Veronika Holcová – pamatuju si ji jako ilustrátorku jedné z vůbec prvních knížek, co vydalo nakladatelství Baobab: Pohádky pro pana Izru Kateřiny Klaricové. Rok 2000. Jemná, křehká kresba; postavy, vítr, motýlí křídla. Měla tehdy za sebou studia pražské Akademie výtvarných umění, a to u těch nejlepších z možných: Bedřich Dlouhý, Vladimír Skrepl, Vladimír Kokolia. Čili trojice, která snáší pod jednu střechu podvratnou absurdní komiku, divokou expresi a jistou míru produchovnělosti, esenciálního klidu, mystičnosti. Skvělé východisko pro vlastní výtvarné kreace. Teď, po čtyřiadvaceti letech, má Holcová výstavu v pražské Trafo Gallery. Ten podnik měl domicil původně ve Vysočanech, od roku 2016 ale funguje v areálu někdejších jatek v Praze-Holešovicích. Je to parádní, atraktivní místo: zvenčí i zevnitř. Napůl underground, napůl overground; oficiální podpora státu – ale pořád trochu pod praporem do-it-yourself. A přehlídka autorčiny nové práce, datované loňským a letošním rokem, ten potenciál ještě zvyšuje.
Holcová, letos jednapadesátiletá, představuje v Trafačce nějakých padesát věci. V bravurní instalaci: velké proti malému, hustota proti skoro prázdné bílé stěně – a samozřejmě překvapení za závěsem. Komunikace obrazu s prostorem je první plus téhle výstavy; instalace je dynamická, neklidná, proměnlivá. Obrazy spolu mluví, odkazují na sebe, pomrkávají jeden po druhém, pošťuchují se. Některé pak mají jako bonus slovní komentáře, takovou minimalistickou poezii na vybraný motiv. Všecky tyhle vnějškovosti ale podtrhují intenzitu autorčiných kreací samotných – druhé plus. Prý snové, poetické, odkazující k malbě romantismu, psalo se o Holcové, když začínala s Panem Izrou. Je v tom dneska mnohem víc. Holcová pokračuje tam, kde skončil Salvador Dalí; bere za svou jeho paranoicko-kritickou metodu, nechává ze svých pláten a papírů vystupovat základní motiv, který zmnožuje a zrcadlí v řadě variací. Navenek abstrakce, při bližším ohledání pak tváře, figury, zvířata, rostliny – a fantastické srostlice toho všeho dohromady. Malba je to plošná, žádná perspektiva tady nepadá v potaz. Tím spíš pak překvapuje, jak některé práce diváka pohlcují, vtahují do své hry. Jak před ním otvírají propasti i dálky obrazu, jak za prvním plánem rozprostírají přirozeně plány druhý, třetí, patnáctý. Ne zrcadlo nebo projekční plátno, spíš okno – široký výhled ze špičky hory.
Pokud jde o škatulky, je Veronika Holcová jasně v hájemství imaginativní, fantazijní malby, poučené zejména na surrealismu, té jeho lyričtější, měkčí verzi, jak ji realizovali třeba Josef Šíma nebo Toyen; s veškerou tou literárností, divácky vděčnou příběhovostí, jakkoli fragmentární, naznačenou, neúplnou. Vypráví a komentuje, rozvíjí a zpochybňuje, zvýrazňuje – a nechává zvolna odeznít, rozplynout se v hlubině obrazu. Střídá měřítka; jednou má obraz těžiště v celku, z odstupu – jindy je třeba podívat se zblízka a chytnout detail; podobně jako u prací Michaela Rittsteina, například. Holcová do svého díla sype asociativně cokoli z vlastního reálu i snu, ze své non-fikce i fikce; její obrazy jsou mapou, šifrou, specifickým textem k dlouhému a soustředěnému čtení. Výstava v Trafo Gallery ostře probíjí. Divák si z ní odnáší brnění v konečcích prstů. A přestože projekt – pojmenovaný Analýza očistce – končí 21. dubna, má potenciál rezonovat ještě v návazných časových vlnách. Ať pro tu analýzu, ať pro ten očistec…