I když vás metalový svět míjí širokým obloukem, řada muzikantů z této oblasti vás může zaujmout svými bočními projekty. Ty mohou uhnout do akusticky jemné, popové, ale i elektronické oblasti. To je případ projektu Aryokal z finských Helsinek, který tvoří programátor a skladatel Antti Ruokola a zpěvák Pekka Loponen. Jejich jména můžeme nalézt na deskách metalových spolků jako Hanging Garden, The Chant, Counting Hours nebo Minutian. V rámci Aryokal se ale plně věnují syntetické, žánrově těžce ohraničené hudbě. Covidová pauza dala možnost dotáhnout do finálního tvaru první singl Vexilla a od té doby se dvojice projektu věnuje výrazně častěji. Po sérii dalších singlů přichází nakonec na řadu dlouhohrající debut. Finové se nebojí popu, industrialu, synthpopu i minimalistických experimentů. Vše v sedmi skladbách, které tvoří album Letters Of Last Resort. Nikdy ovšem v šablonovité, žánrově čisté podobě, ale pěkně promíchané dohromady. Hned úvodní The Great Brigde-Builder je plíživý baladický pop s výrazným Pekkovým vokálem. Elektronika skladby má ale hrubou, temnou konturu, kterou bychom mohli charakterizovat jako průnik Depeche Mode a Tangerine Dream. Následující více než devítiminutová Lovecraftian Ending se ze zamyšleného artpopu Archive pomalu proměňuje v temnou, nátlakovou záležitost, která se ale v poslední dvouminutovce zlomí do temně ambientní kody plné elektronických tikajících efektů. Minimalistickou odtažitou tvář podtrhuje následující instrumentálka Decapitative Strike, kterou následuje až do neoklasiky nasměrovaná This Is Where It Happened s výraznou klavírní linkou. Ani zbývající tři kompozice nepromění poslech recenzovaného alba do popově banálního zážitku. Jistá fatálnost, kterou je obtížena první polovina desky, je vlastní celé kolekci. Nikdy se ale nezvrhne do bolestínského sebemrskačství. Pokud takto má vypadat indie pop, tak nemám sebemenších námitek.

Kytarista Kurt Rosenwinkel si ve svém berlínském vydavatelství udělal radost a zpřístupnil dříve nevydanou nahrávku koncertu z roku 1996 v newyorském klubu Smalls. Vlastně ze začátků „viditelné“ sólové kariéry (navazující např. na členství v kapele Human Feel), protože ve stejném roce natočil profilový debut East Coast Love Affair v triu s Avishaiem Cohenem a Jorgem Rossym.

Paralelně ovšem fungovala také sestava se saxofonistou Markem Turnerem, basistou Benem Streetem a bubeníkem Jeffem Ballardem, která teprve v roce 2000 natočí a o rok později vydá důležité čtvrté Rosenwinkelovo kapelnické album The Next Step (a abychom byli přesní, už předtím bude součástí kvintetu z desky The Enemies Of Energy, 2000). Právě tahle sestava už v roce 1996 brilantně hrála i zásadní Rosenwinkelovy skladby z budoucího albového milníku: Zhivago, A Shifting Design, A Live Unfolds, Use Of Light i tu titulní The Next Step.

Aby toho génia loci a kouzel dávného okamžiku nebylo málo, přidal se k valčíčku Zhivago jistý tehdejší stálý návštěvník Smalls. Rosenwinkelův vrstevník, tehdy ještě zdaleka ne tak slavný. Za piano si sedl jistý Brad Mehldau. S podporou harmonického nástroje se sólující Rosenwinkel rozparádí ještě vynalézavěji. Prostor na sólo, samozřejmě strhujícím způsobem frázované a zkušeně vygradované, pochopitelně dostane i Mehldau. Svůj charakteristický styl měli pánové už ve svých začátcích, kdy jsme o nich v Evropě ještě moc nevěděli.

Vydáním koncertního záznamu udělal Rosenwinkel radost nejen sobě, ale i posluchačům. Neboli nejde o zbytečné sebeoslavné provětrání archivu. A nezůstalo jen u publikování zapomenutého záznamu. Veden chvályhodnou nostalgií Rosenwinkel obnovil i tehdejší muzikantskou sestavu pro rozsáhlé světové turné. Jestli dojde i na český termín, v době psaní recenze nebylo známo, ale okolní země čtveřice projede.

Markéta Zdeňková nehází na třetím (druhém „plnokapelovém“) albu silácké pózy jako ze sociálních sítí. Titul je lehce ironický, nebo to tak aspoň vnímám. V textech se autorka nesnaží být za každou cenu #silnouzenou, co si lže do kapsy, jak vše a za každých okolností skvěle zvládá: „Nahodí úsměv na instagram / už je zas #silnouzenou,“ zpívá v úvodní písni, kde ovšem pointu prozradí už název Ale moje srdce. Tedy, ne že by hrdinka nebyla „silnou ženou“ (v písních a příbězích, texty jistě mohou i nemusí být autobiografické), ale především je #zralouzenou. S písněmi tak mohou souznít osoby prožívající všemožná všední nedorozumění a slabosti (slyš uvolněné funky Abstinenční) i šťastné události (latinsky odlehčená balada Fialový květ). Výborná je i sebereflexe hrdinky a zároveň reflexe působení „okolí“ v jedné z nejsilnějších skladeb Divný věci. Verše „když jsem z tebou, dělám divný věci / takový věci který nechci / mlátím dveřma a telefony pokládám“ se tu bezvadně pojí s hudbou a feelingem. Ačkoliv je totiž v písních kladen důraz na neprvoplánovou hudbu, vynalézavá aranžmá a technicky brilantní zpěv, texty u písničkářky hodné toho označení nejsou křížovkářské, ale o něčem důležitém.

Markéta Zdeňková ráda přiznává vliv Zuzany Navarové i Joni Mitchell. Odkaz prvně jmenované můžeme vnímat třeba za svižnými latinskými inspiracemi (slyš song Jen tak), ale i promícháním hlubokého citového prožitku se zdravě shazujícím nadhledem. A té druhé jaksi plošně. Třeba v prolnutí písničkářství s jazzem.

MarZ pochopitelně není jen Zdeňková. Sžitá kapela výrazných osobností k originalitě písní přihazuje mnoho. Netuctovost, stejně jako na předchozích albech, zajišťuje už citlivě využitý trombon Štěpána Janouška, kdy třeba repetitivní motiv v písni Maják zní vážně jako jemný příboj na útesech. Ovšem důležití jsou všichni členové kvinteta. A třetí deska MarZ je zase lepší než ta skvělá předchozí.

Všechny tři desky kytarového dua Belong míří jiným směrem. První album October Language z roku 2006 bylo hutným drone ambientním vírem, které odkazovalo k tvorbě Christiana Fennesze a Tima Heckera. O pět let mladší deska Common Era byla oproti tomu plná sychravého postpunku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po dlouhých třinácti letech se Michael Jones s Turkem Dietrichem vrací na scénu znovu s jinou hudební vizí. Nové album Realistic IX je od prvních tónů plné shoegazu. Především toho hlukového, který dobře známe z desek My Bloody Valentine. Kytary, hlukové stěny, introvertní zpěv a jednoduchý automatický bubeník. To je výzbroj Belong v roce 2024. K ní přibalme nečekaně razantní sound podstatné stopáže desky, v tomto bodu diametrálně odlišné od záměrně malátného debutu. Hned otvírák Realistic (I’m Still Waiting) je silně inspirován hudbou Kevina Shieldse. Na rozdíl od nekonečného irského experimentátora, Belong jdou ve stejném duchu přímočaře, dalo by se říct až (post) punkově kupředu. Neskrývají se za rafinovanou, roky cizelovanou postprodukční práci, ale hlukové stěny přisekávají do kýženého tvaru sekyrou. V podobném duchu se prezentuje i další položka Difficult Boy, ale od skladby číslo tři (Crucial Years) se do hudby začínají více promítat experimentálně ambientní spády. Ano, Američané se ještě dvakrát vrátí k nátlakovějšímu rukopisu začátku desky, přesto závěr alba má zasněnější vyznění. Razantní bicí jsou vyměněny za elektronický tep a tikání, takže závěrečná skladba AM/FM připomene svým minimalistickým podáním střet posttaneční nálady se shoegaze estetikou spíše Seefeel než kohokoliv jiného ze shoegaze sebranky. Belong se podařilo s novým albem přiblížit monumentálnímu albu Loveless na dostřel, přesto ho nikdo nebude považovat za čistou kopii. Dvojice s Realistic IX ukázala, že tuto šablonu lze nejen vytáhnout, ale také na ní o třicet let později realisticky stavět.

Úvodní standard Star-Crossed Lovers připomene Herschovo pojetí ´Round Midnight na jeho monotematickém „monkovském“ sólovém albu. Už následující Night Tide Light navodí atmosféru nového alba, o němž lze mluvit jako o formě neoromantismu jazzového klavíru, avantgardně dokořeněného – takové je pak poselství titulní skladby Silent, Listening. Jeho hudba je svým způsobem vážná – artificiálně pojatý jazz, chcete-li. Krásu jeho hry, jeho vyjádření improvizací, ocení pozorný a poučený posluchač. Vezmete-li jeho vlastní Night And Light pochopíte, že se dokáže hravě pohybovat na hranici experimentální hry – hry s tóny piána v rozpětí od těch nejhlubších po údery na struny uvnitř klavíru. Obdobně v úvodu skladby Akrasia. Zajímavé je, že jeho skladby mají „singlovou“ stopáž, jako by chtěl zdůraznit sevřenost svých kompozic bez potřeby je mělnit variováním, improvizováním. Naopak toto si pak dovoluje v zařazených jazzových standardech. Např. v The Wind (7:01), největší hit Russella Donalda Freemana (1926–2021), který proslavilo nejen „tahákové“ album trumpetisty Cheta Bakera (Chet Baker & Strings, 1954), také podání Keitha Jarretta na sólovém Concert in Paris (1988). Autorsky má novinka obdobnou dramaturgii jako sólový Open Book (2017) – několik standardů, ostatní skladby od Hersche, zde ještě s výraznějším podílem. (Mezi tím se zrodila ještě sólová deska amerických tradicionálů a standardů, příznačně pojmenovaná Songs From Home, 2020.) A další Herschova témata? Starling zní jak muzikálová árie. Dramatickou náladou nás zaplaví Aeon. Veselost  a melodický jas přinášejí hned následující Little Song s písňovým půdorysem. Volon už nepokrytě navazuje na modernisty 20. století. Album uzavírají standardy: rozverně zpěvné Softly, As In A Morning Sunrise (Romberg-Hammerstein II) a posmutněle lyrická Winter Of My Discont (Wilder-Berenberg). Album bylo nahráno ve skvělé akustice koncertního a divadelního sálu ve švýcarském Luganu.

Holandská darkfolková zpěvačka a skladatelka Kati Rán se na hudební scéně pohybuje delší dobu. Svou hudbou obohatila televizní seriál Vikingové: Valhalla, který běžel na Netflixu. Na pódiu pak podporovala svou hrou a zpěvem třeba paganfolkové veličiny Wardruna nebo Myrkur. Po mnoha letech příprav vydává novou desku, která nese název Sála, což prý ve staronorštině znamená „duše a moře“. Autorka nic neponechala náhodě, a tak si přizvala do třináctiskladbové kolekce dlouhou řádku hostí. Mimo jiné Gaahla (Gaahl, Wyrd, Wardruna), Mitche Harrise (Napalm Death), Karla Seglem (norská jazzová a folková legenda), Borgara Magnasona (Björk, Sígur Rós, Brian Eno), členy Heilung, islandský ženský sbor Umbra nebo Pálla Guðmunssona (Hilmar Örn Hilmarsson, Steindór Anderssen, Sígur Rós). Pravou Katinou rukou byl ale multiinstrumentalista a producent Jaani Peuhu (Swallow the Sun, IANAI, Lord of the Lost, Hallatar), který se zpěvačkou při natáčení desky zcestoval celé Norsko, Island, Dánsko, Finsko a rodné Nizozemí. Přesto celé album, na kterém Kati pracovala více než čtyři roky, je primárně o ní. Katin hlas z nahrávky vyčnívá a vede posluchače dlouhými kompozicemi, kdy nejdelší dosahuje úctyhodné čtvrthodinové stopáže. Smyčcové nástroje, perkuse všeho druhu, píšťaly, harfa a pouze hrstka elektroniky, která má pouze dokreslující funkci. Jednou zabrousíme k magickým Clannad, podruhé se dotkneme světa legendárních Dead Can Dance, během hodiny a čtvrt dlouhé stopáže dojde i na několik okamžiků, kdy nám z mlhy kyne Fever Ray. To je hudební vizitka desky, která se tematicky zaměřuje na ženská témata v severské mytologii. Historickou literaturu a mytologický zdrojový materiál ze severu Kati míchá s vlastními poetickými texty, přičemž pro autentičnost se Rán uchyluje pouze ve výjimečných případech od staronorštiny k mezinárodní angličtině. Pomalý tok hudby darkfolkové desky Sála nemá tak fatální vyznění jako alba Wardruny nebo Heilung. Je spíše něžným pohledem na tematiku v letní, zklidněné době.

Jasně, všichni jsme Jediní na světě, ale Bára Zmeková patří k těm, kteří jsou na světě moc hezky. Což nemyslím jako povrchní lichotku umělkyni. Ani nechci odvádět pozornost od duchovního obsahu titulní písně. Jen to konstatuji po poslechu alba se vzácným darem těšit. Alba pochopitelně zralejšího, ale stejně poetického jako Lunaves (2019).

S Bárou Zmekovou často spojovaná křehkost písní tentokrát, co se hudby (ale nikoliv textů) týče, trochu ustoupila průraznější rytmičnosti a hutnějšímu soundu. Rázná rytmika hraje prim nejen v úvodní písni Santiago, pohybující se v tempu odhodlané poutnice. V Přestalo pršet dokonce dojde na málem diskotékový beat. Nevadí, i když z celku trochu trčí a, jediná výtka, asi by písni bylo lépe bez něj. Jedno klišé ale mnohokrát vynahradí netuctovost ostatních písní. Například folklórní melodie Mezi panely, zajímavě přišpendlená na elektronický, rytmicky „zborcený“ základ. Na desce ale pochopitelně nechybí čiročiré, rozvolněné až rozechvělé, více-či-méně klavírní balady Nevěděl či Symboly obrazy.

Autorka jako zdroj inspirace zdůrazňuje koncertní křídlo „s příběhem“, Steinway z roku 1892. U něj písně vznikaly během tříměsíční rezidence Zmekové v gotické budově v Úštěku a zní i z nahrávky. I tentokrát přispěla řada brilantně hrajících hostů, namátkou basisté Tomáš Liška a Petr Tichý. Hostování si zopakovala cellistka Francesca Mountford, jež svoji zvukovou stopu poslala od protinožců. Ale tím, co zůstává v tvorbě Zmekové nejpoutavějším, není (kvalitní) hudba, ale opět texty. Básně. Třeba prolínání intimních pocitů s prvky přírodní lyriky v Za dveřmi: „Až strom prorazí tmou, ke které vzhlížel / až se slunce zabydlí v korunách / až zakoření hlouběji, že každá svízel / bude proti tomu mělká / bude mysl má spokojená.“ A co teprve horečnatě/zimničná óda na Prahu Na konci světa se potkáme znova: „Uprostřed zimy nebe roztrhaný na cucky (…) my sami jsme si bouří…“