Je spojený se značkami jako Živel a ReDesign. Nejprogresivnější časopis, co tady byl od půlky devadesátek, plus designové studio, které má za sebou spoustu realizací: od značky MeetFactory přes transformaci Respektu po nový vizuální styl Prahy 6. Petr Krejzek alias Morten. Je mu osmapadesát. Učí v Praze na UMPRUM, a když neučí, píše – nedávno dokončil v tandemu s Longinem Wdowiakem apokalyptický román Regrese.
Tvoje první umělecké aktivity jsou spojeny se spolkem Bratrstvo. Přelom osmdesátek a devadesátek. O co šlo?
Bratrstvo byla umělecká skupina, oficiálně ustanovená až na konci děvětaosmdesátýho roku takzvaným Manifestem Bratrstva. Nicméně to byla vědomá kulminace činnosti, kterou jsme prováděli v období druhý poloviny osmdesátejch let. Šlo o určitou romantickou – a brněnskou – reakci na podobný spolky, který začaly svou uměleckou i jinou činnost v Československu po perestrojce, například Tvrdohlaví nebo BKS. Ústředním tělesem byla hudební skupina Bratrstvo, kolem který jsme vytvořili s kamarádama jakýsi podivný hermetický společenství, ze kterýho nejvíc vystupovala fotografická sekce. Pracovali jsme jako řemeslnej cech v anonymitě dle zásad středověkejch bratrstev: Utlumit individualitu ve prospěch ideálu.
Kolega z Bratrstva Václav Jirásek řekl před pár lety v rádiu, že vás „bavila provokace, ale po slávě jste netoužili“. Jaká provokace, co vás štvalo?
To, co v tý době každýho mladýho člověka. Bylo nám kolem dvaadvaceti let, byli jsme frustrovaný a možná nevědomky chtěli poukázat na to, že tenhle režim půjde do prdele. Nebyli jsme ale disidenti, ani jsme se s nikým z disentu nestýkali. Underground byl pro nás moc starej, pochopitelně. To, co nás spojovalo, byla hudba – ta byla ústředním tématem našich debat. Odtud byl už jenom krůček k dalším věcem. Velmi nás ovlivnilo hnutí indies, který v polovině osmdesátek kulminovalo k jistý nový estetice, průlomu z mainstreamový stádnosti. Proto jsme byli fascinováný fenoménama socialistickýho realismu a fašismu a začali se zabejvat hlouběji estetickejma archetypama, jak se projevujou ve formě manipulace.
Tys po slávě fakt nikdy netoužil, jo?
Ne, nikdy, tohle je mimo mou osobnost. Nejsem takovej, spíš stojím v ústraní jako Andy Fletcher, jestli mi rozumíš…
Jasně. Vystudovals na UMPRUM malbu. Máš nějaká plátna z té doby doma schovaná?
Ano, nastoupil jsem v devětaosmdesátým, přímo do víru revoluce, a to mi docela obrátilo život naruby. Václav Jirásek, můj duchovní bratr, byl již několik let na AVU, a ještě spolu s mým spolužákem Martinem Findeisem, dalším členem výtvarný sekce Bratrstva, jsme mohli intenzivněji pracovat na našem projektu. Nicméně a paradoxně: Tohle byl začátek konce. Individualita nakonec zvítězila a postupně jsme začali hledat sami sebe v divokým víru devadesátek. V tý době jsem propadnul studiu Dürera a objevil prerafaelity. V tomto duchu jsem namaloval řadu obrazů, který mám ale schovaný na chalupě ve Vlasaticích – jako memento. K malbě jsem se pak už nikdy nevrátil. Začal mě zajímat grafickej design jako jistá forma nový komunikace.
Narodil ses v pětašedesátém v Brně. Jakou máš odtamtud první vzpomínku?
Narodil jsem se v osadě Kamenka, což byla v osmdesátejch letech taková výspa umělců a disidentů a lidí s alternativním stylem života. V šedesátejch letech to ale byla ryze dělnická kolonie, kde měl mladej kluk, jako jsem byl já, nádherný dětství. Labyrinty uliček, podivný zlý sousedky, partičky, psi, blízkost lesa, řeka Svratka, kde jsme s dědou chytali jelce a koupali se. Pamatuju se na podzimní dny, kdy chladnej vzduch byl prostoupenej pachem spálenýho uhlí z komínů a my jako kluci ještě za tmy pod elektrickejma lampama hráli hokej s tenisákem. To jsem jaksi mimovolně dostal do krve Foglara, aniž bych to vůbec nějak věděl.
Kdys přišel do Prahy?
V devětaosmdesátým.
Jsou to hodně jiná města: Brno a Praha?
Tehdy byly jiný zcela zásadně. Brno mělo v sobě tu melancholickou suburbii, ty bezcílný tragický nedělní odpoledne jako z Ivana Blatnýho. Nebo Georga Trakla. Praha byla něčím vzdáleným, pestrým, drzým. Dneska už je to ale všecko jinak.
V pětadevadesátém vyšlo první číslo Živlu. To byl tvůj nápad?
Kdepak! Byl to spontánní projev. Na počátku devadesátejch let jsem se dostal shodou náhod i osudu do kontaktu s časopisem Vokno, který jako šéfredaktor vedl Čaroděj, Blumfeld, starší mládenec. Spolu s mou přítelkyní Klárou Kvízovou nám bylo nabídnuto, že bychom mohli zkusit design nějakejch článků. Nabídka spolupráce. V tý době ustávala činnost Bratrstva a já se začal kamarádit s lidma z Brna, jako byli David Kořínek a Luboš Pavlovič, a po hospodách jsme vymejšleli novej časopis – Orbital – kterej by měl nějakým způsobem reagovat na současnou scénu. Znali jsme Post, Vokno, ale nějak nám to nesedělo do našich představ. Pak jsem se seznámil s Ivanem Adamovičem a Longinem Wdowiakem, a začalo to dostávat už konkrétnější rysy.
Co měl tehdy Živel v plánu, co jste chtěli tím žurnálem dokázat, proč vlastně Živel vznikl?
S názvem Živel přišli až Longin s Ivanem. Byl to jejich projekt už někdy z konce osmdesátejch let, dost odlišnej od konceptu, kterej jsme definovali s brněnskou sekcí Orbitalu. Jejich pojetí bylo zasazený někde mezi undergroundem a sci-fi new wave fanzinem. Především šlo o literaturu, povídky, překlady a věci, který se týkaly sci-fi podhoubí. A samozřejmě kyberpunku. A to byl ten styčnej bod. Devadesátý léta se otevřely světu. Tady je podstata, proč Živel vlastně vzniknul. Přinést mladý generaci, kterou jsme tehdy byli, myšlenky, který jsme tady postrádali. Nedívali jsme se do minulosti jako Revolver Revue, neřešili jsme účty s politikou a podobně. Živel byl a je platformou pro různý názory, ať levicový, nebo pravicový, v jeho prostoru se měl odehrávat nějakej diskurs. V tom považuju myšlenku Živlu stále za relevantní. Speciálně v dnešní době, kdy se začínají objevovat podivný, skoro neobudovatelský tendence ve stylu wokeismu a podobně. Na to jsem mimořádně citlivej. Odvážnejch školaček jsme zažili dost.
Nedívali jste se do minulosti, ale navazovali na Vokno?
Živel je pokračováním Vokna. Tečka. Tak jsme časopis koncipovali, tak nám byl Blumfeldem v pětadevadesátým roce předán. Musím říct, že to byl velmi odvážnej a silnej moment, a za to Voknu a Čarodějovi děkuju. To on mi otevřel oči zcela jinam, do alternativy. Málo lidí dokáže odejít z místa, kde se dá snadno zakořenit. Asi bych si měl vzít příklad…
Koukám, že na netu se jednička Živlu dneska prodává skoro za deset tisíc korun. To je pocta, ne?
O tom ani nevím. No a co? První číslo mělo náklad čtyři sta kusů. Kolik jich asi někde zůstalo? Cena se ještě vyšplhá. Kdo to máte, počkejte s tím pro svý děti.
Po roce 2000 začal Živel trochu haprovat, až si dal nakonec pár let pauzu. Co se stalo?
