„Není na sever od Rýna většího malíře, než jsem já. Já, Petr Brandl.“ Říká barokní enfant terrible ústy herce Ondřeje Bauera v audioprůvodci výstavy.
Možná zní ta slova nabubřele, u Brandla však zcela oprávněně. Mimořádně talentovaný umělec, nejlepší a nejlépe placený malíř své doby, vtipný a výřečný společník, fanoušek míčových sportů, oblíbený a vyhledávaný kmotr nemluvňat, zkrátka barokní popstar. Ale také dlužník, nevěrník, rváč, opilec, nemakačenko, prokrastinátor, dvakrát vězněný, špatný manžel a otec. To vše Brandl byl.
„Rozhodli jsme se, že to prostě rozjedem,“ zmiňuje s pousmáním kurátorka výstavy i Sbírky starého umění Národní galerie a přední odbornice na Brandlovo dílo, PhDr. Andrea Steckerová, v jednom z rozhovorů. Se svým týmem to skutečně rozjela na výbornou a s nevídanými přesahy. Výstava láká do Valdštejnské jízdárny davy už od svého říjnového otevření. Není divu. Nejsou to jen díla výborných kvalit, kvůli kterým návštěvníci mrznou radostně ve frontě. Je to především životní příběh barokního génia zprostředkovaný poutavou expozicí.
Petr Brandl se narodil 24. října 1668 v Praze coby šesté dítě Alžběty Hrbkové a Michala Brandla. Rodiče pocházeli z vesnice, otec se živil jako krejčí a později výčepní, strýc byl ale cechovní a dvorský zlatník Marek Hrbek. Petr začal studovat na gymnáziu, sešity však plnil více kresbami než školními úlohami. Místo dostudování gymnázia zamířil do učení ke správci hradní obrazárny Kristiánovi Schröderovi. Svého učitele, který se sice neproslavil, nicméně stál u vzdělání také Jana Blažeje Santiniho-Aichela, Brandl během čtyř let přerostl natolik, že jej Schröder ublíženě vyhodil.
Brandl si z toho pravděpodobně příliš nedělal, stejně jako si nedělal hlavu z označení za štolíře, „narušitele pořádku“, malostranským malířským bratrstvem, když odmítal platit povinné poplatky. Málo si z jeho absence glejtu na uměleckou živnost dělali i jeho zákazníci, kteří sice museli přetrpět i dlouhé dodací lhůty či rovnou nedodání, přesto výstřelky více či méně tolerovali. Dobře věděli, že lepšího malíře nenajdou. Mezi jeho klienty patřili Šternberkové, Černínové, Lobkovicové, benediktini v Praze, cisterciáci v Kutné Hoře a mnozí další.
K plnění povinností Brandla nepřivedl ani sňatek s Helenou Klossovou v pětadvaceti letech. Dcera Jana Bartoloměje Klosse, malíře a rytce, obchodníka uměním a sběratele, dobrého přítele Karla Škréty, měla o uspořádání malířské domácnosti zcela jiné představy než nespoutaný Brandl. Zároveň to musela být poměrně silná žena, hájící práva svá i svých dětí po desítky let. Naléhala na Brandla, aby vstoupil do cechu, snažila se ušetřit peníze, neúnavně Brandla nabádala k práci. Marně. V letech 1694–1698 se jim narodily tři děti – syn Maxmilián, který později s otcem na několika zakázkách pracoval, Karel František a Anna Marie Barbora. Po čtrnácti letech Brandl od rodiny odešel, aniž by platil výživné, sám se nechával hostit u svých šlechtických a církevních zákazníků. To se Heleně bojující v chudobě doslova o přežití samozřejmě nezamlouvalo, stížnosti zasílala na arcibiskupskou konzistoř i císaři Karlu VI., ovšem bez většího efektu.
Snad ho k tomu předurčilo povolání otce a znalost kvalitního šatstva i pití nebo odkoukal nároky vyšší společnosti během svých zakázek, Brandl si jednoznačně potrpěl na luxus. Sám sice během svého života putoval nejdále do Polska, zboží ale vybíral neomylně v nejlepší kvalitě ze vzdálených krajin. Vína z Kanárských ostrovů, pudry, paruky, drahé látky, italský tabák, holandské dýmky, mortadelu, mandle, parmezán, olivy, ale také luxusní módu, kočár, služebnictvo nebo sportovní náčiní. Jenže ani vysoké výdělky nemohly udržet krok s rychlostí utrácení. Finanční situaci se snažil ve letech 1710–1715 vyřešit těžbou zlata v Jílovém u Prahy. Podnik skončil fiaskem.
Brandl rozhodně neměl cit jen pro kvalitu zboží. V malbě experimentoval s novými technikami a postupy, do obrazů ryl štětcem i nehty, nepochybné jsou vlivy italského i nizozemského malířství. Spolupracoval s kolegy, třeba s Janem Vojtěchem Angermeyerem, s Michaelem Václavem Halbaxem a sochařem Matyášem Bernardem Braunem. Právě práci s prvně jmenovaným ukazuje i výstava, stejně jako Braunova díla. Brandl i Braun pracovali také pro hraběte Šporka, rok na Kuksu byl pro Brandla jedním z nejlepších životních období.
Brandl zemřel v chudobě 24. září v 1735 v Kutné Hoře na dvorku hospody U Červeného koníčka a je pohřben v tamějším kostele Panny Marie Na Náměti.
Pražská výstava zachycuje mnohé historky, dlužní úpisy a perličky z Brandlova života, stejně jako pečlivý výběr více než šesti desítek děl, mezi nimi autoportréty, oltářní obrazy, díla Brandlových současníků, ale také porovnání s jeho více či méně nadanými kopisty. Kurátorce Steckerové se navíc podařilo objevit i dosud neznámé dílo Křest Kristův v polském Zabowe, které je tak vystaveno vůbec poprvé.
Pokud zavítáte na výstavu, není od věci si nejdříve prohlédnout film přibližující životní peripetie Brandla i fascinující přípravy výstavy, snímání pláten z oltářů či jejich restaurování. Na dvě desítky děl totiž prošly rukama restaurátorů, Národní galerie tak musela vynaložit nemalé prostředky na zachování děl pro budoucí generace. Už jen za to si zaslouží pomyslné kladné body.
Fantastická je vzdušná výstavní architektura Romana Brychty, Markéty Mráčkové a Barbory Šimonové, prosklené stojany, dobře čitelné popisky (konečně!), i když zarazí, že pouze v češtině. Prostor jízdárny nechává vyniknout světlu a stínům na malbách, návštěvník není zahlcen dalšími archiváliemi. Výstava vtahuje, nevyčerpává, pohled do sálu z ochozu je zážitkem. Potěší značná nadstavba. Nejen v úvodu zmiňovaný nonkonformní audioprůvodce autora divadelních her Reného Levinského a režisérky Johany Ožvold, jehož si můžete v klidu poslechnout i z pohodlí domova na webu galerie, ale také mapa míst spojených s díly Petra Brandla na Mapy.cz (naleznete na l.ead.me/brandl_mapy ), skladba Tobiáše Horvátha z katedry skladby HAMU k obrazu Historie Josefa Egyptského nebo krátké filmy Petr Brandl: Příběh bohéma na galerijním YouTube kanálu. Případně se můžete vydat na divadelní hru Tři ženy a zamilovaný lovec souboru Geisslers Hofcomoedianten.
Abychom však jen s nadšením netleskali. Při návštěvě zahraničních galerií jsme na výše uvedené totiž zvyklí, k úžasu nás to nepřivádí, k jisté závisti však ano. Pojetí Brandlovy výstavy by mělo být v rámci Národní galerie standardem, nikoliv těžko uvěřitelným zázrakem.
Milovníci baroka mohou po brandlovské výstavě prohlubovat své znalosti i dále. Do 8. května běží v Národním muzeu výstava Baroko v Bavorsku a v Čechách a až do 5. ledna 2025 probíhá v Národním technickém muzeu Santini a svět jeho architektury (1723–2023).