V pochmurném peří úvah jak vrána kráčí osaměle

„Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně… Číst dál...

Příběhy z černé skříňky

„Mě z vás snad normálně chytnou depky,“ prohodí se smíchem nad chladnoucím kafem malířka Anežka Hošková, která svou souputnici Laďu Gažiovou (1981) ten večer náhodně doprovází. „Mordor,“ mrkne následně směrem k monitoru, na kterém se v reprodukci bezejmenné práce z roku 2004 kolem nešťastně vyhlížející ženštiny… Číst dál...

Ukecaný věci jsou pomíjivý

Mám-li být trochu osobní, malíře Jakuba Hoška (1979) si poprvé vybavuji v devadesátých letech, kterak společně se svou sestrou, rovněž výtvarnicí Anežkou, obrážel výstavy či koncerty a z periférie kultury i životního stylu činil už jen svojí přítomností pohyblivý střed. Výrazný typ už tenkrát, člověk si ho pamatoval… Číst dál...