Petr Krejzek: Spíš stojím v ústraní jako Andy Fletcher, jestli mi rozumíš…

Je spojený se značkami jako Živel a ReDesign. Nejprogresivnější časopis, co tady byl od půlky devadesátek, plus designové studio, které má za sebou spoustu realizací: od značky MeetFactory přes transformaci Respektu po nový vizuální styl Prahy 6. Petr Krejzek alias Morten. Je mu osmapadesát. Učí v Praze na UMPRUM, a když neučí, píše – nedávno dokončil v tandemu s Longinem Wdowiakem apokalyptický román Regrese.

Tvoje první umělecké aktivity jsou spojeny se spolkem Bratrstvo. Přelom osmdesátek a devadesátek. O co šlo?

Bratrstvo byla umělecká skupina, oficiálně ustanovená až na konci děvětaosmdesátýho roku takzvaným Manifestem Bratrstva. Nicméně to byla vědomá kulminace činnosti, kterou jsme prováděli v období druhý poloviny osmdesátejch let. Šlo o určitou romantickou – a brněnskou – reakci na podobný spolky, který začaly svou uměleckou i jinou činnost v Československu po perestrojce, například Tvrdohlaví nebo BKS. Ústředním tělesem byla hudební skupina Bratrstvo, kolem který jsme vytvořili s kamarádama jakýsi podivný hermetický společenství, ze kterýho nejvíc vystupovala fotografická sekce. Pracovali jsme jako řemeslnej cech v anonymitě dle zásad středověkejch bratrstev: Utlumit individualitu ve prospěch ideálu.

Kolega z Bratrstva Václav Jirásek řekl před pár lety v rádiu, že vás „bavila provokace, ale po slávě jste netoužili“. Jaká provokace, co vás štvalo?

To, co v tý době každýho mladýho člověka. Bylo nám kolem dvaadvaceti let, byli jsme frustrovaný a možná nevědomky chtěli poukázat na to, že tenhle režim půjde do prdele. Nebyli jsme ale disidenti, ani jsme se s nikým z disentu nestýkali. Underground byl pro nás moc starej, pochopitelně. To, co nás spojovalo, byla hudba – ta byla ústředním tématem našich debat. Odtud byl už jenom krůček k dalším věcem. Velmi nás ovlivnilo hnutí indies, který v polovině osmdesátek kulminovalo k jistý nový estetice, průlomu z mainstreamový stádnosti. Proto jsme byli fascinováný fenoménama socialistickýho realismu a fašismu a začali se zabejvat hlouběji estetickejma archetypama, jak se projevujou ve formě manipulace.

Tys po slávě fakt nikdy netoužil, jo?

Ne, nikdy, tohle je mimo mou osobnost. Nejsem takovej, spíš stojím v ústraní jako Andy Fletcher, jestli mi rozumíš…

Jasně. Vystudovals na UMPRUM malbu. Máš nějaká plátna z té doby doma schovaná?

Ano, nastoupil jsem v devětaosmdesátým, přímo do víru revoluce, a to mi docela obrátilo život naruby. Václav Jirásek, můj duchovní bratr, byl již několik let na AVU, a ještě spolu s mým spolužákem Martinem Findeisem, dalším členem výtvarný sekce Bratrstva, jsme mohli intenzivněji pracovat na našem projektu. Nicméně a paradoxně: Tohle byl začátek konce. Individualita nakonec zvítězila a postupně jsme začali hledat sami sebe v divokým víru devadesátek. V tý době jsem propadnul studiu Dürera a objevil prerafaelity. V tomto duchu jsem namaloval řadu obrazů, který mám ale schovaný na chalupě ve Vlasaticích – jako memento. K malbě jsem se pak už nikdy nevrátil. Začal mě zajímat grafickej design jako jistá forma nový komunikace.

Narodil ses v pětašedesátém v Brně. Jakou máš odtamtud první vzpomínku?

Narodil jsem se v osadě Kamenka, což byla v osmdesátejch letech taková výspa umělců a disidentů a lidí s alternativním stylem života. V šedesátejch letech to ale byla ryze dělnická kolonie, kde měl mladej kluk, jako jsem byl já, nádherný dětství. Labyrinty uliček, podivný zlý sousedky, partičky, psi, blízkost lesa, řeka Svratka, kde jsme s dědou chytali jelce a koupali se. Pamatuju se na podzimní dny, kdy chladnej vzduch byl prostoupenej pachem spálenýho uhlí z komínů a my jako kluci ještě za tmy pod elektrickejma lampama hráli hokej s tenisákem. To jsem jaksi mimovolně dostal do krve Foglara, aniž bych to vůbec nějak věděl.

Kdys přišel do Prahy?

V devětaosmdesátým.

Jsou to hodně jiná města: Brno a Praha?

Tehdy byly jiný zcela zásadně. Brno mělo v sobě tu melancholickou suburbii, ty bezcílný tragický nedělní odpoledne jako z Ivana Blatnýho. Nebo Georga Trakla. Praha byla něčím vzdáleným, pestrým, drzým. Dneska už je to ale všecko jinak.

V pětadevadesátém vyšlo první číslo Živlu. To byl tvůj nápad?

Kdepak! Byl to spontánní projev. Na počátku devadesátejch let jsem se dostal shodou náhod i osudu do kontaktu s časopisem Vokno, který jako šéfredaktor vedl Čaroděj, Blumfeld, starší mládenec. Spolu s mou přítelkyní Klárou Kvízovou nám bylo nabídnuto, že bychom mohli zkusit design nějakejch článků. Nabídka spolupráce. V tý době ustávala činnost Bratrstva a já se začal kamarádit s lidma z Brna, jako byli David Kořínek a Luboš Pavlovič, a po hospodách jsme vymejšleli novej časopis – Orbital – kterej by měl nějakým způsobem reagovat na současnou scénu. Znali jsme Post, Vokno, ale nějak nám to nesedělo do našich představ. Pak jsem se seznámil s Ivanem Adamovičem a Longinem Wdowiakem, a začalo to dostávat už konkrétnější rysy.

Co měl tehdy Živel v plánu, co jste chtěli tím žurnálem dokázat, proč vlastně Živel vznikl?

S názvem Živel přišli až Longin s Ivanem. Byl to jejich projekt už někdy z konce osmdesátejch let, dost odlišnej od konceptu, kterej jsme definovali s brněnskou sekcí Orbitalu. Jejich pojetí bylo zasazený někde mezi undergroundem a sci-fi new wave fanzinem. Především šlo o literaturu, povídky, překlady a věci, který se týkaly sci-fi podhoubí. A samozřejmě kyberpunku. A to byl ten styčnej bod. Devadesátý léta se otevřely světu. Tady je podstata, proč Živel vlastně vzniknul. Přinést mladý generaci, kterou jsme tehdy byli, myšlenky, který jsme tady postrádali. Nedívali jsme se do minulosti jako Revolver Revue, neřešili jsme účty s politikou a podobně. Živel byl a je platformou pro různý názory, ať levicový, nebo pravicový, v jeho prostoru se měl odehrávat nějakej diskurs. V tom považuju myšlenku Živlu stále za relevantní. Speciálně v dnešní době, kdy se začínají objevovat podivný, skoro neobudovatelský tendence ve stylu wokeismu a podobně. Na to jsem mimořádně citlivej. Odvážnejch školaček jsme zažili dost.

Nedívali jste se do minulosti, ale navazovali na Vokno?

Živel je pokračováním Vokna. Tečka. Tak jsme časopis koncipovali, tak nám byl Blumfeldem v pětadevadesátým roce předán. Musím říct, že to byl velmi odvážnej a silnej moment, a za to Voknu a Čarodějovi děkuju. To on mi otevřel oči zcela jinam, do alternativy. Málo lidí dokáže odejít z místa, kde se dá snadno zakořenit. Asi bych si měl vzít příklad…

Koukám, že na netu se jednička Živlu dneska prodává skoro za deset tisíc korun. To je pocta, ne?

O tom ani nevím. No a co? První číslo mělo náklad čtyři sta kusů. Kolik jich asi někde zůstalo? Cena se ještě vyšplhá. Kdo to máte, počkejte s tím pro svý děti.

Po roce 2000 začal Živel trochu haprovat, až si dal nakonec pár let pauzu. Co se stalo?

Genesis Breyer P-Orridge: Nebát se otevřít – sebe i druhé

„Považuji jej za zaníceného a seriózního umělce, zcela v dadaistické tradici… P-Orridge je umělcem a ne pornografem.“

(William S. Burroughs, v dopise soudu v Highsbury, únor 1976)

Výstava It Is a Painful Thing to Be Alone: We Are But One, jež je v DOXu otevřena až do 3. března, nabízí ideální příležitost podívat se blíže nejen na jejího protagonistu, jímž je Genesis Breyer P-Orridge (1950–2020), a jeho mimořádně zajímavé a leckdy provokující výtvarné projekty, ale také na jeho bohaté hudební aktivity – připomeňme, že byl nejen zakládajícím členem Throbbing Gristle, průkopnické kapely industriálu, ale také Psychic TV, ovšem podílel se i na dalších projektech. Zkrátka mimořádně zajímavá, byť možná z pohledu některých silně kontroverzní osobnost. Ovšem právě bez toho lze těžko v umění dojít někam dál, a o to přesně mu zjevně šlo, a ne o nějaké laciné, prvoplánové provokace.

Úvodem ještě třeba vysvětlit možná jisté zmatení v genderovém označení – poslední dvě desítky let svého života Genesis Breyer P-Orridge, společně se svou druhou ženou Lady Jaye Breyer (1967–2007), cílevědomě pracoval na změně konceptu vlastní identity, genderu a fyzického těla, nechával si tedy za pomoci plastické chirurgie a hormonů upravovat své tělesné rysy, aby tak společně vytvořili novou entitu Breyer P-Orridge, známou pod uměleckým označením Projekt Pandrogyne. Genesis tak o sobě posléze mluvil jako o ženě, eventuálně používal plurál, tedy „my“. Abychom se do toho příliš nezamotali, s velkou omluvou oběma manželům i Projektu Pandrogyne a s vědomím jistého zkreslení se budeme v (ano, i jejím a jejich) případě držet jednoho rodu.

Takže, nejdříve trochu faktů. V rodném listě má Genesis P´O napsáno Neil Andrew Megson, přezdívku, jež se později stala nejen jeho uměleckým, ale i novým jménem. Získal ji podle stravy, ovesné kaše, jíž se coby student živil – a v roce 1971 ji přijal i oficiálně. Záměrně, jméno mělo být „nehezké“, zároveň si od něj sliboval, že spustí osobní „faktor geniality“. Budiž, těžko říct, jak by nové jméno, třeba Š´Kubánky, ovlivňovalo potenciálního génia – v každém případě, podíváme-li se na mimořádně bohatý odkaz, který po sobě GPO zanechal, něco na tom, přinejmenším pro něj, asi bude.

Odmala se, i kvůli svému otci, zajímal o ne zcela běžné věci, o magii, hodně četl, doma zároveň nacházel pochopení. Jak vzpomíná, do základní školy jej matka vodila přes divoký lesopark Epping Forest, samé „žáby, tůně, temné kouty. Bylo to magické místo, a jak jsem později zjistil, vyhledávané ke znásilněním, exhibicionismu a zahrabávání mrtvol“. O tomto idylickém koutu Londýna zpívají i Genesis v písni The Battle of Epping Forest na albu Selling England by the Pound.

V roce 1964 přestoupil, tehdy ještě coby Neil Megson, na Solihull Public School, kde byl „v podstatě čtyři roky psychicky a fyzicky mučen“. A právě tam v něm „vykrystalizovala nenávist k autoritám, britskému třídnímu systému, královské rodině, privilegiím, pokrytectví, krutosti – všechny ty blbosti“. Ovšem na milé fotografii, na níž stojí mladý kadet Megson v haptáku ve vojenské uniformě, se tváří docela přívětivě.

V roce 1966 rozjel se spolužáky časopis Conscience (Svědomí), v němž se snažil napravovat poměry na škole, například zrušení nenáviděné instituce „bencherů“, tedy privilegia určitých studentů, kteří mohli vyplácet mladší žáky rákoskou. V tom byly jeho snahy úspěšné. Hodně četl, spřátelil se s učitelem výtvarky, který jej pouštěl do ateliéru, takže si aspoň trochu mohl ulevit od všudypřítomné šikany. Zároveň se začal zajímat aktivně o hudbu, jíž prostě vnímal jako „uspořádaný a sestavený zvuk, a to je asi tak vše. Věřil jsem, že je možno poskládat ji, jak se mi chce, a že mohu použít zvuk, jaký chci“. V podstatě – otázka, zdali to věděl, nebo ne – to samé tvrdil italský futurista Francesco Balilla Pratella v manifestu Umění hluku (1913), což je mimochodem zcela nadčasový text, který rozhodně stojí za přečtení!

S kamarády založili někdy v roce 1968 kapelu Worm, dokonce nahráli celé album Early Worm, ovlivněné psychedelií, Fluxusem, Johnem Cagem a kdoví čím ještě, přičemž použili netradiční nástroje jako příborové nože a podobně. A v listopadu téhož roku si je nechali v jediném exempláři za osm liber vylisovat. Leželo pak dlouhá léta zapomenuté, až jej nadšenci v roce 2008 vydali jako limitovaný remasterovaný vinyl znovu.

Zároveň založil studentský časopis, nazvaný též Worm, ovšem vyšla pouze tři čísla, ale prodávala se výborně. Jak vzpomíná, časopis neměl žádné redaktory a tiskl vše, co lidé hodili do schránky, všemožné libůstky, ale také návod na Molotovův koktejl – takže studentská rada z obav před problémy v roce1969 jeho vydávání raději zatrhla. Ovšem Megson se nezastavil, jak říká, „pořádal jsem performance, happeningy. A také jsem hodně psal, vytvářel koláže a začal experimentovat s hudebními nástroji“.

Jak vzpomíná v knize rozhovorů Sacred Intent z let 1986 až 2019, byl tehdy hodně ovlivněn Kerouacovými romány a celou beat generation a jejich postoji a životem, „cítím, že pokračuji především v tradici beatniků,“ říká. „Jak od beat generation, tak od Warhola přichází mnoho pokračujících lekcí, a považuji je za nejdůležitější umělecká hnutí 20. století, přičemž za hnutí považuji i Warhola – shromáždil totiž kolem sebe mnoho lidí. Neutrální fasáda proto tak dobře funguje.“

Ovlivnily jej také knihy o dada a surrealismu, spisy kontroverzního mága Aleistera Crowleyho (toho též miloval Jimmy Page), učení o magii. „A dříve nebo později se potkáte s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, jen je v tom třeba vytrvat,“ dodává. Což se potvrdilo, někdy v té době si totiž koupil svou první knihu od Williama Burroughse, a sice Dead Fingers Talk, plnou experimentů se střihy. Ještě o tom bude řeč…

Vražda! Vražda! Vražda!

Po krátkém studiu na univerzitě v Kingston upon Hull zavolal Londýn, kam se (stále ještě) Neil Megson přesunul, aby pokračoval ve svém konání a bádání. Zakotvil ve svérázné komuně Transmedia Explorations, skupině „spojující kinetické divadlo a mixed-media“, tedy happeningy, s často improvizovanou hudbou, světelnou show, „expresivním“ baletem a také drogami, performance leckdy kontroverzní, ale budící pozornost – není divu, že policie nelenila a některé členy komuny kvůli drogám zatkla, a ti skončili ve vězení. Zároveň mu nevyhovoval jak striktní režim, tak nezájem kolegů o hudbu, vrátil se tedy po třech měsících do Kingstonu upon Hull.

A tam také došlo v roce 1969 k důležitému setkání: potkal svou velkou lásku a inspirátorku, jistou Christine Carol Newby. „Šel jsem po chodbě starého skladiště, kde jsme s dalšími umělci bydleli, a viděl jsem typickou ,květinovou holku‛, hedvábí, samet a silně namalovanou, a jasně sjetou LSD. Pozdravil jsem ji a podíval se na ni zblízka, protože vypadala jako z komiksu – a v ten moment jí praskla gumička u kalhotek. Po letech mu je věnovala, to už si ale říkala Cosey Fanni Tutti a působila s ním jak v Coum, tak v Throbbing Gristle. A také spolu žili… To již ale byla mimo vliv despotického otce, živila se jako modelka, fotila katalogy se spodním prádlem, reklamy na erotické pomůcky (prý velká sranda), porno, a nakonec jako striptérka, samozřejmě to vše vedle působení v COUM Transmissions a Throbbing Gristle.

Došlo i k jiné významné proměně, o níž náš hrdina říká: „Před pár lety jsem v podstatě zavraždil Neila Megsona, což byla osoba, kterou jsem se narodil a byl tak rodiči pojmenován. V roce 1965 ale Neil vymyslel hru, jejíž postavou byl Genesis P-Orridge, a vypustil ji do světa. Zpočátku byl Neil Genesisem, a ten byl zodpovědný za umění a kreativitu, Neil byl ale loutkářem, který toto alter ego vedl a měl vše pod kontrolou.  Jak se ale Genesis bral stále více vážně, Neil si změnil jméno – od té doby lidi nemluvili s ním, ale s Genesisem. Chtěl jsem zjistit, co se stane, pokud přijmu nové jméno, které něco implikuje, a nechám je, aby mě uvádělo do nových situací, v nichž bych se rozhodoval, improvizoval a od momentu k momentu přetvářel to, co se této osobnosti příště stane.“ A ještě dodává: „Uvědomil jsem si, že nic není fixováno, nic není permanentní, a co je nejdůležitější, že osobnost a to, jak se chováme, jsou tak flexibilní a snadno manipulovatelné jako malování, fotografie, koláže nebo sochařství, a třeba i písek. To, co si myslíme, je naprosto závislé na okamžitém popudu a hlavně to vychází z toho, co nám kdo řekl o tom, kým jsme – to byl další důvod, proč jsem se rozhodl sám sebe zničit. Zkrátka mohu mít jakékoliv jméno, mohu je změnit – to ale zároveň proměňuje mě.“

Komunikace nebo stříkání? Anebo…

„Jel jsem s rodiči autem,“ vzpomíná GPO, „a náhle jsem měl zjevení: odhmotnil jsem se, slyšel jsem nějaké hlasy, viděl symbol COUM a slyšel slova COUM Transmissions. Když jsme přijeli domů, popsal jsem tři sešity poznámkami o tom, co se stalo. Bylo to, jako kdyby se otevřelo velké stavidlo. Jasně že to bylo ovlivněné mým působením v Transmedia Explorations, ale určitě to byla stejně tak spontánní proměna mého vědomí.“ To bylo koncem roku 1969.

COUM, které tvořili vedle GPO i Cosey, Peter Christopherson a další, jako třeba jistý Lesley Maull, velice nadaný muzikant, který si též říkal Reverend Lelli Maull a který s oblibou vylupoval kostely a byty policajtů, a nakonec skončil na dva roky za mřížemi, další člen dostal rok a půl za napadení policisty, jiný dva roky za drogy. Takže vidíte, vskutku veselá parta.

Zpočátku se lidé ptali, co to COUM je, ale nakonec to GPO nechal otevřené všem interpretacím, podobně jako třeba dada. Nicméně zkratka může odkazovat na komunikace, komunu, anebo také hovorově na ejakulaci (to come, to cum nebo to quim) a ve slovníku z roku 1773 je „coun“ definováno jako ženské pohlavní orgány. Sám GPO v jednu dobu tvrdil, že jde o zkratku Cosmic Organicism of the Universal Molecular. A babo, raď…

COUM se podobně jako Transmedia Explorations věnovali zpočátku především hudbě, ale i performancím, opět nezřídka dosti kontroverzním. V roce 1971 dělali dokonce předkapelu Hawkwind, kteří byli zaskočeni jejich divokým projevem, kdy zpěvák stál na surfovém prkně balancujícím na kýblu s mořskou vodou a podobně, a který si nedokázali vysvětlit jinak než drogami či alkoholem. Ale byli vedle, vše šlo tak říkajíc samo, od srdce… Lze si tedy představit, jaké asi měli COUM renomé – diváky vzývaní, policií a šosáky nenávidění. Ovšem takový John Peel, věhlasný DJ stanice BBC Radio 1 a mimořádně významná a důležitá postava, je měl rád: „Někdo by mohl tvrdit, Coum že jsou šílenci, neustálé vystavování lidstvu mě nutí k tomu věřit, že takových šílenců, jako jsou oni, potřebujeme daleko víc,“ řekl již v roce 1971.

COUM se postupně začali od hudby, která je nudila, přesouvat k performancím, poslední koncert proběhl tak, že nastoupili bez nástrojů… Vadila jim totiž představa, že mají jako nějaká rocková kapela stát hodinu na pódiu a předem vědět, co se stane a co budou hrát. Což je vzhledem ke Genesisově založení a ambicím neuspokojovalo, ostatně zanedlouho budou mít v Throbbing Gristle možnost věnovat se hudbě zcela podle vlastních představ.

V roce 1974 na Festivalu elektronické hudby a mixed-media v belgickém Gentu COUM vystoupil s performancí Marcel Duchamp´s Next Work, což bylo dvanáct replik Duchampova Kola bicyklu umístěných v kruhu, na které dobrovolníci hráli, jako kdyby se jednalo o hudební nástroje, a GPO je dirigoval za pomoci barevných diapozitivů a psaných pokynů. Připomíná nám to vystoupení Franka Zappy v televizní show Steva Allena v roce 1963, kde předváděl, jak se dá hrát na jízdní kolo… Ovšem systematická boření tabu, jak osobních, tak společenských, vedla COUM dál od toho, aby pouze uspokojovala divácké potřeby, aby je bavila.

V ateliéru chtíče

G. Love: Na každém slově záleží

Americký zpěvák, raper, hudebník a skladatel Garrett Dutton, známý jako G. Love, poprvé nadchl české publikum v pražském Paláci Akropolis v roce 1996. V té době mělo jeho trio G. Love & Special Sauce za sebou řadu úspěšných koncertů v Evropě. V dalších letech kapela koncertovala především v Americe a G. Love se k nám vracel pouze sporadicky jako sólista. V listopadu loňského roku k nám jako jedna z hlavních hvězd šumperského festivalu Blues Alive zamířil opět s kapelou, která vloni oslavila třicet let od svého vzniku.

V roce 2019 jsem s vámi hovořil před vaším sólovým koncertem v Praze. Tehdy jste mi řekl, že chystáte desku s názvem The Juice: „Bude to deska plná protestsongů proti současné politice Donalda Trumpa v naší zemi, proti negativitě, kterou mne a mou rodinu děsí. Rád bych tedy svou novou deskou dodal energii lidem, kteří proti Trumpově politice aktivně bojují a snaží se vrátit do naší společnosti progresivní hodnoty.“ Album vyšlo v lednu 2020. Jak se na ně díváte dnes?

The Juice byla pro mne důležitá deska, která mi přinesla mou první nominaci na Grammy v kategorii současného blues. Pokud jsem před natáčením hovořil o tom, že to bude hodně politická nahrávka, tak je to vlastně pravda. Je to pro mne velmi osobní album, na kterém zpívám o své rodině a o svém soukromém životě. Ale na druhou stranu tam skutečně reflektuji tehdejší politickou situaci, atmosféru, jakou jsme zažívali v době prezidenta Donalda Trumpa. Politické komentáře tedy na tomto albu opravdu nechybí. Dokonce si myslím, že takové písně jsou moje silná doména. Příkladem je titulní skladba The Juice, kterou jsem napsal společně s Kebem Mo’ a která je pro mne mimořádně důležitá. Jsem s tím albem tedy spokojený a stále z něj hraji řadu písní na koncertech. Jsou to silné písně, které si dál žijí svým životem. Víte, když natočíte album, chcete, aby to bylo dílo, které má smysl tady a teď, ale které bude zároveň nesmrtelné. A domnívám se, že s albem The Juice se nám právě tohle podařilo. Když natočíte desku s písněmi, které pak chcete hrát po celý zbytek života a které vaši fanoušci také vyžadují, opravdu se vám povedlo něco velkého. A toho jsme s tímto albem opravdu dosáhli. 

Jak hodnotíte s odstupem spolupráci s Kebem Mo’ coby producentem?

Spolupráce s Kebem Mo’ pro mne měla velký význam. Bylo to, jako bych na univerzitě navštěvoval hodiny historie hudby a historie blues, psaní písní, produkce, vystupování a rytmu. Řekl mi toho o hudbě tolik! Opravdu každý den jsem si připadal jako školák. Když se s Kebem Mo’ bavím, říkám mu v žertu, že jsem díky němu vystudoval bluesovou univerzitu. On z toho má radost, ale opravdu je to tak, protože on je opravdu velká studnice vědomostí. Lidé třeba říkají, že Beatles byli tak úspěšní, protože všechno bylo v jejich případě naplánováno do posledního detailu, ale že blues – to je prostě chlápek, který se opije, vezme do ruky kytaru a něco skučí. Jenže Keb’ Mo’ vám přesně vysvětlí, proč to není pravda. Ukáže vám, že například to, co dělali Muddy Waters a Little Walter bylo velmi pečlivě připraveno. Každé jedno slovo, každý takt, každý akord, všechno mělo v jejich písních své opodstatnění a své místo. Keb’ Mo’ mi tedy ukázal všechny tyto spletitosti blues a naučil mě jim lépe porozumět. Díky němu jsem se tedy stal lepším hudebníkem a autorem. Naučil mě, že když píšu píseň, na každém jednom slově záleží. Opravdu na každém, včetně spojek nebo členů. Také mě naučil, že píseň nepíšu kvůli písni samotné. Vždy je důležité vědět, jaký příběh se za ní skrývá. Proč jsem se rozhodl právě takovou píseň napsat. Proč bych se při jejím poslechu měl cítit právě takto. A když je to příběh, co se tedy vlastně stalo. Tyto otázky fungují jako kontrola kvality. 

Vy sám ovšem také pracujete jako producent. Produkoval jste například nahrávky Johna Hammonda. V čem jste jiný než Keb’ Mo’?

Ano, to je dobrá otázka. Mimochodem jsme s Kebem Mo’ oba narození ve znamení vah a oba máme narozeniny 3. října. Keb’ Mo’ je při své práci producenta velmi pečlivý. Já spíše improvizuji a těkám a hodně věcí vymýšlím až za chodu. Pokouším se ve studiu uchopit a zhmotnit magické momenty, které tam cítím, což je trochu riskantní způsob práce, ale zase je to rychlejší. Jsme tedy opravdu každý jiný. On je pečlivý, já moc ne. Kdybyste to přirovnal k vaření, on vaří podle receptu a já se podívám, co máme doma, a naházím to od oka do hrnce.

V červnu 2022 vám vyšlo zatím poslední album Philadelphia Missisippi. Na něm jste spolupracoval s Lutherem Dickinsonem. Jaký je on jako producent?

Foto Tomáš S. Polívka

Meral Polat: Po poctě otci nastal čas vlastních příběhů

Příběh, jak Meral Polat, dcera kurdských přistěhovalců, našla po smrti otce sešit s jeho verši a musela je vyzpívat, už čtenáři UNI znají. Album Ez Kî Me? (Kdo jsem?, 2022), nazvané podle básně, prostřednictvím které tatínek odpověděl Meral na bezelstně záludnou a vlastně nezodpověditelnou otázku „co znamená být lidskou bytostí“, přineslo zpěvačce mezinárodní uznání. Muzikantský životopis Meral Polat ovšem sahá mnohem dál než ke triu s kytaristou a klávesistou Chrisem Doylem (též Antibalas, Annika Zee) a bubeníkem Frankem Rosalym (Thurston Moore, Jeb Bishop nebo Markéta Irglová). Například k world-folkové kapele Merals Harem či spolupráci s Metropole Orkest. Většinu rozhovoru jsme ovšem logicky věnovali Meral Polat Triu, které se po výtečném vystoupení v rámci Respect Festivalu 2023 na Rohanském ostrově vrací 6. března 2024 koncertovat do Prahy. Tentokrát se představí v komornějším prostředí Paláce Akropolis. Kromě toho vystoupí také 5. března v Olomouci a 7. března v Trutnově v rámci festivalu Jazzinec.

Narodila jste se v Amsterdamu, ovšem jak říkáte v rozhovorech a jak lze cítit z vašich písní, intenzivně vnímáte svoje kurdské kořeny. Často zpíváte kurdsky. Jak jste v Nizozemsku dokázala najít cestu ke kultuře domoviny vašich rodičů?

Mám dojem, že jsem objevila kurdskou kulturu prostřednictvím písní. K mým nejstarším vzpomínkám patří ty, ve kterých táta hraje na bağlamu (druh sazu, druhý „největší“ z rodiny těchto drnkacích nástrojů, pozn. aut.) a zpívá. Kdykoliv přišli na návštěvu příbuzní, obvykle se nakonec zpívaly staré lidové písně, s texty, které zachycují moudrost naší kultury. Texty, melodie, rytmus, zvukové vibrace, tohle všechno v sobě nese informaci. Tohle vše mi přímo do srdce vneslo povědomí o kultuře země rodičů. Aniž bych to nějak rozumově chápala. To přišlo až později.

Poslouchala jste jako malá i nějakou jinou hudbu než kurdskou lidovou?

Moje matka se přestěhovala do Holandska, když jí bylo dvanáct. Měla ráda Bee Gees a řeckou zpěvačku Nanu Mouskouri. A poslouchali jsme samozřejmě také holandské písně. Mám-li tedy jmenovat své nejranější hudební vlivy, byly to tyto, které všechny souvisejí s naší rodinou.

A myslíte, že toto vše, včetně třeba Bee Gees, si dál nesete v sobě a odrážíte se to ve vaší současné tvorbě? 

Ano, myslím, že to všechno je v mé hudbě nějak přítomné. Ale přibyl k tomu jako velmi důležitá složka přínos hudebníků, se kterými spolupracuji. Do společného projektu přináší každý něco ze sebe a výsledek je pak ovlivněn všemi účastníky stejným dílem. Vzniká něco nového, co vychází z paměti, z kořenů a ze schopností každého z členů kapely.

Jak se dala dohromady mezinárodní sestava, se kterou koncertujete a se kterou jste nahrála i své album Ez Kî Me?

Za mnoho vděčím Paulu Koekovi. To je nizozemský hudební režisér, ale také průkopník na poli hudebního divadla. Nikoli muzikálu, ale opravdu hudebního divadla v Holandsku. Potkali jsme se, já jsem účinkovala v jeho divadelním představení, a při té příležitosti jsme se začali bavit. Dnes mohu říct, že je mým soukromým učitelem. A právě on mi představil svého zetě Chrise Doyla, který je tedy manželem jeho dcery, ale především je to skvělý hudebník. Setkala jsem se tedy s Chrisem, který pochází z Ameriky, a ten mi doporučil jako dalšího spoluhráče bubeníka Franka Rosalyho, což je Portoričan z Chicaga. Jako poslední pak přišel Jens Buttery. To je tedy aktuální obsazení naší kapely.

Jak na vás zapůsobilo, když jste prvně navštívila Dersim ve východní Anatolii, odkud vaši rodiče pocházejí? Bylo to něco jako znovunalezení duchovního domova, nebo spíš objevování?

Navštívila jsem Dersim mnohokrát. V dětství i rané dospělosti, často jsme tam jezdili s rodiči na prázdniny. Bylo to hodně odlišné než náš život v Holandsku. Ovšem později, když jsem navštívila Dersim se svými spoluhráči z tria, vnímala jsem dva silné pocity. Jednak jsem byla vzrušená, že mohu muzikantům a zároveň velmi blízkým kamarádům ukázat, odkud pocházejí moje kořeny. Jak mě inspirují lidé, mystika a příroda země mých předků. A zároveň jsem se v duchu ptala země a předků, zda mám právo zpívat jejich písně, vyprávět jejich příběhy. Cesta do Dersimu je pro mě vždy spirituální zkušenost a zároveň i objevování. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděla Chrise a Franka, jak i na ně domovina mých rodičů zapůsobila. Tahle společná cesta určitým způsobem změnila životy nás všech.

Dovedete si představit, že byste v Dersimu žila?

Ha ha… Dovedla, ale asi jenom několik měsíců v roce. Když je hezké počasí, třeba na jaře. V zimě tam napadá sněhu člověku až nad hlavu, země je drsná a divoká. Vážím si dynamiky města i přírody.

Navíc opravdu miluju Amsterdam. Cítím se v něm jako ve svojí vesničce. Možná je v tom jakási hořkosladkost života v diaspoře. Zkušenost dítěte migrantů. Patříte na všechna ta místa, přitom jste zároveň všude „ti jiní“. Ale smířila jsem se s tím, vlastně je to svým způsobem obohacující.

Jste nejen zpěvačka, ale v Holandsku také úspěšná herečka. Dá se říci, co je pro vás zásadnější, hraní v divadle, filmech, televizi nebo koncertování a turné s triem?

Mám ráda obě profese. Vážím si svobody volby vybrat si tu, prostřednictvím které se chci zrovna vyjadřovat. Dokonce si myslím, že pomáhají jedna druhé. Dodávají si vzájemně sílu. Vždy jsem ráda spojovala různé prvky dohromady. Ale nic mi není tak blízké jako zpěv. Ničím jiným než zpěvem se nedokážu tak jasně a přímočaře vyslovit. Stačí mi jen se při zpívání otevřít a volně dýchat. Odjakživa bylo mým největším snem mít vlastní kapelu, dělat vlastní muziku, jezdit na turné po celém světě. Setkávat se s lidmi napříč různými národnostmi a kulturami. Sdílet s nimi prostřednictvím hudby uvědomění si sebe sama, lásku, všechnu tu vnitřní naléhavost.

Poté, co můj táta umřel, už jsem neztrácela čas ničím jiným. Nebylo to jednoduché, ale zcela jsem se soustředila hudbu, na založení vlastní nezávislé skupiny.

Ještě předtím, než jste založila „elektrické“ Meral Polat Trio, zpívala jste také v šestičlenné akustické sestavě…

něco něco: Dostat se k podstatě emocí

něco něco je hudební projekt životních partnerů, Alžběty Trusinové a Tomáše Tkáče. Mluví o sobě jako o post-punkové diskotéce, hrají chytlavé taneční písničky s českými texty. V jejich hudbě můžete slyšet vlivy New Order, Robyn, The Smiths, LCD soundsystem či české nové vlny.

Na scéně působí poměrně krátce. První album Začíná vyšlo roku 2020, za následující Útržky (2021) byla kapela nominována na ceny Vinyla a Apollo. Loni na podzim vydali třetí studiovku s lakonickým názvem Třetí. Na pódiích je letos uvidíte často, nejbližší příležitost bude třeba hned 12. února v pražském Café V lese.

Jak ovlivnilo vaše hudební směřování rodinné zázemí? Nebo jste se k muzice dostali zcela po vlastní ose? Tomáš kdesi prozradil, že studoval IT a také hudební vědu, nicméně žil také dva roky v Reykjavíku… byla i tohle zkušenost, co se promítla do tvorby?

T: Rodinné zázemí mě moc neovlivnilo, nikdo se hudbě v naší rodině nevěnuje. Došel jsem si k tomu nějak postupně sám, kolem patnácti jsem se stal docela zapáleným hudebním fanouškem a hltal jsem obrovské množství různé hudby. To mě časem přirozeně nasměrovalo k tomu, abych se o něco pokusil sám. V sedmnácti jsem si koupil baskytaru a úplně od nuly a sám jsem se na ni snažil něco naučit. Hudební vědu jsem studoval, protože jsem chtěl dělat cokoliv, co by se týkalo hudby, ale na konzervatoř a jiné praktické obory jsem pochopitelně neměl, takže mi zůstala jen ta teorie. Do mojí tvorby se určitě promítá v podstatě všechno, co jsem v životě zažil, každá malá odbočka měla vždycky nakonec velký vliv na to, čím jsem v přítomnosti.

A: Moje rodina je celkem hudebně založená, odmalička jsem na něco hrála a jezdila s rodiči aspoň jednou za rok na nějaký menší alternativní hudební festival. A představovala si, jaké by bylo stát jednou na pódiu taky.

Bětka, dnes především zpěvačka a textařka, působila v projektu Neřvi mi do ucha. Tomáši ty v Pris, v něco něco obstaráváš kromě syntezátorů kytaru. Jaké jsou začátky něco něco?

T: Dali jsme se dohromady partnersky a v podstatě ve stejné době i hudebně. I když něco něco ještě neexistovali, spolupracoval jsem na nahrávkách Neřvi mi do ucha a nějak paralelně začala vznikat i naše kapela. Všechno se vyvíjelo dost organicky, neměli jsme moc představu, jak by věci měly konkrétně znít a o čem bychom měli zpívat. Aneb „kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný“.

Co vlastně chceš, Sobecká, Hranice, Chyby. Názvy písní na nejnovější desce Třetí vcelku napovídají, že půjde o silné výpovědi, zároveň odrážejí zkušenost třicátníků, srovnání priorit… Co ses o sobě, Bětko, coby autorka textů dozvěděla?

A: Kdybych měla zdůraznit jen jedno téma, které prozkoumávám a o kterém jsem se během psaní desky něco dalšího dozvěděla, byl by to empowerment. Potřebovala jsem spoustu času, abych se vůbec odvážila řešit, kým chci jako holka v kapele být. Pořád to nemám úplně uchopené, ale aspoň už nezavírám oči před tím, že je potřeba si na tuhle otázku odpovědět.

Mohla bys nastínit, jakým směrem ti běžely myšlenky? Podobné jistě řeší nejedna muzikantka v kapele, ptala ses třeba i kolegyň?

A: Je to pro mě hodně osobní a vlastně nevím, jestli to řeší i někdo jiný. Když vidím sebevědomé projevy jiných hudebnic, působí to na mě spíš, jako by to měly dávno zformulované. Potřebuju zjistit, jaký projev je mi vlastní, potřebuju zjistit, kdo jsem. Nechci už být sešněrovaná, potřebuju být víc nespoutaná. Ale jak se to dělá? Jak s tím souvisí pohyb a tanec? Jak zpěv? Krása? A co vyjádření nějaké sexuální energie? Patří tam? Chci ho tam? Přijde mi, jako bych se postavila na pódium hrozně pasivně, a až teď to začínám trochu „vlastnit“.

Pomohly ti texty utřídit si myšlenky a životní směřování, nebo naopak nejdříve hledáš v sobě a výsledkem je text? V písni Obrysy zpíváte „To, co bylo dřív, nemá s tím, co je teď, nic společný. Kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný“.

A: Je to jak kdy, samotnou mě to překvapuje. Často mám témata, která chci do textů promítnout, ale když nic takového není a začínám s čistou hlavou u čistého listu, napíšu někdy věci, které jsou trochu neuchopitelné i pro mě samotnou. Pak se stává, že mám třeba během koncertů „aha momenty“, kdy si uvědomím, o čem nějaká rovina toho textu je a jaká všechna témata se v něm odrážejí. Je fascinující, když se mi texty samy vysvětlují ještě třeba po dvou letech od doby, kdy vznikly.

Obrysy vystihují nějaký silný pocit, který s Tomášem sdílíme. V písničce reflektuju spoustu věcí, vznikla předloni na podzim, je v ní válka, inflace i strach z budoucnosti. Když jsi vybrala zrovna tuhle linku, tak přiznávám, že s Tomášem občas vzpomínáme na to, kým jsme byli dřív, a trochu se bavíme. Zároveň je nám jasný, že za nějakou dobu, a nejspíš to nepotrvá ani moc dlouho, budeme vzpomínat na to, kým jsme byli v roce 2024, a budeme se bavit možná ještě víc.

Tomáši, jak moc se dokážeš ztotožnit s Bětčiným ženským pohledem? Nakolik jsi k textům kritický?

T: Bětčiny texty mi dávají většinou naprostý smysl, ztotožňuji se s nimi a stojím si za nimi úplně stejně jako ona. Pochopitelně je spousta ženských zkušeností směrem ke mně nepřenositelných. I když jsou Bětčiny texty osobní, beru je jako statement celé kapely, a nikdy mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Pokud bych měl přistoupit na dělení světa na ženský a mužský, vždycky jsem se cítil mnohem lépe v tom ženském a myslím, že naše kapela je toho přirozeným vyústěním. Zároveň je pro mě důležité všechna témata zpracovávat poetickou formou. Pokud například Bětka zažila v minulosti nějaké obtěžování a chce o tom psát, potřebuju od ní, aby to zpracovala formou, kde se půjde do hloubky a podstaty té emoce, protože tomu jsem schopný myslím porozumět, zatímco „jen“ samotný popis té události by pro mě byl textově těžce uchopitelný. Zároveň bych pak měl pocit, že mluví pouze za sebe, a ne za kapelu. A pro nás oba je extrémně důležité, aby texty nepůsobily jen jako osobní zpověď, ale jako názor kapely.

„Nejde tu být pro všechny, musíš tu být pro sebe“, s textem písně Sobecká se myslím ztotožňujeme v poslední době všichni. V čem ti pomohla či pomáhá „sobeckost“ a je vůbec důraz na sebe a vlastní wellbeing sobeckost? Nejedná se spíše o nutný obranný systém?

A: Jsem hrozný sobec. Naučila jsem se, že když se sama nepostarám o to, abych se měla hezky, nikdo to za mě neudělá. Potud by to bylo v pořádku a slovo „sobec“ by nemělo žádné negativní konotace a byl by to přesně jen nutný důraz na vlastní wellbeing. Problém přichází ve vztahu k ostatním lidem. Několikrát jsem slyšela od ostatních, že jsem fakt hodně sobecká. A vím, že měli pravdu. Na tom si zakládat nechci a snažím se na tom pracovat.

Co tě jako ženu a třicátnici štve ve společnosti? Co bys poradila mladšímu já?

A: Věcí, kvůli kterým se rozčiluju, je hrozně moc. Nejvíc to jsou asi někteří staří bílí muži a jejich potřeba vysvětlovat mladým, jak mají žít, ačkoliv sami světu kolem už nerozumí a nejsou zvyklí na to, že by jim mohl někdo oponovat. Vadí mi, kolik mentální a jiné nálože mají automaticky ženy, vadí mi, že mě jako mladou ženu neberou vážně – anebo možná ještě hůř, když jsou hrozně překvapeni, že i ze mě může vypadnout něco chytrého. Vadí mi hrubost, neotesanost a představa, že když oni to vydrželi, my musíme taky.

Možná mě ale takhle triggerují, protože mi reálně hrozí, že budu ve stáří podobně do sebe zahleděná ignorantka. Nevyžádané rady totiž udílím už teď. Svému mladšímu já bych například nevyžádaně poradila, ať je k sobě laskavé. Díky laskavosti přijde sebeláska, díky sebelásce sebevědomí a díky sebevědomí odvaha na sobě pracovat a dělat věci, které opravdu toužím dělat. Třeba mít kapelu, jako je něco něco.

foto: Václav Haláček

Ridina Ahmed & Petr Tichý: Kdyby tisíc kontrabasů… a hlasů

Rozšířit už tak originální duo HLASkontraBAS na okteto čtyř zpěvaček a čtyř kontrabasistů vypadalo zprvu jako obtížně realizovatelný a přitom poněkud potrhlý nápad. Ovšem z nápadu vykrystalizoval seriózní, stabilní a věru ve světovém měřítku unikátní nadžánrový ansámbl. Komponovaly pro něj osobnosti jako norský houslista, skladatel soudobé hudby i folklorista Nils Økland, jeho jazzový krajan Mats Eilertsen nebo izraelský jazzman Adam Ben Ezra. Další dva skladatelé, a navíc zpěváci, Islanďané Pétur Ben a Ragga Gröndal, dorazí jako hosté na koncert okteta v sále pražské Novoměstské radnice 6. března 2024. Právě na Islandu, spolu s autory kompozic, totiž HLASkontraBAS Oktet dotáhl přípravu repertoáru a absolvoval premiérové turné. Momentálně je ve stádiu dokončování také studiové album s výstižnými pracovními názvy jako Kaleidoscapes nebo Basses In The Voiceland, i když nakonec možná ponese úplně jiný titul. Ságu o cestě osmi hudebníků na Island vyprávějí strůjci původního dua i rozšířené sestavy Ridina Ahmed a Petr Tichý, ale samozřejmě nezůstanou jenom u ní.

Jak vás napadlo oslovit skladatele z Islandu, Norska, Izraele a samozřejmě krajany, ať napíší skladby pro vaše hodně nestandardní obsazení? A ještě uspořádat generální zkoušky a premiéru na míru zkomponovaného koncertního programu na Islandu? Sledovali jste nějaké grantové pobídky?

Ridina: Vše vlastně souviselo s tím, aby HLASkontraBAS Oktet mohl vůbec existovat. Jednou nás cestou na hraní napadlo, jak bychom rádi zažili, aby místo looperu interpretovali všechny smyčky a navrstvené stopy skladeb našeho dua s Petrem další muzikanti. Začali jsme fantazírovat, že bychom dali dohromady patnáct zpěvaček a patnáct kontrabasistů… Když jsme o tom ale začali uvažovat vážněji, aby nápad měl šanci na realizaci, dohodli jsme se na oktetu.

Petr: Se čtyřmi zpěvačkami a čtyřmi kontrabasy lze zahrát bez looperu vše, co je potřeba, přičemž jeden kontrabasista má občas úlohu perkusisty. Původně jsme ovšem neměli ambici založit nějaký pravidelně fungující ansámbl. Chtěli jsme si hraní v osmi jen vyzkoušet, a naplnit tak sen, který vznikl už někdy v roce 1995 ve Frýdlantě v Jazzové dílně, kde jsme se s Ridinou poznali. Doufali jsme, že v téhle podobě uskutečníme tak dva tři mimořádné koncerty. A zpočátku to tak opravdu bylo.

Ridina: Jen jsme zaranžovali pro tohle obsazení náš starý repertoár. Jenže pak do všeho vstoupil covid, a najednou bylo víc času. Rozhodli jsme se celý nápad posunout dál, k dlouhodobějšímu fungování a k novému repertoáru. Přičemž jsme museli řešit i praktickou stránku, jak všechno zaplatit. Projekt vyžaduje řadu zkoušek a studium nového materiálu. A koncerty osmi hudebníků, navíc s naším vlastním zvukařem, s dopravou několika auty s kontrabasy, vychází příliš draho, než aby si je mohl dovolit běžný menší klub.

V podstatě jediná rozumná možnost, jak se do projektu pustit, bylo zkusit nějaký grant. Jenže zároveň jsem se chtěla vyvarovat toho, aby se vymýšlel projekt jen kvůli grantu. Pak se může stát, že se celý záměr vlastně jen musí kvůli splnění podmínek dotáhnout, a je to trápení. Proto jsme hledali něco, co by nás opravdu nadchlo, bavilo, dlouhodobě drželo… Co by nám umožnilo posunout se. Nechat si zkomponovat věci přímo na míru od vynikajících skladatelů bylo přesně to pravé.

Petr: Na míru, ale zároveň tak, aby vybraní skladatelé chtěli využít nezvyklé obsazení po svém. Aby dodali naší muzice další rozměr.

ISLANDSKÝ PREZIDENT MÁ DIVNOU HUDBU RÁD

Ridina během vystoupení HLASkontraBAS Oktetu na festivalu Jazz Goes To Town 2023 vtipně prohlásila, že šlo o „výzvu komponovat pro hodně bláznivé obsazení“. Co na „praštěnou sestavu“ říkali oslovení autoři?

Petr: Nikdo z nich neodmítl, s jedinou výjimkou. Zadání nemohl přijmout Tomáš Dvořák alias Floex. Ale ne proto, že by se mu do výzvy nechtělo, jenom kvůli spoustě jiných závazků neměl čas. Partitury nám dodali Islanďané Pétur Ben (písničkář se záběrem od folku po rock, zároveň producent a autor soudobé hudby, spolupracoval mj. s Nickem Cavem – psal aranžmá k jeho soundtracku k divadelní hře Vojcek v londýnském Barbican Center, pozn. aut.) a Ragga Gröndal (se zkušenostmi od folkloru po sofistikovaný pop, v roce 2006 ji vyhlásili „nejlepší islandskou zpěvačkou“), z Norska Mats Eilertsen (jazzový kontrabasista, spolupráce Iain Bellamy, Nymark Collective či Slow Motion Orchestra, svoje alba vydává u ECM) a Nils Økland (houslista vydávající taktéž u ECM), izraelský jazzový basista Adam Ben Ezra, Beata Hlavenková a Petr Wajsar. Po jedné skladbě jsme napsali také Ridina a já.

Ridina: Spojení „bláznivé obsazení“ jsem ovšem nevymyslela já. Citovala jsem islandského prezidenta (jmenuje se Guðni Thorlacius Jóhannesson). Když jsme otevírali festival v Akureyri, prohlásil: „Mám rád divnou hudbu, takže mně se tohle moc líbí!“

„Islandský“ projekt zaštítil evropský grant, Fond EHP a Norska, který je kromě Norska financován ještě Lichtenštejnskem a Islandem. Což určitě vyžadovalo šílenou kupu administrativní práce. Kdo se jí ujal?

Ridina: Naštěstí má administraci grantu na starosti skvělý tým projektu Hlasohled. Hlasohled funguje skoro dvacet let a spolupracují s ním lidi, kteří tohle umějí. Kdybychom měli grantové žádosti vyřizovat sami, bez zázemí Hlasohledu, nebylo by nic. Já bych to nezvládla, a to mám se psaním grantů letité zkušenosti. Ovšem tyhle „evropské“ záležitosti jsou neuvěřitelně náročné na administrativu. Už jen sepsání grantu představuje ohromný objem textu a údajů. A i potom člověk pořád musí posílat průběžné zprávy, komunikovat všechny změny, hlídat finanční řízení… což je na samostatný úvazek. Osamocený umělec to prakticky nemůže zvládnout, tedy aspoň pokud mluvím za sebe. Pokud má muzikant tu možnost, je lepší obklopit se profíky.

Petr: Ale dříve, než se začalo pracovat na grantu, jsme museli získat písemný příslib všech autorů, že do toho s námi půjdou. A vypracovat přesný časový harmonogram práce na rok a půl. Teprve pak jsme mohli žádat o grantovou podporu. Plán byl, že skladby nejdříve pečlivě nazkoušíme v Česku. Pak strávíme se dvěma islandskými a dvěma norskými skladateli (s každým jeden den) v rezidenci na Islandu, abychom kompozicím s jejich pomocí vtiskli výraz. Nacvičit skladby celé za jediný den by bylo nemožné, jsou docela komplikované. A každý z těch čtyř dnů byl naprosto skvělý.

Ridina: Autorům jsme předvedli někdy více, někdy méně vypilované skladby. Oni nám k nim řekli mnohdy velmi důležité informace. Třeba jak rozumět jejich rukopisu nebo co chtěli vyjádřit. Což interpretaci ohromně pomohlo.

Jak jste vhodné autory hledali?

Petr: Mats Eilertsen mě napadl hned, protože ho znám osobně. S Nilsem Øklandem se také znám, ale došel jsem k němu postupně, při poslechu desek. Napadlo mě, že nějakou takovou skladbu, jako jsou ty jeho, bych si rád zahrál. S islandskými skladateli už to bylo složitější.

Ridina: Udělali jsme si rešerši, „co se děje na severu“.

Petr: A když jsme začali pátrat mezi Islanďany, naráželi jsme buď na autory soudobé hudby, která oktetu není úplně vlastní, nebo zase na pop.

Říkáš, že „soudobá hudba není oktetu úplně vlastní“, ale Pétur Ben vám napsal úžasnou soudobou „kládu“ The Pine Tree. Zjevně těžkou jak co do partitury, tak zatěžkanou ve smyslu nálady. A zvládli jste ji bravurně, na vystoupení v rámci festivalu Jazz Goes To Town to byl možná nejpůsobivější kus.

Petr: Však on nás Pétur pěkně překvapil. Věděli jsme, že má hodně zkušeností s filmovou hudbou, která je nám blízká. Jenže on je především písničkář, čekali jsme něco víc písničkového. (smích) A Ragga, která je také známa spíše písničkami, vlastně udělala to samé. Myslím, že vzali naše obsazení jako výzvu svým skladatelským schopnostem.

Ridina: Když jsme zkoušeli s Raggou, sama se zděsila, jak těžký kus nám napsala.

Něco jako „co jsem vám to proboha udělala“?

Petr: Přesně tak. Jedna ze zpěvaček odpadla kvůli unaveným hlasivkám a šla si odpočinout, a Ragga se nabídla, že vezme na tu chvíli její part.

Ridina: Prohlásila – dobrý, v pohodě, já to dám. A pak začala kulit oči, rozšířily se jí zorničky… A my jsme pocítili jistý pocit zadostiučinění. (smích)

Petr: Ale zároveň se potvrdilo, jak fantastická zpěvačka Ragga je.

Repertoár, jak na mě působil během koncertu, je až extrémně různorodý. Co skladba, to jiný žánr i nálada. Od soudobých kusů přes skladby inspirované severským folklórem, chytrý „alternativní“ pop až po poťouchlost a dětskou hravost. Přesto drží pohromadě. „jen“ kvůli nezvyklému soundu a osobité interpretaci, nebo jste přemýšleli při zadání o určitých jednotících prvcích?

Ridina: O pojítkách mezi skladbami jsme přemýšleli a zadali je, autoři neměli úplně volnou ruku. Jenže ne každý zadání dodržel. Pojítka byla následující: Skladba bez textu. Délka do deseti minut. Žádný hlas nebude sólový a žádný jen doprovodný. A skladba měla obsahovat prostor pro improvizaci. Což jsou věci charakteristické právě pro HLASkontraBAS a chtěli jsme v nich pokračovat. Nakonec jsou dvě skladby nad deset minut, dvě mají text a prostoru na improvizaci je relativně málo.

Petr: Vlastně je většina skladeb kompletně „vypsaná“, bez improvizací.

Ridina: Pro mě šlo o obrovskou výzvu. Protože jsem úplně vykročila z toho, jak autorsky pracuji já. Docela jsem se tím potrápila. Jenže člověk roste právě na výzvách.

ZE Sigljufjordu DO BESKYD

Jaký jste měli na Islandu „itinerář“?

Petr: Jeli jsme tam na čtrnáct dní. První týden jsme trávili zkoušením na rezidenci v Sigljufjordu, kam za námi přijížděli jednotliví skladatelé. V dalším týdnu jsme měli miniturné se čtyřmi koncerty a několika workshopy.

Na nějakou turistiku zjevně čas nebyl. Ale měli jste prostor třeba inspirovat se krajinou?

Petr: Měli jsme během těch dvou týdnů dva dny volna, kdy jsme si udělali výlet. Ale už když člověk jenom jede islandskou krajinou a sleduje ji z okýnka auta, nemůže její kouzlo nevnímat. I výhled na fjord, u kterého jsme zkoušeli, byl nádherný. S Ondrou Komárkem jsme se po zkouškách chodili zchladit do patnáctimetrového vodopádu. A jeden den kontrabasisté věnovali výšlapu na tisícimetrovou horu s místními důchodci… kterým jsme skoro nestačili. (smích)

Dáte k dobru nějaký silný zážitek, setkání nebo zkušenost z cesty?

Ridina: První setkání s Nilsem Øklandem jsme měli ráno v kavárně v Sigljufjordu. Na místě je jen jediná kavárna, která zavírá někdy ve čtyři odpoledne, jinak je tam mrtvo. Mysleli jsme, že se jen s Nilsem seznámíme, dáme si kafe a půjdeme do zkušebny. Jenže on hned vytáhl tradiční norské housle a začal hrát.

Petr: Byly to hardangerské housle, které mají rezonanční struny. Začal nás učit správnou interpretaci svojí skladby. Začalo se zpívat, až jsme se rozparádili tak, že jsme tančili kolem stolu. Ale pořád, asi čtyřicet minut, jsme omílali tuhle jednu jedinou skladbu. Holky začaly doplňovat další hlasy, basisti bručeli svoje party…

Ridina: …lidi v kavárně začali poslouchat, i personál poslouchal. A když jsme skončili, přišli mladíci, zřejmě pekaři, a položili nám na stůl jako poděkování dvě tašky různého sladkého pečiva a pochoutek. Připadalo mi to jako za starých časů, kdy přišli do hospody muzikanti a hráli za jídlo. Kdybychom udělali něco takového v Praze, mám pocit, že by byl personál v kavárně udivený nebo naštvaný, že rušíme. Ale na Islandu to vyznělo naprosto přirozeně. Lidé v kavárně byli zjevně potěšeni, že si užili něco nevšedního.

Petr: V Reykjavíku za mnou zase po koncertě přišli tři kontrabasisté z tamní filharmonie, že se jim to moc líbilo. A ptali se, jestli mě také učil Pošta a jestli se znám s Miroslavem Vitoušem. Jeden z nich studoval u legendárního učitele Františka Pošty v Praze. Toho jsem bohužel nezažil, ale Miroslav, který je jeho žák, mi dal cenné rady, když jsme v jeho studiu v Itálii nahrávali CD s Markem Novotným. Napadlo mě: Můžeme mít vliv na to, která scéna nám připadá dobrá?

Hezké je, že islandské setkání má další výstupy. Pétur Ben a Ragga Gröndal mají s oktetem hostovat na vystoupení a zároveň pražské premiéře nového programu 6. března v sále pražské Novoměstské radnice.

Ridina: A také budou mít workshopy.

Petr: A 4. března máme navíc v rámci festivalu Jazzinec v Trutnově koncert napůl s dalším autorem skladby, izraelským kontrabasistou Adamem Ben Ezrou.

Díky norským autorům, nerýsuje se také výpad do Norska?

Petr: To by bylo složitější. Když jsme spolupráci se skladateli plánovali, zvolili jsme Island právě proto, že je organizačně „jednodušší“ a naše produkční tam měla nějaké kontakty. Na Islandu jsou velmi vstřícní k pořádání koncertů zahraničních hostů. Naopak domluvit vystoupení v Norsku není jen tak. Tamní systém podporuje místní muzikanty, pro pořadatele je nevýhodné zvát interprety „odjinud“. Proto ani nemáme ambice v Norsku koncertovat.

Ridina: Pokud deska dobře dopadne, v což doufáme, tak nám to snad další možnosti koncertování s oktetem otevře. I když pochopitelně jde o logisticky mnohem složitější záležitost, než bylo naše původní duo. Členové okteta jsou hodně vytížení, a aby měli všichni čas na koncert, domlouvá se datum hodně dopředu. Jen najít termíny na zkoušky je vždycky šílená logistika.

Řešíte záskoky? Na Islandu jste hráli a desku jste točili v sestavě se zpěvačkami Alicí Bauer, Mirkou Novak a Markétou Zdeňkovou a s kontrabasisty Tomášem Liškou, Ondřejem Štajnochrem a Ondřejem Komárkem, ale mezi kontrabasy tuším byly v minulosti změny…

Petr: Kontrabasisté občas alternují a nevidím v tom žádný problém. Zvláště proto, že jednotlivé party jsou v tomto programu většinou dané. Je asi snazší pro kontrabasistu přehrát part z not než pro zpěváka cvičit, jak se napojit na další hlasy. Ne, že by hudba nezněla s jinými basisty trochu jinak. Ale rozdíly v osobitosti hráčů cítíme asi jen my v kapele, nemyslím, že by si jich všimli posluchači.

Klasický čtyřstrunný kontrabas má také daný rozsah, ale u zpěvaček jde o individuální rozsah, barvu hlasu…

Ridina: Právě proto se zpěvačky nemění.

Jak jste vybírali sestavu zpěvaček, aby zvládaly, aby si nestěžovaly, že je to „moc těžké“, „moc dlouho na hranici rozsahu“?

Poetický malostranský večer

– O.Fencl, K. Ryška a M.Malátný – neděle 17.3.

Nedělní chvilka poezie? Bar, kam chodíval na pivo Václav Hrabě a o kousek dál bydlel Vladimír Holan? První jarní zvolání v básních Jaroslava Seiferta? Skácelova melancholie? Hravost Hrubína a Kainara?  Básně a písně, zhudebněné verše, herečka Kristýna Ryška kovaná v recitaci, klávesista a kytarista Ondřej Fencl zabydlený v muzice… a jako host další recitátor a milovník poezie Michal Malátný. To vše v sobě spojí třetí přidané pražské představení v neděli 17.3. v Malostranské besedě.

„Když jsme s Kristýnou začínali jezdit po republice, chodily desítky, teď už chodí často stovky. Violu jsme na podzim vyprodali za několik dní, Besedu taky překvapivě rychle,“ říká strůjce myšlenky Ondřej Fencl. „Potkáváme v plných sálech až neuvěřitelné ticho, blažené výrazy, také slzy a ve tvářích překvapení… že poezie je tu pořád s námi, jen se někde schovávala… a co umí v lidech vyvolat.
Zpočátku s námi jezdil jako host Kristýnin valašský krajan Petr Fiala z Mňágy, na pražské vystoupení se už potřetí přidá Michal Malátný z Chinaski. Z obou frontmanů populárních kapel se vyklubali znalci poezie. Navíc jsou vlastně i sami o sobě žijícími básníky.“
Hudebně-poeticko-divadelní projekt si vzal za cíl „rehabilitovat“ poezii ve smyslu vrátit ji zpátky k lidem. Je dnes za cosi archaického, z časů našich babiček, případně z učebnic. Přitom vhodně zvolené verše Jaroslava Seiferta, Václava Hraběte nebo Jana Skácela jsou něco, co si zamiluje každý vnímavý jedinec, pokud je mu to předestřeno jinak než jako povinná literatura z pera dávno nežijících soch. Seifert psal o lásce z podobných úhlů jako dnešní dělníci pop music, jen při vší úctě k nim trochu vkusněji. „Já básničky píšu odmalička – když pošlete třeba smskou říkanku, která má duši, rezonuje to prakticky stoprocentně. A to není mnou, ale tím, že lidem prostě hezky podaná, zveršovaná emoce konvenuje, ba chybí a je jedno, jestli je člověku dvacet nebo šedesát,“ říká strůjce myšlenky, dvaaačtyřicetiletý zpěvák a multiinstrumentalista Ondřej Fencl (m.j. spoluhráč Vladimíra Merty nebo Luboše Pospíšila).
Páteří projektu je kromě Fencla také všestranná herečka Kristýna Ryška, rodačka z Rožnova, známá například z filmů Metanol, Guru, Bábovky, Absurdistán, ze seriálů Zlatá Labuť, Král Šumavy, Ochránce, Bez vědomí, Ulice… Recitaci si absolventka Janáčkovy konzervatoře vyzkoušela třeba v komponovaných pořadech s Hradišťanem.
„Hodně práce za nás udělala populární Zlatá labuť. Příznivkyně Kristýniny silné ženy Ireny tvoří bez přehánění polovinu našeho publiku. Je to v jistém smyslu paradox, že – zjednodušeně řečeno – komerční seriál přitáhl lidi k poezii,“ uzavírá Fencl.

Projekt Art Grand Slam propojuje nejen umění a sport, ale také umělce a umělkyně napříč generacemi

Výstava Uvnitř pohybu ve SmetanaQ Gallery se otevírá veřejnosti 16. února a potrvá do 17. března

 

V pražské SmetanaQ Gallery se od 16. února do 17. března veřejnosti představí výstavní projekt Art Grand Slam, za nímž stojí kulturní platforma Sport in Art. Prezentuje práce současných českých vizuálních umělkyň a umělců, kteří se ve své tvorbě dotýkají tématu v podmnožině pohybu a sportu. Důležitou součástí projektu je propojení s mladou uměleckou generací. Pro první ročník zvolil jeho kurátor Petr Vaňous téma Uvnitř pohybu. Projekt také přichází s novými kulturními cenami, které získají tvůrci za umělecko-sportovní počiny v kategoriích film, divadlo a tanec, fotografie, literatura, výtvarné umění a veřejný prostor. Každý vítěz obdrží skleněnou cenu, kterou navrhla mladá designérka a studentka ateliéru Skla UJEP v Ústí nad Labem, Hana Vopravilová. První ročník Art Grand Slamu završí repríza výstavy v Českém centru Paříž, a to v době konání letních olympijských her.

 

Těžiště výstavního projektu Art Grand Slam, realizovaného kulturní platformou Sport in Art, spočívá ve výstavě, která v první řadě nese téma sportu, zároveň ale dává prostor i tématům celospolečenského rozsahu. Do prvního ročníku otiskl svou kurátorskou vizi nezávislý kurátor, historik umění a výtvarný kritik Petr Vaňous, a to prostřednictvím tématu Uvnitř pohybu, která sám určil. „Projekt se zaměřuje na výběr děl předních současných českých vizuálních umělkyň a umělců, kteří se ve své práci dotýkají tématu v podmnožině pohybu a sportu. Vnější radost a vitalita je kontrolována temnějším pohybem vnitřních nároků, představ, tužeb, snů a ambicí. Prostřednictvím děl vizuální kultury se dostáváme do samotného jádra problému, v němž vzniká a zaniká základní projev lidského života – pohyb,“ uvádí Petr Vaňous k projektu Art Grand Slam. V roce 2024 se výstava kromě SmetanaQ Gallery představí díky spolupráci s Českými centry také v Českém centru Paříž, a to v době konání letních olympijských her.

 

Vernisáž premiérového uvedení výstavy ve SmetanaQ Gallery odkryje 15. února nejen díla samotná, ale také umělecko-sportovní počiny. Zastoupeny budou v šesti kategoriích, každá z nich je dozorována odborným garantem: výtvarné umění (Petr Vaňous), film (Jindřiška Bláhová), kniha (Milan Tesař), divadlo a tanec (Marta Ljubková), fotografie (Tomáš Pospěch), veřejný prostor (Marie Foltýnová). Nominace na ocenění jsou nyní zveřejněné na webu Art Grand Slam. Z těchto vybere porota složená z odborníků právě jedno dílo v každé kategorii jako skvělý příklad svého oboru a zajímavý kulturní podnět pro veřejnost. „Podobné vyhlášení v kulturním prostředí není. Známe cenu za mladou kritiku, či prestižní ocenění Ceny Jindřicha Chalupeckého. V uměleckém prostředí je sportovní tématika okrajovým tématem, a my jsme se rozhodli na ni výrazněji poukázat. Díla v nominacích jsou inspirativní a stojí za pozornost opravdu všechny, ocenění je pak už třešnička na dortu,” přibližuje záměr projektu Art Grand Slam i nového ocenění manažerka projektu, Josefína Frýbová. Důležitou součástí projektu Art Grand Slam je propojení s mladou generací. Vítěz obdrží designovou cenu dle návrhu Hany Vopravilové, studentky ateliéru Sklo Fakulty umění a designu UJEP, jejímž vedoucím je designér Marcel Mochal. Cena pak vznikla za podpory Lasvit nadace, která podporuje rozvoj českého sklářství.

 

Podpora mladých umělců se odráží rovněž ve výběru tvůrců, kteří na výstavě Uvnitř pohybu ukazují, že umění a sport mohou být vzájemnou inspirací, nikoliv oddělenými zájmovými skupinami. Deset renomovaných umělců doplní svou tvorbou tři zástupci nejmladší generace. Ze zavedených jmen současné české výtvarné scény jsou na výstavě zastoupení Michael Rittstein, Milena Dopitová, Dalibor David, Paulina Skavová, Michal Cimala, Pavel Šmíd, Alena Anderlová, Lubomír Typlt, Jakub Janovský a Jitka Petrášová. Trojice mladých autorů vzešla z veřejně vypsané soutěže, tzv. open callu, kterým projekt Art Grand Slam podporuje mladé umělce do 30 let v kariérním posunu i inspiraci k novým tématům. Kurátora nejvíce zaujali Veronika Čechmánková videoartem Dialogue with the Previous, který se poeticky dotýká proměny tradičních symbolů v čase a pohybu člověka; čerstvý laureát Ceny kritiky za mladou malbu pro rok 2024 Lukáš Slavický, jenž v triptychu Glory Glory složeném z obrazů a videa reflektuje podobnosti profesionálního sportu a umělecké praxe; a autorská dvojice z platformy INSTITUT INSTITUT Tereza Sikorová a Tomáš Moravanský s filmovým experimentem Dead in the Pool umístěným na městskou plovárnu. „První tři mladé umělce open callu jsem vybral na základě přesvědčivých děl, které do soutěže přihlásili. Jsem rád, že dvě autorky a jeden autor obohatí připravovanou výstavu o video a pohyblivý obraz. Jejich účast určitě podpoří téma letošního ročníku „Uvnitř pohybu“. Díla jsou to mnohoznačná a jejich vazba ke sportu má spíše polemickou příchuť,” přibližuje svůj výběr Vaňous. Mladá a nekonvenční automobilová značka CUPRA jednoho z výherců open callu ocení na slavnostním večeru 15. února speciální cenou, kterou bude zapůjčení auta pro výjezd do jedné z předních evropských galerií pro načerpání inspirace a rozvíjení networkingu se zahraničními umělci i institucemi. Jeden z mladých talentů navíc získá letní rezidenční pobyt v Paříži a možnost prezentace děl v prostorách tamního Českého centra. Jméno vítěze bude oznámeno 15. února v rámci vyhlašování cen.

 

Výstava Uvnitř pohybu bude veřejnosti otevřena od 16. února do 17. března 2024 v prostorách SmetanaQ Gallery na Smetanově nábřeží v Praze. Galerie je otevřena od úterý do neděle, vždy od 11 do 18 hodin. Vstup je zdarma.

Prague Music Performance uvede hudbu avantgardisty Jamese Tenneyho i koncert šesti premiérových skladeb v jediném večeru

Prague Music Performance oznamuje první koncerty letošního roku. Aktuální ročník otevře hudbou vlivného amerického skladatele Jamese Tenneyho, souputníka Philipa Glasse či Steva Reicha. Druhý koncert nabídne nevšední večer složený hned z šesti premiér nových skladeb od čtveřice renomovaných současných autorů.

Odkaz Jamese Tenneyho oslaví 1. března v pražském Divadle X10 dva mezinárodní ansámbly – Klang Systematiek a PMP Ensemble. V české premiéře uvedou dílo Postal Pieces (2004), které Tenney nazval Scorecards. Jedná se o pozoruhodnou sérii jedenácti skladeb vytištěných na pohlednicích, přičemž každý pohled obsahuje kompletní dílo, které mají instrumentalisté provést. Koncert nazvaný 6 PREMIERES, který zazní 24. března v prostoru DOX+, přinese naopak zcela nové skladby od Rolanda Dahindena, Didrika Ingvaldsena, Jana Dobiáše a Daga Magnuse Narvesena. Různé kompoziční přístupy přiblíží mezinárodně proslulí sólisté – německý freejazzový klavírista Alexander von Schlippenbach, renomované klavíristky Hildegard Kleeb a Ellen Ugelvik, norský perkusionista Dag Magnus Narvesen či český experimentální hudebník Mikuláš Mrva, ale i větší tělesa, jako jsou originální a svým složením proměnlivé formace PMP Ensemble I Orchestra a Dust in the Groove.

Více informací je k dispozici na www.pmpif.org. Vstupenky je možné zakoupit v síti GoOut.

The Longest Johns míří do Prahy s čerstvě vydanou deskou

Kapela The Longest Johns, jejíž námořnické písně sea shanty se v uplynulých letech staly virálním fenoménem na sociálních sítích, vydává v pátek 9. února nové album s názvem Voyage. Novinka přitom vychází jen krátce před jejich koncertem v pražském klubu Rock Café, který se koná ve čtvrtek 22. února. Britská čtveřice, patřící mezi největší hvězdy stylu sea shanty, vystoupila na Colours of Ostrava 2023 a nyní se do Česka vrací v rámci Solo Shows Colours.

Když The Longest Johns začínali hrát před deseti lety po bristolských hospodách, jen stěží by někdo hádal, jaký poprask jednou způsobí. Průlom přišel v roce 2021, kdy kapela zabodovala svou verzí 150 let staré novozélandské písně Wellerman, která se stala druhou nejstreamovanější skladbou v americkém žebříčku US Spotify Viral Chart a pátou pozici získala v žebříčku celosvětovém. Staré halekačky, kterými námořníci zaháněli nudu při dlouhých plavbách, ale také se jimi dorozumívali se členy posádky během noci nebo je využívali pro koordinaci pohybů při tahání lan a zvedání plachet, se staly oblíbeným hudebním stylem.

Na svém aktuálním – v pořadí již pátém – studiovém albu The Longest Johns pokračují v osobitém kombinování sea shanty s folkovou hudbou. Vydání desky Voyage předcházelo představení singlu Shawneetown, který oplývá nakažlivou melodií tolik typickou pro bristolskou čtveřici.

„Na loňských Colours of Ostrava byl koncert The Longest Johns velkým hudebním zážitkem a nás velice těší, že kapelu nyní uvádíme v klubu Rock Café. Navíc v době, kdy vyjíždí na tour k nové desce. Je obdivuhodné, že dokázali celosvětově zabodovat v žánru, který bývá obvykle znám pouze hrstce hudebních fajnšmekrů. Jsme rádi, že můžeme být u toho,“ řekla ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová.

The Longest Johns v únoru a březnu absolvují evropskou část turné, kterou v dubnu zakončí v Británii a následně se přesunou do Spojených států. Na pražském koncertě ve čtvrtek 22. února bude kapele předskakovat folkař a multiinstrumentalista Seán Dagher. Návštěvníci, kteří již mají vstupenky na Colours of Ostrava 2024, mohou uplatnit stokorunovou slevu. Zvýhodněná cena platí i pro další sólo koncerty pořádané Colours týmem. Mezi nadcházející události patří vystoupení zpěvačky LP 1. března v O2 Universum, které je již vyprodané, a Garden City Movement dne 1. května v klubu Roxy Prague.

Vstupenky jsou k dispozici v prodejní síti GoOut.

 

Festival Colours of Ostrava 2024

  1. ročník Colours of Ostrava se uskuteční 17. až 20. července 2024 v Dolních Vítkovicích. Součástí festivalu je mezinárodní diskusní fórum Meltingpot, projekce filmů z MFF KV a řada divadelních představení a uměleckých instalací. Festival se od roku 2015 koná v areálu unikátní, revitalizované, industriální oblasti Dolní Vítkovice v centru Ostravy. Na osmi hudebních scénách vystoupí každoročně více než stovka kapel, v rámci 11 scén diskusního fóra Meltingpot pak více než dvě stě řečníků z celého světa.

 

V projektu Colours bez bariér festival nabízí speciální služby pro návštěvníky se zdravotním znevýhodněním. V roce 2023 servisu využilo 850 osob s pohybovým, zrakovým nebo sluchovým postižením i lidé s poruchou autistického spektra. Festival tradičně nabízí sobotní vstup zdarma pro osoby starší 65 let, v roce 2023 jich bylo 1216. Pravidelně se účastní také děti, pro které festival připravuje ČEZ Family Park se speciálním dětským programem. V roce 2023 festival navštívilo celkem 4212 dětí.

 

Kromě hlavního festivalu Colours team každoročně pořádá také mezinárodní showcase festival Czech Music Crossroads pro hudební odborníky a volně přístupný Art & Life festival v ulicích Ostravy. Team rovněž organizuje samostatné koncerty v průběhu celého roku na různých místech ČR – The Longest Johns (22. 2. 2024, Rock Café,) LP (1. 3. 2024, O2 Universum) a Garden City Movement (1. 5. 2024, Roxy Prague).

Další články
sinekfilmizle.com