Dlouhodobým cílem je předat Alternativu mladé generaci
Trumpetista, improvizátor a člen řady mezinárodních projektů Petr Vrba stojí už několik let v čele dramaturgického týmu festivalu Alternativa. Otevřenost a nebojácnost, které považuje za klíčové i v hudební improvizaci, přenáší i do své kurátorské práce. Mluví o kolektivním přístupu k festivalové dramaturgii, o nutnosti propojovat generace i o tom, proč chce festival v budoucnu předat do rukou nejmladších tvůrců.
Než se podíváme blíž na letošní ročník festivalu Alternativa, pojďme začít trochu osobněji. Jak byste popsal svůj vlastní přístup k improvizaci, která je nepochybně velkou součástí festivalu? Která vlastnost je podle vás v improvizaci nejdůležitější?
Nemyslím si, že by bylo možné říct o jedné vlastnosti, že je tou nejdůležitější, navíc by bylo nutné ještě definovat, z jakého pohledu se ptáte. Jde o tuto vlastnost ve vztahu k zážitku diváka nebo samotného hráče? Osobně si myslím, že se jedná o komplexní množinu, kde je těžké a možná i zbytečné hledat onu klíčovou vlastnost, která dělá z někoho skvělého improvizátora, a její absence naopak slabšího improvizátora. Myslím, že se jedná o vrstevnatou a poměrně komplikovanou množinu vlastností a dalších parametrů. Mezi ty důležité bude určitě patřit otevřenost, tím myslím ve vztahu k okolí, hráčům, sobě, divákům, dobrodružství objevování nových věcí, zkušeností, myšlenek apod., disciplinovanost, tím myslím, že během kolektivní improvizace je potřeba být soustředěný, pozorný, vnímavý, a to se bez jisté dávky disciplinovanosti nedá, nebojácnost, tím myslím nemít strach převzít zodpovědnost za své akce či se vrhnout do neznámých vod a nedržet se jen naučených technik či schopnost rozhodovat se – ať už tato aktivita probíhá více či méně vědomě.
Přistupujete k improvizaci jinak, když hrajete sólově, a jinak v ad hoc sestavách?
Pro mě jsou to dvě naprosto odlišné disciplíny. V případě sólových vystoupení mám mnohem více něco připraveného, ať už strukturu, materiál daného nástroje… Upřímně mě baví výrazně méně než ad hoc sestavy či improvizační kapely. V těch je mnohem méně známých parametrů a mnohem více prostoru pro nepředvídané, tedy mnohem větší riziko průšvihu, ale i mnohem větší možnost kromobyčejného zážitku a vzniku úžasné hudby.
Hrajete na trubku, klarinet, syntezátory i DIY elektroniku. Co vám nejvíc otevírá prostor pro experiment?
To je těžká otázka, neb každý z těch nástrojů takovýto prostor otvírá jiným způsobem a nachází se v jiných podmínkách. Je fascinující, co můžete udělat s trubkou bez použití elektřiny, jen za využití dechu a korpusu nástroje, případně různých preparací a kombinací např. s klarinetovou hubicí. Ale pole experimentu se ještě více rozšíří, když do toho zapojíte amplifikaci, čistě jen mikrofon a reproduktor. To se ještě více rozšíří, když do toho přidáte různé efekty. No, a když to propojíte s modulárním syntezátorem, ty možnosti zase rostou. A podobné platí o syntezátoru či jiné elektronice. Samozřejmě, samotný modulární syntezátor skýtá obrovské možnosti experimentů i bez zapojení akustického nástroje, ale jakmile to zkombinujete, má to, pro mě osobně, to největší kouzlo. Proč? To asi bude poplatné nějakému vnitřnímu vývoji či estetickému nastavení, které je zase v hudbě pravděpodobně odvislé od poslouchání tisíce alb s improvizovanou či experimentální hudbou, což pochopitelně člověka musí ovlivnit, ať chce, nebo nechce. V posledních letech mě tahle kombinace akustického nástroje, tedy trubky, klarinetu, a elektronického – modulárního syntezátoru – baví nejvíc a zároveň mi během každého koncertu ukazuje další a další možnosti, kam tu kombinaci posouvat, která zákoutí zkusit objevovat.
Existuje nějaký projekt nebo interpret, který vás osobně ovlivnil?
Nevím, nějak konkrétně bych neřekl, i když mám několik nezapomenutelných koncertů z Delty, např. Konk Pack, s jejichž členem Thomasem Lehnem, původně klasickým pianistou, pak ekvilibristickým hráčem na syntezátor EMS Synthi A, jsem o 15 let později začal hrát a dodnes mě jeho způsob hry fascinuje. Stejně tak nezapomenu brněnský Éčka na jednom z prvních ročníků Boskovic, jak tam Kokolia běhal po šlapacích bicích, to bylo něco, ale že by to mělo nějaký zaznamenatelný vliv na mý vlastní hraní… to asi ne anebo to nejsem schopen nahlédnout. Obecně bych zase ale řekl, že vše nás nějak ovlivňuje, takže možná ano, jen o tom nemusím vědět, že jo.
Jak se tedy vaše vlastní hudební praxe promítá do práce pro festival Alternativa?
Primárně v tom, že hodně jezdím po světě a vidím spousty zajímavých jednotlivců či projektů, ke kterým bych se asi nijak jinak nedostal, neb jsou to často menší či lokální objevy, kdy některé z nich okamžitě, jiné později, na náš festival zveme. Sekundárně v tom, že jsme schopni na festival pozvat lidi, kteří na této scéně patří mezi tzv. světovou špičku a standardně hrají za mnohem větší peníze, ale díky tomu, že se známe, jsme „kolegové“, je poměrně snadné jim vysvětlit naše finanční možnosti a získat je pro naše diváky bez toho, aniž by to mělo nějaký zásadní krizový dopad na festivalový rozpočet, který je pochopitelně násobněkrát menší, než ho mají obdobné festivaly v zahraničí. Kupříkladu Music Unlimited ve Welsu, Météo v Mulhouse, Densités ve Verdunu, Konfrontationen v Nickelsdorfu apod., nemluvě o těch opravdu velkých jako CTM v Berlíně. Tudíž, stručně řečeno, to pomáhá v tom, jak udržet program tzv. fresh a nezvat relativně okoukaná jména, která během jednoho roku třeba pozvou dva pražské festivaly, a zároveň i mít na programu „velká jména“ a neutratit za to půlku rozpočtu. Zároveň vlastní zkušenost z jiných festivalů nastavuje zrcadlo tomu, jak to probíhá u nás. Někdy někde zažívám neskutečně úžasnou atmosféru, pohostinnost i profesionalitu, jinde něco z toho chybí. To celé pak srovnávám s tím, co mi k našemu festivalu říkají naši účinkující, a snažíme se z toho každoročně poučit a posunout to. Jak každý pořadatel festivalu ví z vlastní zkušenosti, na vše se připravit nedá, a tak se klasicky každý rok něco pokazí a nemusí ani být v naší moci s tím cokoli udělat. Jako když den před festivalem napíše – pro některé – hlavní hvězda, že nepřijede z rodinných důvodů, a jiný hudebník zůstane dva dny trčet ve sněhový vánici a dozvíte se to až v den jeho vystoupení.
Některé projekty jsou na festivalu doslova exkluzivní, co čeká návštěvníky letos?
Rozhodně Ghost Ship Ensemble, což je speciální projekt iniciovaný festivalem Alternativa, v němž se setká francouzský hráč na loutnu oud a multidisciplinární umělec Grégory Dargent s vybranými hudebníky z místní scény. Dargent, jehož vlastní tvorba integruje tuaregskou nebo tureckou lidovou hudbu s jazzem a improvizací, popisuje koncepci projektu jako orchestr, který hraje na lodi potápějící se uprostřed Středozemního moře. Čerpá přitom ze dvou slavných analogií: orchestru hrajícího na palubě potápějícího se Titanicu a přelomové kontemplativní skladby The Sinking of Titanic od Gavina Bryarse, a lodi Ezadeen, na jejíž palubě nechala v roce 2015 posádka 359 syrských uprchlíků napospas moři. Dargenta doprovodí šestice pražských hudebníků a hudebnic, pro které je přirozený pohyb mezi volnou improvizací, modální hudbou a experimentem. Kontrabasista Luan Gonçalves a houslista Milan Jakeš jsou zkušení improvizátoři a spoluhráči z Prague Quiet Music Ensemble, klavírista Miloš Kunc je aktivním účastníkem pražské jazzové a improvizační scény, Silvia Morasten, zde zpěv, kamanče a perkusistka Ljuba Plavska se mimo jiné věnují výuce zpěvu a pravidelně se zapojují do aktivit kolektivu ModalMusic.cz. Mikuláš Mrva, hráč na saz, yayli tanbur a elektroniku je aktivní jak v okruhu modální hudby, tak na festivalu Ostravské dny. Akustické nástroje budou u Ghost Ship Ensemble procházet elektronickým procesováním. Nakonec mohou znít, jako by hrály pod mořskou hladinou. Všech sedm hráčů bude nový program připravovat během čtyřdenní rezidence v našem spřízněném klubu Punctum, kde i Grégory Dargent 7. listopadu zahraje sólový koncert Soleil d’Hiver. Vřele doporučuji nenechat si ujít ani toto sólo, neb to je přesně ten příklad něčeho, co jsem do loňského roku vůbec neznal a pak několikrát během dvou týdnů naživo zažil během festivalů v Sulejmánii, Libanonu, Kypru a Řecku. Vždy to byl pohlcující zážitek.
To zní jako značná dramaturgická i produkční výzva…
Najít společný čas pro sedm lidí z výše zmiňovaného projektu, tak aby to konvenovalo s časovou představou festivalu a zároveň to dávalo smysl pro tvůrce, nebylo vůbec jednoduché. Každý musel udělat nějaký kompromis. Gregory nakonec přijede dvakrát, nejdříve na výše zmiňovanou rezidenci v Punctu, kde zahraje i sólový koncert, poté na samotný festival, kde spolu s šesticí domácích vystoupí v prostoru ARCHA+ během závěrečného dne festivalu 22. listopadu. Bude to poměrně výživný večer i co do počtu účinkujících, kromě sedmičlenného Ghost Ship Ensemble zahraje i dvanáctičlenný Bratislavský improvizační orchester a další tři víc než zajímavé projekty.
Jak vnímáte spolupráci Alternativy s pražskými kolektivy jako Jednota, Punctum nebo Heartnoize Promotion? Co tato propojení festivalu dávají?
Jako kvalitu, která by se asi nejlépe dala přirovnat pocitu péče či podpory, a to na všechny strany. Kromě toho to nám, jako festivalu, přináší i ozdravné pohledy na dramaturgii a je opravdu příjemné zažívat, jak naše spolupráce funguje. Je to též o přátelství a jak již kapela Ženy zpívá „přátelství, soudružství, to je často víc než dobrodružství“. Dramaturgie festivalu Alternativa je kolektivní práce, a jelikož nechceme, aby byla dramaturgie omezená jen tím, co známe my v našem nejužším týmu, jsme otevřeni jakýmkoliv návrhům, a to nejen ze strany našich kamarádů z vámi jmenovaných kolektivů, kteří často znají a mohou nám doporučit hudbu, kterou my neznáme, nebo alespoň ne tolik. V podstatě jsme otevřeni jakýmkoliv smysluplným tipům. Takhle si vzpomínám, že jsem v Punctu, na koncertě, teď už nevím koho, potkal Soňu Borodáčovou, s kterou se známe z brněnského Terénu, a ta mi nadšeně povídá, že MSHR jsou skvělí elektroničtí experimentátoři a že dělají i kinetický elektronický skulptury a taky workshopy atd. No a když kouknete do programu, jsou tam. Ale třeba s Davidem Čajčíkem z Heartnoize jsou to vyloženě programový schůzky s plánama a tipama, který řešíme leckdy v několikaletých horizontech, a z toho pak plynou jména na programu jako Richard Dawson, Jenny Hval nebo Kevin Richard Martin.
Je tedy nepochybně z čeho vybírat. V jakém stavu je nicméně česká improvizační a experimentální scéna? Dle počtu akcí každý týden v Praze to nevypadá špatně, jaká je realita?
Souhlasím, že podle počtu akcí v Praze je na tom domácí improvizační a experimentální scéna možná nejlíp, jak kdy byla, a to je pochopitelně skvělé. Přijde mi, že scéna opravdu žije, je aktivní i průbojná, spolupracuje napříč žánry i generacemi. A jsou pochopitelně další ohniska jako České Budějovice, Ostrava, Brno, Pardubice… Mám-li být upřímný, trochu mě štve, jak malý to má doposavad dopad na mezinárodní scénu. Stále mám pocit, že existuje něco jako železná opona. Podívejte se na skvělé festivaly od našich hranic na západ a řekněte mi, na kolika z nich někdo z našich hráčů a hráček hraje? Když už tam někdy někoho najdete, jak často a jak velké číslo to je? S tímhle je potřeba něco dělat. Nevím přesně co. Sám se snažím o tom s pořadateli v zahraničí mluvit, otevřeně je na to upozorňuji, často se stává, že si to opravdu neuvědomují. Občas to skončí u obhajoby typu „západoevropští a američtí hudebníci se mnohem více tlačí“. Nebo mi vysvětlují, že pro festival je důležitá i exotika, a proto pak vidíme třeba častěji malé scény z Asie či Předního východu než ze střední Evropy, což zřejmě není taková exotika. Ale je to obhajitelné vysvětlení? Zvlášť když moc dobře vím, jak se někteří mí mladší kolegové a kolegyně snaží dostat dmimo ČR. Stále mluvím jen o improvizační a experimentální scéně, úroveň té naší, hlavně mladší generace, je naprosto bez problému srovnatelná s jakoukoli jinou zahraniční.
Festivalový program „Hledáme svůj zvuk“ cílí na mladé. Jaké jsou vaše ambice s mladými a nejmladšími tvůrci?
Pro mě osobně je to klíčová část našich aktivit, takže ambice máme velké! Zároveň jsme si ale vědomi našich omezených znalostí i zkušeností a taktéž generačních rozdílů. Tenhle „projekt“ vnímáme spíše jako maraton než jako sprint. Začali jsme před čtyřmi lety a vytyčili jsme si několik milníků, jestli to tak můžu říct. Nejdříve to byly workshopy, které vedly k tomu, že náctiletí účastníci vytvářejí znělky festivalu, které pak běží v sítích kin i těch sociálních. Pak se přidaly open jamy a live sety během hlavního programu festivalu, což hodnotilo víc než pozitivně několik zahraničních „stars“ jako třeba vloni Otomo Yoshihide. Letos to opět lehce posouváme. Jelikož našim dlouhodobým cílem je v podstatě mladý generaci tenhle festival předat, snažíme se jim už ve věku pod hranicí plnoletosti nejen umožnit vystupovat vedle těch zkušenějších, i nahlédnout do zákulisí a otestovat si všechny role při pořádání takového festivalu, jakým Alternativa je. V brzké době necháme náctileté, aby si udělali svůj minifestival v bezpečných mantinelech našeho zkušeného týmu. Než se k tomu dostaneme, zajímá nás, co opravdu chtějí oni. A k tomu je dobré navázat i jiný způsob komunikace než během workshopů, které pro náctileté v průběhu roku pořádáme ve spolupráci s Marií Čtveráčkovou aka Mary C ze Synth Library a Matějem Kotoučkem z Noise Kitchen. Je nutno dodat, že bez nich by naše představy nenabíraly tak jasných kontur, neb oba dva jsou v tomhle mnohem zkušenější než kdokoliv z našeho týmu. Letos tedy kromě nahlédnutí do zákulisí, jako zvukovky, příprava light designu a tak podobně, uspořádáme i kulatý stůl, kde si s tou nejmladší generací popovídá kromě Mary a Matěje i několik mladých, ale již etablovaných tvůrců. Co vím, tak aktuálně je potvrzený třeba Antonín Závodný aka sorbitol drops, ale bude jich víc. Vyvrcholením sobotního programu pro náctileté je vystoupení Kenjiho Arakiho, se kterým též jednáme o zapojení se do kulatého stolu.
Jak popsat letošní dramaturgický koncept bez použití slova „experiment“ nebo „alternativa“?
Spolupráce a solidarita.
