Rittstein – čili jízda na kameni. Nebo jízda kamenem. Prostě schopnost „osedlat“, ztvárnit a zdolat i to nejtvrdší, zdánlivě nezdolné téma. Téma, které má paměť, dějiny, silnou linii organických předchůdců. Malíř Michael Rittstein, jemuž bude letos v září pětasedmdesát let, patří minimálně po devětaosmdesátém roce, spíš ale rovnou poslední půlstoletí, k nejvýraznějším postavám zdejší nové figurace. Drží se klasické techniky, drží se nejzákladnějšího námětu, ale jakoukoli svou kreací dokazuje, že všecko v jeho výtvarném světě je permanentně živé, v pohybu, v autentickém vývoji. Že závěsný obraz pořád funguje: září, dýchá, pulzuje. Aktuální důkaz o tom podává výstava v pražském Museu Kampa, kde má Rittstein k dispozici přízemí a první patro.
Novou figuraci poznalo české publikum prvně v šestašedesátém roce, kdy proběhla v Galerii Václava Špály výstava La figuration narrative. To adjektivum „narrative“ je důležité. Nová figurace pracuje totiž nejenom s tvarem, barvou, novými způsoby rozložení figury v prostoru, ale taky s jistou výpravností, potenciální literárností. Ty obrazy fungují jako texty svého druhu; jsou v nich uloženy motivy, které se dají stopovat jako příběh – jakkoli s přetržitým, nesoustavným dějem a často bez pointy. V českých zemích se nová figurace ujala rychle. V šedesátých a sedmdesátých letech měla první řadu. Vesměs posloužila jako východisko. Nejdřív byli všichni podobní, pak byl rychle každý svůj: Nepraš, Němec, Načeradský, Slavík, Šimotová, sestry Válovy, Kmentová, Plíšková, Slavík nebo Sopko. Rittstein se připojil o dekádu později. Na výstavě v Museu Kampa je nejstarší práce datovaná rokem 1976. Ta nejnovější 2023.
Rittsteinova figura je expresivní, v podtextu jasně sexualizovaná. Výrazná barevnost, rozbitá perspektiva, střídavá měřítka, svérázné úhly pohledu. A maximální, totální formáty přes celou stěnu. Postavy, a nejen lidské, taky zvířecí, jsou vždycky uprostřed činnosti: horečnaté, divoké, zběsilé. Ježek mlátí do klavíru. Ženská válí těsto z vlastních ňader. Postavy rožní nad prudkým ohněm obří rybu. Jindy jsou ve zdánlivém klidu, čerpají chvíli odpočinku; právě takové je plátno „Nohy na stole“, které dalo výstavě jméno. Jenže i klid je u Rittsteina neklidný. Nohy se derou z obrazu ven, na stole je čurbes, žena má ve tváři čiré šílenství. Vždycky ale platí: ze tří metrů první příběh, z desítek centimetrů, v rafinovaně propracovaném detailu, pak příběh druhý. Navíc expresivitu Rittstein násobí groteskou. Ta vstoupila do zdejší neoficiální kultury zkraje osmdesátých let, její manifest sepsal v roce 1980 Josef Kroutvor. Neoficiální groteska prořízla oficiální šeď; nasvítila, uvolnila, rozesmála. Na rubu měla samozřejmě úzkost, strachy, obavy. I ty u Rittsteina najdeme, třeba v některých pracích z přelomu osmé a deváté dekády; kulisy tady působí vesmírně, odcizeně, dokonce geometrizovaně, barvy jsou chladné, expresivita poněkud vyklidila pozice ve prospěch náznaku, tajemství. Slast ale celkově vítězí.
Člověk je u Rittsteina vždycky trochu zvíře. Má svou nezkrotnou animalitu, která ho podmiňuje, určuje. Navzdory vnějšímu řádu, stereotypu, nutnosti. Je neposedný, nevypočitatelný, v pohybu. Překvapuje: prchá a ztrácí se, zjevuje se a roste. Mění se před očima. A není v tom žádný kalkul, je to malba z nezbytí. Malba životem, malba o život. Michael Rittstein je malířem lidské existence, bytí a žití člověka. Sebe sama – jako kohokoli z nás.