Už samotný fakt, že v čele The Brandee Younger Tria stojí afroamerická hráčka na koncertní harfu, by mohl teoreticky stačit k tomu, považovat soubor za naprosto unikátní formaci. Ale to bychom byli příliš povrchní. Nejde zdaleka jen o netypický zvuk, nýbrž prostě o jedinečnou hudbu jako takovou.
Nyní jedenačtyřicetiletá Brandee Younger to s hudbou myslela velmi vážně už od velmi mladého věku a podřídila jí i svá studia. Absolvovala nejprve hru na harfu a hudební management na Hartt School of Music v Connecticutu, následně získala titul Master of Music na New York University. Už v začátcích kariéry se jí podařilo spolupracovat s jazzovými velikány kalibru Pharoaha Sanderse nebo Jacka DeJohnettea, ale i hiphopovými a R&B hvězdami, jako jsou Lauryn Hill, The Roots nebo John Legend. Zlomovými okamžiky kariéry Brandee Younger bylo jednak pozvání od saxofonisty Raviho Coltranea na vzpomínkový koncert na jeho matku Alici Coltrane, jednu z prvních umělkyň, kterým se podařilo zakomponovat harfu do jazzové hudby, jednak, o pár let později, použití její skladby Hortense do koncertního dokumentu o zpěvačce Beyoncé.
Ačkoli se jméno Brandee Younger objevovalo v tirážích desek už od poloviny nultých let a na malých nezávislých značkách vydávala svoje alba od debutu Prelude z roku 2011, její vstup do velkého nahrávacího světa se datuje rokem 2021 a albem Somewhere Different, vydaným na značce Impulse!. Z něj také pochází její první nominace na cenu Grammy, totiž v kategorii Nejlepší instrumentální kompozice, pro skladbu Beautiful Is Black. Brandee Younger byla mimochodem první Afroameričankou, která kdy byla v této kategorii nominována. Následující a zatím poslední album Brand New Life jí vyšlo ve stejném vydavatelství v roce 2023.
Jako malý Pražáček jsem léta vnímal velký nápis, zřejmě natřený vápnem, na jednom zbytku někdejších městských hradeb nad parkem Folimanka v mém rodném Nuselském údolí. Ale nikterak si nelámal hlavu, co má znamenat. Bylo mi to prostě fuk. Ale roky ubíhaly a ona výzva tam stála pořád. Do dáli jasně čitelná, hlavně když stromy shodily listí. Až jsem se jednou zeptal rodičů, o co vlastně jde. A dostalo se mi informace, že výkřik Volte č. 1 pochází z kampaně roku 1946 a jednička patřila Komunistické straně Československa. Která, jak známo, tehdy vyhrála. Tedy na víc než čtyři desetiletí poslední svobodné volby. A tuto připomínku svého triumfu se pak nenamáhala odstranit, nápis myslím zmizel až někdy na rozhraní 70. a 80. let, ne-li později. Pevně panující soudruhy také ani nenapadlo, že se tím pádem kupříkladu někdo podobně zvědavý jako já dozví aspoň něco o pravidlech volné politické soutěže a demokratickém uspořádání vůbec. To vše se ve škole taktně zamlčovalo. Respektive nějaká zmínka padla, ale s rychlým dodatkem, že plurality už netřeba, protože patent k řízení státu má přece jedině KSČ, cele zastupující vůli lidu. Ostatně si to pro jistotu vetkla do Ústavy.
Později jsem něco z předvolební atmosféry jara šestačtyřicátého našel v literatuře. Kupříkladu v pěkné novele Jaroslava Papouška Černý Petr, napsané trochu ve Škvoreckého stylu a vydané roku 1965. Miloš Forman ji ovšem v legendárním stejnojmenném filmu posunul do současnosti. Neboť chtěl jednak zachytit aktuální a totální mezigenerační neporozumění, a pozadí netotalitních voleb v malém městě by mu na Barrandově stejně škrtli.
Když jsem pak už trochu poučen kráčíval coby mladý muž skrz Folimanku směrem k Podskalí a ujistil se vždycky, že je anachronický apel stále na místě, přemítal jsem, jestli si někdo z tehdejších voličů, včetně řady komunistů, uměl představit, co výhra KSČ přinese. A jak pevně se zlotřilí soudruzi u moci zabetonují. A že v těch dávných volbách tedy „jde o všechno“. Jak zní letošní heslo ODS. A vzhledem k tomu, že má pan Babiš svůj zahraniční byznys pouze na Západě a pražádný v Rusku a v Číně, je to varování možná přehnané. Ale zase – když se člověk ne zrovna dobře vyspí, říká si, jestli ten Fiala nemá přece jenom recht. I když se ten jeho tým v zářivém světle zrovna nepředvedl. Tak počátkem října přeju šťastnou ruku!
Televize? S tou je svízel. Pitterman a Mathé byli šarmanté. Ti po nich jen melou pantem. Mathého, vzpomeňme si na něho, jsem vychoval já. V obráceném gardu zas, a to vůbec není špás, Pitterman vychoval mne. S tím bylo vše jak tvůrčí mše. Pro mne za mne omamné.
Post illa verba dodávám, že při svém chlebovém mysteriu ve visutých zahradách Semiramidiných pod Pražským hradem jsem odstartoval kariéru hned několika budoucích kulturních machrů. Tehdy mladistvá Milena Skalická se díky happeningové inspiraci rozhodla pro studia dějin umění. A co se nestalo? Stala se naší přední kunsthistoričkou. „Obětí“ chlebového Díkůvzdání nebyla sama. Ještě mladistvější Ivo Mathé, nepletu-li se čtrnáctiletý, při zatýkání účastníků utekl, ale to jen proto, aby později mohl coby ředitel televize kulturně vést celý národ. A vskutku, kromě jiného, o pár let později, věru pěkný pár, opožděné finále toho, z čeho prchl, úspěšně přenášel. Zabavené bochníky chleba se v přímém přenosu ze samotného nebe vrátily. Jak jinak než s pomocí padesáti mistrů světa v parašutismu. Salvador Dalí hlásal parašutismus početí. V Kolowratské zahradě se jednalo o neoparašutismus zralého návratu.
Je to holt mathématika, jež se týká nejen mne. Počty, ne-li letopočty, jsou to houfně vzájemné. Mathématika. Trumf rozumu, střecha umu, nad ní atika. Ať si na ni lidstvo zvyká. I Bůh kouká, z lokte souká nápovědu, proč by z toho dělal vědu, když vědu, tak z publika. Toho mathéckého, jež touží potěšit Jeho. Všichni jsou napjati, nejen ti najatí. Je dvojí napětí, jak počet do pěti. Jedno nás nabíjí a druhé zabíjí. To jedno ono je, vyňato z orloje. To druhé je v Malši, namoč štětec, Alši. Na řadě jsou šarmanté. Nežli publikum se vznese, brána nebes otevře se ve všech pantech.
Nevím, co přesně v mé povaze to způsobuje, ale zjišťuji, že mě baví různé databáze, seznamy a uspořádané archivy. Možná mě nějak uklidňují, nevím. Uznávám, že bych s tím měl asi obtěžovat spíše nějakého odborníka přes mentální zdraví než čtenáře kulturního magazínu. Cítím ale, že jsou to trochu propojené nádoby. Možná proto, že se tahle má vlastnost projevuje především u věcí, které mě zajímají a baví, takže hlavně u hudby.
Není tedy divu, že jsem nadšený uživatel databáze hudebních nosičů Discogs (viz UNI 8/2018). Teď se ale objevilo další „nebezpečí“. Setlist.fm, tedy databáze koncertů a setlistů. Zatím se celkem držím, snažím se tomu úplně nepropadnout, ale cukání mám. Fascinuje mě, že tam mohu najít dávné koncerty, které jsem navštívil, a podívat se, co se tam vlastně hrálo za písničky. Nebo je tam naopak doplnit, pokud to ještě nikdo neudělal (a já si alespoň některé pamatuji).
Databázi jsem vlastně objevil celkem náhodou. Před dvěma lety jsem se snažil na internetu najít, co přesně hráli Devo poté, co jsem svou milovanou skupinu v Berlíně viděl poprvé naživo. A na setlist.fm to všechno krásně bylo! Hned druhý den. Včetně reprodukované hudby, která hrála při příchodu a odchodu kapely z a na pódium. Tím jsem pootevřel vrátka, za kterýma mě čekaly stovky koncertních programů!
Nepropadám tomu, jistě, ale alespoň jsem si zkusil náhodně najít pár koncertů, které jsem kdy navštívil, abych zjistil, jestli tam jsou. Většinou tam byly, někdy jen jako položka turné s datem a místem konání, jindy i s písničkami. Pro nerdy a geeky vyložená lábuž! Jsou tam totiž také statistiky, například podle písniček, alb nebo destinací. Grafy, tabulky, koláče atd.
Pak si samozřejmě můžete vytvořit účet (provedeno) a už jste lapení. Začnete si u koncertů zaklikávat „I was there“, objeví se vám vlastní statistiky a historie vaší „koncertní docházky“. To je naprosto úžasné! Našel jsem tam například koncert Stevieho Wondera na Spartě, na kterém, už jsem skoro zapomněl, jsem jako polodítě tenkrát byl. Pak se může stát, že si vzpomenete na něco, co v databázi není, a můžete to doplnit nebo upřesnit. Lístky ze všech koncertů, na kterých jsem kdy byl, si pochopitelně schovávám. Smysl pro pořádek vám jasně velí, co máte dělat! Ale jak říkám, snažím se tomu úplně nepropadnout…
Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou (letos 26. 7.–2. 8.) patří mezi komunitní akce: hranice mezi publikem a umělci je z těch nejtenčích, jaké si dokážete představit, valnou většinu organizátorů tvoří dobrovolníci, za ta léta se tu mnozí návštěvníci alespoň od pohledu znají a pocit, že jste se alespoň na chvíli ocitli mimo „svět okolo nás“, podtrhuje symbióza mezi radnicí, zámeckým kastelánem, uměleckou Galerií 12 a festivalem. K tomu přidejte dobrosrdečnou atmosféru malého městečka, a vyjde vám z toho obrázek, do kterého nepatří zamračení a do všeho obvykle rýpající lidé. Jako by si každý z nich uvědomoval, že být součástí téhle komunity, vzývající slušnost s tolerancí, představuje výsadu a přijmutí její filozofie a nezbytnost, jinak na Folkovky nemá cenu jezdit. Autor článku se rád baví jednou kratochvílí: do Náměště pravidelně zve nové a nové váhající přátele a na místě se baví jejich překvapením z toho, co všechno je tu potkalo, a především otázkou: proč jsi nám o tom neřekl dřív?
Ne, nikdo z Folkovek nedělá svatý obrázek, podobně vstřícných malých festivalů, kde jste upřímně vítáni, najdeme v naší zemi několik, ale pokud jako letos už poněkolikáté od zahraničních muzikantů slyšíte z pódia, že něčeho takového, co se v Náměšti během osmi dnů odehrává, by si měli návštěvníci vážit, protože to rozhodně není běžné ani samozřejmé, něco na tom bude. A zrovna tihle světoběžníci moc dobře vědí, o čem mluví, a navíc někteří z nich nebyli v Náměšti poprvé, takže britský folkař Sam Lee si sem prý přijíždí jako domů a myslí to naprosto upřímně. Proto se každou chvíli s někým zdraví a vodí lidi na naučné procházky do lesa.
Ne nadarmo se říká, že jaký pán, takový krám, a na prioritě, aby se v Náměšti všichni cítili příjemně, hlavní dramaturg Michal Schmidt prostě trvá, a evidentně se mu to vyplácí, jinak by se sem lidé pravidelně nevraceli. A letos možná v ještě větší míře než jindy přijeli noví. Samozřejmě stěžejní je pro ně hudební program, a ten byl opravdu parádní, ani jim ale netrvalo dlouho, aby zjistili, že do festivalové nabídky patří také desítky výtvarných dílen, workshopy, divadla, dětská představení, filmová sekce a jako obvykle několik mimořádných výstav. Konkrétně: ve Staré Tkalcovně rozvěsil svá rozměrná plátna Tomáš Rossí pod názvem Se světlem a v Galerii 12 uměleckého kováře Pavla Tasovského jste nemohli odtrhnout oči od grafik, kreseb a koláží Jana Švankmajera. Stejně tak od kouzelných obrázků výtvarnice a písničkářky Martiny Trchové vystavených ve Staré radnici.
TRANCE NAD OSLAVOU, Folkové prázdniny 2025
Do komplexního balíčku vizuálních zážitků patří všudypřítomné malby, cedule a obrázky brněnského výtvarníka Rosti Pospíšila: bez nich si už Folkovky nelze ani představit. Letos se tu jen mihl, aby představil novou knihu Raritní brouci & Běžní ptáci, která, jak v předmluvě uvádí Jarmil Pavlát, upozorňuje na neprávem zapomínané, nebo dokonce z vědeckého prostředí až z malicherných důvodů vyjmuté tvory, „o jejichž existenci tušíme, ale prostě se nám nehodí“.
Už tradičně proběhlo také veřejnosti přístupné dvoudenní Kolokvium: mezinárodní setkání vědců, etnomuzikologů, historiků, muzikantů a publicistů, tentokrát debatujících na téma Puritáni a inovátoři. Ono to sice zní trochu suchopárně, ale opak je pravdou, protože některé debaty měly opět skoro až vášnivý ráz.
Vypadá to sice na pořádnou honičku, ale záleží na každém, jaké si zvolí tempo a čemu dá přednost, a co je důležité, o doprovodný program určený celým rodinám je velký zájem. Z prostého důvodu: nejedná se o zahánění volného času před koncerty, ale o promyšlenou součást festivalové koncepce, kdy si ani neuvědomujete, jestli se bavíte nebo už nenápadně sebevzděláváte.
Jistě si pamatujete koncert, který vás přesáhl, dostal do úzkých se slovy a až teprve doma vám postupně docházelo, co jste slyšeli. Když Justin Adams s Maurem Durantem dohráli ten svůj, leckomu během popadání dechu letělo hlavou, s čím jiným nebo snad ještě lepším by asi tak mohli přijít v rezidenčním projektu Trance nad Oslavou, jakkoliv se to blížilo takřka nemožnosti, zvlášť po poslední trans-psychedelické skladbě. A přece v pátek večer přišli, nicméně na to nebyli sami. Zpěvačka Alessia Tondo ze skupiny Canzoniere Grecanico Salentino a zpívající Yousra Mansour s elektrifikovanou loutnou guimbri z marocko-francouzské rockové kapely Bab L’ Bluz hostovaly na jejich posledním albu Sweet Release, takže pozvání dávalo smysl. Copak o to, v rytmech gnawy a pizziky hráli Justin Adams s Maurem Durantem svoje známé skladby, ale jak! Když dojatí s vděkem objímali po skončení Michala Schmidta, tvrdili, že takhle ale ještě nikdy. Ze všeho nejvíc to vypadalo, že skočili společně ze skály, a ještě u toho mávali rukama, aby byli dole dřív. A kdo dosud netušil, jak se dostat do tanečního tranzu, tak mu to předvedli, evidentně v něm plující také. Maurova strhující hra na housle tomu odpovídala nejvíc a Justin k tomu ještě sázel jeden zuřivý riff za druhým.
„Podívejte se, co se dnes děje ve světě, a važte si toho, že můžeme být dnes společně tady a svobodně hrát a poslouchat, protože v tom spočívá naše síla,“ prohlásil Justin. Podobně se vyjadřoval i zbytek čtveřice, a když Yousra spustila křesťanský velikonoční hymnus Wa Habibi (Můj milovaný), který s arabským textem po celém Blízkém východu proslavila libanonská diva Fairuz, její procítěný zpěv opravdu připomínal „nářek pro tuto dobu“.
„Koncert Sama Lee je z druhu těch, na který se chodí třeba čtyřikrát za sebou,“ podotknul jeden přítomný hudební publicista. Patří k němu totiž zvláštní druh magie vysvětlitelné tím, že každý z muzikantů, kterými se obklopuje, pochází z jiného žánru, a s britským folkem nemají často vůbec nic společného. Ostatně ani Sam Lee není původně folkař a dostal se k tomu skrze písně skotských travellers, kteří mu je propůjčili, což běžně nedělají. Doprovází se na shruti box a spoluhráčům v nich od samého začátku nechává velký prostor. Jímavým barytonem a pohyby těla místy ani nezpíval, jako by je spíš měnil v hudbu definující požehnanou krásu.
„Mně se zvuk harfy většinou moc nelíbí a stereotypní uvažování, že jde o jemný, andělský nástroj, mě dost rozčiluje, takže si hudbu, která se k ní přiklání, moc neužívám. A nutí mě to najít způsob, jak docílit zvuku, se kterým jsem naopak v souladu,“ vysvětluje ve festivalovém programu Cerys Hafana svůj přístup k velšskému národnímu nástroji triple harfě, tedy harfě se třemi paralelními řadami strun. Ve finále to znamená, že na ni často hraje proti všem tradičním pravidlům a rytmus je pro ni stejně důležitý jako melodie. Nemusela nám to ani říct, snad každý slyšel, že lidové skladby vnímá jako indie folkařka a s vlastními kompozicemi se s harfou posouvá ještě dál do míst, kde občas vytušíme minimalismus, nástiny jazzu a její uhranutí tradiční bretonskou hudbu. Zpívá vysokým dívčím hlasem a její hudba má vůbec po celou dobu intimní charakter, který se neměnil, ani když brala do rukou kytaru. Je skvělé, že se na Folkovkách představila, mohli jsme sledovat moderní napojení na velšskou minulost optikou ani ne tak rebelky, jako spíš jemné bořitelky stereotypů, kontrastující s přelomovým, daleko hlučnějším děním dublinské experimentální scény, ke které se mimochodem hlásí, nicméně i na novém albu Angel (na koncertu z něho zahrála titulní skladbu a převyprávěla její nádherný zhudebněný lidový příběh) za doprovodu ženské skupiny trvá na akustickém zvuku.
Totéž platí pro sourozence Séamuse a Caoimhe Uí Fhlatharta. Když zpívají bez doprovodu, seznamují nás s tím nejstarším vokálním stylem sean nós z regionu Connemara a zůstávají na půdě panenské tradice, pochopitelně rámované irskou gaelštinou. S houslemi, harfou, píšťalou, bodhránem a propracovanějšími harmoniemi už ale vycházejí vstříc mladšímu publiku a jejich gaelské verze Blackbird od Beatles nebo anglické balady Scarborough Fair vyloženě hladí.
K vysvětlení, proč osmnáctiletá irská kytaristka Muireann Bradley zpívá nezvykle vysokým hlasem tak emočně těžké klády od amerických bluesmanů z 30. let minulého století, je třeba znát její životní příběh – a festivalový profil ho nabízí. Patří do něho také nadšení pro teenagerku označovanou v Irsku za „keltskou sestru Elizabeth Cotten“ a respekt k její fingerpickingové kytarové technice. Dodejme úměrné jejímu věku, přesto mimořádné. S názory, že nešlo o žádný zázrak, lze souhlasit, s charakteristikou, že snaha se cení, už nikoliv. Na to je Muireann Bradley opravdu velký talent, a pokud víme, že americana má v Irsku stále silnější zázemí, lze předpokládat, že ho v budoucnu ještě zúročí.
Cenu za nejčastěji vystupujícího umělce letos získal americký zpěvák a multiinstrumentalista Tim Eriksen. S kubánským klavíristou Omarem Sosou, sólově nebo se sborem vokálního stylu sacred harp, který sám během workshopů vyučil, se přesto držel svého kopyta: písní z amerického hudebního pravěku. Vždycky šlo o zážitek: vysoký pankáč s náušnicemi a kovbojském klobouku totiž jakýkoliv prostor zaplnil svým uhrančivým hlasem.
Zatímco před sedmnácti lety vystoupil kapverdský písničkář Tcheka na Folkovkách s kapelou, tentokrát ho doprovázel pouze kubánský klavírista Roland Luna. V Evropě usazený Tcheka sice dál vychází ze svých kořenů, daleko víc se ale napojil na jazz, a tak mu v tomhle oboru hvězdný Kubánec dokonale sekundoval, ačkoliv jejich přívalu improvizace a spojení Tchekova vypjatého hlasu s občas pořádně romantickým klavírem říkat jazz dost dobře nešlo. Příjemný koncert.
Anonce kvarteta Habib Koité, hráč na koru Lamine Cissokho, perkusista Mama Koné a balafonista Aly Keïta nepřeháněla, opravdu jsme poslouchali nevázanou, energickou a rytmicky strhující oslavu griotské hudby západoafrického národa Mandinků. Habib Koité dal k dobru některé své proslavené skladby a trio vynikajících instrumentalistů předvedlo snad všechny stylové formy. Aly Keïta v dlouhých sólech pak dokazoval, proč patří k vyhledávaným parťákům evropských jazzmanů. K tanci nikoho vybízet nemuseli, stačilo odehrát první skladbu a publikum měli na nohách. A podezírat čtveřici z toho, že za tím účelem oslavu vymyslela, je správná myšlenka.
Festival uzavřela legendární kapela Amsterdam Klezmer Band. Tanečně, o tom žádná, zajímavější bylo sledovat, jak si akustická kapela poradila se skladbami z loňského vynikajícího alba Bomba Pop, ve studiu překvapivě nabušeného také elektronikou a hip hopem.
A česko-slovenská scéna uváděná namísto zahraničních hostů na plakátech a pro někoho nejočekávanější část programu? Bára Hrzánová & Condurago, Jiří Pavlica s Hradišťanem, Julia Kozáková & Manuša, skupina Dis Is Markéta nebo Martina Trchová určitě dostáli všech očekávání, barák ale nejvíc zbořil v podstatě našinec James Harries s nadupanou kapelou, a naprostou lahůdku představil písničkář Mirek Kemel s hostující Marií Puttnerovou, Vladimírem Javorským a kytaristou Josefem Štěpánkem. V parku, zatímco trio David Dorůžka, Robert Fischmann a Martin Novák pozdě v noci ve Staré tkalcovně. Album Gilgul, ze kterého na koncertu čerpali, má opravdu parametry skvostu.
Boskovice sice netrvají jako Folkovky osm dnů, i z těch čtyřech (letos 10.–13. července) vám tady ale občas praská hlava. Obě akce mají jedno společné: málem vysokohorský výstup na místní panské sídlo. Zatímco v Náměšti nemáte vlastně na vybranou, protože vše podstatné se odehrává v parku renesančního zámku, u boskovického hradu záleží na vás, jak velkým jste milovníkem divadel nebo méně známých domácích kapel.
Ještě něco obdivuhodného obě akce spojuje: neutuchající nadšení dobrovolníků a jejich přátel. Během setkání se dozvíte, že mnozí sem jezdí pomáhat už desítky let, a k témuž vychovávají své děti. Z problémů se parta z Unijazzu nehroutí, protože ty jsou od toho, aby se s úsměvem řešily, a dotváří tak přátelskou atmosféru nadgenerační akce, která není běžná a lusknutím prstu ji nevytvoříte. Už na první pohled také poznáte, kdo je návštěvník a kdo jen projíždějící turista. A co nikdy nepřestane udivovat, tak každodenní fronty na komentovanou prohlídku židovskou čtvrtí, jejíž záchrana stála na počátku festivalu, jehož průběh a vyznění představují ukázkový příklad, že když se umělecky a názorově spřízněné duše sejdou s nadčasovým cílem na správném místě, nemohou vlastně nic pokazit. Ani po třiatřiceti letech trvání. A symbolem letošního ročníku se pro leckoho stala instalace „ježka v kleci“, umístěná před vchodem do židovské čtvrti, kterou sochař Patrik Proško vytvořil speciálně pro festival. Hlavolam neodkazuje na Foglarovy Rychlé šípy, ale na nejistou dobu a probíhající válečné konflikty, protože při bližším pohledu zjistíte, že uvnitř je zaklíněný protitankový ježek.
Autor článku se pro termínovou kolizi s festivalem v německém Rudolstadtu s Boskovicemi k jeho lítosti léta míjel. Když se ale naskytla příležitost, hned sem vyrazil, a od té doby se do jihomoravského města rád vrací. Z mnoha důvodů a samozřejmě kvůli hudbě, za ty hlavní přesto považuje poklidný, neuspěchaný průběh a možnost potkat tu zajímavé lidi; a samo sebou kamarády, shodou okolností ty samé, jako na podobných festivalech „před a po Boskovicích“. Ne že by nás to k sobě táhlo jako magnety, jenom se ukazuje, že podobné „rodinné“ akce v rámci očisty hlavy a těla vyhledáváme stále častěji, a zatímco na obřích festivalech na sebe pro samý spěch nemáme tolik času, v Boskovicích si dopřáváme luxusu sedět celé odpoledne na Panském dvoře a probírat stav světa nebo jen tak uvolněně plkat, aniž by nás tížilo svědomí, že nám někde jinde něco uniká. Samozřejmě, že uniká, festivalový program v tu chvíli běží i na dalších místech a často si nadáváme, kolik zajímavých přednášek, filmových představení nebo divadel nám uniklo, možnost doslova s nohama na stole poslouchat zajímavou hudbu si i tak vzít nenecháme. U té se zastavme: autor, jak jistě z jeho článků v magazínu UNI dobře víte, je zcela jiného hudebního ražení a úplně ne všechno v Boskovicích prožívá jako jiní, šanci poslechnout si co nového se aktuálně odehrává na alternativní rockové scéně si ujít ale nenechá a rád se nechává překvapovat; i proto, že oproti jiným festivalům jezdí do Boskovic nepřipravený, lépe řečeno profily kapel jen tak prolétne a nedělá si těžkou hlavu z toho, že na něho přátelé co chvíli vyjeveně civí, protože přece není možné, aby třeba neznal legendární skupinu The Drain. No neznal, ani raperky Hihihahaholky, ale zrovna u nich, ve chvíli, kdy začaly zpívat málem jako polské horalky, vystartoval k pódiu, aby Alenu Novotnou a Štěpánku Todorovou s producentem Matějem Šímou sledoval zblízka, a nemohl se od jejich show odtrhnout. A když se v přívalu nekompromisních, jako že opravdu nekompromisních, ale zároveň velmi vtipných komentářů „ze života dívek“ ztrácel a občas se u slov, které se asi obě herečky na DAMU nenaučily, červenal, dostalo se mu upozornění: „Jestli to nechápeš, můžeš si nasrat“. V letošní anketě o největší hudební překvapení z domácí scény v mnoha směrech ojedinělé Hihihahaholky zatím spolehlivě vedou a nelze si přitom nevzpomenout na současnou radikální slovenskou rapovou scénu.
Foto Yvetta Stránská
Kapely vystupující v Boskovicích do hledáčku velkých festivalů nepatří, což je obecný problém nesouvisející ani tak s druhem hudby – nebo možná asi ano, ale to je na delší povídání – jako spíš s potřebou dramaturgů sázet se známými jmény na jistotu. Tohle Tonda Kocábek nemá zapotřebí a se svým pověstným širokým hudebním rozhledem nám hlavně poskytuje možnost v alternativním podhoubí objevovat nebo si připomínat, že slovenská skupina Ľahká Múza se zpěvačkou Gudrun zůstává i po těch letech zajímavá a relevantní.
Zámecký skleník patří jazzmanům a bluesmanům. Jak výstižně poznamenal dlouholetý návštěvník a pamětník Jarmil Chromý, sem se chodí na jistotu, tady vás nic nezklame. Kouzelné chvíle bezprostředního zpívání tu připravily Ridina Ahmedová a Mirka Novak, báječná byla zřídka vystupující skupina Gumbo vedená hráčem na foukací harmoniku a zpěvákem Ondřejem Konrádem, a přestože projekt Between The Lines saxofonisty Pavla Hrubého vyžadoval větší soustředění, kdo zůstal až do konce, byl odměněn. Autor mezi ně nepatřil, za to odejít ze synagogy z koncertu zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové by ho nenapadlo ani náhodou. S kytaristou Miroslavem Chyškou doslova omámili intimní komorností a melodickou krásou podpořenou libozvučnou polštinou.
Na Panském dvoře zaujaly dvě zahraniční rockové kapely: francouzští Diamond Dog s charismatickým zpěvákem, pohybujícím se často v kotli mezi lidmi, a triem Pionera ze Španělska. Ne, že by snad tyto kapely oslnily čímsi naprosto originálním, to určitě ne, přesto na nich jeden obdivoval lehkost, s jakými střídaly post punk s tvrdými žánry, a především absolutní nasazení; jako by nehrály před desítkami, ale pro tisíce lidí.
Večer už všechny cesty vedou do letního kina. Prostoru, se kterým by odpolední kapely měly zřejmě problém, za to Monika Načeva ho se zhudebněnými básněmi z nového alba Jdem temným dnem spolehlivě ovládla. Od zpěvačky jsme slyšeli pravděpodobný vrchol festivalu, kdy do sebe na koncertu vše dokonale zapadlo: výtečná kapela, skvělý hutný zvuk a skladbám naprosto odevzdaná Monika Načeva. Silný zážitek i pro někoho, kdo podobnou hudbu nevyhledává. To se musí nechat.
Od charismatického Jakuba Königa s kapelou Hvězdy se očekávalo totéž a vlastně to přišlo a chvíle, kdy osamoceně zpíval do naprostého ticha, se nedají zapomenout. To na koncert zpívajícího a recitujícího spisovatele Jaroslava Rudiše a multiinstrumentalisty Petra Kružíka aka U-Bahnu místy ano. Ještě jinak: někdy jste se prostě nemohli zbavit dojmu, že už jste to někdy slyšeli od Priessnitz. Ale jinak dobrý, to bychom dvojici křivdili.
Rozklíčovat energický účinek britského dua O. nedalo moc práce, stačilo zapátrat v paměti. Bubenice Tash Keary a pedalboardy obklopený baryton saxofonista Joe Henwood vzešli z londýnské jazzové scény, potkali se v proslulé komunitní platformě Tomorrow’s Warriors a jeho známe z kapely Nubiyan Twist. A myslet u nich dejme tomu na Sons of Kemet, dávající rovněž před harmoniemi přednost divoké rytmické jízdě, není od věci. Tím pádem je zbytečné psát, že O. přemýšlejí o jazzu jako o prostředku odrazit se málem až zuřivě k dubu, grime, punku, afrobeatu nebo doom metalu do té míry, až o jazzu jako takovém nemůže být řeč. Domácí poslech debutového alba WeirdOs pak dokládá, že je opravdu, jak řekla Tash Keary, poctou radosti z toho, že jsou divní.
Tentokrát se běželo až přes Indii. Tahounem a rezidenčním umělcem 10. ročníku Maratonu hudby (Brno, Husa na provázku, První patro, nádvoří Staré radnice, 8. a 9. 8.) byl Trilok Gurtu, a šlo o výbornou volbu. Jak koncepčně, díky daru fenomenálního hudebníka spojovat dramaturgické linie „jazz“ a „world music“, tak čistě posluchačsky: Na koncertech měl nabito a byla to naprostá euforie. Ale samozřejmě nešlo jen o fenomenální rytmická zákoutí indického subkontinentu. Celá štreka byla plná krásných i dramatických zvukových scenérií.
Znova s chutí na startovní čáru. I když tentokrát, pro recenzenta, na start trasy zkrácené na půlmaraton. Což vhledem k „výživnosti“ jednotlivých etap nijak nevadilo. Běh pro zvané přespolní (Maraton hudby je zároveň příjemným profesním setkáním hudebních publicistů či promotérů z různých částí Evropy) začínal až v pátek, ovšem 10. ročník festivalu odstartovala série koncertů o den dříve. Ve čtvrtek si mimo jiné zopakovali účast ve štafetě loni i předloni v Brně bouřlivě úspěšní estonští Puuluup. Podle svědectví kolegy a zároveň festivalového šéfdramaturga Milana Tesaře se „od té doby naučili ještě lépe česky, už mluvili v celých větách, a asi 40 % vtipů a anekdot zaznělo v Brně poprvé, i když stále převládalo téma zemědělství“. Zase to prý bylo stejně živelné a veselé, včetně chorovodu mezi sedačkami Sono Centra.
Husa ráda jazz
Jazzová scéna našla v pátek odpoledne útočiště už tradičně v Huse na provázku. První dva koncerty proběhly na vzduchu na nádvoří, třetí v sále. Nutno pro milovníky akurátní přesnosti upřesnit, že „Jazzová scéna“ je název pásma koncertů, nikoliv striktní žánrové vymezení účinkujících, neb vše níže popsané příjemně nadžánrově těkalo.
HlasKontraBas v posledních letech udivovali hlavně osmičlenným vtělením. Bylo fajn si připomenout, jak plně znějí a jak svižně jim to cválá (jako onomu Mustangovi ve stejnojmenné skladbě) i v základní podobě dua Ridina Ahmedová a Petr Tichý. Jak přirozeně a hladce pracují s loopery, což není žádná legrace. Jako kdyby ony smyčkovače byly živé bytosti, ochotné při samplování v reálném čase posečkat nebo popoběhnout a přizpůsobit se timingu dvojnožců. Což je samozřejmě blbost, všechno přesně trefit musí muzikant hned na první dobrou, aby o zvukovou smyčku nezakopl. HlasKontraBas ovšem znějí aranžérsky plně i v momentech, kdy elektronika pomáhá minimálně, třeba v tísnivém kuse Běh černým lesem. Takový orchestr dvou.
Repertoár vystoupení těžil ještě převážně z albové prvotiny z roku 2016. Ovšem oživila ho třeba kompozice Kuleri Be z „oktetového“ alba Kaleidoscapes, a ejhle, funguje i v redukované sestavě. A na nových kusech pro duo už se pracuje. HlasKontraBas mají navíc dar decentní pódiové komiky: „Tohle je Petrova skladba, on vám k ní něco řekne.“ Tichého ticho a výmluvné pohledy. „Ne, tak neřekne.“
Kostelní zvony prolehly na nádvoří Husy nikoliv během Zvonové, ale v samém závěru zmíněného Mustanga, což jen dobarvilo atmosféru do povznášející bezprostřednosti.
Kapela Sisy Fehér, nazvaná shodně s posledním albem Mammatus, vystoupila v komornější čtyřčlenné podobě, což opět neznamenalo žádné skromnější aranžmá. Sisa vedle procítěného zpěvu hladce střídala i kytaru a baskytaru, klidně zároveň v jedné písni, a ještě vypomohla za pianem. To když Vojtěch Procházka „lovil atmosféry“ s oběma rukama na potenciometrech analogových syntezátorů. A samozřejmě, Vojta typicky vynalézavě a osobitě obsáhl za klávesami vedle harmonií a basových linek i účelnou „zvukovou alchymii“. Oskar Török je nejen výtečný sólista, ale vedle trubky si vzal na starost i podbarvování soundu elektronikou a vokály. Bubeník Jakub Kačic umí jak decentní polyrytmické vlnky a čeřiny, tak přímočaré gradace. To když Sisa s kytarou vyklouzla z najazzlé melancholie a začala chytat na zkreslenou kytaru málem noiseové zpětné vazby.
Nejdůležitější ovšem zůstávají samotné písně. Křehké, dojemné i pěkně jadrné. „Tahle písnička se jmenuje Mama, ale není o maminkách a krásách mateřství, ale o tom, jak někdo může být takový chu*, přestože i on byl přece vychováván s láskou…“ Vše uvěřitelné do morku kostí.
Trilok Gurtu… O něm později.
(Vo)dojemný ambient perkusí
I na letošek byly naplánovány tři krátké sobotní site specific koncerty ve třech někdejších vodojemech na Žlutém kopci. Zatímco loni tamní akustika posloužila akordeonům různých žánrů, tentokrát se odvážila narušit ticho podzemí bubenická kapela Ritmo Factory. Tedy ta samá parta, jaká má lví podíl na brněnském Brasil Festu. Bicí v šerém prostředí změti tříštících se dozvuků? Tak to rozhodně vypadalo jako dost bláznivý nápad. Ale nikoliv, šílenost akustiky se podařilo proměnit v klad.
Samozřejmě, ve vodojemu č. 3 s dozvukem neuvěřitelných 56 sekund se nedal uhrát rytmus, aniž by se vše nezamotalo do hlukové koule a jednomu nepraskla hlava. Ale však se o to nikdo nepokoušel. Muzikantům z Ritmo Factory se podařilo krátký výstup proměnit v magický ambientní zážitek. Ze šumícího ticha podzemí se vyloupl zvuk tibetské mísy, násobící se mezi podpůrnými sloupy. Pak se přidaly wind chimes a většina setu stála na hypnotickém, rozostřeném paternu mbiry. Jemné až (vo)dojemné to bylo.
Méně akusticky záludné vodojemy 1 a 2 pak umožnily i něco pevných rytmů a tanečků, od orientálních po batucadu. I ty ovšem působily díky prostředí velmi nevšedně. Došlo i na laserovou show, ale snad ještě působivější byla hra stínů postav hudebníků a publika.
Co jste mohli potkat cestou
Jediný člověk stihne během Maratonu oběhnout jen menší část koncertů, v Brně se hraje na mnoha místech zároveň. Například milovník hudby Balkánu si mohl udělat úplně jiný festival v rámci Balkan Night na Velodromu nebo na Balkan Soirée v Domě pánů z Kunštátu, než o jakém se dočte zde. Nemluvě o scéně indies či rockové scéně v Kabinetu Múz, folklorní scéně v Divadle na Orlí atd. atd. Ale svižným klusem ze žánrových scén na blízké nádvoří Staré radnice se dalo naťuknout alespoň něco.
V pátek například tvorba tria Laky Mari. Kapela míchá co do žánrů páté přes deváté, od klasicizujících pasáží po bigbít, ale vůbec to není špatně. Kdybych musel styl nějak „zprůměrovat“, tak snad alternativní folk-rock s prvky kabaretu. Ovšem s tím, že „Mari“ Křížová, skutečný pěvecký talent, občas zpívá klasicky školeným hlasem, tu anglicky, jindy česky, a sehraná kapela se nebojí rytmických zvratů a kotrmelců v tempech. Zvláště vtipně vyzněla „optimistická“ píseň Alík,o tom, jak bude, až nás nahradí AI a my dvojnožci budeme na téhle planetě úplně zbyteční.
V sobotu zase obsadila radniční nádvoří scéna UNESCO. Polský busker Mariusz Goli tu loopoval akustickou kytaru, používal ji jako perkusivní nástroj a chytal si do smyček rytmy, do kterých sázel improvizovaná sóla flamencová i rockově zkreslená. Trojice hostů z Číny Ji Li & Kan Lie & Shi Yashuai zase předváděla virtuózní hru na tradiční severočínský plátkový dechový nástroj suona (či chcete-li dida, ptáčci na něj jdou napodobit vážně hezky), „měsíční loutnu“ zhongruan a vertikální dvoustrunné „housličky“ er-chu.
Ale vůbec se v Brně během Maratonu dějí věci. Tak třeba můžete na buskerské scéně, stylizované do kulis trampské osady, narazit na rozprouděný Dunaj s Janou Vébrovou. Nebo tamtéž pozdě po půlnoci, uprostřed hlavního brněnského náměstí Svoboďáku, na táborák, u kterého si stylově trampsky oděné i civilně módně ohozené skupinky opékají špekáčky, pospávají v porůznu rozložených spacácích, případně prozpěvují nějaký ten trampský evergreen, s pomocí textů lapaných z chytrých telefonů. Tak tohle bych chtěl zažít ve dvě ráno na Václaváku! Brno happeningům přeje.
A to není zdaleka vše. Když konečně dorazíte na hotel, přede dveřmi jamuje parta muzikantů z folklorních souborů, posbíraná od Šumavy k Tatrám, rozpoznán byl kapelník Lidové hudby z Chrástu, a bez problému se shodne na česko-moravsko-slovenském repertoáru. A v lobby posedává a uvolněně diskutuje s kolemjdoucími rozesmátý Trilok Gurtu.
Svět v Prvním patře
Nejsugestivnější „zastavení“ a nejhlubší prožitek na trase Maratonu, tedy alespoň pro mě, při vší úctě a při všem nadšení Trilokem, připravilo v sobotu na World music scéně polské
Již jsme to lehounce nakousli v minulých pokračováních, takže zopakujme: „V roce 1968 jsme byli dvakrát v Evropě, na jaře a na podzim,“ vzpomínal Ed Sanders. A nás budou zajímat podzimní termíny. Koncem září, přesně 25. až 29., se totiž v západoněmeckém Essenu konal festival Internationale Essener Songtage, jehož pódia – hrálo se ve velkých, ale i menších sálech, klubech, diskotékách – byla po pět dní otevřena rocku, jazzu, písničkářům, šansonu a také undergroundu. Vlastně, ještě jedna žánrová skupinka tam byla také, o tom ale později… V Essenu vystoupila řada známých, ale také obskurních kapel, více než sto padesát jmen, mezi nimi například Amon Düül, Blossom Toes, Tim Buckley, Peter Brötzmann, Julie Driscoll, Brian Auger & the Trinity, Tangerine Dream, David Peel, Guru Guru, Family, Floh de Cologne, The Mothers of Invention a také, ano, The Fugs.
A podle očitých svědků to bylo vskutku výživné! První z nich, kamarád ze západního Německa, mi před časem vyprávěl, jak to tam bylo divoké a jak se mu podařilo proniknout do zákulisí, prý to ale nebylo tak těžké. A když se dostal do šatny Zappových Mothers, někdo z muzikantů mu prý nabídl takového jointa, že nic podobného co do velikosti do té doby neviděl. Náležitě se tam tedy zhulili… Nebylo by na tom nic zvláštního, ovšem Zappa byl prý přítomen, a teď by měli zappologové zpozornět: Frankie totiž muzikantům přísně zapovídal jakékoliv drogy a hrozil okamžitým vyhazovem. I když, abychom byli spravedliví, již bylo po produkci, rozparádit se tedy klidně mohli dosyta, již měli takříkajíc vyděláno. A hlavně nehrozilo že by ve zhuleném rozjaření sáhli na svých instrumentech vedle. Zjevně tedy onen striktní Zappův zákaz platil pouze na dobu před zkouškou, eventuálně před koncertem.
A oním druhým svědkem byl příslušník onoho těžko zařaditelného žánru, který jsme již zmínili – nebyl jím nikdo jiný než Ladislav Klein, který v Essenu též společně s Olympikem vystoupil a o svých zážitcích pak napsal do měsíčníku Pop Music Expres, jakéhosi předchůdce Rock & Popu, který vycházel v letech 1968 a 1969, než jej bolševici zamázli. Dovolíme si tedy ocitovat, i proto, že Klein byl patrně jedním z mála našinců, kdo tehdy zažil The Fugs, ale i Zappovy Mothers. A také pro kouzlo doby, takříkajíc. Odpusťte tedy odbočku do kouzelné minulosti.
„24. září jsme tedy odjeli z Paříže do Essenu na festival, kterého se zúčastnily desítky známých i neznámých skupin a jednotlivců. Nejzajímavěji pro vás asi budou znít jména Julie Driscoll-Brian Auger and the Trinity, Fugs, Tim Buckley a Mothers of Invention. Nebudu vás unavovat dlouhým líčením průběhu. Fugs hráli první večer a byli výborní. Chtěli přijet v těchto dnech do Prahy a budou shánět někoho, kdo by jim půjčil aparaturu. Mají s sebou pouze kytary, dali jsme jim nějaké adresy a snad vše dobře dopadne a budete je mít možnost vidět a slyšet. Obě stojí za to. […] Odpolední vystoupení začíná v 14.30, v hale je asi 6 000 lidí. Jdeme na řadu druzí od konce, těsně před Mothers of Invention. Před námi hrál jediný orchestr, který stojí z neznámých jmen za pozornost. Pamatujte si dobře jejich jméno, určitě o nich ještě uslyšíme. Anglická skupina TANGERINE DREAM, výborná, skutečně avantgardní muzika, dokonalé zvládnutí nástrojů. Po nich hrajeme my…“ Klein pak popisuje vystoupení i víceméně vstřícné přijetí Olympiku a pokračuje: „Po nás zlatý hřeb odpoledne, které se protáhlo až do půl osmé. MOTHERS OF INVENTION – Frank Zappa se svojí kytarou a všichni ostatní předvádějí mistrnou práci, precizní muziku. Nevím, jak dalece se vám jejich styl líbí, náš osobní názor je, že jsou skutečně jedním z vrcholů. Mothers hrají asi dvacet minut a je konec.
Večer mělo vše začít ve 20.30. Říkám úmyslně ,všeʻ a ne představení, protože teď se vám budu snažit popsat něco, co nikdo z vás nikdy nezažil. My poprvé a doufáme, že v téhle formě naposledy. Na betonové podlaze haly leží asi 4 000 lidí, další 4 000 jsou na postranních ,tribunáchʻ.Většina značně opilá a pod vlivem drog. Asi v 21.45, tedy se značným zpožděním, začíná hrát první kapela, ovšem tady jsme tomu přestali rozumět. Žádné normální hraní jako odpoledne. Začíná německá pseudopodoba velkých amerických psychedelických show. Na obou koncích svítí na velkých projekčních plátnech různé barevné patvary a obrazy. Před hrající skupinou bliká intenzivně silná rtuťová výbojka, která dělá z pohybů muzikantů rychlé a trhavé pohyby. To by všechno ještě šlo. Horší již bylo to, co orchestr vyluzoval za zvuky. Začal elektronickou změtí zvuků šíleně silných a pokračoval asi po dobu tři čtvrtě hodiny. Pak jim někde vypnuli proud a po deseti minutách hledání začali znovu to samé. Bubeník nepřestal hrát ani na chvíli. Při bližším pohledu na hudebníky je vše jasné. Opět drogy a alkohol. Nedomnívejte se, že hráli nějaké skladby nebo něco podobného jako Mothers nebo Tangerine Dream. Pouze změť zvuků. […] Některá děvčata chodí oblečena jen v průsvitných punčochových kalhotách bez kalhotek, s minimem ,horního prádlaʻ (nevím, jak bych vám to ještě blíže vylíčil).“ Atd.
Promiňme Ladislavu Kleinovi, že udělal z hochů ze západního Berlína Anglány, zjevně je slyšel poprvé, naopak pochvalu zaslouží jeho instinkt – protože Zappu z Prahy možná znal, The Fugs ale zcela jistě ne a Tangerine Dream? Ti byli tehdy ještě součástí západoberlínského podzemního kvasu, to doslova, a zcela jiní, než jak je máme dnes zafixované.A již se to nikdy nedozvíme, bylo by ale jistě dost zajímavé vědět, co že to bylo za onen zhulený soubor, který Kleina tak popudil…
V bavoráku přes čáru
A nyní se můžeme vrátit k Edovi Sandersovi a zářijovému pobytu The Fugs v západním Německu. Již v New Yorku totiž pojal úmysl navštívit s The Fugs posrpnovou Prahu, jak o tom píše i Klein. Plán ovšem, jak našinec jistě pozná, a také jsem to Edovi po letech vysvětlil, velice dětinský. Možná si ale tuto výživnou historku, v níž se mimojiné vyjevuje, jak moc byli hoši naivní a jak málo věděli o tom, co představuje hranice mezi Západem a Východem, připomeňme slovy Eda Sanderse, a sice z jeho knihy 1968, věnované, ano, právě tomuto roku. Sanders zde pracoval se svou metodou investigativní poezie, již jsme o ní psali, netřeba tedy připomínat. Abychom nezabrali tolik místa, verše necháme plynout v řádcích…
„Fugs odehráli jeden, dva koncerty / objevili se na politickém panelu / a pak jsme udělali to, po čem jsme prahli / pokusit se nějak proklouznout do Československa // Pronajali jsme si auťák /a jeli směrem do Československa – Ken Weaver, Mitima, já a Peter Edmiston, z agentury Edmiston-Rotschild Management // Nemohli jsme jet přes východní Německo / A tak jsme jeli na jihozápad do Bavorska / k české hranici // V nějaké restauraci v Bavorsku / jsem napsal velkou část písničky Jimmy Joe the Hippybilly Boy, kterou jsem později nahrál na album Sanders Truckstop / byla bramborová sezóna / a my zahlédli velké vleky naložené bramborami / na vzdálených polích / hned u hranice // Slyšeli jsme, že při sklizni / sedláci jezdí po polních cestách sem a tam přes hranici // tak jsme si říkali, že bychom mohli na nějaké bramborové cestě proklouznout / a pak to vzít na Prahu // Měli jsme nejasnou představu / že nafotíme obal alba / jak ležíme před sovětskými tanky / a že navštívíme Kafkův dům / jehož texty jakoby byly klíčem k potlačení strachu na konci nekonečného roku // Zkoušeli jsme tam jet po nějaké dlážděné cestě / ale oni zastavovali i mlékařské vozy // A zatímco jsme čekali / Miriam šla do louky / a natrhala nějaké malé světle žltué plané macešky / hned u pohraniční stráže / vylisovali jsme je společně s malými modrými zvonky a jetelem v knize veršů // Pak jsme jeli podél hranice, kudy jezdily traktory s bramborami / a hledali nehlídanou cestu / do Československa / Mysleli jsme si, že jsme ji našli // Ještě pár metrů a byli bychom na cestě do Prahy / Pak jsme ale zahlédli jednoho osamoceného pohraničníka / se samopalem, který mu visel na popruhu přes rameno / ,Halten sie!ʻ zakřičel / zvedl zbraň, / a pak spustil něco německy / co končilo ,demonstrazionenʻ// Miriam spala pod dekou / v tom našem pronajatém BMW / a ten pohraničník si myslel, / že se ji tam snažíme propašovat /a takhle to tedy skončilo s naším hledáním obalu alba se sovětskými tanky.“
Dobrý, co! Jen dodávám, že pocházím z Chebu, přesně od té hranice, přes niž se hoši snažili v bavoráku přejet, vím tedy, co by je čekalo, a o čem bychom si pak možná vykládali v hospodě – jak nějací blázniví Amíci zkoušeli přejet osobákem přes čáru a jak z nich peesáci udělali exportní fašírku. Vlastně mohli hoši, jak každý dobře ví, mluvit o štěstí, že na ně namířil samopalem voják Bundeswehru, a ne ČLA. Dalších alb bychom se nejspíš nedočkali a náš seriál by se blížil k závěru…
Zajímavé, že zmínku o této ztřeštěnosti našel Sanders
Poznávat moderní umění je jako obcházet bláznivý švédský stůl a náhodně z něj ukusovat. Neofigurace, nový realismus, informel, arte povera, kinetické umění, body art – to jsou hlavní chody francouzského kulturního menu. Trochu stranou, ale stejně přítomný, patří k nim i art brut. Současná Paříž nabízí zcela zásadní místo, kde se s tímto spontánním neškoleným uměním můžete setkat. Rozhodně byste ho při návštěvě města neměli pominout. Tímto místem je Halle Saint-Pierre.
Budovu najdete nedaleko baziliky Sacré-Cœur, přímo pod vrchem Montmartre. Je jednou z posledních pařížských staveb vzniklých podle zásad architekta Victora Baltarda. Postavena byla v roce 1868 jako kryté tržiště, aby uspokojila potřeby rychle rostoucího a urbanizujícího se města. Její kovová konstrukce, mohutné litinové sloupy a rozsáhlá prosklená střecha spolu s elegantním industriálním designem dodnes odrážejí funkčnost a styl druhé poloviny 19. století.
Hala původně sloužila jako místo každodenního shonu, obyvatelé Montmartru zde nakupovali maso, ryby, zeleninu. Ještě před sto lety se vnitřek plnil zbožím ve stáncích a křikem prodavačů, voněl pomalu uvadající čerstvostí. Postupem času trh ztrácel na významu. Budova byla přeměněna na městskou školu, později sloužila jako garáž a sklad pařížské radnice, přičemž sílily hlasy volající po její úplné demolici. Naštěstí v osmdesátých letech 20. století začala narůstat snaha o záchranu industriálních památek a hledání nových, kulturních možností jejich využití. Právě tehdy vstoupil do pomyslné hry sběratel a mecenáš Max Fourny.
Fourny (1904–1991), původně vydavatel motoristických magazínů a vášnivý milovník závodních aut, vstoupil do světa umění s nečekanou vášní. Okouzlilo ho naivní, instinktivní a nevázané umění v duchu myšlenek Jeana Dubuffeta, který už od čtyřicátých let prosazoval koncept art brut. Dubuffet hledal „surové“ umění – tvorbu lidí z okraje společnosti, vězňů, dětí či duševně nemocných. Tvrdil, že pravé umění nevzniká v ateliérech, ale „v samotě a tichu, bez ohledu na veřejnost a trh“. Fourny Dubuffeta znal a jeho práce si vážil, přesto si vytyčil vlastní cestu. Kladl důraz na estetickou rozmanitost a sbíral nejen „čistý“ art brut, ale také tzv. art singulier (umění insitní jiné, odlišné, stojící mimo proud). Fascinovaly ho lidové výšivky, stejně tak sochy z papírové kaše nebo malby pouličních umělců. V tomto ohledu byl blízký dalším sběratelům a obhájcům outsider art, například Rogeru Cardinalovi, který v sedmdesátých letech termín v angličtině zavedl.
Fourny nebyl teoretik, ale intuitivní sběratel, který chtěl vytvořit prostor, kde by „jiné umění“ mělo rovnocenné postavení. Svou sběratelskou cestu začal v padesátých letech, jeho zájem se brzy proměnil v hlubokou posedlost. O dvacet let později na Montmartru otevřel malé muzeum, ale jeho ambice byly větší – chtěl vybudovat kulturní instituci, která by sbírku nejen vystavovala, ale zároveň se jejím prostřednictvím aktivně podílela na rozvoji společenského dialogu o tvorbě na okraji.
Halle Saint-Pierre byla v jeho očích ideálním místem. Budovu nechal za podpory města Paříže přeměnit na kulturní centrum (město je dodnes majitelem objektu). Aby zajistil kontinuitu a profesionální správu sbírky, založil ještě za svého života nadaci nesoucí jeho jméno – Fondation Max Fourny. Muzeum kolekci spravuje dodnes, stala se jeho srdcem. Nepřestává jí navíc průběžně doplňovat o současnou tvorbu.
Od roku 1994 stojí v čele Halle Saint-Pierre Martine Lusardyová, jejíž promyšlený přístup a cit pro kulturní směřování vtiskly místu nový charakter. „Když jsem dorazila, byla tu dvě oddělená muzea – jedno věnované naivnímu umění a druhé dětem,“ vzpomínala s odstupem. „Dětské muzeum už ztratilo dech a sbírka naivního umění byla velmi slabá, daleko za tím, co nabízela například kolekce Charlotte Zander v Německu nebo muzeum Anatole Jakovsky v Nice.“
Lusardyová pochopila, že rodící se instituce potřebuje víc než jen další expozice, ale skutečný kulturní projekt s jasnou identitou. Odpovědí se stala monumentální výstava „Art Brut & Cie: Skrytá tvář současného umění“, která je z dnešního pohledu zakládajícím aktem nové éry. Svedla dohromady šest tehdy zásadních sbírek art brut – včetně slavné Collection de l’Art Brut z Lausanne, založené Jeanem Dubuffetem, ale i francouzské kolekce jako Aracine (dnes v jedinečném muzeu v Lille), unikátní Fabuloserie (o níž bude ještě řeč v budoucnosti), ale také Cérès Franco nebo Petit musée bizarre. Po celý rok navíc probíhaly konference, filmové festivaly, diskuze a setkání. Výstava měla obrovský dopad. Halle Saint-Pierre se stala za jediný rok centrem outsider art ve Francii. Klíčovou roli sehrálo i dynamické specialiazované knihkupectví, kde se diskutovalo a polemizovalo. Prodejna knih s kavárnou plní referenční funkci dodnes.
Zásadní vliv na výstavní koncepci Halle Saint Pierre měl
Zpěvačka a také autorka Markéta Foukalová natočila desku jinak. Vlastně Jinak, ono se tak album i jmenuje. Po nahrávkách s kapelou Lanugo či spolupráci s Martinem Brunnerem na projektu Svou chvíli se rozhodla jít s kůží na trh jako sólová umělkyně. Kůži si ovšem umně chrání, není přece začátečnice a kumšt dávno zvládá výborně. Z rozhovoru vyplyne i to, proč nastala vhodná doba na samostatný debut až nyní. Nebo že vykročením na sólovou pěšinku není ohroženo pokračování cesty Lanuga ani spolupráce s Martinem Brunnerem, vlastně už jsou nové desky na spadnutí. Ještě navíc si k tomu všemu Markéta vymyslela další kapelu. Zase odlišnou, jak také Jinak…
I v kapele Lanugo jsi frontwoman, ale první vyloženě sólové, a navíc autorské album, to chtělo asi silnou pohnutku. Chtěla jsi říci něco opravdu osobního? Nebo ti šlo o žánrový posun oproti písním Lanuga, na kterých má zásadní autorský podíl Viliam Béreš?
Vlastně jsem především chtěla zjistit, jestli vůbec dokážu album udělat sama. Celý muzikantský život jsem strávila v pohodlí kapel, obklopena skvělými muzikanty. A chybělo mi více si sáhnout na celý proces, projít si ho a směrovat sama od začátku do konce. Uvědomila jsem si, že mám v šuplíku dostatek písniček, které nejsou k použití v žádné z formací, se kterými spolupracuji. A měla jsem pocit, že práce na sólovém projektu je věc, kterou si ještě potřebuji splnit. Ale ne ve smyslu naplnit si nějakou ambici, ale opravdu se dozvědět, co dokážu sama bez pomoci týmu. Co je moje vlastní „realita“. Pustit se do toho pro mě bylo docela těžké a šlo o velké dobrodružství.
Druhý hlavní impuls byl prostě ten, že mi děti trochu odrostly a už jsem na sólové album měla aspoň nějaký čas. A i když to žádná legrace nebyla a času je nakonec vždycky málo, uvědomila jsem si – právě díky práci na sólovém albu – i to, že se mi žije skvěle. Jsem vděčná, že mě obklopují skvělí lidé, kteří mě podporují a dávají mi prostor. A tím, že jsem tu desku skutečně dotáhla, ze mě spadla jakási tíha.
Deska se výstižně jmenuje Jinak. Nicméně samotné písně si v aranžmá a soundu Lanuga představit lze. Myslíš, že s kapelou by nešlo udělat „sólovější“ nahrávku s tím, že bys tentokrát vzala na sebe roli hlavní autorky a producentky?
Kdyby to šlo, tak to takhle asi udělám. Jenže v Lanugu už jsou role nás všech a styl práce jasně nastaveny. Což je také fajn a nechtěla bych do toho zasahovat. S Lanugem jsme navíc zrovna v procesu tvorby dalšího alba. Moje písničky by tudíž byly jaksi „navíc“ a nehodily by se do koncepce chystané desky.
CHVÁLA MENTÁLNÍCH SOUBOJŮ
Úplně sama jsi ale na natáčení sólové desky nebyla. Jako producent sólového alba ti pomohl Radim Vychopeň alias Radimo. Věnuje se především elektronické hudbě, a tudíž se pohybuje trochu jinde než ty ve svých předchozích kapelách.
Písničky jsem si nejen napsala, ale nějak základně i „předprodukovala“. Ovšem věděla jsem, že v té prvotní podobě je nemohu pustit ven. Potřebovala jsem někoho, kdo je po stránce zvuku a stylu nasměruje, ohraničí a začistí. Nějakého garanta, se kterým sdílíš své pochyby a on ti pomůže i tím, že ti bude oponovat. Nastaví ti nějaké „odborné zrcadlo“ a posune zvuk tam, kam by tě to do té doby vůbec nenapadlo. Záměrně jsem hledala vhodného a zkušeného člověka v úplně jiných vodách, než jsem se dosud pohybovala. I proto, aby si ty projekty nekonkurovaly. Aby moje sólové nahrávky neohrozily Lanugo a další spolupráce, protože je mám strašně ráda. Lanugo pořád zůstává mojí totální srdcovkou.
S Radimem se navíc dlouho známe, a mimo to, že je to totální profík, splňoval právě i podmínku, že bude z jiného hudebního světa. Zajímalo mě, co naše hudební spojení může přinést. Hudebně jsme se v minulosti střetli jen párkrát, v dobách kapely Madfinger, kdy jsme spolu jamovali, nic víc.
Proč právě Radim Vychopeň, přesvědčila tě nějaká konkrétní nahrávka, na které pracoval?
