Profily

Zdeněk Baladrán – Kdo si to má všechno pamatovat?

Zdeněk Baladrán (1973) patří k těm, kvůli kterým zůstáváme v galeriích déle (zvlášť když se jich sejde víc). Pracuje totiž především s videem a sestříhanými kolážemi filmových fragmentů, přičemž čas je do jisté míry i tématem jeho prací. Čas jako kategorie, pomocí které rozměňujeme život na drobné. Čas, který věnujeme… Číst dál...

Distributor nenápadnosti

Setkat se s uměním Tomáše Vaňka (1966) v mnohém připomíná situaci, kdy se nad vámi cestou do práce náhle rozsvítí pouliční lampa, kolem které jste předtím prošli snad stokrát bez povšimnutí. Takový okamžik vyvolává pocit nepatřičné osudovosti, je obtěžkán nervózní naléhavostí, nutí se ohlédnout. Podobný zážitek je v lecčems… Číst dál...

Buďto kopie, nebo mytologie

Václav Hájek (1974) je sice především kunsthistorik a teoretik umění, v současné době učící na FHS UK a katedře filmové vědy FF UK, ale setkat se s ním čas od času můžete i na výstavách coby s aktivním umělcem. Naposledy v pražské kavárně Obratník, kde vystavoval společně s Milanem… Číst dál...

Zaťaté pochyby Milana Starého

U výtvarníka a ilustrátora Milana Starého (1970) mne vždycky překvapovala míra pochybností, která mezi ním a vznikajícím obrazem čpěla jako těžko překonatelná vzdálenost, dálka smrštěná na pár neprostupných decimetrů mezi rukou a plátnem. „Ne že by pochyby a jakýsi bazální ponor sebevědomí a jistoty pod hladinou… Číst dál...

Malý příspěvek o lomeném jízdném – Nikolaj Akselrod

Někdy je o výtvarném umění lepší mluvit tak, aby to nedávalo vůbec žádný smysl. Popřípadě mluvit o něčem úplně jiném. Třeba o lomeném jízdném. Nebo u piva hodit řeč o mariáškách, protože je to tak nějak přiléhavější než rozebírat kupříkladu tašismus a snažit se akademicky podchytit něco, co akademicky podchytit vlastně… Číst dál...

V pochmurném peří úvah jak vrána kráčí osaměle

„Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně… Číst dál...

Příběhy z černé skříňky

„Mě z vás snad normálně chytnou depky,“ prohodí se smíchem nad chladnoucím kafem malířka Anežka Hošková, která svou souputnici Laďu Gažiovou (1981) ten večer náhodně doprovází. „Mordor,“ mrkne následně směrem k monitoru, na kterém se v reprodukci bezejmenné práce z roku 2004 kolem nešťastně vyhlížející ženštiny… Číst dál...

Ukecaný věci jsou pomíjivý

Mám-li být trochu osobní, malíře Jakuba Hoška (1979) si poprvé vybavuji v devadesátých letech, kterak společně se svou sestrou, rovněž výtvarnicí Anežkou, obrážel výstavy či koncerty a z periférie kultury i životního stylu činil už jen svojí přítomností pohyblivý střed. Výrazný typ už tenkrát, člověk si ho pamatoval… Číst dál...
Další články