdě tam zkritizoval systém strana-vláda, který právě teď vládne v Marleym oslavovaném (!) Zimbabwe. Snad to všem těm pseudorevolucionářům taky jednou dojde a nebudou k tomu potřebovat celých čtyřicet let.
Ale jinak – One Love Concert byl skvělej a na tom gay festivalu Pride 91 byla spousta hezkejch ženskejch (až na to, že to byli chlapi).

Další články
sinekfilmizle.com