Tvorba amerického fotografa Richarda Prince (1949) klame tělem, na první pohled totiž můžete mít pocit, že jste omylem zabloudili do síně slávy jedné velké cigárové firmy či je vám předkládáno portfolio, book komerčního fotografa reklam či módy, a také, možná nepřekvapivě, můžete nabýt dojmu, že si z vás tenhle chlapík tak trochu dělá šoufky. A to v lepším případě, protože vystavovat přefocené, tedy již stávající fotografie, může trochu připomínat onu vypečenou Borgesovu povídku o spisovateli, který přepisoval dona Quijota – a to tak, že sice doslova, ovšem jinak. Ano, můžeme se teď ohánět floskulemi o postmoderně, reinterpretaci či rekontextualizaci, a nebude to mimo – tohle vše můžeme při pohledu na Princeovy fotografie a jejich čtení uplatňovat, a nebude to proti ničemu. Anebo můžeme na nějaké teoretizování vědomě rezignovat. Jistým vodítkem nám může být název krásného katalogu, nikoliv však celé výstavy, Fotografie: Fikce, stávající se pravdivou. Zároveň nesmíme přinejmenším u Princeovy expozice zapomínat na velice tenkou a nedefinovatelnou, protože rozmývanou hranici mezi oběma polohami, včetně jejich možného splývání.
A nyní je možná na místě přiblížení Richarda Prince. Narodil se v zóně Panamského průplavu, tehdy ovládané Spojenými státy, jeho rodiče tam pracovali, jak neurčitě řekl, „pro vládu“. V mládí jej fascinoval Jackson Pollock, po ukončení střední školy odjel v osmnácti do Evropy, v roce 1973 si jej ale přitáhl New York (údajně to byla fotografie abstraktního expresionisty Franze Klinea, hledícího ze svého ateliéru na 14. ulici) a nastoupil do vydavatelství Time. Pravda, žádná práce snů to nebyla, seděl v knihovně a vytrhával z časopisů vydavatelství stránky s reklamami, které se posílaly inzerentům a agenturám. Na druhou stranu, možná právě zde, v neustálém kontaktu s komerčními fotografiemi a inzercí, můžeme hledat kořeny jeho zájmu právě o tento typ prezentace a snahu jej nějak uchopit. Nutno dodat, že neméně jej fascinoval svět pop kultury s jejími konotacemi i kontexty. Přišel přechod na volnou nohu, první výstavy, knihy, sláva. A někdy v té době ještě coby trhač časopisů také objevil princip „přivlastnění“, čímž myslel, jak čteme v katalogu, „uměleckou praxi reinterpretace principu klasické koláže“. V podstatě přefotografovával anonymní fotografie, které pak přistřihoval, zvětšoval vybrané detaily, a tím je záměrně vytrhával z jejich původního kontextu a funkce. A poté je již v jiném, zcela jiném kontextu, sestavoval do skupin nebo sérií fotografií. Takže například jeho přefotografované reklamy na luxusní nábytek, drahé hodinky, podoby modelek, či naopak kovbojů nás vedou k závažným otázkám: co je to vlastně umění přivlastnění, přičemž tato otázka v sobě skrývá řadu dalších: jak je to zde s autorstvím? S produkcí? Dochází zde – o což Prince jistě usiluje – k posunu původního významu? A konečně, jaký je tedy vlastně statut – přinejmenším tohoto – umění jako takového?
Prince sám k tom říká, i v souvislosti s tehdy novými možnostmi digitálního zpracovávání snímků: „Fotoaparát je jako elektrické nůžky, explicitně technický, ne však mechanický nástroj,“ umožňuje mu totiž manipulovat s původním materiálem, aniž by to bylo jakkoli poznat. Jak říká, nechce se zabývat klasickou koláží, jak říká, „žádné stříhání papíru, žádné lepení, žádná tužka“, přednost naopak dává „bezešvé“ práci. Dochází tak sice k přiřazení k originálu, zároveň však Prince tím, že zakrývá jeho jasné a zjevné rozdíly, zvětšuje či navyšuje jeho fiktivnost, zdání. Zkrátka nevíme, a je to na nás… Celé je to samozřejmě ještě trochu složitější, ideální je postavit se před Princeovy fotografie – tak například jeho již zmíněnou sérii Kovbojů. Probůh, kde je onen slogan? Nevymazal jej grafik či autor sám? Právě na těchto fotkách je – myslíme si – Princeův princip „přivlastňování!“ nejzjevnější. Raději ještě ocitujme z Princeova strojopisu The Picture Kit (třeba Nástroje k obrazu anebo také Obrazový nástroj): „Tím, že nějakou fotografii oříznete a vyjmete z již existujícího zobrazení, ve skutečnosti fragmentujete to, co je již skutečné, a pokoušíte se tím, že něco přidáte, vytvořit něco ještě skutečnějšího. Dalším způsobem či dalším krokem k tomuto pseudotypu překládání, ve smyslu přenosu, je vytvořit fotografii, jež bude působit, jako že je odesílána. Samozřejmě ne doslova, ale že působí, má ráz artefaktu, který byl zkomercionalizován či přijat.“ A neodpustíme si v souvislosti s „elektrickými nůžkami“ odkaz na miláčka Williama Burroughse a jeho nejen literární střihy, nemluvě o fotografově sběratelské vášni k vzácným artefaktům beat generation. Ale zpět k Princeovi: na obsáhlé výstavě více než sto padesáti děl vidíme nejen jeho ikonické Kovboje, ale také cyklus Přítelkyně, cyklus Auta a další, přičemž mnoho, možná většina fotografií nese vágní (ale zároveň: nenávodné) označení Bez názvu. Opět je to na nás. Stejně jako na asamblážích (?), kdy jsou v rámečku tři čtyři zdánlivě nesouvisející fotografie – a co s tím? Co třeba myslel dílem, kde vidíme za sklem, zleva, mladou dívku s bicyklem, lehce punkového chlapce se stejně stylizovanou dívkou, tři kovboje, z nichž dva dělají něco nepěkného/pěkného třetímu, aniž by si ovšem v té vášni sundali klobouky, a na poslední fotce vidíme kapelu MC5. Chcete hledat souvislosti, skryté významy? Jelikož je UNI i hudební revue, potěší krásné anonymní portréty Briana Ena, Laurie Anderson či Davida Byrnea z 80. let. Potěšivého je ale na této mimořádné výstavě daleko víc! Vlastně úplně vše…