Hynek Martinec aneb svět po vystoupení z TGV

Zobrazování krajiny v sobě vždy neslo latentní stesk po krajině, lítost nad nepokořitelnou skutečností, že ačkoli se do krajiny vsakují dějiny a krajina jako napnutá miniaturní alegorie světa je po probuzení stále touž, jako včerejšího dne, mládne před našima očima, zatímco my, její archiváři, stále stárneme. Melancholie,… Číst dál...

Nenormální okolnosti

Nenormální okolnosti S největší pravděpodobností už to asi víte, ostatně stalo se to před několika týdny. Čeští výtvarníci Jan Jakub Kotík (1972) a Vít Soukup (1971) v polovině prosince minulého roku krátce po sobě oba zemřeli. První podlehl rakovině, smrt druhého v době uzávěrky ještě řešila policie, snad prý sebevražda.… Číst dál...

Šok z koláže, koláže ze šoku

Hvězda všetečného tvůrce Vikiho Shocka (narozeného 1975 v Praze) se rozzářila v ten nejpříhodnější čas: nad chmurnými roky fin de siècle. Tehdy autor v duchu svého pseudonymu šokoval především jako básník: nejprve knížkou milostné lyriky navlečené v oprášeném kabátě dada (Dvakrát opakované ňadro, 1999), poté sbírkou… Číst dál...

Načaté věty Lenky Klodové

Těsně za neratovickým železničním přejezdem, jedete-li směrem od Byškovic, se po levé straně, hned za sportovním hřištěm přilehlé základní školy, vypíná uměle nakupené návrší, na němž se tyčí do elipsy stěsnaná řada menhirů Na první pohled sousto pro dětské hry a fantazii, na pohled druhý pískovcové sousoší,… Číst dál...

Zdeněk Baladrán – Kdo si to má všechno pamatovat?

Zdeněk Baladrán (1973) patří k těm, kvůli kterým zůstáváme v galeriích déle (zvlášť když se jich sejde víc). Pracuje totiž především s videem a sestříhanými kolážemi filmových fragmentů, přičemž čas je do jisté míry i tématem jeho prací. Čas jako kategorie, pomocí které rozměňujeme život na drobné. Čas, který věnujeme… Číst dál...

Distributor nenápadnosti

Setkat se s uměním Tomáše Vaňka (1966) v mnohém připomíná situaci, kdy se nad vámi cestou do práce náhle rozsvítí pouliční lampa, kolem které jste předtím prošli snad stokrát bez povšimnutí. Takový okamžik vyvolává pocit nepatřičné osudovosti, je obtěžkán nervózní naléhavostí, nutí se ohlédnout. Podobný zážitek je v lecčems… Číst dál...

Buďto kopie, nebo mytologie

Václav Hájek (1974) je sice především kunsthistorik a teoretik umění, v současné době učící na FHS UK a katedře filmové vědy FF UK, ale setkat se s ním čas od času můžete i na výstavách coby s aktivním umělcem. Naposledy v pražské kavárně Obratník, kde vystavoval společně s Milanem… Číst dál...

Zaťaté pochyby Milana Starého

U výtvarníka a ilustrátora Milana Starého (1970) mne vždycky překvapovala míra pochybností, která mezi ním a vznikajícím obrazem čpěla jako těžko překonatelná vzdálenost, dálka smrštěná na pár neprostupných decimetrů mezi rukou a plátnem. „Ne že by pochyby a jakýsi bazální ponor sebevědomí a jistoty pod hladinou… Číst dál...

Malý příspěvek o lomeném jízdném – Nikolaj Akselrod

Někdy je o výtvarném umění lepší mluvit tak, aby to nedávalo vůbec žádný smysl. Popřípadě mluvit o něčem úplně jiném. Třeba o lomeném jízdném. Nebo u piva hodit řeč o mariáškách, protože je to tak nějak přiléhavější než rozebírat kupříkladu tašismus a snažit se akademicky podchytit něco, co akademicky podchytit vlastně… Číst dál...

V pochmurném peří úvah jak vrána kráčí osaměle

„Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně… Číst dál...