Dead Kennedys: Myšlenka nad kytarové sólo – Jello Biafra padesátiletý

„Představte si Sida Viciouse v pětatřiceti,“ zpívá svým sarkasmem prorostlým a podmanivě ,mečivým‘ hlasem Jello Biafra na posledním albu legendárních Dead Kennedys Bedtime for Democracy. Zatímco v polovině letošního června bylo tomuto doyenovi amerického polit-punku padesát, tehdy měl pouhých osmadvacet let a za sebou skvělou kariéru frontmana kapely, která nikdy nenatočila dvě stylově podobná alba, dokázala složit z kytary, basy a bicích neopakovatelný zvuk – a pojem punk rock redefi novala s vervou a invencí srovnatelnými snad jedině s britskými The Clash.
,Mrtví Kennedyové‘ vznikli v osmasedmdesátém roce, a přes veškerou původnost (a nenapodobitelnost) jsou jejich kořeny zřejmé: v lednu toho roku sice v USA krátce koncertovali Sex Pistols, ale jejich všestranně povrchní a spektakulární nihilismus, přiživovaný přehnanou automytizací a lačností po slávě, Biafrovi neimponoval; byli to The Stooges a Ramones, čili součet ,syrové síly‘ a výrazné, spontánně zrozené melodie, na němž v roce 1980 postavil první opus DK – vinyl s trochu záhadným metaforickým titulem Fresh Fruits for Rotting Vegetables a černobílým snímkem hořících policejních aut na obalu. V průběhu následujících devíti let dokázali Dead Kennedys vstřebat do svého rudimentárního rock’n’rollu jednou prvky psychobilly, druhdy ultrarychlé rytmy hard core, potřetí bizarní remixy a karikatury televizních a jiných pop-kulturních znělek; jejich pojetí punku naprosto nevylučovalo ani muzikantskou virtuozitu, ani otevřenost ,postmodernímu‘ experimentování s fúzemi, citacemi a prolínáním rozličných stylů.
K té jedinečné hudební melanži, které se v českém prostředí přiblížili snad jen (nedávno reeditovaní) Hrdinové nové fronty, je samozřejmě třeba připočíst Biafrovy texty, protože – jak se autor nechává dále slyšet ve shora citovaném textu Chickenshit Conformist – „muzika má smysl jenom tehdy, je-li v ní víc myšlenek než kytarových sól.“ V jejich jádru se jedná o razantní kritiku z levicových, anarchisticko-ekologických pozic, a tudíž o kritiku vděčnou, věčnou a všetečnou, ale v Biafrově podání jsou tyto výpady proti redukci světa na mechanismus, jenž produkuje čím dál vyšší dávky smrtícího kapitálu proudícího do žil závislé globální oligarchie, bohatší o sugestivní básnické vidění, ironicko-absurdní nadhled a nikdy neslábnoucí případnost, bez nadsázky skoro vizionářské povahy. Stačí se začíst do některých řádků z alba Frankenchrist (1985), třeba songu Soup Is Good Food, a porovnat je s analýzami destruktivního řádění nadnárodního kapitalismu, které v posledních letech podává slavný sociolog Zygmunt Bauman – anebo rozkladů na podobné téma, jimiž rozbíjí zbytky ,amerického snu‘ sémiotik Noam Chomsky.
Dead Kennedys se rozpadli v sedmaosmdesátém, jen rok poté, co skončili Black Flag, kapela příbuzná v hudbě a srovnatelná významem pro dějiny amerického punku a hard core, ale zásadně odlišná ve fi lozofi i tvorby: jestliže Biafra obracel veškerý svůj vztek ven, směrem k mocensko-politickým a společensko- kulturním strukturám, které defi novaly a redukovaly pole osobní svobody, a pakliže je chtěl podkopat, strhnout a na jejich troskách vybudovat struktury jiné, odvozené ze zásad sociální otevřenosti, rovnosti a solidarity – Henry Rollins svoji kritiku masochisticky zaměřoval vždycky na sebe, své texty pokaždé formuloval jako drásavou a depresivní introspekci, jako svědectví o bezmála romantickém střetu senzitivní individuality a brutálního světa. Ostatně stačí vedle sebe postavit názvy některých alb obou kapel: My War vs. Bedtime for Democracy, Nervous Break down vs. Frankenchrist, Damaged vs. In God We Trust.
Biafra se koncem 80. let rozhodl, že jeho další tvůrčí cesta bude dvojí: jednak se začal věnovat mluvenému slovu a brzy rozhojnil svoji diskografi i o řadu nosičů se záznamy přednášek, v nichž v duchu ,infotainmentu‘ demytizuje a karikuje všemožné nešvary současné Ameriky, a jednak se vrhl do různorodých hudebních projektů. Na rozdíl od Rollinse (který si rovněž oblíbil mluvené slovo a k tomu se začal věnovat beletrii) sice novou kapelu nepostavil, ale natočil alba s D. O. A., Melvins, Ministry, Mojo Nixonem, NoMeansNo, Revolting Cocks nebo Steel Pole Bathtub – a protože se nadále držel kréda, že nezáleží tolik na výrazu jako na myšlence samotné, vtělil své vize jak do klasického punkového stylu či progresivního hard core, tak monotónního electro-thrashe, zvolna se rozlévajících těžkých ,hlukových‘ vln, ale také veselého country. Co počin, to událost: co spolupráce, to obohacení dosavadního zvuku i aranžmá kapel o nové a nečekané prvky a podněty. A to je podstatný příznak veškeré Biafrovy tvorby: ať se pustí do spolupráce s jakýmikoli muzikanty, vždy jim dokáže vtisknout svůj ,zvuk‘, pokaždé je nenásilně vymaní z jejich světů – a přesadí do světa svého. S čímž souvisí fakt, že veškeré tyto spolupráce byly realizovány na Biafrově vlastní značce, ve vydavatelství Alternative Tentacles, jehož ,chapadla‘ sice lapají především aktuální hudební alternativu, ovšem opakovaně se jimi nechal chytit i zmíněný Noam Chomsky.
Mluveným slovem Biafra zpestřoval už koncerty Dead Kennedys; jeho tehdejší jízlivé a teatrálně podávané antikonzumeristické komentáře, zachycené mj. na ,posmrtně‘ poskládaném albu Give Me Convenience or Give Me Death (1987), se časem rozrostly, obohatily o nová témata a osamostatnily – ale také, jak autor předvedl mj. před čtyřmi lety vystoupením v rámci olomouckého festivalu Poezie bez hranic, poztrácely svůj výchozí poetický náboj ve prospěch přímého protestu, který je čím dál spokojenější sám se sebou a nejeví přílišnou vůli k dialogu. Z Biafry se stal poloviční homo politicus: zatímco kandidaturu na sanfranciského starostu v devětasedmdesátém roce ještě pojal jako výtečnou patafyzickou recesi, v níž nápaditě karikoval byznysmenské a další podobně neomalené pseudoautority, jako kandidát na prezidenta v roce 2000 už veškeré mimikry odhodil, nasadil si masku politika – a tím zčásti přejal ty stereotypy, které dříve usilovně podkopával a rozvracel. (Mimochodem: k podobnému ,výprodeji‘, tentokrát mýtu Dead Kennedys, se odhodlali zbývající členové, když před sedmi lety přivedli kapelu k novému, komerčně výhodnému ,životu‘.)
Naštěstí v hudbě zůstává Jello Biafra nadále tím, kým je odpočátku svého plodného angažmá v alternativní kultuře: trefným glosátorem, jemuž nechybí břit ani poezie a jehož podvratné myšlenky na sebe berou tisíc a jednu různou podobu. Ačkoli na podiu dnes, jak se lze přesvědčit na nemilosrdném serveru YouTube.com, už nevidíme zpola obnaženého maniaka, který se škrtí šňůrou od mikrofonu, ale odulého a komicky neohrabaného tatíka s trikem spořádaně narvaným za opasek kalhot. I pro něj zřejmě po padesátce platí: co není v nohách, musí být v hlavě…